28 Cdo 447/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti u kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie
Praha - Strašnice, IČ 44846347, se sídlem v Praze 10, Ke Strašnické 1000/10,
zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Jugoslávská 481/12, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ 00064581, se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou
Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, o
zaplacení 78.438 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 21 C 173/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 28 Co 145/2013-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o dovolání
částku 5.518,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry.
78.438,10 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů změněn jen tak, že
jejich výše činí 25.210,40 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil. Ve výroku
II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Učinil tak v řízení o žalobě, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení
žalované částky s odůvodněním, že je církevní právnickou osobou podléhající
zákonu č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech a je vlastnicí
pozemku na parcele č. 3118/96 v k. ú. S. Podle žalobkyně žalovaný předmětný
pozemek užívá jako místní komunikaci třetí třídy, která probíhá ulicí Nučickou,
přičemž stavba této pozemní komunikace je ve vlastnictví žalovaného, tedy obce. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze
zjištění, že vlastnické právo k parcele č. 3118/96, o výměře 499 m2, ostatní
plocha, způsob využití ostatní komunikace, má Římskokatolická farnost u kostela
Neposkvrněného Početí Panny Marie Praha – Strašnice. Ohledně dalších skutkových
zjištění vycházel ze závěrů přijatých v řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 285/2009. V dané věci žalobkyně požadovala vydání
bezdůvodného obohacení za období od 16. 8. 2009 do 21. 6. 2011, jehož výše byla
stanovena cenovým věstníkem číslo 13/2009 Ministerstva financí, platného pro
rok 2008 a 2009, podle něhož nájemné z pozemků nesloužících pro účely podnikání
nájemce v obci Praha činí 85 Kč za m2 ročně. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud ohledně skutkových
zjištění i právního posouzení věci vycházel ze závěrů přijatých v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 285/2009. V tomto řízení
se řešila otázka skutkově a právně totožná s daným řízením. Otázkou věcné
aktivní legitimace žalobkyně se zabýval již odvolací soud, který rozhodoval o
odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně pod sp. zn. 36 Co
104/2011. Subjekt označený jako ,,Římskokatolická farnost u kostela
Neposkvrněného Početí Panny Marie“ je uveden v katastru nemovitostí jako
vlastník sporného pozemku a tento subjekt je ve věci na straně žalobkyně. Podle
odvolacího soudu obsahu provedených důkazů odporuje i námitka údajné
nezastavěnosti celého pozemku parcely č. 3118/96, místní komunikací, jakož i
námitka odlišně označeného subjektu vlastníka v pozemkové knize. Odvolací soud
za rozhodné považoval skutečnosti uvedené v katastru nemovitostí. Pokud
žalovaný zpochybňoval výši požadované částky, která vychází z výpočtu 85 Kč za
m2 za rok, pak tuto námitku uplatnil žalovaný až v odvolacím řízení jako novou
skutečnost. Zaujal názor, že nelze s odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. proto k této nové skutečnosti přihlížet. Uvedl, že sporná nemovitost leží v
katastrálním území S., což nelze považovat za okrajovou část hlavního města a
požadovaná částka tedy odpovídá obecné ceně nájmu. Závěr soudu prvního stupně
není tedy ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09, na
který poukazuje žalovaný v odvolání.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé jako správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak - konkrétně se jedná o
právní posouzení aktivní legitimace, pasivní legitimace a zastavěnosti a o
odkaz soudů na obdobný soudní spor vedený pod sp. zn. 23 C 285/2011 a dále
proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu - v otázce výše bezdůvodného obohacení. Co do důvodů měl za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání považoval za nepřípadný odkaz na
soudní spor vedený pod sp. zn. 23 C 285/2011, neboť obě řízení nejsou zcela
totožná. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou nedostatku
aktivní legitimace žalobkyně s tím, že skutečnost, že žalobkyně je vedena v
katastru nemovitostí jako vlastnice sporného pozemku, není dostačující. Podle
dovolatele žalobkyně neprokázala ani to, že předmětný pozemek je v celém
rozsahu zastavěn komunikací v Nučické ulici a že je dána pasivní legitimace
žalovaného k celému zastavěnému pozemku. Namítal, že v katastru nemovitostí
není uveden rozsah zastavěnosti komunikace. V dovolání poukazoval na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09 s tím, že výměry Ministerstva financí,
vydané v rozhodné době, stanovily roční nájemné za nájem pozemků vždy jako ceny
maximální, což ovšem znamená, že je možno určit v konkrétním případě i nižší
nájemné. Vytýkal soudům obou stupňů, že pochybily, pokud na stanovení výše
bezdůvodného obohacení použily pouze výměry Ministerstva financí. V této
souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1425/2012 s
tím, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem i judikaturou
Nejvyššího soudu, t. j. s ustanovením § 458 odst. 1 o. z. Tvrdil, že pokud bylo
nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného
obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Dovolatel namítal, že
ve výměrech Ministerstva financí není závazná pevná cena, nýbrž cena maximální. Podle dovolatele soudy nižších stupňů jsou povinny aplikovat judikaturu
Nejvyššího i Ústavního soudu. Dále podotkl, že Strašnice nejsou centrální částí
města, pro které je maximální cena stanovená ve výměrech Ministerstva financí
určena. V dovolání dále konstatoval, že na předmětném pozemku se nachází místní
komunikace III. třídy, která je využívána širokou veřejností bez omezení a bez
jakéhokoliv poplatku. Podle dovolatele předmětnou místní komunikaci nelze
zrušit ve smyslu § 18 zákona č. 13/1997 Sb. a s ohledem na ustanovení § 20
zákona č. 13/1997 Sb. není možné užívání místní komunikace III. třídy
zpoplatnit, když toto se vztahuje pouze na dálnice a rychlostní silnice
označené příslušnou dopravní značkou. Dovolatel konstatoval, že v obdobných
případech požádal o zřízení věcného břemene. Navrhl proto zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu
řízení. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil,
že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a
dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. Dovolatelem označené právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí,
vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům
přípustnosti dovolaní srov. § 237 o. s. ř.). Vzhledem k předmětu řízení, jak je v této věci vymezen shodným okruhem
účastníků a povahou uplatněného nároku, odkazuje dovolací soud na své závěry
vyslovené ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1813/2013, v němž
šlo o posouzení shodných otázek, pouze za jiné časové období. Ani při
posuzování dovolání podaného v této věci nemá důvod zaujmout odlišné právní
závěry. Dovolací soud předně poukazuje na své rozhodnutí ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28
Cdo 2606/2013, v němž bylo vysloveno, že „podle konstantní judikatury
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek;
rozsudek ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30
Cdo 2063/2009) se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí
nemovitosti určuje „peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí zpravidla právě
formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit
podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou,
nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými
předpisy.“ Citovaná judikatura je ústavně konformní interpretací ustanovení §
458 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že „musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“. Obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ČR též ve svém rozhodnutí ze
dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, který se vyslovil rovněž k otázce
výše náhrady za užívání pozemků, představující bezdůvodné obohacení na straně
žalované. K námitkám dovolatele vztahujícím se k jeho polemice o vázanosti soudu výměry
Ministerstva financí připomíná dovolací soud, že stanovení výše náhrady zůstalo
ve sféře úvahy odvolací instance a že jde o jedinečné okolnosti případu, jež
při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. zabraňují meritornímu dovolacímu přezkumu (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 1731/99, 604/2000, publikovaná v Souboru
rozhodnutí NS jako C 103, 111, 203). Pokud dovolatel v dovolání dále podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž
vycházely nalézací soudy při svém rozhodování, poznamenává dovolací soud v této
souvislosti, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013 zaujal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Samotná otázka správnosti stanovení obvyklé výše nájmu – při jehož určení se
soudy nižších stupňů opírají o znalecký posudek – otázkou skutkovou a nikoliv
právní, otázka charakteru předmětných pozemků a způsobu jejich užívání patří
rovněž mezi otázky skutkové a nikoliv právní. Nejvyšší soud ČR dále ve svém rozhodnutí ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1823/2013 zaujal názor, že zpochybňuje-li žalovaný závěry odvolacího soudu o
míře zastavěnosti sporného pozemku či o tom, kdo je jeho vlastníkem, jde o
polemiku nikoliv s právním posouzením věci, nýbrž se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu. Závěr odvolacího soudu není ani v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 2030/09. Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je
třeba považovat v dané věci za nepřípadné. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na která dovolatel poukazoval v dovolání, na danou věc nedopadají. Dovolatel, který (jak uvedeno shora) „dovolání směřuje proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí“, nicméně ve vztahu k akcesorickým výrokům neuplatňuje
žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku
procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům proto není
přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013). Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je
třeba považovat v dané věci za nepřípadné. Dovolací soud za této situace shledává, že odvolací soud rozhodl věcně správně,
v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani
jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost
podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je pak povinen nahradit žalobkyni
účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. § 243c odst. 3 věty první, §
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají se z
odměny advokáta ve výši 4.260,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5 vyhlášky č.
177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady hotových výdajů advokáta
300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částky 958,- Kč odpovídající 21% dani z
přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 5.518,- Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.