28 Cdo 1315/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce MUDr. A. S.,
zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská
39, proti žalovaným 1. L. Z., a 2. D. Z., zastoupeným JUDr. Miroslavem
Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, o zaplacení
168.870,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 169/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 19. června 2014, č. j. 15 Co 228/2014-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15.579,96 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Novotného do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
(výrok I.), co do dalších 168.870,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalovaní užívají bez
právního důvodu pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky,
nacházející se v okolí rekreačního objektu žalovaných, a to v rozsahu zjištěném
při místním šetření, respektive pomocí svědeckých výpovědí a zachyceném v
geometrickém plánu vypracovaném znalcem Ing. Kubískou. Na tomto skutkovém
základě bylo možno dovodit vznik bezdůvodného obohacení žalovaných dle § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), v částce odpovídající výši nájemného v daném místě a čase
obvyklého, jež bylo stanoveno znalkyní Ludmilou Votavovou. Do toliko částečného
vyhovění projednávané žalobě se promítlo i to, že žalovaní pozemky
spoluvlastněné žalobcem neužívají v plné výměře, nýbrž jen v omezeném rozsahu.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu
§ 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 19. 6.
2014, č. j. 15 Co 228/2014-223, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II.
a III. k odvolání žalobce potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že řízení před
okresním soudem bylo prosté procesních vad, dokazování bylo vedeno pečlivě a
ani hodnocení důkazů nelze vytknout žádnou nelogičnost či neúplnost. Zejména
bylo nutno vyzdvihnout, že soud prvního stupně na základě přímých i nepřímých
důkazů správně posoudil rozsah užívání pozemků žalobce žalovanými, nepokládaje
z hlediska uplatněného nároku za relevantní, že se žalovaní pohybují též po
jiných částech pozemků žalobce, činí-li tak v mezích obecného užívání lesa dle
§ 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých
zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Za nepodložené měl odvolací
soud též výtky, jež žalobce vznesl proti způsobu, jakým byla znalecky vyčíslena
hodnota obvyklého nájemného, ať už se jednalo o volbu oceňovací metody, či
nezohlednění toho, jak intenzivně žalobce pociťuje narušování svého
(spolu)vlastnického práva k pozemkům žalovanými. Tvrzení, že by dané
nemovitosti tvořily součást jakéhokoli „privátního areálu“ žalobce, odvolací
soud odmítl s tím, že se jedná převážně o volně přístupné lesní pozemky. Rovněž
s otázkou nákladů řízení se okresní soud vypořádal citlivě, vyloučil-li
aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., poněvadž mezi účastníky nebyl spor jen o výši
náhrady za užívání pozemků, ale též o rozsah tohoto užívání, přičemž závěry
soudu prvního stupně se v tomto směru nezakládají na znaleckém posuzování, neb
znalec pouze dle skutkových zjištění soudu samotného geometricky znázornil
jednotlivé varianty užívání a vypočetl jejich výměru. Nelze navíc přejít, že
přiznaná úhrada byla řádově nižší než žalobcem požadované (zcela nerealisticky
nadsazené) plnění. Z popsaných důvodů bylo prvostupňové rozhodnutí v obou
napadených výrocích potvrzeno jako věcně správné.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, v němž na prvním místě uvádí, že
při stanovení rozsahu užívání svých pozemků žalovanými i výše takto vzniklého
majetkového prospěchu vycházel ze subjektivní znalosti faktického stavu, byl
však ochoten podřídit se objektivnímu znaleckému posouzení. K určení výše
bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným dostává, nechal soud vypracovat
znalecký posudek, opírající se o nevhodně použitou porovnávací metodu, který
nebyl podroben reviznímu znaleckému posouzení, přestože jeho správnost žalobce
svými námitkami důvodně zpochybnil, upozorniv, že je v předmětné věci nutno
zohlednit zvláštní místní podmínky, množství osob, kterým žalovaní užívání
pozemků umožňují, četnost tohoto užívání apod. Sporné pozemky mají specifickou
hodnotu a nelze je porovnávat s pozemky, jež za tímto účelem zvolila znalkyně,
poněvadž náležejí do privátního areálu žalobce, který tento nemá v úmyslu
pronajímat, jejich užívání má proto pro dovolatele obzvláště citelný negativní
dopad daný narušováním jeho soukromí a imisemi všeho druhu.
Odvolací soud dále chybně vyhodnotil výměru užívání pozemků žalobce žalovanými,
jelikož z výpovědí vyslechnutých svědků vyplývají o této skutečnosti naprosto
odlišné závěry. Ve světle provedených důkazů nemůže obstát soudem zvolená
varianta rozsahu využití pozemků, neboť kdykoli se žalovaní pravidelněji
pohybují po pozemcích žalobce, je nutno danou plochu považovat za neoprávněně
užívanou. Konečně má dovolatel za to, že odvolací soud nepřiléhavě rozhodl o
náhradě nákladů řízení, když odhlédl od faktu, že žalobce byl co do základu
nároku úspěšný s tím, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém
posudku, respektive (pokud jde o rozsah užívání pozemků žalovanými) na úvaze
soudu. Žalobci měla v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. správně náležet plná
náhrada nákladů řízení, naopak by neměl být nucen platit náklady řízení
žalovaným, kteří se na jeho úkor protiprávně obohacují, což v řízení popírali,
a byli tak v podstatě zcela neúspěšní.
Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří konstatovali, že žalobce toliko opakuje
tvrzení, jež nastolil již v odvolání a s nimiž se řádně a způsobem konformním s
judikaturou dovolacího soudu vypořádal odvolací soud, proto navrhují, aby bylo
toto dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce ovšem za přípustné označit nelze.
V první řadě je namístě akcentovat, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
představuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo
3983/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2811/2014), zatímco dovolatel svou argumentací napadá převážně skutkové závěry
odvolacího soudu. To zejména platí, namítá-li, že soudy měly rozsah užívání
pozemků žalobce žalovanými na základě provedených důkazů svědeckými výpověďmi a
uskutečněného místního šetření posoudit odlišně. Pakliže je žalobce toho
názoru, že mělo být shledáno neoprávněné užívání jeho majetku všude tam, kde se
žalovaní po jím spoluvlastněných pozemcích pohybují „pravidelněji“, není tím
jeho úvaha v žádném rozporu s náhledem soudů nižších stupňů, které
konstatovaly, že nad rámec rozsahu užívání, jejž vzaly za prokázaný, je pohyb
žalovaných po pozemcích žalobce „sporadický“, potažmo „občasný“, přičemž s
ohledem na to, že se jedná o lesní pozemky, nemohlo takové užívání
nevykračující z právního režimu obecného užívání lesů založit nárok žalobce na
vydání bezdůvodného obohacení, který je tak důvodný pouze potud, týká-li se
území žalovanými soustavněji využívaného. Tento úsudek přitom dovolatel
přesvědčivě argumentačně nezpochybnil.
Vytýká-li dovolatel soudům, že nenechaly znalecký posudek vyčíslující nájemné
obvykle placené za užívání pozemků obdobných těm, o něž jde v řešené kauze,
přezkoumat jiným znalcem, je třeba podotknout, že zákon nestanoví předpoklady
pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku dle § 127 odst. 2 o.
s. ř. a ponechává je na úvaze soudu. Vyžádání revizního posouzení se může jevit
patřičným především tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného
znaleckého posudku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn.
23 Cdo 1356/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32
Cdo 1124/2014). Jestliže okresní i krajský soud zaujaly náležitě odůvodněné
stanovisko, že námitky žalobce nezakládaly důvodné pochybnosti o správnosti
daného posudku, není možné spatřovat žádný procesní nedostatek v tom, že k
přezkoumání v něm obsažených odborných závěrů revizního znalce neustanovily.
Pokud jde o samotný postup při zjišťování výše obvyklého nájemného, lze v
obecné rovině uvést, že pro vyčíslení bezdůvodného obohacení je v zásadě
určující prospěch nabytý obohaceným, nikoli újma ochuzeného (viz kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014), a rozsah
bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným na úkor žalobce užíváním jeho
pozemků bez právního důvodu dostalo, tedy odpovídá částce, již by za obvyklého
běhu okolností museli vynaložit na zajištění práva srovnatelné nemovitosti
užívat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2412/2014). Nelze proto přisvědčit názoru žalobce, že by se do výše stanoveného
majetkového prospěchu měly odrazit též negativní dopady činností žalovaných do
jeho právní sféry, poněvadž ke kompenzaci těchto zásahů právo na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu neslouží.
Vzhledem k tomu, že se za daných okolností prospěch obohaceného poměřuje s
obvyklou hladinou nájemného (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2914/2011, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014) coby objektivní hodnotou determinovanou
vztahem nabídky a poptávky v daném místě a čase (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3888/2009), je bez významu, že
konkrétně žalobce své pozemky nepronajímá a pronajímat nehodlá. Zda v
posuzované věci znalkyně zvolila správnou metodu výpočtu nájemného a vybrala
pro účely porovnávání vhodné pozemky, je pak otázkou skutkovou (viz kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014), jejíž
řešení přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, což lze říci i o námitce, že při
oceňování prospěchu žalovaných nebyly náležitě reflektovány způsob a četnost
využívání pozemků žalobce žalovanými. Tvrzení, podle něhož dané pozemky tvoří
součást jakéhosi privátního areálu, se pak se skutkovými zjištěními odvolacího
soudu, kterými je Nejvyšší soud vázán, rozchází zcela nepokrytě, ježto byla
možnost takového nahlížení na pozemky žalobce v napadeném rozhodnutí explicitně
vyloučena.
Dovolatel konečně kritizuje fakt, že soudy v jeho věci odmítly aplikovat § 142
odst. 3 o. s. ř. a přiznat mu plnou náhradu nákladů řízení. V tomto kontextu se
předně sluší připomenout, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu může
být citované ustanovení aplikováno v případě, kdy je účastník částečně
neúspěšný proto, že oproti znalci jinak odhadl výši plnění, nikoli však v
případě, kdy důvodem jeho částečného neúspěchu je skutečnost, že v žalobě
odlišně stanovil základ nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). V přezkoumávané věci byl přitom neúspěch
žalobce vyvolán primárně zjištěním (určujícím z hlediska základu předmětného
nároku), že žalovaní užívají jeho pozemky v rozsahu podstatně menším než
tvrzeném, přičemž lze pro úplnost dodat, že se tento skutkový závěr opíral o
svědecké výpovědi a místní šetření, nikoli o znalecký posudek či úvahu soudu,
kterou se v tomto kontextu míní postup podle § 136 o. s. ř. (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015). Nadto
platí, že přiznání plné náhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. je i
za splnění podmínek vymezených v tomto ustanovení postupem toliko možným, a
soudy jsou tudíž nadány diskrecí při posuzování otázky, zda je vhodné k němu s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci přikročit (srovnej kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014). Ačkoli tedy
Nejvyšší soud připouští, že příčinou převážného zamítnutí projednávané žaloby
byl též žalobcův nesprávný odhad výše obvyklého nájemného, jehož určení bylo v
řízení provedeno prostřednictvím znaleckého posudku, nedospívá k závěru, že by
se odvolací soud, který s poukazem na naprosto excesivní nadhodnocení
žalovaného plnění pokládal za spravedlivé rozhodnout o nákladech řízení podle
zásady úspěchu ve věci, v naznačeném směru dopustil jakéhokoli pochybení.
Jelikož se žalobci nepodařilo nastínit žádnou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř.,
přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k
odmítnutí jeho dovolání pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 7 bodu 5,
§ 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden
společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) učiněný jménem obou
žalovaných 12.576,- Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. mají
tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.579,96 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu