23 Cdo 1356/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. ve věci žalobkyně KELBL s.r.o., se sídlem Brno, Bělohorská 2877/44, PSČ
636 00, identifikační číslo osoby 26231140, zastoupené JUDr. Gabrielou
Brůžičkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 27/2a, proti žalované BAUHAUS
k.s., se sídlem Brno - Štýřice, Strážní 852/7, PSČ 639 00, identifikační číslo
osoby 49435388, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem Brno,
Ponávka 185/2, o zaplacení částky 103 530 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4/16 Cm 270/2004, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2013, č. j. 7 Cmo 207/2013
– 356, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6 728 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní
zástupkyně JUDr. Gabriely Brůžičkové, advokátky se sídlem Brno, Příkop 27/2a.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 7 Cmo 207/2013 –
356, výrokem I. potvrdil odvoláním napadený výrok I. rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 4/16 Cm 270/2004-310, kterým bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni 103 530 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 %
ročně z 58 905 Kč od 28. 10. 2004, z 44 625 Kč od 23. 11. 2004 do zaplacení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni 58 905 Kč a 44 625 Kč z titulu nezaplacené kupní
ceny za plnění dodané žalobkyní na základě objednávek žalované, učiněných
prostřednictvím jejího oprávněného zástupce (zaměstnance), kdy bylo z
provedených důkazů a zejména ze závěrů znaleckého posudku znalkyně Mgr. Ivany
Krátké zjištěno, že podpisy zaměstnance J. R. na příslušných objednávkách zboží
jsou jeho platnými podpisy. Odvolací soud přiznal ve shodě se soudem prvního
stupně žalobkyni i zákonný úrok z prodlení za nezaplacení kupní ceny včas, a to
od následujícího dne po dni splatnosti nezaplacených kupních cen, kdy jejich
splatnost byla v řízení zjištěna z faktur (č. 200410652 a č. 200410738)
přijatých a potvrzených žalovanou s vyznačením jejího razítka na těchto
fakturách. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že dovolání
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí jednak na
vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 6 Co 344/71. Má za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou řešil
otázku, zda ve věci rozhodující soud může, s to i bez dalšího, upustit od
provedení navrhovaného důkazu směřujícího k prokázání ve věci významné
skutečnosti. V dovolání dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry
rozhodnutí NS sp. zn. Cpj 41/79. Za další předpoklad přípustnosti dovolání považuje řešení následujících otázek,
které podle jejího názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly
řešeny. Za tyto otázky označila:
Zda je ve věci rozhodující soud v případě existence pochybností o správnosti
znaleckého posudku nebo v případě, kdy je znalecký posudek nejasný nebo
neúplný, a kdy zároveň požádání soudního znalce o vysvětlení nevede k výsledku,
povinen vždy, nikoliv tedy jen podle své úvahy, nechat znalecký posudek
přezkoumat jiným znalcem. Zda je postup ve věci rozhodujícího soudu podle § 127 odst. 2 o. s. ř. podmíněn
výhradně pochybnostmi o správnosti posudku či přesvědčením o nejasnosti či
neúplnosti posudku na straně soudu, či zda postup soudu podle ustanovení § 127
odst. 2 o. s. ř. podmiňují rovněž pochybnosti o správnosti posudku, či
přesvědčení o nejasnosti či neúplnosti posudku, existující pouze na straně
některého z účastníků řízení.
Zda je ve věci rozhodující soud oprávněn rozhodovat věc při nahrazení
absentujících a ve věci relevantních tvrzení účastníka řízení a jeho důkazních
návrhů svými domněnkami, byť vyslovenými v odůvodnění svého rozhodnutí a byť
odpovídajícími co do své konstrukce obvyklému chodu věcí. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 120 odst. 1
o. s. ř., ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. a § 101 odst. 2 o. s. ř. Podle
dovolatelky je třeba pojem pochyb soudu o správnosti posudku a jeho nejasnosti
či neúplnosti vykládat v širším slova smyslu, nejen jako subjektivní pochyby či
přesvědčení na straně soudu. Namítá rovněž, že s odborným vyjádřením soudní
znalkyně JUDr. Jaroslavy Samkové, předložené žalovanou, soudy nesprávně
nakládaly nikoliv jako s důkazním materiálem, jímž měl být proveden důkaz, ale
jen jako s pouhým vyjádřením žalované. Má rovněž za to, že odvolací soud o
příslušenství pohledávky rozhodl bez dostatečných podkladů pro rozhodnutí, jak
v oblasti tvrzení, tak důkazní. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že
dovolání není důvodné. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že
dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na
vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelkou poukazované rozhodnutí sp. zn. 6 Co 344/71 není rozhodnutím Nejvyššího soudu, nelze tedy dovodit, že by se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže
dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v odchýlení se odvolacího soudu od
uvedeného rozhodnutí. Otázka dovolatelky, spojovaná s tímto rozhodnutím, tedy
zda ve věci rozhodující soud může, a to i bez dalšího, upustit od provedení
navrhovaného důkazu směřujícího k prokázání ve věci významné skutečnosti, již
byla judikaturou řešena. Nejvyšší soud se již v řadě rozhodnutí zabýval námitkou směřující proti
procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím
navrhovaný důkaz. Ve své rozhodovací činnosti již opakovaně uvedl, že soud není
povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení
navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které
důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování
doplnit (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006,
usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008 a ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 3116/2011 - veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz). Soud se však
vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy
neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS
68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil a to ani s ohledem na námitky
žalované ohledně neprovedení revizního znaleckého posudku a nepřihlédnutí k
odbornému vyjádření JUDr. Jaroslavy Samkové.
Navíc podle dovolatelky neřešená otázka - „Zda je ve věci rozhodující soud v
případě existence pochybností o správnosti znaleckého posudku nebo v případě,
kdy je znalecký posudek nejasný nebo neúplný, a kdy zároveň požádání soudního
znalce o vysvětlení nevede k výsledku, povinen vždy, nikoliv tedy jen podle své
úvahy, nechat znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.“ - je založena na
skutečnosti, že soud měl pochybností o správnosti znaleckého posudku. Na takové
skutečnosti ale není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud neměl pochybnosti o správnosti
závěrů znalkyně Mgr. Ivany Krátké, proto nebylo namístě zadávat revizní
znalecký posudek. Uvedená otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání v
uvedené věci, je-li založena na skutečnostech, které v dané věci neexistovaly,
na nichž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka dovolatelky: „Zda je postup ve
věci rozhodujícího soudu podle § 127 odst. 2 o. s. ř. podmíněn výhradně
pochybnostmi o správnosti posudku či přesvědčením o nejasnosti či neúplnosti
posudku na straně soudu, či zda postup soudu podle ustanovení § 127 odst. 2 o. s. .ř. podmiňují rovněž pochybnosti o správnosti posudku či přesvědčení o
nejasnosti či neúplnosti posudku, existující pouze na straně některého z
účastníků řízení.“ Jednak je rovněž založena na skutečnosti o pochybnostech
soudu o správnosti znaleckého posudku, tedy na jiných skutečnostech než byly
dány v posuzované věci, a jednak judikaturou již byla řešena otázka pochybností
o správnosti znaleckého posudku na straně některého z účastníků [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011, podle
něhož, pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než
jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není
správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). Pokud se účastníkovi řízení
podaří závěry znaleckého posudku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy
vypracování revizního znaleckého posudku. Vypracování revizního posudku
přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již
vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na
úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného
znalce) za odstraněné či nikoliv.]. V daném případě se však podle zdůvodněného
závěru odvolacího soudu žalované závěry znaleckého posudku zpochybnit
nepodařilo. Posledně položená otázka podle obsahu spisu na posuzovaný případ nedopadá a
nemůže tedy rovněž založit přípustnost dovolání. Jsou-li obsahem dovolání i námitky k nesprávnému hodnocení důkazů a ke
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, zejména ve vztahu ke zjištění prodlení se
zaplacením kupních cen, nebyl těmito námitkami uplatněn dovolací důvod uvedený
v § 241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky
dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
23. 1. 2014, sp. zn. 3206/2013). Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu