I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, a to do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 1.
2004, č.j. 13 C 334/2003-107, uložil žalovaným, aby do tří dnů od právní moci
rozsudku společně a nerozdílně zajistili žalobkyni nepřetržitou dodávku pitné
vody a dodávali pitnou vodu do bytu ve 4. patře v domě č.p. 9, ulice A. v K.,
sestávajícího se z jedné obytné místnosti, kuchyně a příslušenství (dále jen
„předmětný byt“); dále rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel
ze zjištění, že na základě předběžného opatření uvedeného soudu ze dne 5. 3.
2003, č.j. 13 C 334/2003-6, byla voda do předmětného bytu dodávána denně pouze
mezi 7.00 a 8.00 hodinou ranní a dále v době od 18.00 do 19.00 hodin večer,
neboť mezi účastníky řízení byly neshody ohledně výše nájemného a záloh na
služby spojené s užíváním bytu, pro které bylo současně u nadepsaného soudu
vedeno řízení pod sp. zn. 9 C 1175/2001 o zaplacení nedoplatku na nájmu a
dodávkách služeb spojených s užíváním bytu. Proto soud prvního stupně věc po
právní stránce posoudil tak, že žalovaní pronajímatelé neumožnili žalobkyni
plný a nerušený výkon práv nájemce spojených s užíváním bytu (§ 687 obč. zák.)
tím, že ji do vydání předběžného opatření řádně nedodávali vodu. Z instalace
fakturačních měřidel rovněž vyplynulo, že dodávky vody byly sjednány mezi
žalovanými (pronajímatelem) a dodavatelem vody V. s.r.o. K., jejichž právní
vztahy podléhaly regulaci dle zákona č. 274/91 Sb. a vyhlášky č. 428/2001 Sb.
Podle citovaných právních předpisů teprve v případě neplacení dodávek
odběratelem (žalovanými), nastoupila sankce zastavení těchto dodávek ze strany
dodavatele. Pokud se týkalo vztahu mezi žalobkyní a žalovanými, byly podle
soudu prvního stupně dodávky služeb upraveny smluvně ve smyslu § 663 a násl.
obč. zák. Jestliže se tedy žalovaní domnívali, že žalobkyně své povinnosti
nájemce neplnila, mohli se jich domáhat žalobou na plnění, jak učinili v řízení
sp. zn. 9 C 1175/2001, pokud šlo o nedoplatky nájemného a na dodávkách služeb,
nebo žalobou na přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm.
d) obč. zák. Zákon v dané situaci pronajímateli jiné právní prostředky ani
nedával, naopak nájemci umožňoval, aby se na pronajímateli domáhal slevy z
nájemného pro případ, že porušuje povinnosti omezením dodávek služeb spojených
s užíváním bytu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 26. 10. 2004, č.j. 22 Co 242/2004-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně
v části výroku, kterým byla žalovaným společně a nerozdílně uložena povinnost
žalobkyni dodávat pitnou vodu do předmětného bytu, tak, že žalobu v této části
zamítl, a ve zbývající části meritorní výrok napadeného rozhodnutí potvrdil;
současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, zaujal však částečně
odlišný názor v otázce právního posouzení věci. Podle odvolacího soudu to byli
sami žalovaní, kteří opakovaně uvedli (viz vyjádření 1. žalovaného při jednání
před soudem prvního stupně dne 17. 9. 2003 nebo před odvolacím soudem dne 26.
10. 2004), že vodu do bytu žalobkyně nedodávali. Protože povinnost
pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním
bytu ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. byla soudně vymahatelná a bylo ji třeba
odlišovat od povinnosti dodávat vodu, kterou měl podle zákona č. 274/2001 Sb.
provozovatel vodovodu, kterým v daném případě byla společnost V. s.r.o. K.,
nebylo možné žalovaným uložit povinnost dodávat pitnou vodu, ale pouze
povinnost zajistit žalobkyni nepřetržitou dodávku pitné vody. Za bezvýznamnou
pokládal odvolací soud skutečnost, že mezi účastníky řízení byly rozpory
ohledně výše nájemného a úhrady služeb spojených s užíváním bytu, neboť žádné
ustanovení občanského zákoníku pronajímateli neumožňuje svévolně regulovat
nájemci dodávky pitné vody.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní v jeho
potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm.
a) o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazují § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přikládají otázce, zda je
pronajímatel povinen zajišťovat plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním
bytu, v daném případě nepřetržitou dodávku vody, i za situace, kdy nájemce své
povinnosti řádně neplní, zejména neplatí-li pronajímateli zálohy za plnění
poskytovaná s užíváním bytu (dodávku vody). Podle dovolatelů soudy obou stupňů
nesprávně vykládají a zaměňují pojmy „zajistit“ a „dodávat“ plnění poskytovaná
s užíváním bytu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo
1412/99, vyplývá, že uvedeným „zajišťováním“ se rozumí vytváření podmínek pro
realizování dodávek plnění poskytovaných s užíváním bytu. Zatímco tedy soudní
praxe Nejvyššího soudu obsah povinnosti „zajišťovat“ plnění vymezuje technickou
provozuschopností zařízení pro dodávku těchto služeb, tak soudy obou stupňů si
tuto povinnost vykládají jako závazek pronajímatele přímo dodávat plnění
nájemci, a to i v případě, že za tyto služby dlouhodobě neplatí. Podle
dovolatelů byla a je do předmětného bytu dodávka vody zajištěna, neboť rozvody
vody nevykazují žádné technické závady. Právě tuto skutečnost odvolací soud
pomíjí a současně si i odporuje, když na jedné straně uzavírá, že povinnost
dodávat plnění pronajímateli nepřísluší, ale povinnost zajistit plnění vykládá
jako povinnost jej dodávat. Taková interpretace ve svém důsledku znamená, že
podle odvolacího soudu je nájemce za dané situace oprávněn požadovat dokonce i
slevu na nájemném, přestože pronajímateli dluží za služby spojené s užíváním
bytu. Pronajímatelé jsou totiž, oproti dodavatelům jiných služeb (elektřina,
plyn, telefon apod.) znevýhodněni, neboť uvedení dodavatelé v případě, že
nájemce jako odběratel řádně a včas jejich cenu nezaplatí, dodávku služeb
zastaví. Tato skutečnost je pak nájemci v praxi zneužívána. Soudy obou stupňů
dle dovolatelů přehlížejí, že pronajímatelé jsou ve skutečnosti pouhými
prostředníky mezi dodavatelem vody a spotřebiteli (nájemci), že zpravidla od
nájemců vybírají zálohy, případně nedoplatky za dodávané služby a tyto posléze
převádějí na dodavatele. Rozhodnutími soudů obou stupňů je žalovaným fakticky
ukládána povinnost zajistit žalobcům dodávku vody zdarma, což dovolatelé
považují za odporující dobrým mravům. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. pouze, pokud by jej podala sama, neboť výrok, jenž
napadají žalovaní, byl potvrzující povahy. Pokud žalovaní relativizují možnost
použít vůči žalobkyni právní prostředky zmíněné odvolacím soudem, kterými jsou
žaloba na zaplacení dlužného nájemného a nedoplatků ze zúčtování služeb a
žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, činí tak účelově, aby
ospravedlnili svoji svépomocnou a protiprávní regulaci dodávek vody. Pokud
žalovaní tvrdí, že vodu dodávají žalobkyni zdarma, pak to odporuje jejich
jinému tvrzení, podle kterého jsou pouhými prostředníky mezi dodavatelem vody a
nájemcem. Navíc žalobkyně nemá jako nájemkyně jinou právní možnost, jak se
domáhat dodávání této služby, protože k provozovateli vodovodu není v žádném
právním vztahu. Proto žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240
odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle obsahu dovolání se
žalovaní nesprávně domnívají, že jejich dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř., přestože směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího
soudu a v rozporu s tímto závěrem současně uvádějí, v čem podle nich spočívá
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, který je však nezbytnou podmínkou
pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Proto je nezbytné posoudit, zda napadené rozhodnutí (z hlediska v něm
uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci) spočívá na
právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou
judikaturou. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání však dovolací soud
nepovažuje za splněný.
V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, dovolací soud ve
skutkově obdobné věci proti týmž žalovaným vyslovil dále uvedené právní závěry,
od nichž nemá důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci.
Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení § 687
odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné
vody, je dovozován jak v odborné literatuře (srov. Fiala, Korecká, Kurka:
Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Linde Praha, 2005, str. 112), tak i v
soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26
Cdo 2008/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 28, pod
C 2369). Názor, že ustanovení § 687 obč. zák. řeší výhradně otázky zajištění
technického stavu bytu při předání do užívání a v průběhu jeho užívání
nájemcem, je nesprávný a nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazku 7, pod C 604, na nějž odkazují dovolatelé. Pokud se v citovaném
rozsudku uvádí, že vznikne-li na odběrném plynovém zařízení, které je součástí
domu, v němž se byt nachází, závada znemožňující nájemci bytu, aby odebíral
plyn, je povinností pronajímatele, plynoucí z ustanovení § 687 odst. 1 obč.
zák., zajistit provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na
odběrném zařízení, a že uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je
soudně vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku
soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost „zajistit obnovení dodávky
plynu”, pak uvedené závěry jen podporují shora uvedený výklad § 687 odst. 1
obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu povinnost zajistit obnovení
dodávky plynu přerušené v důsledku závady na odběrním plynovém zařízení, které
je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím spíše) povinností pronajímatele
zajistit obnovení dodávky vody přerušené zásahem pronajímatele do vodovodního
systému v domě, např. uzavřením přívodu vody do bytu nájemce.
Povinnost zajistit dodávku pitné vody totiž nelze omezit na uzavření smluv s
dodavatelem (vodárnami) a udržování odběrného zařízení (potrubí a měřičů) v
provozuschopném stavu. Tato povinnost zahrnuje i povinnost zajistit, aby vodu
dodávanou dodavatelem do domu měl nájemce bytu fakticky možnost odebírat,
jinými slovy uvedenou povinnost pronajímatel poruší, jestliže dodavatel vodu
dodá, odběrné zařízení je provozuschopné, avšak pronajímatel odběr vody nájemci
znemožní, například tím, že uzavře kohout na potrubí přivádějícím vodu do bytu
nájemce. Opačný výklad uvedené povinnosti by byl zcela absurdní, v rozporu s
účelem zákona, pravidly logického uvažování i požadavkem souladu výkonu práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů s dobrými mravy (§ 3 odst.
1 obč. zák.).
Povinnost pronajímatele zajistit dodávku pitné vody je však nutno odlišovat od
povinnosti dodávat pitnou vodu, kterou má subjekt odlišný od pronajímatele –
dodavatel vody (oprávněný provozovatel vodovodu ve smyslu zákona č. 274/2001
Sb.) – srov. obdobně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo
1412/99.
Omezení dodávky vody pronajímateli nelze považovat za oprávněné ani v případě
porušení platebních povinností nájemce. Povinnost pronajímatele zajistit
nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ve smyslu § 687
odst. 1 obč. zák. a v jejím rámci povinnost zajistit nájemci možnost odběru
pitné vody, totiž není tzv. synallagmatickým závazkem dle § 560 obč. zák., tj.
její splnění nelze podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu
bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním
bytu. V případě porušení platebních povinností nájemcem, nemá regulace dodávky
pitné vody pronajímatelem oporu v žádném ustanovení občanského zákoníku.
Porušení povinností jednou ze stran závazkového vztahu tedy neopravňuje druhou
stranu, aby rovněž porušovala své závazky. Takový postup nelze akceptovat ani
poukazem na § 6 obč. zák. (nejde o odvracení bezprostředně hrozícího
neoprávněného zásahu) nebo na § 415 a § 417 obč. zák. (nesplnění smluvního
závazku nelze považovat za škodu). Nájemci tedy nelze odepřít právní ochranu
ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1871).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými závěry judikatury v
souladu, nejsou tak splněny předpoklady přípustnosti dovolání ani podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Tyto náklady
spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7
písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené
dvakrát o 50% podle § 15 a § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč
paušální náhrady výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu