28 Cdo 1271/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce MVDr. F. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se
sídlem Hradec Králové 3, Pouchovská 1255/109B, proti žalované Obci Václavov u
Bruntálu, se sídlem Václavov u Bruntálu č. 69, IČ: 296449, zastoupené JUDr.
Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Bruntál, Dukelská č. 2, o zaplacení
částky ve výši 93.062,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 12 C 230/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2010, č. j. 8 Co 330/2010 - 95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.865,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Miroslava Valy, advokáta zastupujícího žalovanou.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 93.062,- Kč s příslušenstvím. V
odůvodnění své žaloby uvedl, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách
pod sp. zn. 5 C 31/2006 se žalovaná vůči jeho osobě domáhala v postavení
žalobkyně zaplacení částky 102.359,- Kč.
Žalovaná v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C
31/2006 v postavení žalobkyně svou žalobu odůvodnila tak, že s Pozemkovým
fondem České republiky jako původním vlastníkem bytového domu č. p. 133
situovaného na pozemku parc. č. 179, kat. území H., obec Václavov u Bruntálu
(dále jen „předmětný dům“) uzavřela dne 1. 7. 1997 smlouvu, na základě které
dodávala do předmětného domu teplo a teplou vodu a dále prováděla vývoz odpadní
jímky. Uvedla, že po té, co žalobce předmětný dům koupil, přešla na něho jako
vlastníka domu povinnost zajišťovat nájemníkům bytů dodávky tepla, teplé vody a
vývoz jímky a za tyto služby měl povinnost platit žalované jako jejich
dodavateli. Žalobce dopisem ze dne 30. 4. 2005 smlouvu o dodávkách uvedených
služeb vypověděl, přičemž výpovědní lhůta činila 6 měsíců. Žalovaná vyšla z
názoru, že smluvní vztah mezi ní a žalobcem zanikl dne 31. 10. 2005 a do této
doby do předmětného domu dodávala nadále teplo a teplou vodu a prováděla vývoz
jímky. Usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 7. 2006, č. j. 5 C
31/2006 – 97, bylo uvedené řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť
dlužnou částku za příslušné období roku 2005 ve výši 93.062,- Kč žalobce
zaplatil.
V souzené věci žalobce ve své žalobě namítal, že ačkoliv žalované dne 29. 6.
2006 výše zmíněnou částku 93.062,- Kč zaplatil, nebyl její požadavek po právu.
V předmětném domě totiž činili odběry zmíněných služeb výhradně jednotliví
nájemníci bytů, kteří v domě bydleli. Dále uvedl, že se žalovanou neměl ani
uzavřenou žádnou smlouvu, která by ho zavazovala za své nájemníky dodávky tepla
a teplé vody do jeho domu a vývoz jímky platit. Povinnost zaplatit za dodávky
popsaných služeb tedy měli jednotliví konkrétní odběratelé služeb, resp.
konkrétní nájemníci v jeho domě. Protože k zaplacení částky 93.062,- Kč došlo z
jeho prostředků na účet žalované bez jakéhokoliv relevantního právního důvodu,
představuje uvedená částka bezdůvodné obohacení získané na jeho úkor. Žalobce
také odmítal, že by došlo k uzavření jakékoliv dohody o úhradě obci Václavov u
Bruntálu za dodávky tepla a teplé vody, či jiných služeb, které spotřebovávali
nájemci v předmětném domě, který koupil. Pokud vymáhanou částku v minulosti
zaplatil, učinil tak pouze proto, aby se vyhnul případnému trestnímu postihu,
neboť měl obavu z poškození své cti. K žalovanou namítané výpovědi smlouvy o
dodávkách předmětných služeb ze dne 30. 4. 2005 pak uvedl, že do smlouvy o
dodávkách tepla a teplé vody ze dne 1. 7. 1997, která byla uzavřena s
Pozemkovým fondem, nevstoupil a výpověď tudíž byla po právní stránce nerozhodná.
Žalovaná navrhla zamítnout žalobu v celém rozsahu. Uvedla, že žalovanou částku
dostala uhrazenou zcela oprávněně na základě smlouvy uzavřené dne 1. 7. 1997 s
Pozemkovým fondem České republiky jako právním předchůdcem žalobce, když
přechodem vlastnického práva na žalobce tento vstoupil do smluvního vztahu s
žalovanou. Dále namítla, že žalobce si byl vědom popsaného právního stavu,
neboť smlouvu o dodávkách dne 30. 4. 2005 vypověděl, takže smluvní vztah dne
31. 10. 2005 zanikl. Dodávky tepla a teplé vody uskutečněné v rozhodném období
roku 2005 mu byly obcí vyúčtovány, a to částkou 102.359,- Kč. Žalovaná
uzavřela, že jí tedy v žádném případě nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor
žalobce. Nadto doplnila, že žalobce služby dodané žalovanou částečně vyúčtoval
svým nájemníkům, což dokládala dopisem ze dne 7. 7. 2005, v němž žalobce jako
nový vlastník předmětného domu sjednával s nájemníky výši plateb nájemného i
záloh na dodávané služby. Dle názoru žalované, tak ze strany žalobce došlo ke
konkludentnímu uznání nároku žalované. Žalovaná konečně uvedla, že pokud mezi
ní a žalobcem jako novým vlastníkem předmětného domu nedošlo k uzavření platné
smlouvy, představuje dodané a spotřebované teplo, resp. teplá voda bezdůvodné
obohacení, které vzniklo žalobci.
Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 2. 2010,
č. j. 12 C 230/2008-65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
93.062,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze zjištění,
že žalobce se na základě kupní smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem ČR dne 10.
3. 2005 stal výlučným vlastníkem předmětného domu, přičemž předchozí vlastník
domu uzavřel s žalovanou smlouvu, na základě které žalovaná dodávala do
předmětného domu teplo a teplou užitkovou vodu. Soud dále zjistil, že ve věci
vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006 se pak žalovaná
jako dodavatel domáhala vůči žalobci zaplacení částky 102.359,- Kč za dodávku
tepla a teplé užitkové vody za období 1. 4. až 31. 10. 200. Protože v průběhu
tohoto řízení žalobce uhradil částku 93.062,- Kč, soud řízení v důsledku
zpětvzetí žaloby zastavil. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního
stupně k závěru, že žalovaná neprokázala existenci smlouvy, která by byla
uzavřena s žalobcem, když absenci smlouvy nelze nahradit ani konkludentním
jednáním žalobce spočívajícím v tom, že v průběhu řízení vedeném u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006 uhradil částku 93.062,- Kč. Dále
uvedl, že žalobce nevstoupil do práv a povinností původního vlastníka
předmětného domu, pokud jde o kupní smlouvu uzavřenou mezi Pozemkovým fondem ČR
a žalovanou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalobce uhradil
žalované částku 93.062,- Kč, plnil bez právního důvodu a žalované vzniklo
bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobci vydat. Soud prvního
stupně rovněž odmítl důkazy navržené žalovanou k prokázání tvrzeného
bezdůvodného obohacení na straně žalobce, když vyloučil, že by dodávkou tepla a
teplé užitkové vody či vývozem jímky vznikl majetkový prospěch přímo žalobci
jako vlastníku domu. Soud prvního stupně konečně odmítl i námitku žalované, že
žalobce uplatněním svého práva na vydání bezdůvodného obohacení jednal v
rozporu s dobrými mravy, neboť bylo na žalované obci, aby po změně vlastnictví
předmětného domu, vyvodila z této právní skutečnosti důsledky a postupovala v
souladu s právními předpisy tak, aby dodávka tepla a teplé užitkové vody byla
uhrazena.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
8. 11. 2010, č. j. 8 Co 330/2010-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel odvolací
soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce však dospěl
k závěru, že žalobce neplnil žalované obci bez právního důvodu, a žalované
tudíž nevzniklo bezdůvodné obohacení. Odvolací soud uvedl, že žalobce jako
vlastník předmětného domu měl povinnost zajistit nájemcům plný a nerušený výkon
práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.), což zahrnovalo i
povinnost opatřit byt vytápěním, hygienickým zařízením, rozvody elektrické
energie a vody a odvozy odpadních vod. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci
bytu plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§ 688 obč. zák.),
znamená poskytování služeb jako je úklid domu, odvoz odpadků, dodávka vody,
odvod odpadních vod apod. Zároveň dospěl k závěru, že § 8 odst. 5 věta první
zákona č. 274/2001 Sb. stanoví povinnost vlastníka vodovodu nebo kanalizace
uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s
odběratelem, přičemž podle § 2 odst. 5 tohoto zákona musí být odběratelem (až
na určité výjimky) vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo
kanalizaci. Odběratelem není v žádném případě nájemce bytu. Jestliže tedy
žalobce sám připustil, že neuzavřel smlouvu o dodávce tepla, teplé užitkové
vody, porušil svou povinnost vyplývající z ustanovení § 687 a § 688 obč. zák.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že pokud v řízení nebylo zpochybněno, že
žalovaná obec fakticky dodávala v uvedeném období do předmětného domu teplo a
teplou vodu a že zajišťovala vývoz jímky, došlo na straně žalobce ke vzniku
bezdůvodného obohacení. Odvolací soud konečně dospěl k závěru, že pokud žalobce
zaplatil za uvedené dodávky žalované částku 93.062,- Kč, nedošlo na straně
žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalobce neplnil bez právního
důvodu. Závěrem odvolací soud uvedl, že „výše plnění nebyla v souzené věci
zpochybňována, a proto odvolací soud považoval za nehospodárné zabývat se výší
bezdůvodného obohacení, jak navrhoval žalobce.“ Pro úplnost pak odvolací soud
uvedl, že v průběhu řízení nebyla tvrzena, ani prokázána dohoda o tom, že by
měla platit jiná osoba za dodávku tepla, teplé vody a odvoz splaškových vod,
než odběratel.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným
rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako
dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. Konkrétně namítl, že:
a) odvolací soud nesprávně použil odkaz na zákon č. 274/2001 Sb., o
vodovodech a kanalizacích; problém platby se týkal dodávek tepla, teplé vody a
odvozu odpadních vod z jímky, přičemž na tyto dodávky uvedený zákon nedopadá;
dále dodávky tepla a teplé vody, jakož i vývoz jímky prováděné žalovanou
nepředstavují majetkový prospěch pro žalobce, neboť sám v domě nikdy nebydlel,
jednotlivým nájemcům nic za dodávky neúčtoval a naopak měl s nimi ujednáno, že
si dodávky budou zajišťovat sami; pokud za dané situace žalovaná dodala teplo a
teplou vodu do bytů jednotlivých nájemců, kteří dodávky bez uzavřené smlouvy a
bez úhrady spotřebovali, vznikl majetkový prospěch právě a pouze těmto osobám,
b) v případě, že by snad bylo možné dospět k závěru, že za úhradu
dodávek tepla, teplé vody a vývoz jímky odpovídá žalobce, není správný závěr
odvolacího soudu o tom, že je nadbytečné zabývat se výší dodaných služeb; pokud
v řízení nebylo zjištěno ani jakkoli věrohodnými a relevantními důkazy
prokázáno, jaké skutečné množství zmiňovaných služeb bylo do předmětného domu
žalovanou dodáno, nemůže obstát závěr krajského soudu o tom, že uhrazená částka
ve výši 93.062,- Kč byla skutečně správná a odpovídající množství uskutečněných
dodávek.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že i když nebyla mezi stranami uzavřena
žádná smlouva o dodávkách služeb, bylo prokázáno, že k dodávkám tepla a teplé
vody do předmětného domu došlo a toto plnění bylo následně vyúčtováno a
žalobcem uhrazeno. Dále uvedla, že ačkoliv se z její strany jednalo o plnění
bez právního důvodu, žalobce dodávky dodatečně akceptoval. Poukaz odvolacího
soudu na ustanovení občanského zákoníku o povinnostech pronajímatele i na zákon
č. 274/2001 Sb. byl zcela namístě, neboť tyto předpisy s projednávanou
problematikou souvisí. Žalovaná naopak odmítla tvrzení žalobce, že on sám se na
nákladech za služby dodané do jeho domu nijak nepodílí, protože tyto služby
nespotřeboval, neboť teplo a teplá voda byly dopravené na patě předmětného domu
nejdříve do společného potrubí, které je nesporně ve vlastnictví žalobce jako
majitele domu a teprve následně jsou tato média dodána do jednotlivých bytů.
Závěrem podotkla, že při dodávce tepla a teplé vody byly ohřívány i společné
prostory domu a nepronajaté byty.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s.
ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé, je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se tak
dále zabýval dovoláním proti rozhodnutí odvolacího soudu.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K námitce nesprávného posouzení bezdůvodného obohacení na straně žalobce (ad
a)
1. Právní posouzení věci je obecně nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
2. Ustanovení § 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích,
stanoví, že „[t]ento zákon upravuje některé vztahy vznikající při rozvoji,
výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě, přípojek
na ně, jakož i působnost orgánů územních samosprávných celků a správních úřadů
na tomto úseku.“
3. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. je kanalizace „provozně
samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění
odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a
srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i
stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace.“
4. Dovolací soud tak předesílá, že odvolací soud pochybil, když dovodil
žalobcovu povinnost uzavřít smlouvu s žalovanou podle zákona č. 274/2001 Sb.
Žalovaná zajišťovala pro dům ve vlastnictví žalobce vývoz jímky, dodávky tepla
a teplé vody prostřednictvím kotelny ve své nemovitosti sousedící s nemovitostí
žalobce. Žádnou z těchto činností však nelze podřadit pod rozsah stanovený v §
1 zákona č. 274/2001 Sb., když ani jímku nelze považovat za kanalizaci podle §
2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. (srov. též odlišení obsažené v § 55 odst. 3
zákona č. 254/2001 Sb.).
5. Dovolací soud se dále zabýval otázkou existence bezdůvodného
obohacení na straně žalobce.
6. Podle ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák.: „Pronajímatel je povinen
předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci
plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.“
7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je již dlouhodobě zastáván
právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení § 687
odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné
vody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
C 604; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
C 2369; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo
131/2005). Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. února
2006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005, zajištění dodávek pitné vody je dáno uzavřením
smluv s dodavatelem (vodárnami), udržováním odběrného zařízení (potrubí a
měřičů) v provozuschopném stavu a umožněním faktického odběru vody nájemcem.
Uvedené závěry lze přitom rozšířit i na další média, např. dodávky elektřiny
nebo plynu (srov. též Hulmák, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. –
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2009. s. 1983). Jinými slovy pronajímatel v rámci své povinnosti
zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu by
zejména měl pronajatý byt udržovat ve stavu způsobilém k řádnému užívání po
celou dobu nájmu, tj. průběžně a včas odstraňovat všechny závady, provádět
průběžnou údržbu bytu a jeho zařízení, zajišťovat plnění, jejichž poskytování
je s nájmem spojeno, jako např. dodávka tepla a teplé vody, dodávka studené
vody a odvod odpadu, úklid a údržba společných prostor v domě, odvoz odpadků
apod. (srov. Balík, S., ml. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký
akademický komentář. 2. svazek. § 488-880. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a. s.,
2008. s. 2038).
8. Podle ustanovení § 680 obč. zák.: „Dojde-li ke změně vlastnictví k
pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele.“
9. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že
nabyvatel bytového domu vstupuje současně s převodem vlastnického práva v
souladu s § 680 obč. zák. do právního postavení pronajímatele. To sice
neznamená, že by na něj bez dalšího přešly smluvní závazky předchozího
vlastníka vůči jednotlivým dodavatelům služeb (energií), na druhé straně však s
přechodem vlastnictví přechází na nového vlastníka veškeré povinnosti
dosavadního vlastníka nemovitosti vyplývající z ustanovení § 687 odst. obč.
zák. Proto není-li zde jiné dohody mezi původním vlastníkem domu a nájemci
bytů, resp. nedojde-li po převodu vlastnictví k odlišné dohodě mezi novým
vlastníkem domu a nájemci bytu, platí, že novému vlastníku vzniká povinnost
zajistit dodávku služeb zajišťujících možnost byt řádně užívat (§ 687 odst. 1
obč. zák.), mimo jiné i dodávku tepla, teplé vody a vývoz jímky.
10. V souzené věci ze skutkových zjištění (jež dovoláním nebyla
zpochybněna) vyplývá, že Pozemkový fond ČR jako předchozí vlastník předmětného
domu zajišťoval nájemcům dodávky tepla a teplé vody, jakož i vývoz jímky
samostatně. Žalobce současně v řízení netvrdil, že by otázku sjednaných dodávek
tepla a teplé vody a vývozu jímky řešil s předchozím vlastníkem předmětného
domu, tj. Pozemkovým fondem ČR, ani neprokázal, že by s nájemníky uzavřel
dohodu, podle níž by si dodávku uvedených služeb měli nájemci zajišťovat sami,
když za dohodu (tj. dvoustranný právní úkon) by nepochybně nebylo možné
považovat listinu označenou jako „plnou moc,“ prostřednictvím které žalobce
udělil souhlas kterémukoliv nájemníkovi uzavřít s dodavatelem smlouvu o dodávce
jednotlivých služeb svým jménem (viz listina ve spise vedeném u Okresního soudu
ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006 na č.l. 20). Za dané situace tak žalobci
vznikla v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětnému domu povinnosti
zajistit pro nájemníky dodávku tepla, teplé vody a odvoz jímky. Jak dále
vyplývá ze skutkových zjištění, resp. ze shodného tvrzení žalobce i žalované,
přestože žalobce v období od dubna do října 2005 smlouvu o dodávce tepla, teplé
vody či vývozu jímky s žádným subjektem neuzavřel, žalovaná dodávala do
předmětného domu ve vlastnictví žalobce teplo, teplou vodu a zajistila vývoz
jímky (srov. též stranu 4 odst. 1 in fine odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu).
11. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. „[k]do se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat.“ V souladu s § 454 obč. zák. se bezdůvodně
obohatil „i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.“
12. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (např. v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 13. 06. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4131/2011) zdůraznil, že
skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena na
současném splnění dvou podmínek, a to existence právní povinnosti ke
konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného
subjektu), a splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost
plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku
povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku
toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku,
kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze
zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným
předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním
spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě
nevznikl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4256/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo
3508/2009).
13. Dovolatel se ve své polemice s rozhodnutími soudů nižších stupňů
zaměřuje především na to, že dodávkou energií do předmětného domu v jeho
vlastnictví mu nemohl vzniknout majetkový prospěch, neboť dodané energie byly
následně spotřebovány jednotlivými nájemníky. Dovolací soud v této souvislosti
dospěl k závěru, že za takové situace spočívá majetkový prospěch vlastníka
nemovitosti v tom, že dodávkami energií je fakticky realizována jeho zákonná
povinnost jako pronajímatele bytu zajistit nájemci (nájemcům) plný a nerušený
výkon práv spojených s jeho užíváním vyplývající z § 687 odst. 1 obč. zák.,
čímž jako vlastník nejenže není povinen poskytnout nájemcům slevu z nájemného
(§ 698 odst. 1 obč. zák.) či slevu z úhrady za plnění, poskytovaná s užíváním
bytu (§ 698 odst. 3 obč. zák.), ale současně mu vzniká i majetkové právo
(finanční pohledávka) na úhradu spotřebovaných energií vůči nájemcům. Současně
dovolací soud uvádí, že je splněna i druhá podmínka pro aplikaci § 454 obč.
zák., neboť žalovaná, která do předmětného domu ve vlastnictví žalobce dodávku
energií provedla, k tomuto plnění neměla ve vztahu k nájemcům (zde v postavení
věřitelů dle § 687 odst. 1 obč. zák.) právní povinnost. Z uvedeného jinými
slovy plyne, že žalobci v souvislosti s dodávkami energií a služeb vzniklo v
souladu s § 454 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které byl povinen podle § 451
obč. zák. vrátit, a to ve formě finanční kompenzace (§ 458 odst. 1 obč. zák.).
14. Dovolací soud rovněž připomíná, že povinností soudů je vždy
postupovat v řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a
oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému
plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, publikovaný pod č. 241/2010 Sb., příp.
nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 674/06, N 30/52 SbNU
291). V dané souvislosti dovolací soud, odkazuje na předcházející závěry a
připomíná, že vlastnické právo není možné chápat pouze jako absolutní právní
panství nad věcí, neboť vlastnictví v souladu s čl. 13 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod také zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv
druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Pokud tedy
žalobce v souzené věci jako nabyvatel předmětného bytového domu, do něhož byly
smluvně zajištěny dodávky tepla, teplé vody a odvoz jímky, tyto dodávky
zajišťovat nechtěl, měl vzniklou situaci řešit s právním předchůdcem, nájemci
či žalovanou jako dodavatelkou energie, a to především ve formě dohody (§ 3
odst. 2 obč. zák.), nikoliv v podobě jednostranného prohlášení vůči nájemcům
bytů či pasivitou vůči žalované (tj. odmítáním úhrady za dodané služby), tedy
chováním, jež popsanou právní nejistotu zúčastněných subjektů naopak posilovalo.
15. Ze všech shora uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že žalovanou
provedené dodávky do předmětného domu představovaly bezdůvodné obohacení, jež
žalobce získal na úkor žalované. Pokud tudíž žalobce následně v řízení vedeném
u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006, poskytl za tyto dodávky
finanční kompenzaci, splnil tak svou zákonnou povinnost vyplývající z
ustanovení § 454 1 ve spojení s § 458 odst. 1 obč. zák. Uvedené plnění, které
je nyní v žalobě uplatněno z titulu bezdůvodného obohacení, tak bylo poskytnuto
na základě právního důvodu (z titulu zákonné povinnosti poskytnout finanční
kompenzaci za spotřebované plnění poskytnuté bez právního důvodu). Pokud pak
odvolací soud v souzené věci dospěl k závěru, že žalobce plnil žalované nyní
nárokovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení, je jeho právní posouzení
správné a dovolací námitka nebyla vznesena důvodně.
II. K námitce nesprávného posouzení rozsahu bezdůvodného obohacení (ad b)
16. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. „[m]usí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“
17. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se podle § 458 odst. 1
věta druhá obč. zák. poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat
peněžitému ocenění získaného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 8. 2000, sp. zn. 29 Odo 697/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006). V případě služeb dodaných a spotřebovaných
bez právního důvodu, jež není fakticky možné vrátit, se proto rozsah
bezdůvodného obohacení neodvíjí od ceny dodaných služeb, ale od skutečně
získaného majetkového prospěchu na straně obohaceného (§ 458 odst. 1 obč.
zák.). Při posouzení výše této peněžité náhrady se přitom vychází z ceny
obvyklé, kterou by obohacený musel v daném místě a čase za stejné plnění
poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, publikovaný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010).
18. Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedenou judikaturu je třeba
zohlednit i v souzené věci. Závěr odvolacího soudu, že „výše plnění nebyla v
souzené věci zpochybňována, a proto odvolací soud považoval za nehospodárné
zabývat se výší bezdůvodného obohacení, jak navrhoval žalobce,“ je jak vnitřně
rozporný, tak i nesprávný. Je sice pravdou, že částku 93.062,- Kč, jež byla
uplatněna žalobou v souzené věci, účastníci nerozporovali, avšak jen potud, že
se jednalo o částku, kterou žalobce žalované zaplatil v průběhu řízení vedeného
u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006. Jakmile se však v
průběhu řízení v souzené věci jednalo o rozsah bezdůvodného obohacení na straně
žalobce, které mu mělo vzniknout odebráním dodávek tepla, teplé vody a vývozem
jímky, jednalo se již o otázku spornou, což dosvědčuje nejen námitka žalobce
vznesená u jednání před odvolacím soudem dne 8. 11. 2010 (č.l. 93), ale i výše
citované odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, reflektující návrhy ohledně výše
bezdůvodného obohacení. Rovněž nelze souhlasit s argumentací žalované, že
žalobce úhradou částky 93.062,- Kč v řízení vedeném u Okresního soudu ve
Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006, tuto vyúčtovanou částku dodatečně
akceptoval, v důsledku čehož učinil nesporným i rozsah bezdůvodného obohacení
na jeho straně. Samotné zaplacení částky (zejména za situace, kdy osoba plní
pod tíhou proti ní vedenému soudnímu řízení) totiž nemá vliv na posouzení
existence a rozsahu oprávnění vyplývajícího z hmotného práva. Pokud tedy
žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006
v postavení žalovaného zaplatil současné žalované částku 93.062,- Kč a v
souzené věci se domáhá vrácení této částky zpět z titulu bezdůvodného
obohacení, jediným následkem je přenesení důkazního břemene k tíži žalobce, a
to právě i z hlediska otázky prokázání rozsahu bezdůvodného obohacení
spočívajícího v přijetí služeb (dodávek tepla a teplé vody a vývozu jímky) bez
právního důvodu. Jinými slovy jestliže žalobce v souzené věci – s ohledem na
předeslané právní závěry po právu – namítal, že pro účely zjištění rozsahu
bezdůvodného obohacení spočívajícího v dodávkách tepla a teplé vody a ve vývozu
jímky není možné bez dalšího vycházet z částky, kterou žalovaná žalobci
naúčtovala, leží právě na něm povinnost tvrdit a prokázat rozsah skutečně
odebraného tepla, teplé vody a provedeného vývozu jímky, resp. výši obvyklé
ceny, jež by bylo nutné vynaložit za služby dodané ve shodném rozsahu (viz část
D. bod 17. tohoto rozhodnutí).
19. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. platí, že „[j]e-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.“
20. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. „[u]káže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.“
21. V souzené věci soud prvního stupně přiznal dovolateli právo na
vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu požadovaném v žalobě, zatímco odvolací
soud změnil názor na důvodnost uplatněného nároku a žalobu zamítl. Soud prvního
stupně se přitom ve svém rozhodnutí blíže nezabýval otázkou rozsahu
bezdůvodného obohacení spočívajícího v dodávkách tepla a teplé vody a vývozu
jímky bez právního důvodu, když pro stanovení výše nároku (logicky) vycházel
jen z částky 93.062,- Kč, kterou žalobce žalované zaplatil v řízení vedeném u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006. Odvolací soud pak pouze
konstatoval, že žalobce uvedenou částku uhradil z titulu bezdůvodného obohacení
a shledal nárok dovolatele nedůvodný, aniž by se zabýval sporným rozsahem
bezdůvodného obohacení na straně žalobce. Nezohlednil však, že dovolatel nebyl
(a vzhledem k právnímu názoru soudu prvního stupně ani nemohl být) ze strany
soudu prvního stupně vyzván k doplnění svých tvrzení a označení důkazů podle §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za účelem náležitého prokázání důvodnosti jeho
nároku, resp. toho, zda jím vyplacená částka ve výši 93.062,- Kč odpovídala
rozsahu bezdůvodného obohacení na jeho straně. Tím, že soud prvního stupně
zaujal pro dovolatele příznivý, ale podle odvolacího soudu nesprávný, právní
názor, aniž by se blíže zabýval skutečnostmi rozhodnými pro posouzení
důvodnosti žalobou uplatněného nároku, byť i částečné, byl dovolatel zbaven
možnosti doplnit na základě vyzvání soudu potřebná tvrzení a podpořit je
patřičnými důkazními prostředky. Pokud by k závěru, že se žalobce na úkor
žalované v souvislosti s dodávkami tepla a teplé vody a vývozem jímky
bezdůvodně obohatil, dospěl již soud prvního stupně, čímž by se otázka
případného rozsahu bezdůvodného obohacení stala předmětem řízení již u soudu
prvého stupně, musel by tento postupovat v souladu s ustanovením § 118a odst. 1
a 3 o. s. ř. Poučovací povinnost zakotvená v § 118a o. s. ř. je přitom chápána
jako objektivní, nezávislá na tom, zda se soud prvního stupně vzhledem ke svým
zjištěním a právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky vůbec dozvěděl (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001,
publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209, ročník 2003). Neposkytl-li
tedy soud prvního stupně pro své odlišné hodnocení toto poučení žalobci,
ačkoliv se tak mělo stát, je řízení zatíženo vadou, i když potřeba poučit
účastníky a vyzvat je k náležitému vylíčení rozhodných skutečností vyšla najevo
až v odvolacím řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005,
sp. zn. 29 Odo 18/2004, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009). Odvolací soud pak pochybil, nezjednal-li v souladu s
ustanovením § 213b o. s. ř. nápravu tohoto stavu tím, že by dovolateli sám
poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. o potřebě tvrdit a důkazně podložit jeho
nárok v souladu s právním názorem odvolacího soudu, zvážil možné doplnění
dokazování v mezích vyplývajících z § 205a a 211a o. s. ř. a následně změnil,
zrušil či potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací soud tedy
neodstraněním nedostatku spočívajícím v nedostatečném poučení účastníků o
jejich procesních povinnostech zbavil dovolatele možnosti tvrdit a prokázat
všechny rozhodné skutečnosti, a zatížil tak řízení vadou, jež v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu může mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004,
sp. zn. 29 Odo 149/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2610, sešit 29/2004, nebo rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2911, sešit
30/2004).
22. Dovolací soud však zároveň uvádí, že vadou řízení ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. není každá vada řízení, ale pouze taková, jejíž
odstranění (v rámci nového řízení po kasaci napadeného rozhodnutí) může vést k
odlišnému rozhodnutí ve věci samé. V opačném případě by se totiž kasace
dovoláním napadeného rozhodnutí jevila nadbytečnou a soudní řízení by
bezdůvodně prodlužovala v rozporu se zásadou hospodárnosti, jakož i právem
účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
(srov. bod I. stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 11 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, příp. rozsudek velkého senátu
ESLP ze dne 16. 9. 1996 ve věci Süßmann v. Německo, stížnost č. 20024/92, odst.
55, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella v.
Itálie, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu)
tudíž mají povinnost zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu, aby
důsledné dodržování procesních předpisů nenutilo účastníky občanského soudního
řízení k dalšímu bezúčelnému vedení sporu. Jak ostatně uvedl Ústavní soud ve
svém nálezu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1452/08 (N 192/54 SbNU 379):
„Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu. Jestliže uvedené ustanovení hovoří o stanoveném
postupu, je tím míněn příslušný procesní předpis, který současně představuje
vytyčení mezí základního práva zakotveného v citovaném ustanovení; pro tyto
meze platí, že musí šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Stejně tak při výkladu pojmu "stanovený postup", resp. předpisu upravujícího to
které řízení nutno šetřit podstatu a smysl tohoto základního práva.“ Z
uvedeného vyplývá, že i Nejvyšší soud musí odmítnout kasaci rozhodnutí soudů
nižších stupňů pro vady řízení, je-li zjevné, že případné obživlé řízení před
soudy nižších stupňů by vzhledem ke specifickým okolnostem konkrétního případu
nemohlo zvrátit zjištěný skutkový stav ani dosažený výsledek sporu. Při splnění
těchto podmínek se totiž nejedná pojmově o vadu řízení, která ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
samé. V opačném případě by lpění na splnění procesních pravidel v obnoveném
řízení, jež by ovšem účastníkům od samého počátku neumožňovalo ani potenciálně
dosáhnout jiného, než již zaujatého soudního řešení sporu, bylo nepřípustným
přepjatým formalismem (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn.
I. ÚS 801/11, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99,
N 33/17 SbNU 235, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
23. V souzené věci je třeba vycházet ze závěru, že v období roku 2005
podléhala cena za dodávky tepelné energie (tepla a teplé vody) regulaci ve
smyslu § 17 odst. 6 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve
znění účinném do 3. 7. 2009, ve spojení s ustanovením § 6 zákona č. 526/1990
Sb., o cenách. V souladu s Cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu
ze dne 20. 10. 2004, č. 9/2004, se přitom kalkulace ceny tepelné energie
odvíjela od ekonomicky oprávněných nákladů vypočtených v příloze 1 uvedeného
rozhodnutí, mezi něž patřily mimo jiné i náklady na palivo – uhlí (bod 1 písm.
a/ přílohy 1), elektřinu při výrobě a rozvodu tepelné energie (bod 1 písm. f/
přílohy 1), likvidaci popela (bod 1 písm. g/ přílohy 1) a stálé náklady, mezi
něž patří i mzdy a zákonná pojištění zaměstnanců při výrobě tepelné energie
(bod 2 přílohy 1, srov. též přílohu 2). Jak dále vyplývá z obsahu spisu
vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 31/2006, z něhož soudy
nižších stupňů při dokazování vycházely (konkrétně z kupní smlouvy č. 1/97,
uzavřené dne 1. 7. 1997 mezi žalovanou a Pozemkovým fondem ČR jako právním
předchůdcem žalobce, jakož i z přiložených vyúčtování a faktur za dodávky uhlí,
elektrické energie apod.), žalovaná při vyúčtování nákladů za dodávky tepelné
energie tuto zákonem stanovenou metodiku dodržovala, přičemž podíl na celkových
takto zjištěných nákladech stanovila s ohledem na poměr podlahové plochy
předmětného domu č. p. 133 ve vlastnictví žalobce a celkově vytápěné podlahové
plochy v domech č. p. 133 a 134. Za daného stavu věci proto dovolací soud
dospěl k závěru, že kasace rozhodnutí soudů nižších stupňů je nadbytečná, neboť
žalobce, který v řízení nepopíral, že dodávky tepelné energie byly do
předmětného domu v jeho vlastnictví ze strany žalované dodávány, nemůže v
případném obživlém řízení právně ani skutkově argumentovat tak, aby závěr, že
jím vyplacená částka odpovídá rozsahu bezdůvodného obohacení na jeho straně,
úspěšně zvrátil.
Protože dovolací soud, jak vyplývá z předeslaných závěrů, neshledal, že by
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, resp. neshledal relevantní důvody
pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání bez jednání (§ 243a ods. 1 o.
s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož
dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované
účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Odměna za zastupování odpovídající předmětu
řízení 93.062,- Kč činí 11.565,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4., § 18
odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Náklady dovolacího řízení se pak
sestávají z celkové odměny advokáta ve výši 11.565,- Kč a z paušální částky
náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst.
1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu