K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2008, č.
j. 16 Co 115/2008-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil jen tak, že náklady řízení činí
109.884,60 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.).
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející
a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně si pro své
rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění a na základě takto zjištěného
skutkového stavu posoudil věc správně i po stránce právní, přičemž vycházel ze
závazného právního názoru vysloveného odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení
ze dne 2. 10. 2007. Odvolací soud nemohl přitakat názoru žalobkyně, která
odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 33 Odo 351/2004, když toto rozhodnutí na danou věc nebylo možno
aplikovat, neboť řeší situaci, kdy menšinový spoluvlastník bez souhlasu
většinového spoluvlastníka smlouvou o nájmu pronajme třetí osobě nemovitost v
rozsahu nad rámec svého spoluvlastnického podílu. V daném řízení pak ani nebylo
tvrzeno, že by žalovaná uzavřela se svým synem jakoukoliv nájemní smlouvu
ohledně zmíněného bytu. Syn žalované užíval byt bez právního důvodu, neboť na
něj přes jeho očekávání i předpoklad žalované nepřešlo nájemní právo k bytu
podle § 706 odst. 1 obč. zák. po smrti předchozí uživatelky bytu (babičky syna
žalované). Na daný případ tedy nebylo možno aplikovat § 457 obč. zák. ale § 451
odst. 1 obč. zák., protože na straně syna žalované vzniklo bezdůvodné
obohacení, spočívající v užívání předmětného bytu bez právního důvodu. Toto
bezdůvodné obohacení je pak syn žalované povinen vydat nejen žalobkyni ale i
žalované s tím, že jde o typický příklad bezdůvodného obohacení, kdy osoba bez
jakéhokoliv právního důvodu začne užívat věc ve vlastnictví odlišných osob.
Druhým důvodem nedůvodnosti nároku žalobkyně pak bylo zjištění, že předmětem
užívání ze strany syna žalované nebyla část nemovitosti, která by překračovala
spoluvlastnický podíl žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a důvodnost shledává v nesprávném
právním posouzení věci a ve vadách řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru,
když v rozporu se zjištěnými skutečnostmi uvedl, že žádná nájemní smlouva mezi
B. R. (synem žalované) a žalovanou nebyla uzavřena, a že to nebylo ze strany
žalobkyně tvrzeno. Dovolatelka následně odkazuje na své vyjádření ke stanovisku
žalované k žalobě ze dne 23. 2. 2007, kde uvádí, že žalovaná svému synovi
pronajala bez souhlasu žalobkyně předmětný byt. Obdobně se žalobkyně
vyjadřovala i v odvolání ze dne 4. 2. 2008. Navíc soud první instance zamítl
žalobkyní navrhované důkazy, když nesprávně aplikoval § 451 obč. zák., a
postupoval tak v rozporu s § 120 o. s. ř. Dovolatelka považuje tuto skutečnost
za rozhodnou s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 351/2004, který lze podle ní na daný případ
přiměřeně aplikovat, neboť z něj v podstatě vyplynul závěr, že uzavře-li
menšinový spoluvlastník s třetí osobou bez souhlasu většinového spoluvlastníka
nájemní smlouvu ohledně věci, nebo části věci, která je v podílovém
spoluvlastnictví, pak vzájemná restituční povinnost podle § 457 obč. zák. platí
jen mezi těmito účastníky neplatné smlouvy a k vydání bezdůvodného obohacení, k
němuž došlo na úkor většinového spoluvlastníka, má povinnost nikoliv třetí
osoba ale menšinový spoluvlastník, přičemž podle názoru dovolatelky lze tyto
závěry přiměřeně aplikovat i na případ, kdy jde o spoluvlastníky, jejichž
podíly na věci jsou stejné a jeden z nich uzavře bez souhlasu druhého neplatnou
nájemní smlouvu na bytový prostor se třetí osobou. Nájemní smlouva uzavřená
žalovanou s jejím synem bez souhlasu žalobkyně je tedy neplatná, dalším důvodem
neplatnosti je pak i nedostatek písemné formy, přičemž v tomto případě dle
dovolatelky není podstatné, z jakého důvodu je smlouva neplatná. Dovolatelka
tedy nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná není pasivně věcně
legitimována, s tím, že odvolací soud chybně vyloučil užití § 457 obč. zák. a
nesprávně aplikoval § 451 obč. zák. Dále pak zdůrazňuje, že se nejednalo o
situaci, kdy by žalovaná uzavřela se svým synem neplatnou nájemní smlouvu na
část nemovitosti, kterou by z titulu svého spoluvlastnického práva měla
oprávnění užívat žalobkyně, jak nepřiléhavě zmínil odvolací soud, s tím, že
toto ani dovolatelka nikdy netvrdila.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný
dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o
přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení,
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. V posuzované věci (oba rozsudky soudu prvního stupně byly zamítavé) by
tak bylo možné dovodit přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut
možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za
předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s
posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí
NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je
příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné
aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů
29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor
civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání
reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor
civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28.
1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne
20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze
žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí
případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v § 242 o. s.
ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního
rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená
právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a
to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a
usnesení sv. 4, č. 19).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního
posouzení věci. K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích
důvodů (§ 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v tomto
případě námitka dovolatelky, podle které odvolací soud dospěl k nesprávnému
právnímu závěru, když v rozporu se zjištěnými skutečnostmi uvedl, že žádná
nájemní smlouva mezi B. R. (synem žalované) a žalovanou nebyla uzavřena a že to
nebylo ze strany žalobkyně ani tvrzeno, a dále námitka, že soud první instance
zamítl žalobkyní navrhované důkazy, když nesprávně aplikoval § 451 obč. zák., a
postupoval tak v rozporu s § 120 o. s. ř.) a skutkové námitky, v zásadě nemůže
být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Případné pochybení odvolacího soudu, který v odůvodnění svého
rozsudku nesprávně uvedl, že v řízení nebylo tvrzeno, že by žalovaná uzavřela
se svým synem jakoukoliv nájemní smlouvu na předmětný byt, nemá vliv na
rozhodnutí ve věci samé, když ani při zohlednění tohoto tvrzení žalobkyně by
nebylo možno aplikovat jí citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, či ostatní žalobkyní zmíněná rozhodnutí
Nejvyššího nebo Ústavního soudu v plném rozsahu, neboť tato dopadají na jinou
skutkovou situaci (a zejména na jinou právní problematiku), kdy menšinový
spoluvlastník bez souhlasu většinového spoluvlastníka smlouvou o nájmu pronajme
třetí osobě nemovitost, přičemž, jak považuje Nejvyšší soud za nutné v dané
věci zdůraznit, se tak musí stát v rozsahu nad rámec spoluvlastnického podílu
menšinového spoluvlastníka (popřípadě spoluvlastníka z ideální poloviny), což
je nezbytná podmínka pro vznik bezdůvodného obohacení na úkor druhého z nich
(ostatních spoluvlastníků). To se však v tomto případě nestalo, neboť odvolací
soud měl za zjištěné, že předmětem užívání ze strany žalované (jejího syna)
nebyla část nemovitosti, která by překračovala její spoluvlastnický podíl (viz
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5, odst. první). Tuto skutečnost
výslovně zmiňuje i dovolatelka ve svém dovolání a souhlasí s naznačeným
závěrem. Za takto popsaného a účastníky nezpochybněného skutkového stavu lze
přitom jednoznačně uzavřít, že i v případě existence žalobkyní tvrzené neplatné
nájemní smlouvy by nemohlo žalované vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor
druhého spoluvlastníka nemovitosti (žalobkyně), neboť by nebyla splněna druhá z
kumulativních podmínek, kterou je užívání věci nad rámec spoluvlastnického
podílu. V případě neexistence sporné nájemní smlouvy by pak rozhodnutí
odvolacího soudu bylo přiléhavé, což ani dovolatelka nijak nezpochybňuje.
Pokud
jde o námitku ohledně zamítnutí žalobkyní navrhovaných důkazů, pak zde je nutno
uvést, že je na uvážení soudu, z jakých důkazů bude vycházet při svých
skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit (viz § 125 a § 132 o. s. ř.), přičemž zásadní otázka, na níž je vystavěno toto rozhodnutí, dovolatelkou
zpochybněna nebyla. Dovolací soud tedy vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ani neshledal.
Dovolání žalobkyně navíc postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního
významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle
příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání,
relevantních pro tuto věc (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní
revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení
konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu
na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první,
a § 218 písm. c) o. s. ř.
Žalované vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst.
3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však
nevynaložila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu