28 Cdo 75/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobce J. K., proti žalovaným 1) K. K., a 2) R. K., oba zastoupeni
advokátem, o zaplacení 41.393,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha - západ pod sp. zn. 10 C 933/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2008, č. j. 24 Co 426/2007-259, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi
účastníky řízení navzájem.
K odvolání žalobce odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně
tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci částku 41.393,- Kč s 2%
úrokem z prodlení od 10. 3. 2004 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci
rozsudku, ve zbývající části jej potvrdil s tím, že příslušenství, ohledně
něhož byla žaloba zamítnuta, činí úrok z prodlení ve výši 2 % od 6. 11. 2003 do
9. 3. 2004, a ve výrocích II., III., IV. a V. rozhodl odvolací soud o náhradách
nákladů řízení.
Soud odvolací se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud
prvního stupně. Účastníci řízení byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí
identifikovaných v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Rozsudkem Okresního
soudu Praha-západ ze dne 27. 11. 2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Praze ze dne 26. 5. 2004, které nabylo právní moci dne 18. 6. 2004, došlo k
vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že výlučnými spoluvlastníky se
stali žalovaní. V průběhu trvání podílového spoluvlastnictví vedli žalovaní
proti žalobci spor o užívání předmětných nemovitostí, neboť žalobce je užíval
výlučně sám od roku 1995 do 30. 3. 2001, kdy je na základě rozhodnutí
většinových spoluvlastníků o užívání společné věci vyklidil. Dne 6. 11. 2003
podal žalobce v této věci žalobu, v níž se domáhal peněžité náhrady za užívání
jeho spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalovanými, a to za
období od října 2001 do října 2003, kdy tyto nemovitosti neměl možnost užívat.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že
spoluvlastník nemovitostí má právo podílet se na užívání společné věci v míře
odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu a, neumožňují-li mu existující
poměry užívání, náleží mu za to peněžitá náhrada, a to z titulu bezdůvodného
obohacení. Případné přiznání nároku by nebylo ani v rozporu s dobrými mravy.
Výše náhrady se pak odvíjí od výše nájemného, která byla stanovena ve vyjádření
znalce na 11.200,- Kč měsíčně.
Odvolací soud se však neztotožnil se způsobem stanovení výše náhrady, neboť ve
znaleckém posudku stanovenou výši by bylo možné po žalovaných požadovat jen v
případě, že by dotčené nemovitosti byly ve stavu nevyžadujícím žádné opravy
a samozřejmě za podmínek dostatečného zásobení pitnou vodou z vlastních či
obecních zdrojů, vytápění všech místností a jednalo-li by se o byt 3-4 +1. S
přihlédnutím ke stavu nemovitostí k říjnu 2001 a k tomu, že tyto nemovitosti
nebylo možné užívat jako celek, ale pouze v rozsahu spoluvlastnického podílu
žalobce, odvolací soud uzavřel, že jejich pronájmem mohlo být dosaženo
maximálně poloviční částky z 11.200,- Kč, tedy 5.600,- Kč měsíčně. Žalobci by
pak připadla částka odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu 3645/10000, tj.
2.041,- Kč měsíčně, tedy za 24 měsíců celkem 48.984,- Kč.
Žalovaní však jako obranu proti žalobě uplatnili námitku započtení za užívání
nemovitostí výlučně žalobcem v období od dubna 1999 do dubna 2001, a to v
částce 7.290,- Kč měsíčně. Odvolací soud zde na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že došlo k promlčení pohledávky žalovaných za toto užívání
žalobcem. V daném případě má peněžitá náhrada za užívání nemovitosti povahu
bezdůvodného obohacení. Je třeba rozlišit vznik práva samotného a splatnost
pohledávky. Splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení nastává dnem
následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Žalovaní od žalobce v
období předcházejícím vyklizení (tj. 30. 3. 2001) nikdy žádnou náhradu
nežádali. Žalobce byl vyzván žalovanými k plnění nároku ve stejném okamžiku,
kdy byla uplatněna námitka k započtení dvěma výzvami, a to dne 21. 5. 2004 v
rozsahu jejich požadavku za užívání od listopadu 1999 do dubna 2001 a plnění za
vynaložené náklady nutné na opravy nemovitostí a dne 21. 9. 2004 za období od
dubna 1999 do října 1999, přičemž dále byl vyzván k plnění jejich již konkrétní
pohledávky z titulu vynaložení nutných nákladů na opravu a údržbu jedné z
dotčených nemovitostí. Vzhledem k žalobcem vznesené námitce promlčení dospěl
odvolací soud k závěru, že nárok žalovaných na peněžní náhradu, kterou
navrhovali k započtení, je promlčen podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet od splatnosti nároku za každý
jednotlivý měsíc, tedy za duben 1999 od května 1999 atp., ale vůči žalobci byla
námitka uplatněna až dne
21. 5. 2004, resp. 21. 9. 2004, tedy po více jak pěti letech. Pohledávky
účastníků se střetly až dnem výzvy žalovaných (uplatněním nároku na vydání
bezdůvodného obohacení jako součásti námitky započtení) a v této době byl již
nárok žalovaných promlčen (§ 580 obč. zák.). Ze žádné ze zjištěných skutečností
přitom nevyplývá, že by mělo dojít k úmyslnému bezdůvodnému obohacení s dopadem
do desetileté promlčecí doby.
Co se týče opravy předmětných nemovitostí, pak odvolací soud dospěl k závěru,
že nebyla-li nutnost provedení oprav žalobci jakožto spoluvlastníku nemovitostí
předestřena, a ten tak neměl možnost se k ní vyjádřit, jednalo se o neplatné
rozhodnutí spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2
obč. zák. Povinnost menšinového spoluvlastníka podílet se na vynaložených
nákladech tedy vyplývá z titulu bezdůvodného obohacení. Povinnost vydat jej
vzniká vynaložením nákladů na nutnou údržbu. V daném případě byly tyto náklady
uplatněny žalovanými až dne 21. 5. 2004,
a „nárok“ na zaplacení částek za tuto opravu a údržbu vynaložených před 21. 5.
2002 je proto promlčen. V období od 21. 5. 2002 do vypořádání spoluvlastnictví
vynaložili žalovaní na nutnou úpravu a údržbu společné věci celkem 20.825,- Kč,
z čehož podíl žalobce představuje částku 7.591,- Kč. Zbylou část nákladů na
opravu a údržbu nemovitostí nemohl soud proti nároku žalobce započíst, a to
zčásti vzhledem k námitce „započtení“ (správně zřejmě „promlčení“) a zčásti
proto, že některé byly vynaloženy až po vypořádání spoluvlastnictví.
Dále k započtení žalovaní navrhovali částku, kterou vynaložili navíc při
vypořádání spoluvlastnického podílu z důvodu nesprávného vypočtení podílu
žalobce. K této částce však odvolací soud nemohl přihlédnout, neboť tuto
námitku měli žalovaní uplatnit v jiném řízení a soud v současném řízení ji není
oprávněn přezkoumávat.
Námitka promlčení vůči započtení žalovaných vznesená žalobcem není ani v
rozporu s dobrými mravy, neboť sám zákon stanoví nezapočitatelné pohledávky v
případě jednostranného započtení, mezi nimiž uvádí i pohledávku promlčenou.
Proto ani v případě, že by žalobce námitku promlčení nevznesl, by nebylo možné
započíst na pohledávku žalobce pohledávku, kterou z téhož titulu proti němu
měli žalovaní. Šlo totiž o jednostranné započtení a uplatněná pohledávka byla v
době, kdy se pohledávky střetly, promlčena. Tato promlčená pohledávka by nebyla
způsobilá k jednostrannému započtení, které žalobci uplatnili, a nedošlo by tak
k zániku pohledávky žalobce. Proto vzhledem k tomuto závěru nebylo třeba
hodnotit rozpor s dobrými mravy žalobcem vznesené námitky promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to konkrétně proti té části výroku I., jíž
byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, podali žalovaní dovolání,
jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a
jehož důvodnost spatřují v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci odvolacím
soudem a konečně i v tom, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění,
které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé předně namítají, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s
judikaturou Ústavního soudu v tom ohledu, že nárok žalobce byl posouzen jako
nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení, ačkoliv se jedná o vypořádání
majetkových práv mezi podílovými spoluvlastníky ve smyslu § 137 odst. 1 obč.
zák. (nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05).
Navrhli, aby v případě, že příslušný senát Nejvyššího soudu nezohlední citované
rozhodnutí Ústavního soudu, postoupil tuto věc k rozhodnutí velkému senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia.
Dále dovolatelé namítají, že žalobce netvrdil a neprokázal, že nemohl předmětné
nemovitosti užívat, neboť „žalovaní nijak nebránili ve spoluužívání části
předmětných nemovitostí v rozsahu jeho spoluvlastnického práva, což tvrdili již
v řízení před soudem I. stupně.“ Odvolací soud se s touto skutečností nijak
nevypořádal.
Odvolací soud měl svým postupem též porušit zásadu dvouinstančnosti soudního
řízení, když změnil skutkové zjištění soudu prvního stupně ohledně otázky
rozporu žaloby s dobrými mravy, aniž by doplnil či zopakoval dokazování. Změnu
skutkového zjištění navíc odůvodnil jen tak, že „žalovaní svou možnost
uplatnění nároku nevyužili, aniž se stejně jako rozsudek soudu prvního stupně
vypořádal s tím, že mezi nejbližšími příbuznými je aplikace rozporu s dobrými
mravy nejčastější.“ Dovolatelé dále uvedli celou řadu skutkových okolností, z
nichž dovozují, že podání žaloby v předmětném sporu bylo v rozporu s dobrými
mravy.
Konečně dovolatelé obsáhle argumentují proti závěru soudu odvolacího, že jejich
protipohledávky vůči žalobci za předchozí užívání téže nemovitosti jsou
promlčeny. Namítají, že dne 4. 5. 2003 vznesli vůči nároku žalobce za užívání
jeho spoluvlastnického podílu za období od října 2001 do března 2003 námitku
započtení,
a to za užívání jejich spoluvlastnického podílu žalobcem v období od listopadu
1999 do dubna 2001 v rozsahu 7.290,- Kč měsíčně. Podáním ze dne 15. 9. 2004
vznesli žalovaní vůči pohledávce žalobce za užívání jeho spoluvlastnického
podílu v období od dubna 2003 do října 2003 další námitku započtení za užívání
spoluvlastnického podílu žalovaného 1) žalobcem v období od října 1999 do dubna
1999, a to v rozsahu 7.290,- Kč měsíčně. V období od 1. 12. 1997 do dubna 2001
bylo výlučné užívání předmětné nemovitosti žalobcem v „úmyslném rozporu s
rozhodnutím majoritních spoluvlastníků cca 2/3 domku (žalovaného 1/ a
tehdejšího spoluvlastníka J. Š.) a ze strany žalobce vědomě protiprávní.“ Navíc
promlčecí doba u pohledávek, u nichž není doba splnění dohodnuta, stanovena
právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, počíná běžet již dnem následujícím
po vzniku samotné pohledávky bez ohledu na to, kdy věřitel dlužníka o plnění
požádal. Posunutí počátku běhu promlčecí doby až na první den po té, co věřitel
dlužníka o plnění skutečně požádal, by vedlo k tomu, že by dle uvážení věřitele
byl dlužník v neustálé nejistotě, zda a kdy věřitel o plnění požádá s rizikem
pozdějšího a stále obtížnějšího zjišťování skutkového stavu. Námitka promlčení
byla žalobcem vznesena rovněž opožděně až po střetu pohledávek, tj. až po
zániku vzájemných pohledávek započtením.
Z výše uvedených důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §
241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé v tomto ohledu namítají, že odvolací soud porušil zásadu
dvouinstančnosti soudního řízení, když změnil skutkové zjištění soudu prvního
stupně ohledně otázky rozporu žaloby s dobrými mravy, aniž by doplnil či
zopakoval dokazování. Nejvyšší soud však neshledal, že by v tomto směru došlo
ke změně
v náhledu obou soudů. Naopak soud prvního stupně na straně 5 odůvodnění svého
rozsudku ze dne 14. 2. 2007 uvedl, že „je přesvědčen že případné přiznání
nároku by nebylo v rozporu s dobrými mravy, a to především proto, že v době,
kdy žalobce výlučně užíval věci ve spoluvlastnictví, již probíhalo řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to na návrh žalovaného.“
Odvolací soud se pak s tímto názorem ztotožnil.
Nadto je nepochybné, že závěr o rozporu či souladu výkonu práva s dobrými mravy
spadá do kategorie právního, nikoliv skutkového posouzení, byť se do značné
míry odvíjí od skutkových zjištění v daném konkrétním případě. To se koneckonců
odráží i v judikatuře Nejvyššího soudu, v níž bylo konstatováno, že „oprávnění
aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet
převažující měrou soudům nižších instancí“, neboť ty „jsou – vzhledem k zásadám
ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují
tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování“ (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, veřejnosti dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Dovolací soud pak má
oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě
zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5309,
veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz).
Dovolací soud pokládá za nepřípadnou námitku žalovaných, že žalobci nijak
nebránili ve spoluužívání části předmětných nemovitostí v rozsahu jeho
spoluvlastnického podílu. Tvrzení dovolatelů jsou v tomto ohledu přinejmenším
rozporuplná, ne-li přímo zavádějící či nepravdivá. Sami totiž na několika
místech (např. na str. 5 dovolání) uvádějí, že „zápisem o rozhodnutí
spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ze dne 15. 2. 2000,… žalovaní
jako majoritní spoluvlastníci pro chování žalobce rozhodli tak, že žalovaní
jsou oprávněni výlučně užívat celý rodinný domek č. p. 111 v L.“ Kritikou
tohoto tvrzení se Nejvyšší soud nedotýká oprávněnosti takového rozhodnutí
majoritních spoluvlastníků, pouze konstatuje, že i tvrzení žalovaných zřetelně
přiznává skutečnost, že v rozhodném období byl žalobce jako minoritní
spoluvlastník z užívání předmětné nemovitosti zcela vyloučen.
Nelze se ztotožnit ani s argumentací dovolatelů směřující proti posouzení
nároku žalobce odvolacím soudem jakožto nároku vyplývajícímu z bezdůvodného
obohacení na straně žalovaných. Judikatura vztahující se k této otázce je
dlouhodobě založena na stanovisku, že spoluvlastník, jenž užívá společnou věc
nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, je povinen za toto nadužívání
poskytnout náhradu spoluvlastníku, jenž je v důsledku tohoto nadužívání omezen
či vyloučen z užívání společné věci (viz již rozsudek Najvyššieho súdu SSR ze
dne 27. 9. 1979, sp. zn. 2 Cz 54/79). Rozsah práva spoluvlastníka podílet se na
užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu (§ 137 odst. 1 obč. zák.)
nemůže být proti jeho vůli rozhodnutím ostatních spoluvlastníků modifikován
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97,
publikovaný v časopise Právní rozhledy, ročník 2000, sešit č. 2, str. 69).
Nahlížení na právní povahu nároku na vydání této náhrady se v judikatuře
Nejvyššího soudu postupně vyvíjelo s tím, že v posledních letech se ustálil
právní názor, že se jedná o nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení toho
spoluvlastníka, jenž nad míru svého podílu užívá společnou věc. Tento nárok
vyplývá právě z práva podílet se na užívání společné věci v rozsahu
spoluvlastnického podílu (§ 137 odst. 1 obč. zák.). Pro ilustraci tohoto
judikatorního vývoje je možné odkázat zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 5. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1213/99, ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2616/99, či ze dne 28. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1499/2006 (veřejnosti dostupné
též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
V dalším významném rozhodnutí Nejvyššího soudu pak bylo dovozeno, že
„bezdůvodné obohacení podílového spoluvlastníka, který užívá věc nad rozsah
svého spoluvlastnického podílu, vzniká bez ohledu na to, zda o takovém užívání
rozhodla většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti jejich
spoluvlastnických podílů nebo bylo upraveno dohodou spoluvlastníků nebo o
užívání rozhodl soud, pokud ovšem
z dohody spoluvlastníků nevyplývá něco jiného, např. že si za užívání nad rámec
odpovídající spoluvlastnickému podílu nebudou nic hradit“ (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, publikovaný v Soudních
rozhledech, ročník 2004, sešit 11, str. 416, též na www.nsoud.cz).
Pokud se jedná o rozhodování Ústavního soudu v obdobných sporech, pak je třeba
připomenout, že sám Ústavní soud zastává v tomto ohledu nejednotné stanovisko.
Je pravda – kterak argumentují dovolatelé – že ve svém nálezu ze dne 22. 2.
2006,
sp. zn. II. ÚS 471/2005 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách
Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), dospěl k závěru, že „domáhá-li se
podílový spoluvlastník peněžitého plnění vůči druhému spoluvlastníku, který bez
dohody spoluvlastníků užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického
podílu, nejedná se o nárok opírající se o bezdůvodné obohacení spoluvlastníka,
ale nárok mající základ v § 137 odst. 1 ObčZ.“ Avšak v následném nálezu ze dne
10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 385/05 (veřejnosti dostupném též na internetových
stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud zcela potvrdil
správnost právního posouzení obdobných nároků tak, jak je dosahována na půdě
Nejvyššího soudu, když uvedl, že z hlediska ústavně právního aprobuje
judikaturu obecných soudů, z níž plyne, že „v případě, že spoluvlastník neužívá
(nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému
podílu, aniž by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky)
byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá (bezdůvodné) obohacení druhého
spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu
spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení
úhrady za užívání tohoto podílu.“
Nejvyšší soud proto ani v souzeném případě neshledává důvod pro odchýlení se od
stávající judikatury, jíž pokládá za ustálenou, a tedy ani pro kritiku právního
posouzení nároku žalobce provedeného odvolacím soudem. Nejsou tak naplněny ani
podmínky pro postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech
a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Konečně ani co se týče námitky započtení, neshledal Nejvyšší soud v posouzení
odvolacího soudu pochybení. Je nejprve třeba připustit, že započtení pohledávek
z bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky společné věci je obecně přípustné
právě v případech, kdy pohledávka z bezdůvodného obohacení za užívání nad rámec
spoluvlastnického podílu směřuje proti pohledávkám plynoucím z investic na
předmětu spoluvlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 958/2006, či Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském
zákoníku. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. str. 106). Lze bezpochyby
konstatovat, že přípustné bude
i započtení pohledávek spoluvlastníků plynoucích ze vzájemného bezdůvodného
obohacení za nadměrné užívání spoluvlastnických podílů, neboť se jedná o
pohledávky stejného druhu (§ 580 obč. zák.). Aby však takové pohledávky byly
způsobilé k započtení, je nezbytné, aby byly splněny i další zákonem stanovené
podmínky (§ 580
a § 581 obč. zák.).
V § 581 odst. 2 obč. zák. je stanoveno, že „započíst nelze pohledávky
promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z
vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není
splatná.“ To platí, pokud mezi účastníky daného závazkového právního vztahu
nedojde k dohodě (§ 581 odst. 3 obč. zák), což v daném případě neplatí.
Z citovaného ustanovení se tedy podává, že započíst nelze jednak pohledávku
promlčenou, a jednak nelze započíst pohledávku splatnou proti pohledávce
nesplatné, přičemž platí, že námitka promlčení má význam jen tehdy, byla-li
pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy se pohledávky střetly, tj. v okamžiku
splatnosti. Pro souzený spor má tedy v tomto ohledu zásadní význam posouzení,
kdy se pohledávky žalovaných vůči žalobci (jejichž existence nebyla sporována)
staly splatnými. Odvolací soud správně dovodil, že splatnost pohledávek
plynoucích z bezdůvodného obohacení (o něž se v případě žalovaných jedná) je
nutno posoudit podle obecných ustanovení o splnění dluhu, a to konkrétně podle
§ 563 obč. zák., jenž stanoví, že „není-li doba splnění dohodnuta, stanovena
právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh
prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Účastník závazkového
právního vztahu z bezdůvodného obohacení, na jehož úkor k obohacení došlo,
stanoví okamžik splatnosti tím, že dlužníka požádá o vydání bezdůvodného
obohacení, čímž způsobí, že den následující po dni požádání, je pohledávka z
bezdůvodného obohacení splatná, a dlužník je povinen svůj dluh splnit.
V souzeném sporu byla podle zjištění soudů obou stupňů uplatněna výzva
žalovaných vůči žalobci na vydání výše specifikovaného bezdůvodného obohacení
až současně s námitkou započtení, tedy dne 21. 5. 2004, resp. dne 21. 9. 2004.
Tvrzení žalovaných, že k výzvě došlo již dříve (4. 5. 2003, resp. 15. 9. 2004),
nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazovaní (viz doručenky na č. l.
25, resp. na č. l. 50). Pohledávky žalovaných vůči žalobci se tak staly
splatnými den po té, kdy byly námitky k započtení, jsoucí současně výzvou k
zaplacení, doručeny do právní sféry žalobce, tedy dne 22. 5. 2004, resp. dne
22. 9. 2004. To je sice o den později, než jak dovodil odvolací soud, avšak to
na rozhodnutí ve věci ničeho nemění.
Správná je úvaha dovolatelů, že promlčení pohledávky z bezdůvodného obohacení
se odvíjí nezávisle na okamžiku splatnosti pohledávky, aby nemohlo docházet k
tomu, že věřitel bude libovolně prodlužovat promlčecí dobu. Právě z toho důvodu
§ 107 obč. zák. neváže počátek běhu promlčecí doby na okamžik splatnosti
pohledávky, ale na okamžik, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (u subjektivní promlčecí doby), nebo
na okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (u objektivní promlčecí doby).
Je tedy možné, že pohledávky z bezdůvodného obohacení se promlčí dříve, než
dojde k jejich splatnosti. Zákon zde vychází z obecné zásady soukromého práva,
že každý si má střežit svá vlastní práva (vigilantibus iura scripta sunt), tedy
že právo přeje bdělým. Proto je třeba k námitce dlužníka (žalobce) zkoumat, zda
v době splatnosti nebyly pohledávky věřitele (žalovaných) vůči dlužníku –
žalobci promlčené. Pokud v době uplatnění pohledávek vůči žalobci (zde současně
s uplatněním námitky započtení), tedy v době jejich splatnosti, byly některé z
pohledávek žalovaných promlčeny, pak je v souladu
s § 581 odst. 2, poslední věty, obč. zák. nelze započíst.
Právní institut promlčení má obecně dvě fáze, jednak fázi objektivní – samotné
uplynutí promlčecí doby – a jednak fázi subjektivní – uplatnění námitky
promlčení dlužníkem. V případě započtení jakožto jednostranného adresovaného
projevu vůle směřujícího k započtení vzájemných pohledávek bude tedy pravidlem,
že se promlčení započtené pohledávky z hlediska časového projeví až po
uplatnění námitky započtení, což by mohlo vést k zavádějícímu závěru, že v
okamžiku uplatnění námitky započtení nebyla započtená pohledávka ještě
promlčena, že v okamžiku započtení zanikla a že k později vznesené námitce
promlčení již není možno přihlédnout. To by však popíralo samotný smysl a účel
ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák., neboť námitka promlčení je chápána jako
obrana dlužníka proti uplatněné pohledávce věřitele, a z tohoto úhlu pohledu
tedy bude vždy uplatněna až po vznesení námitky započtení. Bylo by nelogické,
aby dlužník vznášel na svoji obranu námitku promlčení, aniž by pohledávka vůči
němu byla uplatněna (tedy preventivně).
Namítají-li žalovaní, že v případě žalobce se jednalo o úmyslné bezdůvodné
obohacení, a že se tak jejich pohledávky vůči žalobci promlčí až po uplynutí
deseti let od okamžiku, kdy obohacení žalobci vzniklo, nemůže Nejvyšší soud s
takovým argumentem souhlasit. Ze skutkových zjištění provedených jak nalézacím,
tak
i odvolacím soudem, nepochybně plyne, že žalovaní o vzniku bezdůvodného
obohacení žalobcem věděli, neboť jej opakovaně v době, kdy sám (výlučně) užíval
předmětnou nemovitost, vyzývali, aby tuto nemovitost opustil či aby žalovaným
umožnil užívání v rozsahu jejich spoluvlastnických podílů. Subjektivní
promlčecí doba práva žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení ze strany
žalobce počala tedy plynout v okamžiku, kdy se žalovaní o této skutečnosti
dozvěděli, což byl v daném případě zároveň
i okamžik počátku běhu objektivní promlčecí doby. Za těchto okolností se právo
promlčí uplynutím subjektivní promlčecí doby, tedy v daném případě dva roky po
té, co se žalovaní o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobce dozvěděli.
Posouzení části pohledávek uplatněných žalovanými k započtení vůči žalobcově
nároku jako promlčených, a tedy nezapočitatelných, je tudíž správné.
Dovolací soud považoval z výše uvedených důvodů rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a dovolání žalovaných za nedůvodné, a proto je podle § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalovaní, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů
řízení právo
a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu