28 Cdo 327/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně R. Ž., K. n. L., zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v
Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalovanému hlavnímu městu
Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému
JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Karlovo nám. 18, o zaplacení 424.717 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 24/2008, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 25 Co 500/2012-130,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O žalobě žalobkyně na zaplacení částky 424.717 Kč s příslušenstvím bylo
rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 2012, č. j. 12 C
24/2008-74 tak, že ve výroku I. byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 410.805,- Kč s příslušenstvím ve znění blíže uvedeném ve
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dále ve výroku II. byl soudem prvního
stupně zamítnut návrh, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni
částku 18.912,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 2. 2008 do
zaplacení. Ve výroku III. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni
náklady řízení ve výši 33.827,45 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5.
3. 2013, č. j. 25 Co 500/2012-130, byl ve vyhovujícím výroku I. o věci samé a
ve výroku III. o nákladech řízení změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 11. 1. 2012, č. j. 12 C 24/2008-74 jen tak, že lhůta k plnění činí
patnáct dnů, jinak jej v těchto výrocích potvrdil. Ve výroku II. rozsudku
odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud tak rozhodl v řízení o žalobě, v níž se původní žalobce
domáhal zaplacení žalované částky s odůvodněním, že jde o finanční náhradu za
užívání ideálního spoluvlastnického podílu žalobce v rozsahu ? na pozemcích
specifikovaných v řízení před soudem prvního stupně. Podle žalobce žalovaný je
spoluvlastníkem v rozsahu ? předmětných nemovitostí. Dále uvedl, že na
pozemcích je pozemní komunikace ve vlastnictví žalovaného. Výše bezdůvodného
obohacení byla požadována jako polovina nájemného za užívání k nepodnikatelským
účelům, a to za dobu od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze
zjištění, že žalobkyně je jedinou dědičkou po svém otci J. L. Vzal za
prokázané, že v roce 2005 byli J. L. a žalovaný spoluvlastníky předmětných
pozemků v rozsahu každý ? ideálního podílu. J. L. získal svůj podíl děděním v
roce 1994 a žalovaný dne 14. 2. 2006 na základě kupní smlouvy ze dne 16. 12. 2006. Ze znaleckého posudku Ing. Petra Vyskočila dále zjistil, že předmětné
pozemky jsou částečně pokryty stavbami místních pozemních komunikací nebo
plochami, které by bylo nemožné právě pro stavby pozemní komunikace užívat,
celkem v rozsahu 9.666 m2. Z dopisu zástupce Jana Lišky žalovanému ze dne 23. 2. 2004 zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení předmětné částky do 30. 1. 2008. Podle odvolacího soudu mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly již
skončeny obdobné spory, v nichž byl předmětem řízení požadavek na peněžitou
náhradu bezdůvodného obohacení ze stejného titulu, avšak jen za jiná časová
období, ve kterých byly všechny zásadní otázky již vyřešeny. Soud prvního
stupně správně posoudil otázku pasivní legitimace, přičemž správně dovodil, že
rozhodné je, kdo je vlastníkem komunikace. Podle odvolacího soudu skutečnost,
že byly komunikace rozhodnutím příslušných orgánů žalovaného svěřeny do správy
městské části, nemění nic na tom, že bylo přijato bezdůvodné obohacení. Vyslovil, že žalovaný je vlastníkem komunikací umístěných na pozemcích v
podílovém spoluvlastnictví žalobkyně, k jejichž užívání nemá právní titul. Zaujal názor, že v takovém případě na jeho straně vzniká bezdůvodné obohacení
plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 1, 2 o. z.). Obohacení spočívá v tom,
že žalovaný užívá věc ve spoluvlastnictví žalobkyně a získává majetkový
prospěch, přičemž je nerozhodné, zda v soukromém či veřejném zájmu. Za
bezvýznamnou považoval otázku, kdo stavbu vybudoval. Odkazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, sp. zn. 28
Cdo 1537/2009 a sp. zn. 28 Cdo 181/2009. Odvolací soud za správné považoval i
závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobní požadavek není v rozporu s
dobrými mravy. Žalovanému nic nebránilo vymoci včas zpět zaplacenou kupní
smlouvu poté, co nebylo vloženo vlastnické právo na základě kupní smlouvy.
Uzavřel, že správně byla posouzena i obrana žalovaného tak, že ze žádného
právního předpisu nevyplývá pro žalobkyni povinnost podílet se na nákladech
údržby komunikace.
Proti rozsudku odvolacího soudu rozsahu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť některé z otázek dosud
nebyly vyřešeny a ohledně jiných má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Vytýkal soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace
žalovaného ohledně pozemků uvedených v dovolání (v části II.) v k. ú. S. Podle
dovolatele místní komunikace udržuje a tedy i užívá Městská část Praha –
Slivenec, která je pasivně legitimovanou v dané věci. Uvedl, že žalovaný nemá
žádný majetkový prospěch, neboť komunikace je užívána veřejností a vlastnické
právo k pozemku je omezeno veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní
komunikace podle § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Tvrdil, že právo každého užívat předmětné pozemní komunikace je dáno bezplatně
a k účelům, pro které jsou zřízeny, přičemž toto omezení je žalobce jako
vlastník uvedených pozemků povinen ve veřejném zájmu snášet. V souvislosti s otázkou výše bezdůvodného obohacení poukazoval na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09 s tím, že výměry Ministerstva financí,
vydané v rozhodné době, stanovily roční nájemné za nájem pozemků vždy jako ceny
maximální, což ovšem znamená, že je možno určit v konkrétním případě i nižší
nájemné. Podle dovolatele však soudy vyšly z ceny maximální, i když předmětné
pozemky se nacházejí v k. ú. S. a nikoliv v centru P. Vytýkal odvolacímu soudu,
že se nevyjádřil k výši bezdůvodného obohacení s tím, že se v dané věci nemohlo
jednat o nepřípustnou novotu, neboť žalovaný reagoval na aktuální změnu
judikatury. Namítal, že podle soudů se žalovaný bezdůvodně obohatil ohledně užívání části
pozemků o výměře 9.666 m2, avšak v této výměře jsou zahrnuty i pozemky
nezastavěné či části pozemků nezastavěných komunikacemi. Podle dovolatele není
podstatné, zda je možno či nikoliv tyto části žalobkyní užívat. V dovolání dále poukázal na to, že žalobkyně nemá z titulu svého vlastnického
práva jen nárok na příjmy z předmětných pozemků, ale měla by vynaložit i výdaje
na jejich údržbu, což za ni činí žalovaný. Tvrdil, že započtení uplatnil
žalovaný do výše žalované částky s tím, že částka investovaná do předmětných
pozemků žalovaným částku přesahuje. V dovolání též namítal, že nebyl ze strany
soudu vyzván k tomu, aby svou námitku započtení specifikoval či upřesnil,
přestože tak podle § 43 o. s. ř. měl učinit. V této souvislosti odkazoval na
rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 17 C 210/2009 (sp. zn. 28 Co
179/2013). Podle dovolatele nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem
na dvě kupní smlouvy uzavřené v roce 1992 mezi J. L. a žalovaným a na vyplacení
kupních cen s odůvodněním, že obě strany projevily vůli převést pozemky na
žalovaného. Dalším důvodem je i skutečnost, že mezi oběma stranami probíhala v
roce 2005 i dříve mimosoudní jednání, jejichž výsledkem bylo uzavření nové
kupní smlouvy.
Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, případně soudu
prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil,
že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a
dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. Dovolatelem označené právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí,
vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům
přípustnosti dovolaní srov. § 237 o. s. ř.). Vzhledem k předmětu řízení, jak je v této věci vymezen shodným okruhem
účastníků a povahou uplatněného nároku, odkazuje dovolací soud na své závěry
vyslovené ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013, v němž
šlo o posouzení shodných otázek, pouze za jiné časové období. Ani při
posuzování dovolání podaného v této věci nemá důvod zaujmout odlišné právní
závěry. Ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud ohledně nedostatku pasivní
legitimace žalovaného vyslovil, že se jedná o otázku, která je ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu rovněž již vyřešena, a to tak, že pasivní
legitimace k vydání bezdůvodného obohacení se odvíjí od vlastnictví silnice
(srov. např. rozsudek ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, nebo
usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, a ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011). V souzené věci soudy postupovaly v souladu
s uvedenou judikaturou, když dospěly k závěru, že povinnou osobou k vydání
bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně,
které jsou zastavěny pozemní komunikací, je hlavní město Praha jako vlastník
komunikace (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích),
nikoliv tedy její městská část. Námitka rozsahu bezdůvodného obohacení je rovněž v souladu s konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu s tím, že i za nezastavěné pozemky může náležet
právo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud jsou tyto vlastníkem nevyužitelné
(srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009
nebo rozsudek ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009).
V souzené věci
soudy vycházely ze znaleckého posudku, na jehož základě dospěly k závěru, že v
žádném případě předmětné pozemky nemohou být žalobkyní využity. Dovolací soud dále poukazuje na své rozhodnutí ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 28
Cdo 447/2014, ve kterém odkazuje na své rozhodnutí ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013, v němž bylo vysloveno, že „podle konstantní judikatury
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek;
rozsudek ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30
Cdo 2063/2009) se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí
nemovitosti určuje „peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí zpravidla právě
formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit
podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou,
nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými
předpisy.“ Citovaná judikatura je ústavně konformní interpretací ustanovení §
458 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že „musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“. Obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ČR též ve svém rozhodnutí ze
dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, kde se vyslovil k otázce výše náhrady
za užívání pozemků, představující bezdůvodné obohacení na straně žalované. Pro
úplnost se přičiňuje, že samotná otázka správnosti stanovení obvyklé výše nájmu
– při jehož určení se soudy nižších stupňů opírají o znalecký posudek – otázkou
skutkovou a nikoliv právní, otázka charakteru předmětných pozemků a způsobu
jejich užívání patří rovněž mezi otázky skutkové a nikoliv právní. Nejvyšší soud ČR dále ve svém rozhodnutí ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1823/2013 zaujal názor, že zpochybňuje-li žalovaný závěry odvolacího soudu o
míře zastavěnosti sporného pozemku či o tom, kdo je jeho vlastníkem, jde o
polemiku nikoliv s právním posouzením věci, nýbrž se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu. Ohledně námitky započtení Nejvyšší soud ČR poukazuje na své rozhodnutí ze dne
16. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2253/2013, na základě něhož dovolací soud
analogicky dovodil, že námitka započtení není v dané věci případná. Závěr
odvolacího soudu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 o. z.,
přičemž v této souvislosti odkazoval na své rozhodnutí ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013. Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je
třeba považovat v dané věci za nepřípadné. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu,
na která dovolatel poukazoval v dovolání, na danou věc nedopadá. Dovolací soud za této situace shledává, že odvolací soud rozhodl v souladu s
ustálenou judikaturou dovolací instance.
Ve věci není naplněno ani jedno z
hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného
dovolání podle § 237 o. s. ř. a proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto
řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.