28 Cdo 4131/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně Ing. A. S., bytem v B., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalovaným 1. R. M., bytem v
T., 2. M. C., bytem v Č. L., a 3. Společenství vlastníků Spolková 10-12, IČ
26932822, se sídlem v Brně, Spolková 298, o zaplacení částky 56.604,88 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 23/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2011,
č. j. 19 Co 10/2010-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7. 2009, č. j. 47 C 23/2008-92,
doplněným usnesením téhož soudu ze dne 9. 9. 2009, č. j. 47 C 23/2008-95,
řízení co do částky 3.003,53 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), rozhodl o
vrácení soudního poplatku (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala, aby žalovaným č. 1 až 3 bylo uloženo zaplatit jí společně a
nerozdílně částku 56.604,88 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VII.). Žalovanou částku žalobkyně
vymezila jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaných tím, že na své
náklady zhodnotila společné prostory v bytovém domě v B. Žalobkyně a její
zesnulý manžel byli původními vlastníky tohoto domu, jenž opravovali, dne 14. 5. 2003 učinili prohlášení vlastníka budovy o vymezení bytových jednotek dle
zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k
budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují
některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), a dle postupu oprav jednotlivé byty
převáděli do vlastnictví nových vlastníků. Žalobkyně dle svých tvrzení
investovala do společných prostor v období od 3. 12. 2003 do listopadu 2005
částku 4,948.220,64 Kč. Povinností 1. žalované jako vlastnice jedné z bytových
jednotek a 2. žalovaného, na nějž bylo posléze převedeno vlastnické právo k
bytové jednotce 1. žalované, a tím dle žalobkyně i povinnost hradit závazky
vztahující se k bytové jednotce, bylo v souladu s § 13 zákona č. 72/1994 Sb. podílet se na opravách v rozsahu odpovídajícím jejich podílu na společných
prostorách domu. Nárok vůči 3. žalovanému byl odůvodněn tím, že žalobkyně
prováděla opravy domu v době, kdy měly být hrazeny společenstvím vlastníků. Soud se předně zabýval otázkou prokázání vzniku bezdůvodného obohacení, jež v
daném případě mohlo spočívat ve zhodnocení společných částí domu provedenými
pracemi. Zdůraznil, že žalobkyně i přes poučení soudu nenavrhla důkazy
dokládající vznik bezdůvodného obohacení odpovídajícího zhodnocení společných
prostor, ale setrvala u důkazních návrhů, jimiž hodlala prokázat výši jí
proinvestované částky. Soud tedy uzavřel, že vznik bezdůvodného obohacení,
jakož i jeho výše, nebyly prokázány. Uvedl dále, že 1. žalovaná by se mohla
investicemi do společných prostor obohatit pouze v období, kdy byla vlastnicí
či spoluvlastnicí bytové jednotky, tj. v období od 26. 7. 2004 do 7. 12. 2005. Druhému a třetímu žalovanému nemohlo bezdůvodné obohacení vůbec vzniknout,
jelikož 2. žalovaný se stal vlastníkem bytové jednotky až dne 20. 7. 2006 a 3. žalovaný nikdy žádnou jednotku ani podíl na společných prostorách nevlastnil. Pokud by na 2. žalovaného měla přejít veškerá práva a povinnosti spojená s
vlastnictvím bytové jednotky včetně závazku vydat bezdůvodné obohacení, musel
by být dluh v kupní smlouvě konkretizován a žalobkyně by musela vyslovit
souhlas s jeho převzetím, což ovšem vůbec nebylo tvrzeno. Soud tedy žalobu po
zohlednění jejího částečného zpětvzetí jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu (tj. mimo výroky I. a II.) Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 9. 2. 2011,
č. j. 19 Co 10/2010-137, ve výroku III. ve věci samé a dále ve výrocích VI. a
VII. potvrdil (výrok I.), změnil je v nákladových výrocích IV. a V. (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV., V. a VI.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně
a odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud zcela vyloučil možnost
vzniku bezdůvodného obohacení na straně 3. žalovaného, neboť ten žádné jednotky
ani prostory v předmětném domě nevlastnil ani nevlastní. Připomenul současně,
že žalobkyní nebylo tvrzeno, že by se mělo jednat o nutné či nezbytné opravy,
či že by byl odstraňován havarijní stav, přičemž tyto skutečnosti se nikterak
nepodávají ani ze spisu. Okolnost, že žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného
obohacení za období od 1. 4. 2004 do listopadu 2005, vylučuje, že by se na její
úkor mohl obohatit 2. žalovaný, jenž předmětnou bytovou jednotku nabyl až dne
20. 7. 2006 na základě kupní smlouvy, v níž nebyla ani zmínka o jakýchkoliv
dalších platbách za opravy domu. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení bez
dalšího nepřechází na nabyvatele zhodnocené věci. Nepřevzal-li 2. žalovaný dluh
1. žalované a ani k němu nepřistoupil, nelze uvažovat o tom, že by se mohl
obohatit opravami společných prostor. Tyto závěry je přitom možné vztáhnout i
na 1. žalovanou, jež v době od 1. 4. 2004 do 26. 7. 2004 předmětnou bytovou
jednotku nevlastnila a v období od 29. 7. 2004 do 7. 12. 2005 vlastnila jen
jednu ideální polovinu, takže ani po ní by žalobkyně nemohla požadovat vydání
celého bezdůvodného obohacení, došlo-li by k němu v době od 26. 7. 2004 do
listopadu 2005. V otázce, co by v dané situaci mohlo představovat bezdůvodného
obohacení, odvolací soud taktéž navázal na závěry soudu prvního stupně, a
zdůraznil, že bezdůvodné obohacení by mohlo být spatřováno ve zhodnocení
nemovitosti provedenými investicemi, nikoliv však přímo ve vynaložení nákladů
na investice (jež ostatně nemusí vést vždy ke zhodnocení nemovitosti, ale mohou
ji i znehodnotit). Dožadovala-li se žalobkyně dle svých tvrzení a důkazních
návrhů právě vydání obohacení odpovídajícího proinvestované částce, nebylo
třeba se těmito důkazy blíže zabývat. Odvolací soud dále podotknul, že po
vzniku 3. žalovaného (tj. společenství vlastníků) dne 21. 4. 2004 měl o
opravách a investicích v souladu s § 9, § 9a, § 11 a § 13 zákona č. 72/1994 Sb. rozhodovat právě 3. žalovaný, nestalo-li se tak, představuje tato skutečnost
další důvod, pro nějž se žalobkyně nemůže dožadovat náhrady jí vynaložených
investic. Žalobkyně si zavčas neuvědomila, že po vzniku společenství vlastníků
již s domem nemohla nakládat jako se svým výlučným majetkem, ale měla nechat o
jednotlivých opravách a úpravách domu rozhodnout shromáždění vlastníků. Odvolací soud tedy prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil a ke změně
přistoupil pouze v nákladových výrocích, neboť v tomto ohledu shledal v úvahách
soudu prvního stupně dílčí nedostatky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
považuje v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za danou zásadním právním
významem napadeného rozhodnutí a důvodnost spatřuje v nesprávném právním
posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala
skutkové okolnosti, jež ji vedly k podání projednávané žaloby, a závěry, k nimž
dospěly soudy obou stupňů. Dovolatelka dále zdůraznila, že vede u Městského
soudu v Brně další soudní řízení i s jinými vlastníky bytových jednotek v domě
Spolková 10-12. Rozhodování v těchto řízeních je však značně nejednotné. Za
správné pokládá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 21 C 151/2008, jímž byl zrušen zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně a soudu bylo uloženo, aby se zabýval otázkou, k provedení jakých prací
se žalobkyně smluvně zavázala. V tomto řízení (vedeném u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 47 C 23/2008) se však soudy otázkou, co bylo povinností dovolatelky
a co nikoliv, nezabývaly, a následně tak dospěly k nesprávným skutkovým i
právním závěrům. Za chybné označila dovolatelka i závěry učiněné Městským
soudem v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 224/2007. Dle jejího
přesvědčení došlo na straně žalovaných ke vzniku bezdůvodného obohacení v
důsledku toho, že plnila jejich povinnost, aniž by jí zákonem či smluvně bylo
uloženo provádět na svůj náklad opravy společných částí domu. Nepravdivým je
dle dovolatelky tvrzení 2. a 3. žalovaného, dle nějž financování oprav
dovolatelkou bylo sjednáno v kupních smlouvách. V těchto smlouvách bylo
obsaženo ujednání, dle nějž převáděná jednotka, jakož i dům jako celek, byly
předmětem celkové rekonstrukce a jejich užívání bylo povoleno příslušným
kolaudačním rozhodnutím. Rekonstrukce, k jejichž provedení se žalobkyně
zavázala v některých smlouvách o smlouvách budoucích, se týkaly pouze oprav
prováděných dle stavebního povolení a byly završeny vydáním kolaudačního
rozhodnutí. Povinností dovolatelky nebylo realizovat jakékoliv navazující
opravy společných prostor. Pochybením odvolacího soudu dle dovolatelky bylo, že
se nevypořádal s jejími výtkami směřujícími proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Vnitřně rozporné rozhodnutí odvolacího soudu navíc postrádá jednoznačné
stanovisko, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Z konstatování, že
bezdůvodné obohacení by mohlo spočívat v rozdílu v ceně nemovitosti před
opravami a po nich, měl být vyvozen odpovídající závěr, zda tedy ke vzniku
bezdůvodného obohacení došlo či nikoliv. Posouzení, zda by se mělo jednat o
bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 obč. zák. či dle § 454 obč. zák., je
sice ponecháno na úvaze rozhodujícího soudu, nelze však zamítnout žalobu na
vydání bezdůvodného obohacení pouze proto, že dovolatelka opřela svou žalobu o
ustanovení § 454 obč. zák., ovšem dle soudů mělo jít o nárok dle § 451 odst. 2
obč. zák. Vyslovil-li pak odvolací soud úvahu, dle níž po vzniku 3. žalovaného
dovolatelce již nesvědčila práva výlučného vlastníka, nezohlednil dle
dovolatelky, že neměla ani povinnosti ve stejném rozsahu jako dříve.
Na
nabyvatele bytových jednotek přešla současně s vlastnickým právem k jednotce i
povinnost participovat na opravách a údržbě společných částí budovy. K názoru
odvolacího soudu, že o opravách společných částí budovy měl rozhodovat 3. žalovaný, dovolatelka uvedla, že o předmětných opravách bylo rozhodnuto ještě v
době, kdy byli ona a její manžel výlučnými vlastníky celé budovy. Oprávněnost a
řádnost těchto prací na společných částech domu nikdy zpochybněny nebyly. Dle
dovolatelky je nesporné, že všechny opravy společných prostor financovala ona
sama, aniž by jí povinnost tyto opravy provádět plynula za zákona či smlouvy. Za těchto okolností je zřejmé, že došlo k naplnění skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák., neboť dovolatelka plnila za
jiného to, co měl plnit on sám dle § 13 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a dále
dle ust. písm. g) odst. 3 Prohlášení vlastníka ze dne 14. 5. 2003 a dle ust. čl. 3 Stanov ze dne 21. 4. 2004, jež nahradily dosavadní Prohlášení vlastníka.
Za zásadně právně významnou pokládá dovolatelka otázku, zda právní posouzení
věci soudy nižších stupňů bylo učiněno v souladu s hmotným právem, tedy zda
něčím byla založena její povinnost hradit opravy společných částí domu, a zda
tím, že takto plnila, došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně
některého ze žalovaných subjektů. Nejednotnost praxe obecných soudů, stejně
jako absence rozhodnutí Nejvyššího soudu řešícího otázku bezdůvodného obohacení
ve vztazích mezi členy společenství vlastníků jednotek a společenstvím
vlastníků jednotek dokládají potřebnost řešení předestřené otázky Nejvyšším
soudem. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. První žalovaná ve svém (osobně podaném) vyjádření k dovolání předestřela výtky
vůči postupu dovolatelky při prodeji a opravě domu a vyslovila názor, že
rozsudky soudů obou stupňů by měly být ponechány v platnosti
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku soudu odvolacího je třeba
posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je
dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V daném případě však není možné dovodit přípustnost dovolání v intencích tohoto
ustanovení. Poukazuje-li dovolatelka na více podobných sporů nejednotně
řešených Městským soudem v Brně, přehlíží, že ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. hovoří o rozdílně řešených otázkách, jež přitom nelze ztotožňovat s odlišným
výsledkem sporů odvíjejících se od obdobného skutkového základu, neboť výsledné
rozhodnutí sporu neodráží pouze názor soudu na určitou právní otázku, ale i
řadu dalších skutečností (kupříkladu procesní aktivitu stran či v jednotlivých
řízeních učiněná skutková zjištění). Existence určité právní otázky, k jejímuž
řešení by soudy zaujaly odlišné stanovisko, však dovolatelkou naznačena nebyla. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z argumentace
dovolatelky založené na tom, že její nárok měl být posouzen dle § 454 obč. zák. Nejvyšší soud jíž dříve ve svých rozhodnutích zdůraznil, že skutková podstata
bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák.
je založena na současném splnění
dvou podmínek: a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně
toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této
povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení
v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom,
že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn
třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z
jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle
citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť
bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009). Dovolatelka se ve své polemice s rozhodnutími soudů nižších stupňů zaměřuje
především na to, že nebyla povinna provádět opravy na svůj náklad, nikterak
však nedokládá, že by tato povinnost byla smlouvou či zákonem uložena žalovaným
(respektive některému z nich). Obecná zákonná úprava řešící způsob, jímž má být
spravována budova rozčleněná na bytové jednotky, nemůže být považována za
postačující pro dovození povinnosti hradit veškeré provedené opravy domu. Je
naopak třeba zvážit, zda v daném případě existovala povinnost provést konkrétní
opravu. Tak by tomu bylo kupříkladu tehdy, šlo-li by o nutné opravy společných
částí domu, jejichž zajištění je úkolem společenství vlastníků jednotek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008). Pouhá
vůle jednoho z vlastníků bytových jednotek, jež nebyla způsobem předvídaným
zákonem č. 72/1994 Sb. transformována do řádného rozhodnutí společenství
vlastníků, určitým způsobem opravit společné prostory, však společenství
vlastníků (a potažmo tak jednotlivé vlastníky, na něž by byly následně vzniklé
náklady rozúčtovány) zavazovat nemůže. Takovýto výklad by popíral zákonnou
úpravu vztahů v domě rozčleněném na bytové jednotky i vlastnická práva dalších
vlastníků jednotek a umožňoval by v občanském právu v zásadě nepřípustné
uzavírání smluv v neprospěch třetího. K tvrzení dovolatelky, že o provedení
oprav rozhodla ještě v době, kdy byla výlučným vlastníkem nemovitosti, je možno
uvést, že rozhodla-li se tehdy jako výlučný vlastník nemovitosti provést opravy
společných prostor, šlo o jí převzatý závazek, jenž mohl být přenesen na
vlastníky jednotek na základě prohlášení vlastníka budovy dle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. či smlouvou o převodu vlastnictví jednotky dle § 6 zákona č. 72/1994 Sb. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je soud při
zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3
o. s. ř. vázán, však nevyplývá, že by došlo k převzetí závazků týkajících se
předmětných oprav na základě těchto právních úkonů. Jak přitom již dříve
dovodil Nejvyšší soud, není na místě vykládat ustanovení zákona č. 72/1994 Sb.
tak, že by na nabyvatele jednotky přecházely bez dalšího veškerá práva a
závazky s vlastnictvím jednotky spojené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 242/2009). Nebyla-li tedy v daném případě zjištěna
povinnost společenství vlastníků provést dovolatelkou hrazené opravy, pak není
důvodu zpochybňovat v tomto směru závěry odvolacího soudu. Ani výtka, že se soudy po odmítnutí aplikovatelnosti § 454 obč. zák. na
posuzovaný případ důsledně nezabývaly možností vzniku bezdůvodného obohacení
naplněním některé ze skutkových podstat vypočtených v § 451 odst. 2 obč. zák.,
není v daném případě způsobilá založit zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí. Soudy obou stupňů shledaly, že dovolatelka neprokázala, že by
provedenými pracemi došlo ke zhodnocení nemovitosti a tedy k možnému vzniku
majetkového prospěchu na straně osob nemovitost vlastnících, třebaže k doplnění
důkazních návrhů v tomto směru byla dovolatelka vyzvána na jednání před soudem
prvního stupně. Nebylo-li tedy prokázáno nabytí majetkového prospěchu, tak jak
si to žádá dikce § 451 obč. zák., není na místě soudům vytýkat závěr, že
žalovaným není možno i z tohoto důvodu uložit povinnost dle žalobního návrhu. Vytkla-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s jejími
námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pak je třeba podotknout, že
tímto směřuje především k naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícímu ve vadě řízení potenciálně ohrožující správnost
rozhodnutí ve věci. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z
tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou
týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), kterážto ovšem v projednávané
věci nijak předestřena nebyla. Nad rámec toho však současně lze říci, že
odvolací soud, odkazujíc na závěry soudu prvního stupně, se ve svém rozhodnutí
řádně vypořádal s otázkami stěžejními pro právní posouzení věci. Nezabýval-li
se detailně veškerou v odvolání uplatněnou argumentací, jen stěží by mohlo jít
za této situace o skutečnost, jež by vyvolávala pochybnosti o správnosti
rozhodnutí ve věci. Z uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatelky neposkytují dostatečný podklad
pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a tedy i o
přípustnosti dovolání (rozhodnutí by navíc v podstatné části obstálo i s
ohledem na dovolatelkou nezpochybňovaný závěr odvolacího soudu o absenci
pasivní věcné legitimace – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit
2/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1293/2008, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 567/2009). Nejvyšší soud tedy dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst.
5, věty první,
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnul. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaných, jež by na jejich náhradu měli v
zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu