30 Cdo 5086/2009

30 Cdo 5086/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci

žalobce OKIM s.r.o., se sídlem v Libochovicích, Havlíčkova č. 396, IČO

48290980, zastoupeného JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech,

Mírové náměstí č. 48, proti žalovanému V. N., zastoupenému Mgr. Dr. Petrem

Skalkou, advokátem se sídlem v Prostějově, Olomoucká č. 2613/4, o zaplacení

částky 65.546,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod

sp. zn. 10 C 832/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v

Brně ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 321/2007-322, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co

321/2007-322, a usnesení téhož soudu ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co

321/2007-326, se zrušují, a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se

odmítá.

smyslu ustanovení § 457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a rozhodl o

náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 321/2007-322,

k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném

rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplňujícím usnesením ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 321/2007-326, rozhodl

o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení. Odvolací soud v uvedeném rozhodnutí mimo jiné poukázal na skutečnost, že

žalobce v písemném podání ze dne 3.11.2006 reagujícím na výzvu soudu I. stupně

ze dne 2.10.2006 k doplnění tvrzení o tom, jaký konkrétní majetkový prospěch

získal žalovaný plněním z neplatné smlouvy o opravě osobního automobilu, uvedl,

že vozidlo žalovaného bylo před opravou tři roky v provozu, mělo najeto

185.933 km, havárií, jejíž následky byly opravou odstraňovány, bylo totálně

poškozeno, při opravě muselo dojít k výměně původních poškozených a zničených

dílů a součástek za nové, jak vyplývá ze specifikace ze dne 18.6.1998, a došlo

tak k jeho podstatnému zhodnocení oproti stavu, ve kterém bylo k opravě

předáno. Již v předcházejícím podání ze dne 25.10.2004 pak žalobce uvedl, že

při opravě vozidla vyměnil poškozené díly a součástky, použil materiál a

provedl práce tak, jak je specifikoval a ocenil v soupisu „zjištěného rozsahu

poškození a nákladů na opravu“ vyhotovením dne 18.6.1998, na opravu použil

materiál v hodnotě 142.677,87 Kč a vynaložil práci svých zaměstnanců v hodnotě

24.668,40 Kč, celkem na opravu vynaložil částku 167.346,27 Kč. Jak již odvolací

soud konstatoval v usnesení ze dne 18.4.2006 sp. zn. 14 Co 381/2005, tímto

doplněním žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení ve vztahu k tomu, jaký

majetkový prospěch žalovaný plněním z neplatné smlouvy o opravě osobního

automobilu získal, a za této situace soud I. stupně dospěl ke správnému závěru

o nutnosti žalobu zamítnout pro neunesení břemene tvrzení. Žalobce však v

průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 13.2.2008 svá tvrzení doplnil tak, že

konkrétně uvedl, jaké díly, součástky a materiál byly na opravu osobního

automobilu žalovaného použity (jejich výčet přitom odpovídal zcela listině

nazvané jako „zjištěný rozsah poškození“ ze dne 27.5.1998), a jaké práce

mechaniků a lakýrníků v souvislosti s tím byly provedeny, a současně uvedl

rozsah poškození vozidla tak, jak byl zjištěn dne 27.5.1998. Dále pak uvedl, že

na základě investic vynaložených žalobcem bylo vozidlo žalovaného uvedeného do

stavu způsobilého pro provoz na pozemních komunikacích, a ke zjištění odborného

odhadu tohoto zhodnocení žalobce opakovaně navrhoval doplnit dokazování

znaleckým posudkem, pojistným spisem a spisovou dokumentací Policie České

republiky. Dle názoru odvolacího soudu s přihlédnutím k tomu, co bylo již shora

uvedeno, se nejedná o nepřípustné uvádění „nových“ skutečností v odvolacím

řízení, neboť tyto skutečnosti vyšly najevo již v řízení před soudem I.

stupně

z jím prováděného dokazování a došlo jimi pouze k podrobnějšímu vylíčení

skutkového stavu věci, tak, jak již byl žalobcem průběhu řízení před soudem

prvního stupně uváděn, aniž by se změnil skutkový základ věci zjištěný tímto

soudem. Odvolací soud pak s odkazem na ustanovení §§ 451, 457 a 458 odst. 1 obč. zák. uvedl, že „plnění podle neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat

bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost účastníků smlouvy

vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle takové smlouvy nabyli. Pokud plnění

jednoho či obou účastníků má nefinanční charakter (spočívá v provedení úkonů),

takže takové plnění nelze vydat, je třeba poskytnout peněžitou náhradu, která

musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě neplatné

smlouvy o dílo spočívá obohacení objednatele ve zhotovení díla zhotovitelem,

kdy objednatel není schopen přijaté plnění v podobě výkonu vrátit a může vrátit

bezdůvodné obohacení peněžitou formou ve výši odpovídající prospěchu, který

objednateli z neplatné smlouvy vznikl, nikoli tedy jako částku vynaloženou na

zhotovení díla. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z

nejnižších nákladů, které by objednatel v daném místě a čase musel vynaložit na

dosažení stejného plnění. Z dokazování provedeného soudem I. stupně a jeho doplnění v odvolacím řízení

bylo prokázáno, že žalobce v květnu 1998 převzal od žalovaného jeho osobní

automobil značky Felicia Combi za účelem provedení jeho opravy po autonehodě,

ohledně rozsahu opravy se žalobce měl řídit pokynem ČS – živnostenské

pojišťovny, u níž měl žalovaný vozidlo pojištěno, a dle tohoto pokynu měla být

provedena oprava totálně poškozeného vozidla. Ze znaleckého posudku znalce Ing. F. B. ze dne 30.12.1998 bylo prokázáno, že dle faktury za opravu ze dne

27.5.1998 bylo předepsáno k úhradě za opravu celkem 167.346,- Kč, z toho za

materiál 116.949,- Kč + 22% DPH ve výši 25.728,- Kč, a za práci 20.220,- Kč +

22% DPH ve výši 4.448,- Kč a dle přípisu disponenta havarijního pojištění Ing. K. ze dne 14.7.1998 výměna karoserie byla provedena bez písemného souhlasu

likvidátora a z technického hlediska byla oprávněná, když kromě silné deformace

obou předních podélných nosníků, plata střechy, sloupků A i B došlo k přenosu

deformace rovněž do podlahy vozidla. Dle znalce přesný rozsah poškození a

následně i to, které díly byly při opravě vozidla vyměněny, již dnes nelze s

určitostí zjistit, z celkového rozsahu poškození vozidla a ze „Zápisu o

poškození vozidla“ vypracovaného likvidátorem pojišťovny při prohlídce vozidla

dne 5.6.1998 je zřejmé, že rozsah provedené opravy koresponduje s fakturou za

opravu a s výpočtem provedeným v systému AVN. Při výpočtu provedeném opravnou

byly použity hodinové sazby v té době běžně užívané a akceptované, výpočet v

systému AVN je standardní a nebyl zpochybněn ani příslušnou pojišťovnou řešící

pojistnou událost. Ve výpočtu znalec neshledal závad a částka za opravu ve výši

167.346,- Kč je dle něj odpovídající.

Uvedeným znaleckým posudkem s

přihlédnutím i k obsahu pojistného spisu, zejména k Zápisu o poškození vozidla

ze dne 5.6.1998 vypracovaném likvidátorem pojišťovny při prohlídce vozidla dne

5.6.1998 se žalobci podařilo splnit důkazní povinnost k tvrzení o výši

bezdůvodného obohacení, které žalovaný opravou vozidla získal, neboť části

vozidla žalobcem po nehodě opravované odpovídají těm, které byly v její

souvislosti poškozeny nebo zničeny. Žalovaný sice tvrdil, že žalobce

neprokázal, které díly byly vyměněny, a konkrétně uváděl výměnu karoserie,

předních sedadel, panelu přístrojů, víka hlavy válců, krytu pod motor spodního

a čerpadla vystřikovače skel, které nebyly vyměněny. K těmto tvrzením však

žádné důkazy ani přes poučení odvolacím soudem dle ustanovení § 120 odstavec 1

o.s.ř., které by zpochybňovaly závěry znaleckého posudku, nenavrhl, jeho

tvrzení pak vycházela z právně nevýznamných předpokladů, že výměně těchto

označených dílů neodpovídají položky v seznamu provedených prací, případně

neprovedení záznamu nového čísla karoserie v technickém průkazu, kdy naopak

provedení výměny karoserie je zcela zjevné z obsahu pojistného spisu, zejména z

přípisu Ing. K. a ze dne 14.7.1998. Znalec se k uvedené námitce žalovaného

navíc vyjádřil tak, že s ohledem na popsaný rozsah poškození považuje způsob

opravy zvolený žalobcem za správný a běžně užívaný, naopak opačný postup (tedy

pouze oprava poškozeného skeletu vozidla a dalších dílů žalovaným namítaných)

by vyšla v konečném součtu užitných vlastností a nákladů na opravu dráž než

výměna. Pro posouzení výše bezdůvodného obohacení žalovaného jsou proto

nevýznamné námitky týkající se toho, zda bylo vůbec potřebné všechny z

uváděných dílů vyměňovat, jakým jiným způsobem snad měl žalobce postupovat při

provádění opravy s přihlédnutím k ustanovení § 2 odstavec 6 a 7 vyhlášky č. 18/1965 Sb., kdy byla vyhotovena listina nazvaná jako Zjištěný rozsah

poškození“ a jakým způsobem bylo popsáno poškození vozidla ve sdělení o nehodě

– úrazu ze dne 22.5.1998. Stejně tak není právně významné, zda příslušná

pojišťovna pochybila při stanovení výše pojistného plnění či provádění opravy

nebylo provázeno potřebnou a včasnou součinností této pojišťovny s žalobcem,

byť tyto skutečnosti mohly a zřejmě i měly vliv na celkový rozsah opravy,

nicméně z hlediska výše vzniklého bezdůvodného obohacení je třeba vyjít ze

skutečností a důkazů uvedených shora a dle nich je žaloba v dané věci důvodná.“

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 26. června 2009 a

týž den nabyl právní moci. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co

321/2007-322, podal žalovaný dne 22. srpna 2009 včasné dovolání, jehož

přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a výslovně

uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §

241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Z obsahu dovolání však vyplývá i faktické

uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (§ 41 odst.

2 o.s.ř.).

Žalovaný tvrdí, že v řízení před Krajským soudem v Brně bylo porušeno jeho

právo na spravedlivý proces a na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a byly porušeny

základní zásady občanského soudního řízení, zejm.

I. zásada rovnosti účastníků řízení, a zásada nestrannosti soudu, když

Krajský soud v Brně po celou dobu řízení stranil procesně nečinnému žalobci a

svou činností nahrazoval pasivitu žalobce, naopak žalovanému svým rozhodnutím

odejmul možnost jednat před soudem, když rozhodl o věci, aniž by se zabýval

námitkami žalovaného uplatněnými jak v řízení před soudem prvého stupně, tak v

průběhu odvolacího řízení, když tyto námitky nebyly projednávány soudem I.

stupně a Krajský soud v Brně je de facto odmítl, ač nebyl v postavení soudu I.

stupně, a znemožnil tak žalovanému uplatnění řádného opravného prostředku,

II. zásada zjištění skutkového stavu v rozsahu, který umožňuje

rozhodnutí ve věci samé, resp. o němž nejsou důvodné pochybnosti a umožňuje

řádné právní posouzení věci, a zásada volného hodnocení důkazů, dle které je

výsadním právem soudu I. stupně zhodnotit provedené důkazy, porušena zásada

předvídatelnosti soudního rozhodnutí, když soud I. stupně opakovaně rozhodl

vázán právním názorem odvolacího soudu a přesto Krajský soud v Brně změnil

rozsudek soudu I. stupně.

III. Zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, když Krajský soud v

Brně v průběhu odvolacích řízení nerespektoval svá předchozí stanoviska a

závěry.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a

vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,

řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak

ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno

obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a

je přípustné v části směřující proti výroku ve věci samé podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.),

pak napadené rozhodnutí přezkoumal v tomto výroku ve věci samé v souladu s

ustanovením § 242 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není

možno posuzovat jako správné.

Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu

dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním.

Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i

uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací

soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly

uplatněny v dovolání.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním

posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové

zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní

předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní

předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění

vyvodil nesprávné právní závěry. Nesprávné právní posouzení věci může být

způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí

odvolacího soudu.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž fakticky též tvoří část

úvah dovolatele, pak lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,

které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba

považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu

vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z

provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za

řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v

hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo

které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,

pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje

ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném

dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné

pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v

Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí

obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný

plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z

právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých

zdrojů (odst. 2).

Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen

vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.).

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným

obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve

výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., stanovící pro případy bezdůvodného

obohacení spočívajícího ve výkonech povinnost obohaceného poskytnout peněžitou

náhradu, nelze vykládat tak, že peněžitá náhrada odpovídá výši plnění, jež by

byl obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy, ale pro

stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané

v daném místě a čase za služby téhož druhu, jelikož pouze tímto způsobem je

plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení, směřující k

odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na straně obohaceného, a nikoliv

poskytnutí plnohodnotné náhrady plnění předpokládaného neplatnou smlouvou tomu,

na jehož úkor k obohacení došlo. Nelze přitom samozřejmě vyloučit, že takto

stanovená výše plnění bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou,

tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k

závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení,

odpovídá i ceně sjednané (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.

listopadu 2010, sp. zn.28 Cdo 2562/2010).

Výši bezdůvodného obohacení mezi stranami neplatné smlouvy o dílo je v případě

neplatné smlouvy o dílo třeba vykládat tak, že rozsah obohacení na straně

objednatele spočívá ve výkonech provedených zhotovitelem, za něž mu je povinen

objednatel poskytnout peněžní náhradu. Výše této peněžité náhrady se pak

neodvíjí od předpokládané ceny poskytovaného plnění, neboť tato cena obvykle

neodpovídá výši majetkového prospěchu získaného objednatelem. Při určení výše

náhrady je třeba přihlédnout k nákladům, které by bylo třeba vynaložit na

získání stejného plnění v daném místě a čase, přihlédnout k eventuálním

nedostatkům plnění apod. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.

ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009).

Dovolací soud má za to, že napadené rozhodnutí, přes evidentně naznačenou

snahu, uvedeným zásadám plně nedostálo. Především se v podstatě nezabývá

okolnostmi účastníky tvrzeně uzavřené neplatné smlouvy, ani tím, jak dalece

skutečně bylo podle ní plněno. Ani pak samotné posouzení výše odvolacím soudem

dovozeného bezdůvodného obohacení není (za situace, kdy sám jinak připustil, že

soud prvního stupně správně žalobu zamítl za situace, kdy žalobce neunesl

břemeno tvrzení) přesvědčivé a zcela přehledné, byť činěné s odkazem na

znalecký posudek, kdy se však nevypořádal s námitkami žalovaného. Konečný

faktický závěr odvolacího soudu, že žalovaný tak na úkor žalobce získal

bezdůvodné obohacení v žalované výši se jeví jako skutkově a právně dosud

nepodložený a odvolacím soudem hodnověrněji neodůvodněný.

Z uvedených důvodů proto nelze napadený rozsudek pokládat za správný (§ 243b

odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z

uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a

vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O

náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Dovolatel výslovně napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů

řízení. Protože však z ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř. nevyplývá, že by proti

takovému rozhodnutí bylo dovolání přípustné, bylo dovolání v této části

odmítnuto [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu