32 Cdo 2437/2015

32 Cdo 2437/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci

žalobkyně ICOM transport a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 1424/78, PSČ 587

32, identifikační číslo osoby 46346040, zastoupené JUDr. Jaroslavem Širmerem,

advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský Vršek 4762/25, PSČ 586 01, proti

žalované STUDENT AGENCY k. s., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, PSČ 602

00, identifikační číslo osoby 25317075, o zaplacení částky 401 547,90 Kč s

příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 217 C 218/2011, o

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č.

j. 28 Co 132/2013 - 176, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č. j. 28 Co 132/2013-176, a

rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. 217 C 218/2011-136, v

přisuzujícím výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod

bodem III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k

dalšímu řízení.

V souzené věci se žalobkyně jako vlastník a provozovatel autobusového nádraží v

Jihlavě po žalované coby provozovateli pravidelných autobusových linek č. 721309 Praha – Brno s příjezdovým a odjezdovým stáním na tomto nádraží domáhala

(po částečném zpětvzetí žaloby co do 51,40 Kč) zaplacení částky 401 496,50 Kč

se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo

žalované vzniknout užíváním autobusového stání na tomto nádraží v době od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2006 bez právního důvodu. Žalovaná odmítla požadovanou částku

vycházející z ceníku žalobkyně zaplatit na základě argumentu, že jí žalobkyně

neposkytovala služby, které na základě smluv poskytovala ostatním dopravcům, ba

naopak strhávala jízdní řády, žalovanou vylepované, a dezinformovala její

cestující. Krajský soud v Brně potvrdil k odvolání žalované v záhlaví označeným

rozhodnutím rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. 217 C

218/2011-136, v přisuzujícím výroku o věci samé pod bodem I, ve výroku o

nákladech řízení pod bodem III jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího

řízení. Ve výroku o částečném zastavení řízení pod bodem II rozsudek soudu

prvního stupně odvoláním dotčen nebyl. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a doplněných v

odvolacím řízení, podle nichž žalovaná byla od 1. 4. 2006 provozovatelem

autobusové linky č. 721309 na trase Praha – Brno a zpět s příjezdovým a

odjezdovým stáním na autobusovém nádraží žalobkyně v Jihlavě. Oproti jiným

dopravcům využívajícím toto autobusové nádraží, s nimiž byly uzavřeny smlouvy o

užívání autobusových stání, žalovaná v období od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2006

užívala stání č. 7 k provozování své linky bezesmluvně; jednání o uzavření

smlouvy skončilo nezdarem, neboť žalobkyní nabízené stání č. 30 na okraji

nádraží žalovaná odmítla a trvala na přidělení stání č. 7, které bylo kryté a

blíže hlavní budovy. V době od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006 činil počet vjezdů

jejích autobusů 2 375, žalobkyně jich v žalobě uplatňovala 2 244, v době od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2006 činil jejich počet 1 302, žalobkyně jich uplatňovala 1

254. Od počátku roku 2007 žalovaná užívala nové stanoviště v jiné části

autobusového nádraží, které pro ni žalobkyně zřídila. Žalobkyně poskytovala

smluvním dopravcům nejen samotné užívání autobusového stání, nýbrž i s tím

související doplňkové podpůrné a informační služby. Žalovaná nečerpala tyto

služby ve zcela totožném rozsahu, jak tomu bylo u ostatních dopravců, s nimiž

byly uzavřeny smlouvy a kterým byly účtovány ceníkové ceny; zejména na

informační tabuli v budově nádraží byl v jízdních řádech žalované odkaz na

stanoviště č. 30 a jízdní řády vylepované řidiči žalované na stanovišti č. 7

pracovníci žalobkyně odstraňovali. Pracovnice žalobkyně však cestující při

prodeji jízdenek informovaly a tutéž informaci cestující obdrželi na informační

přepážce.

Cestující žalované mohli plně využívat nádraží včetně budovy s

vytápěnou čekárnou, toaletami a bufetem, její řidiči mohli využívat místnost

pro řidiče se sprchou, WC a odpočívárnou, byla prováděna likvidace odpadků,

úklid, odklízení sněhu, osvětlení, dispečerská služba a prodej místenek na

linku žalované. Ceny za užívání autobusových stání stanovené v ceníku žalobkyně

činily v období od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006 Kč 90 bez DPH za každý vjezd, od

1. 10. 2006 do 31. 12. 2006 potom Kč 108 bez DPH za každý vjezd pro autobusy

délky 12 - 15 m a výšky 3,6 - 4 m, kam spadaly právě autobusy žalované. K těmto

částkám pak byla připočítávána tehdy platná sazba daně z přidané hodnoty ve

výši 19 %. Na základě toho vystavila žalobkyně žalované za období od 1. 4. 2006

do 31. 12. 2006 fakturu na částku 401 547,90 Kč. Tu žalovaná odmítla uhradit. Odvolací soud dovodil, že na straně žalované došlo plněním bez právního důvodu

k bezdůvodnému obohacení, jež nelze vydat, musí být proto v intencích § 458

odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), poskytnuta peněžitá náhrada. Shodně se

soudem prvního stupně usoudil, že majetkovému vyjádření bezdůvodného obohacení

žalované odpovídá částka odpovídající výši částek vynakládaných obvykle v daném

místě (ve městě Jihlavě) a čase (duben až prosinec 2006) za užívání obdobné

věci (autobusového nádraží), jíž je částka, kterou by žalovaná za obvyklých

okolností platila podle uzavřené smlouvy, stejně jak činili všichni ostatní

dopravci, tedy ceníková cena žalobkyně. Tento závěr odůvodnil poukazem na

specifika případu, jež spatřuje v tom, že žalobkyně má dominantní postavení s

geograficky vymezeným trhem a v daném místě, v okolí Jihlavy, není nádraží

srovnatelné s nádražím žalobkyně, respektive autobusové nádraží v Jihlavě je

jediné autobusové nádraží této velikosti a významu v kraji Vysočina a Jihlava

je statutárním městem tohoto kraje, důležité místo z důvodu blízkosti dálnice

D1. Vzhledem k tomu posoudil jako správný postup soudu prvního stupně, jenž

neprovedl žalovanou navržený důkaz znaleckým posudkem za účelem zjištění

obvyklé ceny, neboť usoudil, že znalec by nebyl schopen obvyklou cenu určit

jakkoliv jinak než použitím ceníku žalobkyně. S námitkami žalované, že služby

nebyly čerpány v plné kvantitě a kvalitě, s jakými ceníkové ocenění počítá, se

vypořádal argumentem, že zjištěné skutečnosti nemají zásadní dopad na výši

přisouzené částky, neboť cestující žalované i její řidiči mohli plně využívat

služeb nádraží a pro cestující nebyl žádný problém zjistit, ze kterého

stanoviště její autobusy skutečně odjíždějí. Vyjádřil názor, že pokud došlo v

individuálních případech k problémům pro cestující žalované, pak ty

nepředstavují skutečnost, jež by měla zásadní dopad na výši bezdůvodného

obohacení, neboť je třeba vycházet z toho, že „uvedené jednání“ bylo způsobeno

samotnou žalovanou, která nerespektovala pokyny žalobkyně jako vlastníka a

správce nádraží a jednostranně činila tak, jak sama uznala za vhodné a

potřebné.

Výši peněžité náhrady proto určil přímo na základě cen stanovených v

ceníku žalobkyně pro úplný rozsah a obsah služeb, bez jakýchkoliv úprav. Zároveň shodně se soudem prvního stupně dovodil s odkazem § 2 odst. 1 písm. b)

a § 14 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a na závěry

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 11 Ca 65/2003, že

výše bezdůvodného obohacení zahrnuje vedle ceníkové ceny též daň z přidané

hodnoty, tedy celkem částku, kterou by za obdobných okolností žalovaná, stejně

jako všichni ostatní přepravci, žalobkyni platila. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu, podle obsahu

dovolací argumentace však jen ve výroku o věci samé, dovoláním. Splnění

předpokladů přípustnosti shledává v tom, že odvolací soud se v otázce určení

výše bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího

soudu, zejména od rozsudků ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, a ze

dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006 (které jsou, stejně jako ostatní

rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na

http://www.nsoud.cz), a též od „rozsudku R 12/1989“ [jde o stanovisko bývalého

Nejvyššího soudu ČSR Cpj 39/88 „K některým otázkám rozhodování soudů ve věcech

služeb (zhotovení věcí na zakázku a opravy nebo úpravy věcí)“, uveřejněné pod

číslem 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R

12/1989“]. Vytýká odvolacímu soudu, že oproti závěrům přijatým v těchto

„rozhodnutích“ stanovil výši bezdůvodného obohacení přesně ve výši, kterou by

byla povinna platit podle platně uzavřené smlouvy, a nikoliv v závislosti na

skutečném rozsahu služeb, které jí byly poskytnuty (které využívala). V rámci obsáhlého vymezení důvodu dovolání dovolatelka namítá, že soudy nižších

stupňů „na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním

a neprovedly navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností“ a že

„pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo“. V důsledku těchto pochybení pak odvolací soud dospěl k

nesprávnému právnímu posouzení, zejména nesprávně posoudil charakter a rozsah

služeb, jež byly dovolatelce poskytovány (dovolatelka zpochybňuje, že jí byly

poskytovány služby srovnatelné se službami poskytovanými ostatním, „smluvním“

dopravcům), v důsledku čehož nesprávně posoudil výši bezdůvodného obohacení,

učinil nesprávný závěr o neexistenci alternativní zastávky poskytující

srovnatelný rozsah služeb, jež jí byly poskytovány na nádraží, nesprávně

posoudil charakter ceníku žalobkyně a obvyklost cen v něm uvedených, zejména

nevzal v úvahu dominantní postavení žalobkyně při stanovení těchto cen, a zcela

pominul nekalosoutěžní charakter jednání žalobkyně. Odvolací soud se mimo jiné

nevypořádal též s namítanou skutečností, že ceník žalobkyně stanoví dvojí ceny,

diskriminačně zamířené právě proti ní. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a

věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybňuje jak přípustnost dovolání, tak

jeho důvodnost.

Argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud se od

judikatury dovolacího soudu neodchýlil a jeho právní závěry jsou správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a

4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve

zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné

rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236

odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§

42 odst. 4 o. s. ř.) mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může

být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (jako v

této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek

považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, a dále např. usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29

NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník

2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,

ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014,

sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud shledal dovolání žalované přípustným v řešení otázky vazby výše

peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák. na skutečný rozsah a kvalitu

bezesmluvně poskytnutého plnění, neboť odvolací soud se v tomto ohledu od

ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil. V řešení této otázky, a

pouze v něm, je tedy správnost právního posouzení věci odvolacím soudem

otevřena dovolacímu přezkumu. K další námitce uplatněné v rámci vymezení dovolacího důvodu, vytýkající

odvolacímu soudu, že daň z přidané hodnoty byla do výše bezdůvodného obohacení

zahrnuta neopodstatněně, dovolatelka rezignovala na povinnost uvést, v čem

spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vytčený nedostatek

obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání

dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.),

již uplynula (§ 57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou

vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušné části, neboť v

důsledku absence uvedené náležitosti nelze v dotčeném rozsahu posoudit

přípustnost dovolání. Podle § 458 odst.

1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným

obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve

výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle § 2 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování

majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění

účinném od 1. 1. 1998, se majetek a služba oceňují obvyklou cenou, pokud tento

zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto

zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě

obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém

obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, obvyklou cenu definuje až ve znění účinném od

18. 11. 2009 (tj. ve znění novely provedené zákonem č. 403/2009 Sb., kterým se

mění zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění

pozdějších předpisů); v době v souzené věci rozhodné definici obvyklé ceny

neznal. Argumentu dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudku

Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, nelze přisvědčit. Nejvyšší soud v

tomto rozhodnutí s odkazem na dosavadní rozhodovací praxi zdůraznil, že § 458

odst. 1 obč. zák. nelze vykládat tak, že peněžitá náhrada odpovídá výši plnění,

které by byl obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy,

nýbrž je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby

téhož druhu, neboť pouze tímto způsobem je plně respektován objektivní

charakter bezdůvodného obohacení, směřující k odčerpání neoprávněně nabytého

prospěchu. Právní posouzení odvolacího soudu, jež na o úvaze o výši obvyklé

ceně založeno nebylo, shledal Nejvyšší soud nesprávným. V souzené věci se však

odvolací soud takovéhoto pochybení v úvaze nedopustil. Nevycházel z toho, v

jaké výši byla cena sjednána v neplatné smlouvě, a dost dobře ani nemohl,

neboť k uzavření smlouvy nedošlo. Nevycházel nakonec ani z toho, v jaké výši by

podle všech předpokladů cena sjednána byla, kdyby k uzavření smlouvy došlo; to

nebylo východiskem jeho úvah, nýbrž až jejich výsledkem. K použití ceníkových

cen žalobkyně dospěl zprostředkovaně. Správně dovodil, že pro určení výše

peněžní náhrady je rozhodná obvyklá cena v intencích judikatury Nejvyššího

soudu, a skutkový závěr o výši obvyklé ceny založil na zjištění, jaké ceny v

daném místě a čase platili dopravci na základě uzavřených smluv. Teprve na

tomto základě dospěl – s odkazem na jím popsaná specifika případu – k závěru,

že jde zároveň o cenu, kterou by za obvyklých okolností v případě uzavření

smlouvy platila též dovolatelka, stejně jako ostatní dopravci. Tato jeho

argumentace odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněného pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, podle jehož právní věty výši bezdůvodného obohacení záležejícího

v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud

peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a

čase na užívání obdobných nebytových prostor a kterou by nájemce za obvyklých

okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. V souzené věci nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo tomu, že příčinou, v

důsledku níž obvyklou cenou v daném místě byla v období od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006 ceníková cena žalobkyně, bylo zneužití dominantního postavení žalobkyně v

tomto místě (na tomto geograficky vymezeném lokálním trhu). Zjevně neopodstatněná je argumentace dovolatelky, že ve městě Jihlavě jsou k

dispozici autobusové zastávky poskytující bezúplatně srovnatelný rozsah služeb,

jež jí byly poskytovány na autobusovém nádraží. Kdyby tomu tak skutečně bylo,

kdyby opravdu šlo o reálnou alternativu, pak není zřejmé (jak správně

argumentoval již soud prvního stupně a k čemu se dovolatelka nevyjádřila), proč

dovolatelka této možnosti nevyužila a raději užívala bezesmluvně autobusové

nádraží svého konkurenta v hostilním prostředí a snášela tvrzenou šikanu. Odvolací soud však nepostupoval důsledně v intencích závěrů ustálené

rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a v tomto ohledu se od ní odchýlil) při

řešení otázky, zda obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného

obohacení skutečně odpovídá ceníkové ceně žalobkyně. Ve své rozhodovací praxi, k jejíž změně neshledává důvod, Nejvyšší soud vychází

důsledně z názoru, že peněžitá náhrada za plnění, které není dobře možné

vrátit, musí odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za

obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto

plnění) [srov. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn.

25 Cdo 2578/98, uveřejněný

pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a

dále např. rozsudek ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura, sešit č. 12, ročník 2002, pod číslem 235, rozsudek

ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, uveřejněný v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod

číslem C 1783, a rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006,

uveřejněný v Souboru pod číslem C 7081]. Nejvyšší soud zdůrazňuje, vycházeje ze

závěrů R 12/1989, že výše peněžité náhrady se musí odvozovat od prospěchu, jenž

byl plněním bez právního důvodu získán, obohacený je tedy povinen vydat vše

(nikoliv více), co sám získal. Při určení výše této náhrady je přitom třeba

přihlédnout i k případné vadnosti plnění (k jeho nedostatkům), pokud má za

následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného (srov. již

rozsudek ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, uveřejněný v časopise

Obchodní právo, svazek 10, ročník 2000, str. 23, a shodně např. rozsudky ze dne

24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo

1271/2011, a usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009). Dovolatelce je třeba přitakat potud, že mechanické (bez dalšího) převzetí

ceníkových cen žalobkyně jako ceny obvyklé pro účely vyjádření peněžního

ekvivalentu plnění, jež bylo dovolatelce bezesmluvně poskytnuto, ve světle

citovaných judikatorních závěrů neobstojí, neboť objem a kvalita služeb, k nimž

se použitá ceníková cena pojí, se i podle výsledků dosud provedeného dokazování

(úsilí o jejichž zpochybnění dovolatelka věnuje značnou část dovolací

argumentace, ačkoliv v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nepodléhají

dovolacímu přezkumu) neshodovaly s objemem a kvalitou služeb, které byly

žalované skutečně poskytnuty. I ten skutkový stav věci, který byl zjištěn v

dosavadním řízení, opodstatňuje závěr, že nešlo o odchylky, které bylo možno

zcela pominout. Služby, které nebyly poskytovány v plném rozsahu či dokonce

vůbec, musí být z ocenění vyjmuty. Stejně tak je třeba zohlednit skutečnosti

snižující kvalitu poskytnutých služeb („vadnost“ poskytnutého plnění, tj. jeho

nedostatky). Úvaha odvolacího soudu, že skutečnosti, které byly v tomto ohledu

zjištěny, nemají zásadní dopad na výši bezdůvodného obohacení, nemůže

opodstatnit posouzení, které rozdíl v kvantitě a kvalitě služeb využívaných

dovolatelkou oproti službám, k nimž se vztahuje ceníková cena, zcela pomíjí. Takové řešení by obstálo pouze v případě, že by zjištěné diskrepance byly zcela

zanedbatelné, a tak tomu v souzené věci zjevně není. V žádném případě pak nemohou obstát úvahy odvolacího soudu v té části, v níž

irelevanci nedostatků v kvantitě a kvalitě služeb poskytovaných dovolatelce

dovozuje (dokonce v první řadě) prostřednictvím argumentu, že byly způsobeny

svévolným jednáním samotné dovolatelky.

Jestliže předpokladem odpovědnosti za

získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, není protiprávní úkon

obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž

došlo způsobem, který právní řád neuznává (z celé řady rozhodnutí Nejvyššího

soudu srov. např. rozsudek ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000, a

rozsudek ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise

Soudní judikatura, číslo sešitu 9, ročník 2002, pod číslem 178), pak zavinění

obohaceného (stejně tak jako absenci jeho zavinění) nelze brát na zřetel ani

při zjišťování rozsahu, v němž k bezdůvodnému obohacení došlo a v němž tedy má

být vydáno. Má-li být podle § 458 odst. 1 věty první obč. zák. vydáno vše, co

bylo bezdůvodným obohacením nabyto, pak to znamená nejen, že nemá být vydáno

méně, nýbrž též, že nemá být vydáno ani více, než bylo nabyto. Důvody, proč

bylo nabyto právě v tom rozsahu, jak se stalo, jsou přitom právně nevýznamné. Teze, podle níž způsobila-li dovolatelka sama, že určitou službu nečerpala v

plném rozsahu, případně ji nečerpala vůbec, pak musí i za takovou službu

zaplatit peněžitou náhradu ve výši plné obvyklé ceny, dovedena do důsledků

umožňuje zjevně absurdní závěr, že i pokud by ze strany dovolatelky nedošlo k

čerpání vůbec žádné služby a tedy ani k žádnému obohacení, i přesto by musela

za tyto nečerpané služby zaplatit, byl-li by splněn předpoklad, že jejich

nečerpání způsobila. Byl by tak zcela popřen smysl institutu bezdůvodného

obohacení, k němuž na straně odpovědného subjektu musí vždy reálně dojít, má-li

být druhé straně vydáno, popřípadě má-li být zaplacena peněžitá náhrada. Jsou tedy – oproti názoru odvolacího soudu – zcela bezvýznamné důvody, pro něž

dovolatelka neužívala žalobkyní jednostranně určené stanoviště č. 30; plněním,

jehož přijetím se obohatila, bylo užívání nástupiště č. 7, včetně těch služeb,

které v souvislosti s ním skutečně využívala, v příslušném jejich rozsahu a

kvalitě (i se zohledněním toho, co jejich kvalitu snižovalo). Odvolací soud se náležitě nevypořádal ani s tím, zda byla výše ceníkových cen

žalobkyně jako východisko pro zjištění ceny obvyklé využitelná i pro období od

1. 10. 2006 do 31. 12. 2006. Skutečnost, že zvýšenou cenu pro zvláštní

kategorii autobusů, do níž spadají právě autobusy dovolatelky, zavedla

žalobkyně právě až poté, co dovolatelka začala užívat stanoviště na jejím

nádraží, otevírá otázku, zda nešlo o jednání účelové, neslučitelné s právními

korektivy jednání v obchodním styku; zde se argument, že takové ceny platí

všichni „smluvní“ dopravci využívající autobusové nádraží žalobkyně, zjevně

neuplatní. Bylo proto nezbytné posoudit, popřípadě s využitím odborného

vyjádření či znaleckého posudku (§ 127 o. s. ř.), zda zvláštní, vyšší úroveň

cen odchylující se od základní sazby (a právě v tomto rozsahu) je v daném

sektoru běžná a zda z ní tedy lze vůbec hodnověrně vycházet jako z ceny

obvyklé. Srovnání s jinými autobusovými nádražími obdobných parametrů, byť v

jiných městech, by přitom potřebná data pro takový závěr mohlo poskytnout.

Skutečnost, že dovolatelka s takovou cenou následně (v dopise ze dne 2. 11. 2006) souhlasila jako s částkou, která by mohla být sjednána v budoucí smlouvě,

pokud by se týkala požadovaného stání č. 7, přitom není sama o sobě rozhodující

pro posuzované období, v němž smlouva uzavřena nebyla. Právní posouzení, na němž spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku

o věci samé, není tedy při řešení shora vymezených otázek správné a dovolací

důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je v tomto

rozsahu naplněn. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka v souzené věci důvodně vytýká soudům

nižších stupňů, že řízení takovou vadou zatížily. Soud prvního stupně neprovedl

dovolatelkou navržené důkazy výslechem Ing. R. J., I. K. a blíže neoznačených

řidičů autobusů dovolatelky a jejích cestujících, aniž ve svém rozhodnutí – v

rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a s ustálenou

judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního

soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný pod číslem 108/2006

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010) – tento svůj procesní postup odůvodnil,

a odvolací soud toto procesní pochybení, třebaže je dovolatelka v odvolání

výslovně vytkla, nenapravil a s příslušnou odvolací námitkou se

nevypořádal. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a podmínky pro jeho změnu dány

nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o

nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo

zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního

stupně, Nejvyšší soud tedy v souladu s § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v přisuzujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení

též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. V dalším řízení se soudy neopomenou vypořádat též s argumentací dovolatelky,

podle níž prodej místenek není součástí služeb, jež jsou poskytovány na základě

smlouvy o užívání autobusových stání, a že jízdní řády do informačního systému

jízdních řádů nezadává žalobkyně, nýbrž provozovatel portálu tohoto

informačního systému. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 11. 2016

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda

senátu