28 Cdo 821/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského
v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované R. D.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částek 125.767,- Kč a 119.233,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 230/2001,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února
2008, č. j. 20 Co 508/2007-334, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího
soudu, jímž tento soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, odmítá;
jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky i vůči státu (výroky III., IV. a V.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se z části důvodně
domáhá plnění na základě postoupené pohledávky od spoluvlastníka ideální
poloviny nemovitosti (penzionu), která vznikla vůči žalované jako bezdůvodné
obohacení, když tato užívala k podnikání danou nemovitost, kterou nebylo možné
užívat k podnikání dvěma subjekty, v rozhodné době výlučně sama, ačkoliv jí
svědčilo vlastnické právo pouze v rozsahu jedné poloviny a nad rámec svého
spoluvlastnictví, tj. v rozsahu druhé poloviny, přijímala plnění bez právního
důvodu. Spoluvlastník P. L. nemohl v rozhodné době nemovitost užívat, ale bylo
jeho právem podílet se na pravděpodobných výnosech z provozu penzionu a užívání
bytové jednotky v nemovitosti. Při posuzování výše nároku pak soud prvního
stupně vycházel ze závěrů znaleckého posudku, vypracovaného v řízení
ustanoveným znalcem Ing. V. Při určení rozsahu bezdůvodného obohacení pak soud
přihlédl k žalovanou uplatněné námitce promlčení, přičemž měl za to, že za
dobu od 1. 1. 1999 do 6. 12. 1999 je dle § 107 odst. 1 obč. zák. nárok
promlčen.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.
února 2008, č. j. 20 Co 508/2007-334, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ohledně částky 125.767,- Kč potvrdil, ohledně úroků z
prodlení jej změnil tak, že tento úrok běží od 23. 5. 2002, jinak jej potvrdil
(výrok I.), v zamítavém výroku ohledně částky 155.000,- Kč s příslušenstvím a
ohledně příslušenství z částky 119.233,- Kč rozsudek potvrdil (výrok II.), dále
v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
119.233,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok III.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky IV., V. a
VI.).
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání
předcházející, doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je
částečně důvodné, zatímco odvolání žalované důvodným neshledal. Podle
odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že v případě, kdy
spoluvlastník užívá nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vzniká
mu bezdůvodné obohacení na úkor dalšího spoluvlastníka. Právo spoluvlastníka na
náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu, odpovídajícím jeho
spoluvlastnickému podílu, vyplývá z § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva
spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho
spoluvlastnickému podílu, přičemž v řízení bylo nesporné, že žalovaná výlučně
sama užívala nemovitost, a skutečnost, že druhý spoluvlastník neužíval
nemovitost dobrovolně, je bez významu. Nárok žalobce z postoupené pohledávky –
bezdůvodného obohacení uznal odvolací soud proto co do základu opodstatněným.
Odvolací soud však přisvědčil žalobci, že nárok z bezdůvodného obohacení za rok
1999 bylo možno uplatnit až po uplynutí uvedeného kalendářního roku, tj.
nejdříve dne 1. 1. 2000, kdy se druhý spoluvlastník a postupitel P. L. dozvěděl
o tom, v jakém rozsahu došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo se na
jeho úkor obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.) Závěr soudu prvního stupně o
promlčení uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 1999 do
6. 12. 1999, založený na předpokládané vědomosti oprávněného o tom, kdo se na
jeho úkor obohatil, již od počátku spoluvlastnictví, tak nemůže obstát. Žalobce
tedy podal žalobu včas, tj. v dvouleté subjektivní promlčecí době. Odvolací
soud proto v tomto ohledu rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, konkrétně
proti výrokům pod body I. (podle obsahu dovolání jen proti potvrzující části) a
III., které považuje za nesprávné, nezákonné a významně zasahující do
majetkových práv žalované. V případě bodu III. pak přípustnost dovozuje přímo
ze zákona s ohledem na rozdílnost právního posouzení věci prvoinstančním a
odvolacím soudem. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že výroky byly vydány na
základě nesprávného právního posouzení věci ze strany soudu, které má po právní
stránce zásadní význam (výrok pod bodem I.), když jí bylo uloženo plnění, aniž
by se fakticky jednalo o bezdůvodné obohacení, a dále i v tom, že napadené
rozhodnutí nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Má tedy za to, že dovolání je činěno z důvodů uvedených v § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a dále z důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s.
ř.
Dovolatelka uvádí, že neužívala předmětné nemovitosti nad rámec svého
ideálního spoluvlastnického podílu, přičemž nebylo ani prokázáno, že by je
užívala na úkor spoluvlastníka P. L. Nemohlo tedy dojít k bezdůvodnému
obohacení na její straně. Soud nesprávně vycházel z celoročního užívání
nemovitosti k podnikatelským účelům, což neodpovídá pravdě a bylo to i
prokázáno, když lokalita je závislá na zimní sezóně. Žalovaná nikdy neměla
příjmy z nemovitostí, které by měla odvádět žalobci (jeho právnímu předchůdci),
což vyplývá z předložených daňových přiznání. Znalecký posudek je tak pouhou
fikcí. Pohledávku postoupenou žalobci má za smyšlenou. Ohledně výroku III.
žalovaná uvádí, že P. L. měl úplnou vědomost o faktickém užívání dotčených
nemovitostí již od roku 1999, a nesouhlasí tedy s názorem odvolacího soudu
týkajícím se počátku běhu subjektivní promlčecí doby, její dovolání se
promlčení tak bylo důvodné. Dále poukazuje na skutečnost, že P. L. výslovně
uvedl, že mu žalovaná nebránila v užívání dotčených nemovitostí, jeho neužívání
nemovitosti tak bylo z jeho strany dobrovolné. K bezdůvodnému obohacení
fakticky nedošlo, neboť žalovaná toliko vykonávala své spoluvlastnické právo, a
je tak po ní požadováno něco, co nikdy neobdržela. Jde přitom o cílené a
spekulativní jednání druhého spoluvlastníka, přičemž přednost by měla mít
žaloba o stanovení způsobu užívání. Žalovaná tak nesouhlasí s hodnocením
důkazů, když tyto byly hodnoceny výlučně ve prospěch žalobce a nikoliv uceleně
ve vztahu k obsahu spisu a nezpochybnitelným právům žalované k předmětné
nemovitosti.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze v
napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – písm. a),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil –
písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
– písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
V posuzované věci potvrdil odvolací soud ve výroku I. v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně, a proto se lze přípustností dovolání v tomto rozsahu
zabývat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým
dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 3080, sešit č. 31/2005). Námitky dovolatelky, pokud tedy směřují
proti posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost
jejího dovolání založit nemohou. To se také stalo v tomto případě, když
dovolatelka uvádí, že nebylo prokázáno, že by užívala předmětné nemovitosti nad
rámec svého ideálního spoluvlastnického podílu, soud nesprávně vycházel z
celoročního užívání nemovitosti k podnikatelským účelům, nikdy neměla příjmy z
nemovitostí, které by měla odvádět žalobci (jeho právnímu předchůdci), znalecký
posudek je fikcí a pohledávka postoupená žalobci smyšlená, žalovaná nebránila
spoluvlastníku v užívání dotčených nemovitostí, a proto žalovaná nesouhlasí s
hodnocením důkazů.
Dovolací soud již dříve uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam, jestliže neřeší otázku, kterou dovolatelé považují za
právní otázku zásadního významu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/1999, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 206, vydaném nakladatelstvím C.H.BECK, svazek
2/2001). Při posuzování nároků žalobce pak soudy postupovaly v souladu s
judikaturou dovolacího soudu, která počítá s povinností spoluvlastníka, jemuž
ze společně vlastněné věci plynou užitky nad rámec stanovený výší jeho
spoluvlastnického podílu, vydat to, čím se takto obohatil, ostatním
spoluvlastníkům (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 2616/1999, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 261, svazek 3/2001). Skutečnost, že druhý spoluvlastník neužíval
nemovitost dobrovolně, je pak irelevantní.
Z výše uvedeného vyplývá, že zde není důvodu pro závěr o zásadním právním
významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř. Dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání směřujícího proti
měnícímu výroku III. rozsudku odvolacího soudu, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat podle § 242
odst. 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, a dospěl k závěru,
že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud
vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním
uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne
dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto
případě nestalo.
Odvolací soud totiž správně dovodil, že nárok z bezdůvodného obohacení za rok
1999 bylo možno uplatnit až po uplynutí uvedeného kalendářního roku, tj.
nejdříve dne 1. 1. 2000, kdy se druhý spoluvlastník a postupitel P. L. dozvěděl
o tom, v jakém rozsahu došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo se na
jeho úkor obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Pro počátek běhu dvouleté
subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním
případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného
obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné
skutečnosti dozvědět již dříve). Pro závěr dozvědět se o tom, že došlo k
bezdůvodnému obohacení, a o tom, kdo je získal, je vždy rozhodující zjištění
skutečného stavu v konkrétním případě (Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.,
Občanský zákoník komentář – I. díl, 1. vyd., C.H. Beck v Praze, r. 2008, str.
554). Závěr soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku z bezdůvodného
obohacení za dobu od 1. 1. 1999 do 6. 12. 1999, založený na předpokládané
vědomosti oprávněného o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, již od počátku
spoluvlastnictví, tak nebyl správný.
Dovolatelka ve svém dovolání vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů
odvolacím soudem (viz výše uvedené námitky - nebylo prokázáno, že by užívala
předmětné nemovitosti nad rámec svého ideálního spoluvlastnického podílu; soud
nesprávně vycházel z celoročního užívání nemovitosti k podnikatelským účelům;
nikdy neměla příjmy z nemovitostí, které by měla odvádět žalobci; znalecký
posudek je fikcí
a pohledávka postoupená žalobci smyšlená; žalovaná nebránila spoluvlastníku v
užívání dotčených nemovitostí). Tyto námitky ovšem představují námitky proti
skutkovému zjištění, tedy dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 3 o. s. ř.,
podle něhož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se však
nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací
řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové
zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování
oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti,
jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při
aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož
prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá,
že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží přitom na
tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10.
1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod 7/1998,
sešit 7, str. 372, ročník 1998).
S ohledem na dovolatelkou zmíněné námitky je nutno uvést, že je na uvážení
soudu, z jakých důkazů bude vycházet při svých skutkových zjištěních a jak je
bude následně hodnotit (viz § 125 a § 132 o. s. ř.). Z obsahu spisu v
posuzované věci se přitom nepodává, že by skutková zjištění, ze kterých
napadené rozhodnutí vychází, neměla oporu v provedeném dokazování, především
pokud jde o tvrzení žalované, že nemovitost neužívala nad rámec svého ideálního
podílu, když toto zjištění vychází ze znaleckého posudku Ing. T. V.; obdobně i
u námitky ohledně obsazenosti penzionu v rozhodné době tuto skutečnost odborný
posudek a následně i soud zohlednil; stejně tak i skutečnost, že žalovaná v
nemovitosti podnikala, byla prokázána, když odvolací soud v tomto ohledu
dokazování i doplnil. Otázka, zda žalovaná žalobci v užívání nemovitosti
bránila či nikoliv, není pak pro posouzení dané věci právně významná, neboť
rozhodující je to, že nemovitost, která nemohla být v rozhodném období užívána
k podnikání dvěma subjekty, užívala k podnikání nad rámec svého
spoluvlastnického podílu, přičemž z výpovědi žalobce v daném řízení lze
usuzovat na jeho snahu o náhradu za neužívání nemovitosti.
Pokud dovolatelka v dovolání odkazuje i na důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř., tj. vada řízení, pak tento následně nijak blíže nespecifikuje.
Nejvyšší soud sám přihlédl z úřední povinnosti i k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
žádné však neshledal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek
uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání v naznačeném
rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení
§ 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s.
ř. s tím, že procesně úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu