30 Cdo 4256/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce A. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. D.,
zastoupené advokátem, o zaplacení 460.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 278/2005, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2007, č. j. 11 Co
34/2007-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal, aby žalované
(původně druhé žalované) a jejímu manželovi J. D., (původně prvnímu žalovanému)
byla uložena povinnost zaplatit mu částku 460.000,- Kč s příslušenstvím, kterou
za ně zaplatil jako úplatu za převod členských práv a povinností ve Stavebním
bytovém družstvu D. v K., s nimiž je spojen nájem družstevního bytu č. 19 v
domě čp. 2259 v K.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 2. 8. 2006, č. j. 26 C 278/2005-36,
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku
460.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 27. 5. 2006 do
zaplacení, žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení
společně a nerozdílně úroku z prodlení z částky 460.000,- Kč za dobu od 27. 5.
2006 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první
den příslušného kalendářního pololetí za každé pololetí, v němž prodlení trvá,
a zvýšené o 4 procentní body, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že žalobce, který měl známost s dcerou původních žalovaných (dále
jen žalovaní) L. Z., jí předal částku 460.000,- Kč ze svých prostředků, a to za
účelem úhrady dohodnutého odstupného při převodu členství v bytovém družstvu,
že dne 2. 8. 2004 uzavřeli žalovaní s manželi G. smlouvu o převodu členských
práv a povinností k družstevnímu bytu za dohodnutou cenu 460.000,- Kč, kterou
dojednala jejich dcera a pak předala převádějícím. Dále bylo zjištěno, že dne
2. 8. 2004 byla mezi Stavebním bytovým družstvem D. v K. jako pronajímatelem a
původním prvním žalovaným jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu předmětného
bytu při společném členství s původní druhou žalovanou (nyní žalovanou) a téhož
dne pak byla uzavřena mezi původním prvním žalovaným jako nájemcem a L. Z. jako
podnájemcem smlouva o podnájmu předmětného družstevního bytu. Poté, co žalobce
ukončil známost s L. Z., vyzval prostřednictvím svého zástupce žalované buď k
vrácení částky 645.000,- Kč nebo k převodu členství v bytovém družstvu ve
lhůtě do 20. 11. 2004. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl okresní soud s
odkazem na § 451, 454 a 563 obč. zák. k závěru, že žalovaní se na úkor žalobce
co do částky 460.000,- Kč bezdůvodně obohatili tím, že žalobce za ně zaplatil
převodcům manželům G. to, co po právu měli plnit sami, jelikož z takto
poskytnutých finančních prostředků nabyli společné členství v bytovém družstvu
a právo nájmu k předmětnému družstevnímu bytu. Námitku žalovaných, že převod
členství a dohoda o zaplacení částky 460.000,- Kč byly dva na sobě nezávislé
právní úkony, považoval za nedůvodnou a neprokázanou.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č.
j. 11 Co 34/2007-87, rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech výroků
o věci samé a o náhradě nákladů řízení ve vztahu k původnímu prvnímu žalovanému
J. D. zrušil a řízení v tomto rozsahu podle § 211 a § 107 odst. 5 o. s. ř.
zastavil (a to vzhledem k tomu, že jmenovaný dne 30. 12. 2006 zemřel, přičemž
dědické řízení po zůstaviteli bylo zastaveno podle § 175h odst. 1 o. s. ř.,
neboť zanechal nepatrný majetek, který byl vydán pozůstalé manželce), ve zbylé
napadené části těchto výroků ve vztahu k žalované Z. D. jej potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění a
ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že to byli žalovaní, kteří jako
nabyvatelé členských práv a povinností v bytovém družstvu měli zaplatit
finanční ekvivalent ve výši 460.000,- Kč, neboť o tuto částku se měl jejich
majetek zmenšit. Protože tuto částku nezaplatili oni, nýbrž žalobce, došlo na
jejich straně (nyní žalované) ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť za ně
bylo plněno, co po právu měli plnit sami (§ 454 obč. zák.). Úmysl žalovaných
být v určitém období společnými členy družstva a nájemci předmětného bytu byl
zřejmý, přičemž k převodu členských práv a povinností na jejich dceru mělo
dojít (a také došlo) až v dalším časovém období po rozvodu jejího manželství.
žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř.
s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
v otázce pasivní legitimace, kterou podle ní odvolací soud řešil v rozporu s
hmotným právem. Poukazuje na to, že spolu se svým zemřelým manželem podepsali
smlouvu
o převodu členských práv, s převodci však nejednali o úplatě za tento převod či
o výši úplaty a že s nimi žádnou dohodu v tomto ohledu neuzavřeli. V řízení tak
podle dovolatelky bylo prokázáno, že dohodu o úplatě za převod členství v
bytovém družstvu a o výši této úplaty uzavřela s převodci L. Z. a že žalobce
předal finanční prostředky ve výši 460.000,- Kč na úhradu této úplaty právě
jmenované. Z toho dovozuje, že na straně žalovaných nebyla žádná povinnost
hradit manželům G. úplatu za převod členských práv a povinností v bytovém
družstvu z důvodu neexistence právního titulu a že tato povinnost byla na
straně L. Z. Má za to, že je přípustné, aby smlouvu o převodu členství v
družstvu uzavřely jiné smluvní strany než samotnou smlouvu o úplatnosti tohoto
převodu a o výši úplaty, které mohou vedle sebe obstát. Pokud tedy mezi
žalobcem a L. Z. nebyl jiný právní vztah, získala bezdůvodné obohacení na úkor
žalobce ona, neboť hradila svůj vlastní závazek z titulu smlouvy o úplatě za
převod členských práv, a tudíž jen ona mohla být ve sporu pasivně legitimována;
z tohoto důvodu měla být žaloba zamítnuta. Navrhla, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastnicí
řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v
napadeném potvrzujícím výroku o věci samé podle § 242 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena,
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaná v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci
nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem
zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) především vyplývá, že
dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů v řízení provedených, a s tím, jak
soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje
skutkový závěr soudu, že dne 2. 8. 2004 uzavřeli žalovaní s manželi G. smlouvu
o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu za dohodnutou cenu
460.000,- Kč, kterou dojednala jejich dcera a pak předala převádějícím, a
současně dovozuje opačné skutkové závěry. Je jednoznačné, že nejde o námitku
nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného
dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k
řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací
soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.)] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud
věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, na nějž bylo plněno, co
po právu měl plnit sám.
Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena na
současném splnění dvou podmínek: a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu
plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b)
splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit.
Bezdůvodné obohacení
v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom,
že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn
třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme.
Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z
jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle
citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť
bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl. Právní povinnost
proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění
poskytnuto. Pokud by totiž bylo poskytnuto plnění v době, kdy právní povinnost
toho, za nějž je plněno, z jakéhokoliv důvodu zcela či zčásti již neexistovala
(např. zanikla splněním, v důsledku rozvazovací podmínky odpadla, prekludovala
se apod.), nelze hovořit o tom, že by plněním jiného vznikl povinnému prospěch
spočívající v nezmenšení jeho majetku. Této právní konstrukci odpovídá i úprava
vztahu subjektů odpovědnostního vztahu za bezdůvodné obohacení - ten, kdo
poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po
tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho
plnil. Jemu ovšem svědčí právo, aby vůči oprávněnému uplatnil všechny námitky,
které mu v souvislosti s předmětnou povinností příslušely vůči věřiteli, tedy
například i námitku zániku dluhu, jeho promlčení apod. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000).
V posuzovaném případě bylo zjištěno (skutkový stav dovolacímu přezkumu
nepodléhá), že dne 2. 8. 2004 uzavřeli žalovaní s manželi G. smlouvu o převodu
členských práv a povinností k družstevnímu bytu za dohodnutou cenu 460.000,-
Kč, kterou dojednala jejich dcera a pak předala převádějícím, a kterou zaplatil
žalobce ze svých prostředků. Žalobce tedy za žalované splnil jejich dluh, ač
sám takovou povinnost neměl. Uplatněný nárok žalobce je tedy třeba posuzovat
podle ustanovení § 454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, přičemž ve sporu byli
při podání žaloby pasivně věcně legitimováni žalovaní, kteří jako nabyvatelé
členských práv a povinností v bytovém družstvu spojených s nájmem družstevního
bytu měli převodcům zaplatit dohodnutý finanční ekvivalent ve výši 460.000,-
Kč, neboť o tuto částku se jejich majetek nezmenšil. Odvolacímu soudu tudíž
nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho závěry jsou v souladu
s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti takovému výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v
tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu