28 Cdo 138/2018-398
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně M. P., K. n. Č. l., zastoupené Mgr. Pavlem Voskou,
advokátem se sídlem v Praze 4 - Michli, Psárská 1347/1, proti žalovanému L. S.,
T. n. B., zastoupenému JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně
IV., Sladkovského 13, o zaplacení částky 176.176,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 246/2010, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 27 Co
192/2016-351, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. června 2017, č. j.
27 Co 192/2016-368, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 27 Co
192/2016-351, ve spojení s usnesením ze dne 27. června 2017, č. j. 27 Co
192/2016-368, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném zamítavém výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni částku 100.224,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % p. a. z částky
44.112,- Kč od 21. 1. 2011 a s úrokem z prodlení 7,05 % p. a. z částky 56.112,-
Kč od 15. 3. 2013, a dále ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 18. května 2017, č. j. 27 Co 192/2016-351, jíž byl rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném výroku II. ve zbývající části potvrzen, a proti
výrokům IV. a V. tohoto rozsudku se odmítá.
Okresní soud v Kolíně (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 13 C 246/2010-184, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 12.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a., jdoucím od 23. 10. 2010 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 164.176,- Kč s příslušenstvím
zamítl (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost uhradit České republice - na
účet Okresního soudu v Kolíně znalečné ve výši 10.760,- Kč (výrok III.) a
žalovanému na nákladech řízení částku 77.440,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Koženého (výrok IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl o uplatněném
nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému
vzniknout tím, že v období od 22. 10. 2008 do 22. 10. 2010 a v období od 21. 12. 2010 do 21. 12. 2012 bezesmluvně užíval pozemky ve vlastnictví žalobkyně v
kat. území O., jmenovitě pozemek parc. č. st. tím, že na něm stojí budova č. p. ve vlastnictví žalovaného, pozemek parc. č. st. tím, že na něm stojí budova č. p. ve vlastnictví žalovaného, pozemek parc. č. st. tím, že je něm postavena
budova bez čísla popisného i evidenčního ve vlastnictví žalovaného, pozemek
parc. č. st. tím, že je na něm postavena budova č. p. ve vlastnictví
žalovaného, a dále pozemky parc. č. a č. a část pozemkové parcely č., které
žalovaný užíval v souvislosti s užíváním budov v jeho vlastnictví. Z
provedeného dokazování, a to i místním ohledáním, vzal za prokázané, že
žalobkyně je vlastnicí označených pozemků, že žalovaný je vlastníkem budov č. p., že v uvedených obdobích žalovaný užíval stavební parcely č. , č. o celkové
výměře 730 m2, jakož i část pozemkové parcely č. v rozsahu 270 m2, celkem
1.000 m2, že na pozemku parc. č. nestojí žádná stavba, že žalovaný neužívá
pozemky žalobkyně sloužící jako travnaté plochy, že do budovy č. p. i do budovy
č. p. jsou zřízeny vstupy z pozemků, jejichž vlastníkem je žalovaný, že ten
neužívá ani pozemek mezi budovou č. p. a budovou ve vlastnictví Josefa Malého a
že pozemek mezi budovou č. p. 1 a budovou č. p. je ve vlastnictví žalovaného, s
výjimkou pruhu o šíři 10 až 12 metrů ve vlastnictví žalobkyně. Ze znaleckého
posudku znalce Ing. Luboše Bočáka ze dne 2. 4. 2015 vyžádaného v řízení vedeném
u téhož soudu pod sp. zn. 13 C 169/2013 soud dále zjistil, že obvyklá výše
nájemného v období od 22. 1. 2011 do 22. 5. 2013 za užívání stavebních parcel v
kat. území O. ve vlastnictví žalobkyně nacházejících se ve stejném areálu
činila 3,- Kč za 1 m2 ročně. Při právním posouzení věci vyšel z § 451 odst. 1 a
2, § 458 odst. 1 a § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 3 a § 3074 odst. 1 a contr. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a dále ze závěrů zaujatých v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007, a
dovodil, že užíval-li žalovaný v uvedených obdobích bez právního důvodu
stavební parcely č. o celkové výměře 730 m2 a část pozemkové parcely č.
v
rozsahu 270 m2 (celkem tedy 1000 m2), všechny ve vlastnictví žalobkyně,
bezdůvodně se na její úkor obohatil a je proto povinen jí poskytnout peněžitou
náhradu odpovídající výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Vzhledem k
tomu, že znalec Ing. Luboš Bočák v podaném znaleckém posudku posuzoval výši
obvyklého nájemného se zřetelem k vlastnostem pozemků, jejichž vlastnicí je
žalobkyně, jakož i se zřetelem ke způsobu jejich užívání, a zjišťoval ji
porovnáním s nájemným sjednaným ohledně jiných pozemků užívaných za obdobných
okolností a k obdobnému účelu, a vyšel přitom přiléhavě z úvahy, že o zastavěné
pozemky jde jak v případě, že jsou na nich postaveny stavby zapsané v katastru
nemovitostí, tak i v případě, že jsou zastavěny manipulačními plochami,
případně komunikacemi užívanými v souvislosti s užíváním staveb zapsaných v
katastru nemovitostí (jako hlavních věcí), odpovídá to i poměrům v dané věci. Zjištění, že obvyklá výše nájemného v rozhodné době dosahovala 3,- Kč na 1 m2
ročně, je proto přezkoumatelné, a přesvědčivě vyplývá z obsahu posudku. Vytýkala-li žalobkyně tomuto znalci, že měl zjišťovat obvyklou výši nájemného
za nezastavěné pozemky, pak přehlédla, že výše nájemného by i v poměrech dané
věci musela být závislá na způsobu užívání pozemků v jejím vlastnictví;
znalecký posudek proto správně zohlednil jak účel, k němuž takové pozemky
zpravidla slouží, tak i způsob, jakým je žalovaný užívá. Je tomu tak proto, že
institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která
je získala některou ze skutkových podstat uvedených v § 451 a § 454 obč. zák.,
a proto se výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu odvozuje od
prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co
sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv
prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten
prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo,
o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností
stalo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo
1108/2003). Pokud žalobkyně poukázala na listinu označenou jako znalecký
posudek podaný společností BEWERT spol. s r. o., nedocenila, že postup v ní
zvolený při zjišťování obvyklé výše nájemného neodpovídá hlediskům významným
pro zjištění obvyklé výše nájemného, neboť záleží ve srovnání s pozemky
určenými pro zástavbu rodinnými domy, popřípadě s pozemky, ohledně nichž bylo
vydáno povolení pro nakládání odpady; o takové pozemky však v dané věci nejde. Jestliže tedy žalovaný v uvedených obdobích užíval bez právního důvodu pozemky
žalobkyně o celkové výměře 1.000 m2, pak bezdůvodné obohacení vzniklé na jeho
straně představuje částku 3.000,- Kč ročně a za 4 roky částku 12.000,- Kč,
kterou je povinen jí podle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. vydat. Co do
částky 164.176,- Kč proto soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 27 Co 192/2016-351, ve spojení s usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 Co
192/2016-368, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném zamítavém výroku
II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100.224,- Kč s úrokem
z prodlení 7,75 % p. a. z částky 44.112,- Kč od 21. 1. 2011 a s úrokem z
prodlení 7,05 % p. a. z částky 56.112,- Kč od 15. 3. 2013, jinak jej v tomto
výroku ve zbývajícím rozsahu potvrdil (výrok I.), žalovanému uložil povinnost
zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kolíně na nákladech řízení státu
částku 10.760,- Kč (výrok II.), žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně částku 76.066,- Kč (výrok III.) a žalobkyni pak uložil povinnost
doplatit České republice - Okresnímu soudu v Kolíně na soudním poplatku za
žalobu částku 3.520,- Kč (výrok IV.); dále rozhodl, že žalobkyni se po právní
moci tohoto rozsudku vrací z účtu Okresního soudu v Kolíně přeplatek na soudním
poplatku z odvolání ve výši 600,- Kč (výrok V.), že žalovaný je povinen
zaplatit České republice - Krajskému soudu v Praze na nákladech řízení státu
částku 10.211,- Kč (výrok VI.) a žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 64.209,- Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok VII.). Odvolací soud
zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil
postupem podle § 213 odst. 4 o. s. ř. „Z internetových stránek estech.esel.cz
popisujících historii podnikání žalovaného“ zjistil, že „od roku 2001 podnikal
s použitím firmy ESEL“, v roce 2004 přesunul montážníky do výrobních a
skladovacích prostor v O. č. p., a „v roce 2006 a 2007 byla v rámci rozšiřování
jeho podnikání“ (prodej kotlů na hnědé uhlí a dřevěných pelet) „založena řada
obchodních společností náležejících ke skupině ESEL“, což bylo zřejmé rovněž z
fotodokumentace předložené žalobkyní, „kdy uzamykatelná a uzamykaná vstupní
brána do areálu byla označena cedulí s uvedením firmy ESEL v označení „Skupina
ESEL“ a dále s označením esel, Areál esfield, distribuce granulovaných paliv,
sklad dřevěných pelet“; to vyplývá i z výpovědi svědkyně M. L.. Vzhledem k
obsahu e-mailu žalovaného zaslaného žalobkyni dne 5. 10. 2010, k provedené
fotodokumentaci, k výpovědi svědkyně M. L. a s přihlédnutím k tvrzením
žalovaného odvolací soud uzavřel, že na areál, v němž se nacházejí dotčené
pozemky žalobkyně, „je nutno pro dobu žalobou uplatněného období pohlížet jako
na uzavřený areál s omezeným přístupem pro osoby zde nepodnikající či
neprovozující činnost nájemců nemovitostí zde se nacházejících“. Přitom
zdůraznil, že „na uzavřenost areálu nenahlíží jako na absolutní nemožnost
vniknutí do jeho prostor, a z tohoto hlediska považoval např. zjištěné nikoliv
úplné oplocení celého areálu (zejména v částech sousedících s přilehlými poli)
jako irelevantní“. Dále, pokud jde o faktické využívání nezastavěných pozemků
žalobkyně, odvolací soud z leteckých snímků, snímků ortofotomapy daného areálu
bývalého zemědělského družstva v obci Oleška se zřejmými „stopami cest“, z
fotodokumentace a z výpovědi svědkyně M. L.
odvolací soud zjistil, že tyto
pozemky byly a jsou v určitých částech využívány fakticky jako zpevněná plocha
cesty, manipulační plocha či plocha využívaná ke skladování či umístění
předmětů (včetně parkování vozidel). Nezastavěné pozemky žalobkyně přiléhající
k pozemkům, na nichž se nachází stavby žalovaného, a volný prostor na těchto
pozemcích mezi stavbami žalovaného (a případně dalších sousedících staveb),
resp. přístup přes tyto pozemky ke stavbám žalovaného, „hodnotil odvolací soud
jako potřebné pro žalovaného i v souvislosti s nutnou údržbou jeho staveb či s
přístupem požární techniky k dotčeným budovám“. „Ve světle uvedených úvah a
provedených zjištění“ uzavřel, že „v předmětném období užíval žalovaný bez
právního důvodu v rámci daného areálu nemovitosti žalobkyně v souvislosti se
svými stavbami umístěnými (rovněž) na zastavěných pozemcích žalobkyně, přičemž
současně, vzhledem k popsanému uzavřenému charakteru daného areálu v této
souvislosti užíval i pozemky žalobkyně s těmito stavbami sousedícími, tvořícími
mj. manipulační plochu k těmto stavbám“. Žalovaný se v důsledku uvedeného
charakteru celého areálu, v němž se předmětné nemovitosti nacházejí a tvoří
jeho část, „ocitá v pozici detentora nejen ohledně pozemků zastavěných budovami
ve vlastnictví žalovaného, ale též předmětných nezastavěných pozemků žalobkyně,
která je naopak z jejich reálného a praktického užívání právě s ohledem na daný
charakter předmětného areálu vyloučena“. „Okolnost, že v tomto areálu se
nacházejí v jiných jeho částech také nemovitosti jiných vlastníků, a areál je
tedy využíván též jinými subjekty než žalovaným, a že žalovaný má ke svým
stavbám přístup i z jiných pozemků (nikoli ve vlastnictví žalobkyně), je z
hlediska posouzení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení
žalovaného přitom bezvýznamná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
199/2007 ze dne 8. 1. 2008)“. Ze všech těchto důvodů odvolací soud na rozdíl
od soudu prvního stupně uzavřel, že „v souzené věci je namístě v souladu s
ustanovením „§ 415 a násl. obč. zák.“ přiznání náhrady za bezdůvodné obohacení
vzniklé na straně žalovaného nejen za užívání pozemků žalobkyně zastavěných
stavbami žalovaného, tj. stavebních pozemků č. o celkové výměře 720 m2 (mezi
účastníky nesporné), ale rovněž pozemků nezastavěných, tedy pozemků parc. č. o
výměře 1.220 m2, č. o výměře 220 m2 a části pozemku parc. č. o výměře 1.803 m2. Ve vztahu k výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému odvolací
soud citoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, dovodil však, že v dané věci nebylo možno „uvedený obvyklý
způsob ocenění“ aplikovat pro charakter části předmětných pozemků zastavěných
stavbami žalovaného, neboť „nelze uvažovat o obvyklém nájemném za pronájem
takto zastavěného pozemku jakožto výsledku dosažené (tržní) ceny v obvyklém
obchodním styku, jelikož jediným v úvahu přicházejícím potenciálním nájemcem je
v daném případě fakticky pouze a právě vlastník této stavby“.
Uvedenou
okolností může být výsledek sjednané ceny nájmu výrazně ovlivněn tak, že cena
je tímto maximálně omezeným okruhem zájemců o nájem ve většině případů
„deformována v neprospěch pronajímatele - vlastníka pozemku, jenž na rozdíl od
obvyklé tržní ceny v případě obdobných transakcí bez této omezující okolnosti,
nemá na výběr, komu jinému než právě vlastníku stavby na jeho pozemku by mohl
pozemek pronajmout“. Kritérium obvyklé výše nájmu, která by byla zjišťována jen
při použití porovnávací metody s výší nájmů u obdobných zastavěných pozemků,
proto v dané věci nelze adekvátně bez dalšího použít. Proto je při řešení
otázky rozsahu bezdůvodného obohacení vlastníka stavby na cizím pozemku nutno
uvažovat o takto zastavěném pozemku jako o pozemku nezastavěném a obvyklou výši
nájmu tedy zjišťovat při současném odhlédnutí od dané zastavěnosti pozemku (viz
též rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. 20
Co 462/2010). Vzhledem k tomu, že znalec Ing. Bočák při zpracování znaleckého
posudku takto nepostupoval, odvolací soud z tohoto posudku nevycházel; ze
stejných důvodů nepovažoval za použitelný ani znalecký posudek znalkyně Ing. Jaroslavy Zelené předložený žalovaným, neboť i ten ve svých závěrech
zohledňoval zastavěnost pozemků, a po porovnání obdobných (zastavěných) pozemků
pak „obvyklou výši úhrady za užívání pozemku zastavěného stavbou jiného
vlastníka považoval ekonomicky zdůvodnitelné nájemné ve výši 3,- Kč za 1 m2
ročně“. Odvolací soud proto dokazování doplnil znaleckým posudkem znalce Ing. Milana Kačerovského ze dne 27. 2. 2017, který „k zadanému úkolu určení obvyklé
ceny užívání souboru předmětných nemovitostí“ přistoupil v souladu s jeho
náhledem tak, že „se odhlédne od skutečnosti, že pozemky byly v rozhodné době
částečně zastavěny budovami žalovaného; ocenění tedy provedl tak, jako by
předmětné nemovitosti nebyly zastavěny žádnými stavbami“. Tento znalec v
písemném vyhotovení posudku a při své výpovědi před soudem zohlednil okolnost,
že v územním plánu byly zařazeny jako pozemky určené k zástavbě zemědělskými
stavbami, přičemž dle jeho zkušeností jsou tyto pozemky povolovány k využití a
k výstavbě i jiných staveb výrobního a skladovacího charakteru, a naopak vliv
konkrétního provozu a činnosti nebral v potaz, přičemž na pozemky „hleděl jako
na nezastavěné“; cenu za užívání pozemků žalobkyně uvažoval ve výši 5 % z
odhadnuté obvyklé ceny pozemku v rozhodném období, a na základě tohoto dospěl k
závěru, že zjišťovaná cena za užívání pozemků činí 6,- Kč za m2 ročně. Vedle
tohoto znaleckého posudku přihlédl odvolací soud i k dalším důkazům ke zjištění
výše bezdůvodného obohacení, zejména k nájemním smlouvám uzavíraným mezi
dalšími subjekty v předmětném areálu, a „přiklonil se k závěru, že odpovídající
hodnotou bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním
nemovitostí žalobkyně bez právního důvodu je částka 6,- Kč za m2 ročně, a to
při rozloze takto užívaných pozemků (zastavěných i nezastavěných) celkem 4.676
m2“.
Roční náhrada za bezdůvodné obohacení žalovaného tak činí 28.056,- Kč, za
4 roky jde o částku 112.224,- Kč, z níž je třeba odečíst částku 12.000,- Kč
přisouzenou žalobkyni již soudem prvního stupně, takže částka k zaplacení činí
100.224,- Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s jeho usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 Co 192/2016-368, podal žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázek, kdo
je detentorem, co znamená uzavřený areál, a potažmo při určení rozsahu
bezdůvodného obohacení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, jmenovitě od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 993/2007
(nesprávně uvedeno 30 Cdo 933/2007) a dále od rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 32 Odo 1754/2006, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, sp. zn. 28
Cdo 2638/2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012, sp. zn. 32 Cdo 1164/2013, sp. zn. 28
Cdo 1315/2015 a sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a věc tak nesprávně právně posoudil. Dovolatel především poukazuje na to, že při jednání odvolacího soudu dne 25. 8. 2016 byla žalobkyně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzvána k doplnění tvrzení
o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem žalovaný její pozemky v rozhodném
období užíval, k jakým účelům, zda k podnikání, a pokud ano, v jaké oblasti,
zda za účelem dosahování zisku apod., a byla rovněž vyzvána k označení důkazů k
prokázání svých tvrzení, přičemž byla poučena o následcích neunesení břemene
tvrzení a břemene důkazního, a že žalobkyně „doplnila“ svá tvrzení podáním ze
dne 10. 9. 2016 jen tím, že „předmětný areál v obci Oleška využíval žalovaný
před, během i po posuzovaném období let 2008 - 2012 ke své intenzivní
podnikatelské činnosti, kterou vykonává prostřednictvím více společností pod
značkou ESEL zejména v oblasti vytápění, ale též v dalších oborech“. Ve
skutečnosti je žalovaný vlastníkem obchodního podílu jen ve dvou společnostech
s přívlastkem „esel“ a podnikal a podniká pouze jako osoba samostatně výdělečně
činná, přičemž v daném areálu se nenacházejí žádné výrobní prostory. Je tudíž
„nesprávný závěr“ odvolacího soudu, že využití budov v jeho vlastnictví k
podnikání prostřednictvím právnických osob skupiny ESEL bylo prokázáno. Pokud
soud došel k závěru, že předmětné pozemky byly využívány i právnickými osobami,
mimo žalovaného jako fyzické osoby, měl nejdříve zjistit, kdo a v jakém rozsahu
pozemky užíval, a poté rozhodnout, kdo a v jaké výši je povinen zaplatit
žalobkyni bezdůvodné obohacení. Stejně tak nesprávně odvolací soud dovodil, že
na předmětný areál je nutno pohlížet jako na uzavřený areál, když sám současně
uvedl, že oplocení areálu bylo jen částečné; přitom právě pojem „uzavřený
areál“ má význam z hlediska zjištění rozsahu a výše bezdůvodného obohacení v
případě, že takový areál je užíván jen tím, kdo se bezdůvodně obohatil. V tomto
ohledu namítá, že v areálu žalobkyně byli a jsou i jiní nájemci a vlastníci
pozemků, jak odvolací soud taktéž uvedl, přičemž přístup k jimi užívaným či
vlastněným pozemkům mají pouze přes pozemky žalobkyně.
Za nesprávný označil
dovolatel i názor odvolacího soudu, že pozemky žalobkyně mezi jeho budovami
jsou pro něj potřebné v souvislosti s nutnou údržbou jeho staveb či s přístupem
požární techniky a že tyto pozemky tvoří manipulační plochu k jeho stavbám,
ačkoliv se jedná o louky, které nemohou být manipulačními plochami a které
nikdy za tímto účelem neužíval, neboť k budovám má přístup přes své pozemky
parc. č., přičemž za pozemek parc. č. platí nájemné jeho vlastnici M. L. Stejně
tak je nesprávný i závěr odvolacího soudu, že se „v důsledku charakteru celého
areálu ocitl v pozici detentora“ nejen ohledně pozemků zastavěných budovami v
jeho vlastnictví, ale též předmětných nezastavěných pozemků žalobkyně, jelikož
užívá menší část zastavěných pozemků než jiné subjekty, a tyto pozemky nejsou
pod jeho uzavřením ani uzamčením, nýbrž je jen jedním z řadových uživatelů
pozemků. Není tak zřejmé, z čeho odvolací soud zjistil, že plochy jsou
využívány jako zpevněné plochy - cesty, manipulační plochy, když se jedná o
louky, a že jsou dovolatelem užívány ke skladování předmětů, když nebyl
proveden žádný důkaz o tom, kým jsou takto údajně užívány. Dále dovolatel
namítá, že odvolací soud rozhodl chybně i o náhradě nákladů řízení, neboť sice
uvedl, že vycházel ze zásady procesního úspěchu ve věci, avšak takto nerozhodl.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s usnesením ze
dne 27. 6. 2017, č. j. 27 Co 192/2016-368, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první,
čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č.
293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno,
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání
proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném výroku II. ve zbývající části potvrdil, proti jeho výroku
IV., jímž žalobkyni byla uložena povinnost doplatit České republice - Okresnímu
soudu v Kolíně na soudním poplatku za žalobu 3.520,- Kč, a proti výroku V.,
jímž odvolací soud rozhodl, že žalobkyni se po právní moci tohoto rozsudku
vrací z účtu Okresního soudu v Kolíně přeplatek na soudním poplatku za odvolání
ve výši 600,- Kč, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník
řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž
byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Potvrzující částí výroku I. rozsudku
odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, když
jeho procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem vyhověno. Výroky
IV. a V. rozsudku odvolacího soudu se právní sféry dovolatele netýkají.
Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
Pokud jde o dovolání žalovaného proti vyhovující části výroku I. rozsudku
odvolacího soudu o věci samé, jíž změnil ve výroku II. rozsudek soudu prvního
stupně, dospěl dovolací soud k závěru, že v tomto rozsahu je dovolání přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení uplatněného nároku
žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a že dovolání je opodstatněné.
Se zřetelem k § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se
právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé,
řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného
obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve
věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je
zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze
vydat (§ 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě
výkonů). Citované ustanovení výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje peněžitá
náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného
obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti bez nájemní či jiné smlouvy
spočívá obohacení v užívání cizí věci bez placení úhrady za užívání. Uživatel
přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit.
Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; majetkovým
vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu,
a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní
smlouvy. Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na
účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto
způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci
byl nucen za normálních okolností platit. Bylo-li nájemné v posuzovaném období
regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku
omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30
Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, a ze dne 14. 4.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která
je získala některou ze skutkových podstat uvedených v § 451 a § 454 obč. zák.
Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto
odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše
(nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1
obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv
prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten
prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o
nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného
titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku
užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě
realizuje (srov. právní názor vyslovený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či v usnesení téhož soudu ze dne
24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30
Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011) dále dovodila,
že bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor
vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že celý oplocený pozemek
(areál) uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu
na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často,
případně kolikrát konkrétně se na něm zdržoval).
V posuzované věci bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaný v období od
22. 10. 2008 do 22. 10. 2010 a v období od 21. 12. 2010 do 21. 12. 2012 užíval
bez právního důvodu stavební parcely č. o celkové výměře 730 m2 a část
pozemkové parcely č. v rozsahu 270 m2 (celkem tedy 1000 m2) ve vlastnictví
žalobkyně (což mezi účastníky bylo nesporné). Při místním ohledání dále soud
zjistil, že žalovaný neužívá pozemky žalobkyně, které slouží jako travnaté
plochy, neboť do budovy č. p. i do budovy č. p. jsou zřízeny vstupy z pozemků,
jejichž vlastníkem je žalovaný, že ten neužívá ani pozemek mezi budovou č. p. a
budovou ve vlastnictví J. M. a že pozemek mezi budovou č. p. a budovou č. p. je
ve vlastnictví žalovaného, s výjimkou pruhu o šíři 10 až 12 metrů ve
vlastnictví žalobkyně.
Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky
navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke
zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno
rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Odvolací soud - jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl - „stran faktického
užívání předmětných nezastavěných pozemků žalobkyně dokazování doplnil postupem
podle § 213 odst. 4 o. s. ř. leteckými snímky a snímky ortofotomapy daného
areálu (se zřejmými stopami cest), částí fotodokumentace a výpovědí svědkyně M.
L.“ a z těchto důkazů zjistil, že „tyto pozemky byly a jsou v určitých částech
využívány fakticky jako zpevněná plocha - cesty, manipulační plocha či plocha
využívaná ke skladování či umístění předmětů (včetně parkování vozidel)“. Proto
nezastavěné pozemky žalobkyně přiléhající k pozemkům, na nichž se nachází
stavby žalovaného, a volný prostor na těchto pozemcích mezi stavbami žalovaného
(a případně dalšími sousedícími stavbami), resp. přístup přes tyto pozemky ke
stavbám žalovaného, „hodnotil jako potřebné pro žalovaného v souvislosti s
nutnou údržbou jeho staveb či s přístupem požární techniky k dotčeným budovám“.
„Ve světle uvedených úvah a provedených zjištění“ pak odvolací soud uzavřel, že
„v předmětném období užíval žalovaný bez právního důvodu v rámci daného areálu
nemovitosti žalobkyně v souvislosti se svými stavbami umístěnými (rovněž) na
zastavěných pozemcích žalobkyně, přičemž současně, vzhledem k popsanému
uzavřenému charakteru daného areálu v této souvislosti, užíval i pozemky
žalobkyně s těmito stavbami sousedící, tvořící mj. manipulační plochu k těmto
stavbám“.
Tyto úvahy a dedukce odvolacího soudu - stran žalobkyní tvrzeného užívání
jejích nezastavěných pozemků (travnatých ploch) žalovaným v rozhodných obdobích
- ovšem nemohou vést k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně i v tomto
rozsahu bezdůvodně obohatil, jelikož shora uvedenými důkazy, které odvolací
soud k návrhu žalobkyně provedl, nebylo (a ani nemohlo být) prokázáno tvrzení
žalobkyně (na níž v tomto směru leží důkazní břemeno), že žalovaný v období od
22. 10. 2008 do 22. 10. 2010 a v období od 21. 12. 2010 do 21. 12. 2012
nezastavěné pozemky žalobkyně skutečně užíval. Neobstojí proto (prozatím) závěr
odvolacího soudu, že „je namístě“ v souladu s § 451 obč. zák. (nesprávně
uvedeno § 415 obč. zák.) přiznání náhrady za bezdůvodné obohacení žalobkyni
vzniklé na straně žalovaného (i) za užívání těchto nezastavěných pozemků
žalobkyně.
Lze přisvědčit i námitce dovolatele, že nesprávný je i právní názor odvolacího
soudu (učiněný s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp.
zn. 30 Cdo 199/2007), že žalovaný se v důsledku charakteru areálu, v němž se
předmětné nemovitosti nacházejí, a tvoří jeho část, „ocitá v pozici detentora
nejen ohledně pozemků zastavěných budovami ve vlastnictví žalovaného, ale též
předmětných nezastavěných pozemků žalobkyně, která je naopak z jejich reálného
a praktického užívání právě s ohledem na daný charakter předmětného areálu
vyloučena“, a že „okolnost, že v tomto areálu se nacházejí v jiných jeho
částech také nemovitosti jiných vlastníků, a areál je tedy využíván též jinými
subjekty než žalovaným, a že žalovaný má ke svým stavbám přístup i z jiných
pozemků (nikoli ve vlastnictví žalobkyně), je z hlediska posouzení uplatněného
nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného přitom bezvýznamná“. Ohledně
nezastavěných pozemků žalobkyně je tomu tak jednak proto, že v řízení nebylo
(prozatím) prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaný v období od 22. 10. 2008 do
22. 10. 2010 a v období od 21. 12. 2010 do 21. 12. 2012 nezastavěné pozemky
žalobkyně skutečně užíval, jak bylo uvedeno shora, a dále proto, že za
detentora z hlediska zásad o bezdůvodném obohacení - ve smyslu závěrů uvedených
v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu – lze považovat toho, kdo svým
jednáním dosáhl na úkor vlastníka pozemku (či jiné nemovité věci) takového
stavu, že celý oplocený pozemek (areál či jinou nemovitou věc) uzamkl a učinil
jej přístupným jen pro sebe a svou potřebu. O takovou situaci se však v dané
věci ohledně nezastavěných pozemků žalobkyně nejedná, když odvolacím soudem
bylo zjištěno, že areál bývalého zemědělského družstva v obci Oleška není celý
oplocen, zejména v částech sousedících s poli, a současně, že v tomto areálu
vlastní pozemky - kromě žalobkyně – i další subjekty, jakož i žalovaný, a že
některé pozemky či budovy jsou též pronajaty jiným subjektům.
Správná ovšem není námitka dovolatele, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že
předmětné (zastavěné) pozemky byly využívány - mimo žalovaného jako fyzické
osoby – i právnickými osobami, „měl zjistit, kdo a v jakém rozsahu pozemky
užíval, a poté rozhodnout, kdo a v jaké výši je povinen zaplatit žalobkyni
bezdůvodné obohacení“. Jestliže totiž k obohacení vlastníka stavby dochází už
ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu
užívat, je pak výlučně věcí jeho rozhodnutí, zda bude stavbu užívat sám nebo ji
bezplatně či úplatně přenechá jinému. Proto povinnost poskytovat náhradu
vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na
to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje. Ze stejných důvodů není
podstatné ani to, zda užívání stavby přináší zisk, případně komu. Ve vztahu k
žalobkyni je tedy z titulu bezdůvodného obohacení zavázán žalovaný a potud
odvolací soud správně vyložil § 451 obč. zák., když dovodil, že je to žalovaný,
kdo se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje (srov. opětovně právní názor
vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo
1405/2005, či v usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2613/2012).
Již nad rámec námitek uvedených v dovolání je třeba uvést, že chybný je (i)
názor odvolacího soudu na výklad § 458 odst. 1 obč. zák. ohledně výše
přiznaného nároku žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků
v jejím vlastnictví zastavěných stavbami žalovaného, neboť nerespektoval závěry
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s usnesením ze
dne 27. 6. 2017, č. j. 27 Co 192/2016-368, v části výroku I., jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. tak, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobkyni částku 100.224,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % p.
a. z částky 44.112,- Kč od 21. 1. 2011 a s úrokem z prodlení 7,05 % p. a. z
částky 56.112,- Kč od 15. 3. 2013, není správný; Nejvyšší soud jej proto v této
části výroku I. o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu
mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první
o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uplatněnými v
dovolání.
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou v dalším řízení pro soudy
závazné; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového
řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu