28 Cdo 4005/2015-178
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše
Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobkyně
V. Š., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8,
Křižíkova 56, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO: 000 64 581, se sídlem
v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 137.945,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 101/2011, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j.
70 Co 108/2015-140, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2014, č. j. 64 C
101/2011-111, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 70
Co 108/2015-140, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 2014, č. j. 64 C 101/2011-111, ve výroku I.,
jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 137 945 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % z uvedené částky za dobu od 15. 4. 2011 do 30. 6. 2012,
ve výši 7,50 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2013 do
30. 6. 2013 a dále od 1. 7. 2013 do zaplacení, ve výroku o nákladech řízení
změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou
vlastnicí předmětných pozemků, které jsou užívány jako veřejná zeleň ve
vnitroblocích obytných domů, jako předzahrádky bytových domů a jako prostory
veřejné pěší komunikace na území sídliště a jejich rozloha činí celkem 3 158
m?. Po žalovaném se původně domáhala zaplacení částky 268 430 Kč s
příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho straně
plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“, a to
za shora uvedené období. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby se nakonec
jednalo o zaplacení částky 137 945 Kč. Dovodil, že žalovanému v tomto sporu
svědčí pasivní věcná legitimace a že na jeho straně došlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení bezesmluvním užíváním pozemků, které je povinen
žalobkyni vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.), a to s přihlédnutím k částce
stanovené výměrem Ministerstva financí ČR pro rok 2010 a 2011. Cena pozemků
nesloužících k podnikání je obecně nižší než u pozemků určených ke komerčnímu
využití a dostatečně zohledňuje charakter i polohu pozemků nekomerčních,
přičemž tento závěr plyne i z judikatury Nejvyššího soudu. Poukaz žalovaného na
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 je nepřípadný s tím, že
žalobkyně nenabyla předmětné pozemky na základě restituce, nýbrž děděním.
Proti rozsudku odvolacího soudu (části výroku I.) podal žalovaný dovolání, jež
pokládá za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a jako
dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že v dané věci mu nevzniklo bezdůvodné
obohacení, a to s ohledem na způsob nabytí předmětných pozemků žalobkyní, která
je nabyla podle obecných předpisů poté, co byl její restituční nárok shledán
obecnými soudy i Ústavním soudem neopodstatněným. Odkazoval na rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 206/01, s tím, že způsob
nabytí vlastnického práva žalobkyně lze hodnotit jako způsob obdobný nabytí
podle restitučních předpisů. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (zejm.
rozhodnutí ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, k němuž se Ústavní soud
přihlásil i v rozhodnutí ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14) dovozoval,
že nelze po něm spravedlivě požadovat, aby kromě údržby předmětných pozemků
poskytoval ještě navíc žalobkyni náhradu za jejich užívání. Navíc není ve sporu
z bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován, neboť povinnou k poskytnutí
náhrady může být leda městská část Praha 13. Zde odkazoval na rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11 a na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011. Za nesprávné
považoval dovolatel i závěry vedoucí k určení výše náhrady v úrovni maximální
výše regulovaného nájemného, neboť odvolací soud nepřihlédl k okolnostem
ovlivňujícím výši obvyklého nájemného, které je podle názoru žalovaného
podstatně nižší. V souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. 6.
2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, poznamenal, že je třeba posoudit jaký je či byl
charakter užívání pozemků (sídlištní zeleň) a zda naopak žalovaný sám nevydával
náklady na jejich údržbu ve smyslu § 458 odst. 3 obč. zák. Navrhl, aby dovolací
soud napadený rozsudek změnil a žalobu (při současně navržené změně rozsudku
soudu prvního stupně) zamítl, případně, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný, v souladu s ustálenou
judikaturou, je povinen vydat bezdůvodné obohacení za bezesmluvní užívání
předmětných pozemků, přičemž správně byla určena i cena za jejich užívání.
Navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, jež je rozhodné pro dovolací přezkum
(srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2012
Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř. Nejvyšší soud
shledal, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel především namítal, že žalobkyni nevzniklo bezdůvodné obohacení s
ohledem na způsob nabytí předmětných pozemků žalobkyní. Touto otázkou, a to
právě ve vztahu mezi týmiž účastníky (žalobkyně byla mimochodem shledána
aktivně legitimovanou domáhat se vydání bezdůvodného obohacení za obdobné
užívání jejích pozemků statutárním městem či městskou částí) se dovolací soud
zabýval v řadě svých rozhodnutí, z poslední doby lze uvést usnesení ze dne 5.
4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, kde potvrdil správnost závěru o aktivní
věcné legitimaci žalobkyně v obdobném sporu a tamtéž pak vyloučil
aplikovatelnost argumentace obsažené v odvolatelem namítaném nálezu Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, kde navíc dovolatelem
akcentovaná pasáž nepatří k nosným důvodům nálezu (jde o tzv. obiter dictum
tohoto nálezu, viz bod 40 a 41 jeho odůvodnění). I s ohledem na zmíněné tak
není důvod se odchýlit od závěrů naposledy vyslovených ve shora uvedeném
usnesení Nejvyššího soudu a předmětná námitka proto přípustnost dovolání
založit nemohla.
K námitce týkající se právní problematiky výše náhrady (rozsahu bezdůvodného
obohacení podle § 458 odst. 1 obč. zák.) sluší se z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7.
2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009,
nebo ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009), jímž byl formulován a
odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se zpravidla
s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v
posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení
přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy; tento závěr odvolací soud beze
zbytku akceptoval (viz dále).
Nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v rozhodném období
regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry
Ministerstva financí vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o
cenách). Uvedené bez dalšího neznamená, že v konkrétním případě nemůže být
obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná, a je na soudu, aby zjišťoval
cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením
maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak
najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (k tomu přiměřeně
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1332/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1425/2012). Odvolací soud v dané věci nepřiznal bezdůvodné obohacení v
maximální výši obvyklého nájemného, nýbrž vyšel z částky nižší, jak se podává z
odůvodnění jeho rozhodnutí. Otázka určení hladiny obvyklého nájemného je pak
otázkou nikoliv právní, nýbrž skutkovou, pro kterou rozsudek k dovolacímu
přezkumu otevřen není a jejímž prostřednictvím nemůže být založena přípustnost
dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaný se nakonec vymezuje proti posouzení své pasivní věcné legitimace
(namítá odklon od ustálené judikatury dovolacího i ústavního soudu). Předně je
třeba uvést, že názor na otázku, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání
bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou
tzv. veřejným prostranstvím (veřejnou zelení, předzahrádkami či veřejnou
komunikací pro pěší na sídlišti) se v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního
soudu dlouhodobě vyvíjel a ustálil se na názoru, že bezdůvodně obohaceným (ve
smyslu § 451 odst. 1 obč. zák.) subjektem za užívání pozemků, jež jsou veřejným
prostranstvím, je územně samosprávný celek, jehož obyvatelům předmětné pozemky
fakticky slouží k užívání a ku prospěchu (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, nebo ze dne 1. 4.
2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015), přičemž v případě specifického samosprávného
uspořádání hlavního města Prahy, jež vyplývá ze zákona č. 131/2000 Sb., tímto
subjektem není zpravidla přímo hlavní město Praha (leda by pozemky sloužily
primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého města), nýbrž příslušná městská
část (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1127/2009), neboť právě ta by jinak musela potřeby svých občanů zajistit jiným
způsobem (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). V dané
věci, kde bylo soudy nepochybně zjištěno, že řešené pozemky jsou veřejnou
zelení resp. pozemek je veřejným prostranstvím s dílem zpevněným a dílem
nezpevněným povrchem, je pak zřejmé, že se soudy od shora uvedené (a již
ustálené) judikatury Nejvyššího soudu odchýlily, když v tomto případě určily
jako pasivně věcně legitimované přímo hlavní město Praha.
Nepřípadný je v popsaných judikaturních souvislostech odkaz soudů na (dlužno
dodat ojedinělé) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1265/2011, v němž sice šlo o totožné pozemky a žalovaným bylo hlavní město
Praha, ovšem otázka pasivní věcné legitimace v tomto řízení, kde byla žaloba
podána již v roce 2010, nebyla dovoláním zmíněna, a proto se k ní dovolací
nevyjadřoval; k přezkumu byla otevřena otázka pravomoci civilního soudu a
otázka výše náhrady (bezdůvodného obohacení) za užívání předmětných pozemků,
jiné otázky dovolacímu soudu k řešení nabídnuty nebyly.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento rozsudek, platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). O
dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s § 243a odst. 1, věty první, o.
s. ř.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy v dalším
řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu