33 Cdo 3116/2011

33 Cdo 3116/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci

žalobkyně Ing. Z. Z., zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v

Lanškrouně, J. M. Marků 92, proti žalované DEMVED a.s. se sídlem v Pardubicích

– Zelené Předměstí, Sladkovského 446, identifikační číslo 25971077, zastoupené

Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o

zaplacení 902.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích

pod sp. zn. 5 C 221/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v

Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. března 2011, č. j. 23 Co

587/2010-280, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 902.720,- Kč (s příslušenstvím) s

odůvodněním, že tuto částku jí uhradila na základě pravomocného soudního

rozhodnutí, které bylo následně v dovolacím řízení zrušeno. Protože právní

důvod k plnění odpadl, je jí žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. března 2010, č. j. 5 C

221/2006-228, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní

moci rozsudku 902.720,- Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o

nákladech řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně podle

pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích

ze dne 27. 11. 2003, č. j. 18 Co 362/2003-250, zaplatila dne 2. 9. 2004

žalované, jako právní nástupkyni P. Z., částku 902.720,- Kč z titulu

vypořádacího podílu zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (žalobkyně

a P. Z.); toto rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j. 22

Cdo 1052/2004-277, zrušil. Žalovaná tak získala na úkor žalobkyně bezdůvodné

obohacení, neboť odpadl právní důvod plnění vypořádacího podílu ze zaniklého

bezpodílového spoluvlastnictví, a vznikla jí povinnost majetkový prospěch

žalobkyni vydat. Protože žalovaná v průběhu řízení uplatnila kompenzační

námitku, soud prvního stupně zkoumal její opodstatněnost. Vycházel přitom ze

zjištění, že žalobkyně si v letech 1995 až 1997 postupně půjčila od T. M. finanční prostředky na rekonstrukci domu v P. Mimo jiné si půjčila částku

2,200.000,- Kč; splatnost této půjčky nebyla smluvními stranami sjednána a

vráceno z ní bylo pouze 300.000,- Kč. Žalobkyně dne 13. 6. 1995 písemně

potvrdila, že si od T. M. půjčila 2,200.000,- Kč, a přislíbila, že v průběhu

července 1995 vypracuje její právní zástupce jak písemnou smlouvu o této

půjčce, tak i splátkový kalendář; k tomu však nedošlo. Dne 21. 6. 2000

žalobkyně písemně uznala, že T. M. dluží „8,000.000,- Kč z titulu půjčky,

kterou jí poskytl na rekonstrukci objektu v P.“; a bylo sjednáno, že dohoda o

úhradě tohoto dluhu a úrocích, příp. o zajištění dluhu, bude uzavřena

samostatně na základě návrhu žalobkyně. Smlouvou z 20. 11. 2006, resp. 9. 4. 2009, postoupil T. M. žalované svou pohledávku za žalobkyní ve výši 1,000.000,-

Kč představující část půjčky 2,200.000,- Kč. T. M. a žalobkyně založili

obchodní společnost AVAL MZ spol. s r. o.; ve společenské smlouvě ze dne 7. 7. 1998 byla mimo jiné sjednána splatnost dluhu v celkové výši 6,000.000,- Kč

sestávajícího z půjček, které T. M. žalobkyni do té doby poskytl na

rekonstrukci a opravy domu v P., a to do 31. 12. 2007. Na podkladě těchto

zjištění soud prvního stupně uzavřel, že T. M. půjčil žalobkyni mimo jiné

2,200.000,- Kč, přičemž doba splnění této půjčky byla ponechána na vůli

žalobkyně. Neuvěřil žalované, že žalobkyně se s T. M. dohodla, že všechny jeho

pohledávky z půjček jsou splatné k 31. 12. 2007; dovodil, že termín

splatnosti uvedený ve společenské smlouvě obchodní společnosti AVAL MZ spol. s

r. o. se vztahoval toliko k vypořádání vztahů mezi společníky obchodní

společnosti.

Protože žalobkyně dobu plnění sama neurčila, přičemž splatnost

pohledávky nebyla určena ani jiným zákonným způsobem podle § 564 obč. zák. není

tato pohledávka dosud splatná a tudíž ani způsobilá započtení vůči žalobou

uplatněnému nároku. Nároky z dalších pohledávek, které měl P. Z. vůči žalobkyni

podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne

19. 2. 2008, č. j. 23 Co 525/2006-340, nemohly být žalované platně postoupeny

(a nemohlo tudíž dojít k jejich započtení), neboť dne 14. 8. 2002 si P. Z. převzal usnesení o nařízení exekuce a od tohoto data vůči němu působí generální

inhibitorium. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. března 2011, č. j. 23 Co 587/2010-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z

prodlení z částky 902.720,- Kč za dobu od 14. 10. 2005 do 31. 12. 2007; ve

výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku

902.720,- Kč s úroky z prodlení od 8. 9. 2005 do 13. 10. 2005 a od 1. 1. 2008

do zaplacení jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Současně rozhodl

o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil závěru

soudu prvního stupně, že žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné

obohacení, které je povinna jí vydat. Na rozdíl od něho však dospěl k závěru,

že došlo k zániku této pohledávky započtením; žalovaná vůči pohledávce

žalobkyně na svoji obranu uplatnila k započtení svou pohledávku ve výši

1,000.000,- Kč, v jejímž důsledku došlo k zániku žalované pohledávky, a to - s

ohledem na splatnost započítávané pohledávky - dnem 1. 1. 2008. Ze společenské

smlouvy uzavřené mezi T. M. a žalobkyní dne 7. 7. 1998 při zakládání obchodní

společnosti AVAL MZ s.r.o. a ze svědecké výpovědi T. M. vzal odvolací soud za

prokázané, že žalobkyně a T. M. si sjednali, že půjčka ve výši 2,200.000,- Kč

je splatná dne 31. 12. 2007. Takovou dohodou došlo k novaci původního ujednání

o splatnosti půjčky ponechané na vůli žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně - s výjimkou výroku, jímž

odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající

žalované povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z žalované částky za

dobu od 14. 10. 2005 do 31. 12. 2007 - dovolání. V prvé řadě odvolacímu soudu

vytýká, že nesprávně interpretoval obsah kvitance ze dne 13. 6. 1995 a

společenské smlouvy AVAL MZ s.r.o., resp. že nesprávně zjistil vůli smluvních

stran projevenou v těchto listinách. Skutková zjištění, že splatnost půjčky ve

výši 2,000.000,- Kč byla nejprve ponechána na vůli dlužníka (jak je dovozováno

z kvitance), a že posléze došlo k dohodě o splatnosti této půjčky ke dni 31. 12. 2007 (jak je dovozováno ze společenské smlouvy) nemají oporu v provedeném

dokazování. Listina ze dne 13. 6. 1995 žádné ujednání o splatnosti půjčky

neobsahuje a z jejího obsahu nelze dovozovat vůli smluvních stran ponechat

splatnost zde kvitované půjčky na vůli dlužníka (žalobkyně); smluvní strany

(žalobkyně a T. M.) zde pouze avizovaly, že se na splatnosti půjčky dohodnou,

resp. že dlužník věřiteli nabídne k akceptaci splátkový kalendář. Zda byl

splátkový kalendář vypracován, odvolací soud nezjišťoval. Společenská smlouva

ze dne 7. 7. 1998 upravovala pouze poměry mezi společníky obchodní společnosti

AVAL MZ s.r.o.; hovoří-li se v ní o splatnosti pohledávky T. M. za žalobkyní,

pak pouze pro případ, že obchodní společnost dluh žalobkyně z půjček převezme. Ze smlouvy se nepodává, že by měla upravovat jiné závazkové vztahy společníků

než ty, které jsou „neoddělitelně spjaty s jejich podnikáním“. Nelze z ní tudíž

ani dovozovat, jak nesprávně učinil odvolací soud, že mezi věřitelem T. M. a

dlužníkem (žalobkyní) došlo ke sjednání splatnosti půjčky, resp. že došlo k

novaci původního závazku ze smlouvy o půjčce. Žalobkyně zdůrazňuje, že svědek

T. M. v daném řízení při jednání soudu dne 14. 10. 2009 vypověděl, že při

poskytování půjček nebyla sjednána doba splatnosti. Vedle těchto pochybení při

zjišťování skutkového stavu věci žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že

neprovedl jí navržené důkazy (spisy sp. zn. 17 C 158/2010 a 15 C 89/2010

Okresního soudu v Pardubicích), byť je nešlo navrhnout dříve, než v odvolacím

řízení. Z nich totiž vyplývá, že „půjčka není splatná a její splatnost byla

ponechána na vůli dlužníka“ popř. že „půjčka je splatná a k její splatnosti

došlo v důsledku uznání závazku ze dne 21. 6. 2000“. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu

oprávněným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem, a je přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,

ve znění účinném do 31. 12. 2012 (článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. /dále

jen „o. s. ř.“/). Ačkoli žalobkyně v dovolání výslovně avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle

§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., obsahové vymezení dovolacích námitek, jimiž

prosazuje názor, že z listiny ze dne 13. 6.

1995 nelze dovodit, že vůlí zde

uvedených smluvních stran bylo ponechat splatnost půjčky ve výši 2,200.000,- Kč

na vůli dlužníka, a že ze společenské smlouvy uzavřené v souvislosti se

založením obchodní společnosti AVAL MZ s.r.o. nevyplývá, že mezi ní a T. M. byla posléze dohodnuta splatnost této půjčky do 31. 12. 2007, lze podřadit

dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 3 o. s. ř.; zmíněné námitky jsou

totiž založeny na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní

normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění

dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a

povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle

smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo

opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost

o tom, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony

vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření,

ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v

rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout

pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají

soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým,

logickým, systematickým a historickým. Interpretace obsahu právního úkonu

soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již

učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k

tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci, byl

vyložen v souladu se stavem, který existoval v době učinění právního úkonu

(použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah

právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu

se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn). Je-li obsah právního

úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž

je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy

účastníci řízení interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem. Soud při

úsudku o skutečné vůli toho, kdo právní úkon učinil, přihlédne zejména k účelu

tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému

chování toho, kdo úkon učinil. V listině ze dne 13. 6. 1995 (označované jako „kvitance“) žalobkyně potvrzuje,

že „obdržela od arch. M. půjčku 2.200.000,- Kč“, a avizuje, že smlouvu o půjčce

a splátkový kalendář vypracuje její právní zástupce JUDr. Krmenčík s tím, že

„splátkový kalendář bude vypracován v průběhu měsíce července na základě

obdržení úvěru a rozpočtu na rekonstrukci domu v P.“. Listina je psaná rukou

žalobkyně a je jí signována. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z

uvedené listiny, dovodil, že termín splatnosti půjčky 2,200.000,- Kč byl ve

smyslu § 564 obč. zák.

ponechán na vůli dlužníka (žalobkyně). Byl přitom veden

úvahou, že předpokládali-li účastníci smlouvy o půjčce, že dluh z půjčky bude

dlužníkem plněn ve splátkách podle splátkového kalendáře vypracovaného právním

zástupcem žalobkyně („tedy někým, kdo se bude bezpochyby řídit pokyny

žalobkyně“), bylo „splnění závazku závislé na okolnosti, kterou může ovlivnit

jen dlužník“ (jen žalobkyně mohla dát pokyn k vypracování splátkového

kalendáře) a jde tudíž „o případ, kdy je plnění přenecháno na vůli dlužníka

podle § 564 obč. zák.“. Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud

obsah písemné kvitance dezinterpretoval, učinil-li shora zmíněný závěr (tj. dovodil-li, že splatnost půjčky 2,200.000,- Kč, kterou T. M. žalobkyni poskytl,

byla ponechána na vůli žalobkyně). Odvolací soud obsah listiny z 13. 6. 1995

vyložil správně nejen podle zde obsaženého slovního vyjádření, ale použil

rovněž logický výklad a zvážil všechny okolnosti případu (svědek T. M. vypověděl, že splatnost půjčky byla ponechána na vůli žalobkyně). Žalobkyně v

listině výslovně potvrzuje existenci svého dluhu, jeho výši a důvod; ze

slovního vyjádření lze pak dovodit i dohodu stran smlouvy o půjčce, že

splátkový kalendář, jehož nezbytným obsahem je určení splatnosti půjčky (resp. jednotlivých splátek), bude vypracován právním zástupcem žalobkyně. Lze

souhlasit s odvolacím soudem, že má-li být splátkový kalendář vypracován osobou

jednající jménem žalobkyně, lze za situace, kdy z žádného jiného důkazu se

nepodává opak, dovodit, že stanovení splatnosti bylo ponecháno na vůli

žalobkyně. To ostatně nepřímo dokládá i poměrně dlouhá doba, po kterou

žalobkyně půjčku nevracela, a věřitel T. M. přitom zůstal pasivní (logicky

vzato, neobával se promlčení dluhu). Z textu kvitance ani z žádného jiného

důkazu potom nevyplynulo, že by si T. M. vymínil schválení splátkového

kalendáře, jak v dovolání podsouvá žalobkyně. Rovněž při zjištění obsahu společenské smlouvy odvolací soud nepochybil. Neodchýlil se od výslovného projevu vůle smluvních stran zachyceného v písemné

formě daného právního úkonu. Ze společenské smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a

T. M. dne 7. 7. 1998 v souvislosti se založením obchodní společnosti AVAL MZ

s.r.o. se podává, že „společnost ve smyslu ustanovení § 531 obč. zák. převezme

dluh (půjčku) dlužníka Ing. Z. Z. poskytnutý věřitelem arch. T. M. v celkové

částce 6.000.000,- Kč s termínem splatnosti do 31. 12. roku 2007 a úrokem v

procentech ročně rovnajících se míře inflace vyhlašované za uplynulý rok ČSÚ. Dluh byl investován dlužníkem do rekonstrukce a oprav domu v P. Tímto převzetím

dluhu zanikne označený závazek dlužníka a dlužníkem se stane společnost, s čímž

věřitel a dlužník bezvýhradně souhlasí a svými podpisy na této společenské

smlouvě potvrzují.“ Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že již jazykový výklad

uvedeného textu umožňuje bez pochybností uzavřít, že účastníci společenské

smlouvy akceptovali, že dluh z půjček, které T. M. poskytl žalobkyni na

rekonstrukci jejího domu (tedy i z půjčky ve výši 2.200.000,- Kč) je splatný

dne 31. 12. 2007.

Naopak ve smlouvě není nikterak slovy vyjádřeno, že by se

uvedený termín splatnosti dluhu z půjček sjednával pouze pro případ, že dojde k

realizaci jeho převzetí zakládanou obchodní společností, popř. že by „neplatil“

v případě, že by žalobkyně a T. M. nebyli (přestali být) společníky obchodní

společnosti, jak v dovolání prosazuje žalobkyně. Termín splatnosti, ať již byl

dohodnut při uzavření společenské smlouvy či dříve, slouží pouze jako jeden z

identifikátorů dluhu žalobkyně vůči T. M., jenž měl být zakládanou společností

převzat (k čemuž nedošlo), a to vedle údajů o jeho výši, osobě dlužníka,

právním důvodu a určení účelu, k němuž půjčky sloužily. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při výkladu kvitance ani společenské smlouvy

nepochybil (obsah právních úkonů interpretoval správně nejen podle jejich

jazykového vyjádření, ale rovněž za použití logického výkladu a při zvážení

všech okolností, přičemž se neodchýlil od výslovného projevu vůle účastníků

zachycené v písemné formě) a následně správně uzavřel, že smluvní závazek z

půjčky 2,200.000,- Kč, jejíž část T. M. dne 23. 11. 2006, resp. 9. 4. 2009

postoupil žalované (a žalobkyni prostřednictvím jejího právního zástupce toto

postoupení řádným a v průběhu řízení prokázaným způsobem oznámil), byl v otázce

jeho splatnosti dohodou smluvních stran změněn (a to bez ohledu na to, že není

postaveno na jisto, zda tento termín byl ujednán při uzavírání společenské

smlouvy nebo dříve a ve smlouvě byl pouze následně zaznamenán). Dovolací důvod

uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn. Výtka žalobkyně, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže „nedoplnil důkazní řízení,

resp. neprovedl listinné důkazy (spisy Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 15

C 89/2010, 17 C 158/2010 a 4 T 20/2009), jejichž provedení navrhovala ve svém

vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně, a jimiž

mínila prokázat „rozdílnost projevů vůle Ing. T. M.“ souvisejících s jeho

pohledávkou za ní, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2

písm. a/ o. s. ř. Podle § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných

důkazů provede. To znamená, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků

potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn

posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů

provede. Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a

nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou

zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor (srov. Bureš J.,

Drápal L., Krčmář Z., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, strana 570). Nejvyšší soud se již v řadě

rozhodnutí zabýval námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který

nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz. Ve své rozhodovací

činnosti již opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy

navrhované účastníkem řízení (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn.

32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008),

provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav

dokazování doplnit. Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč

některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu

ČR sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS

56/95). V posuzovaném případě soud prvního stupně při jednání dne 26. 2. 2009 provedl

důkaz protokolem, v němž byla zaznamenána výpověď poškozeného svědka T. M. ve

věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 20/2009, včetně

úředních záznamů o jím podaném vysvětlení a jeho doplnění, při svém jednání dne

14. 10. 2009 T. M. vyslechl jako svědka, k dispozici měl i relevantní

písemnosti ze spisu sp. zn. 15 C 89/2010 a při jednání dne 24. 3. 2010

účastníky řízení poučil podle § 119a odst. 1 o. s. ř.; protože účastníci řízení

návrhy na další dokazování neměli, nemusel soud prvního stupně ve svém

rozhodnutí odůvodňovat, proč některé navržené důkazy neprovedl. Odvolací soud

vycházel z důkazů provedených již soudem prvního stupně, odlišně od něho

vyhodnotil pouze jediný z důkazů – společenskou smlouvu ze dne 7. 7. 1998; z ní

oproti soudu prvního stupně zjistil, že žalobkyně se s T. M. dohodli, že dluhy

z půjček, poskytnutých žalobkyni na rekonstrukci domu v P-, se stávají

splatnými k 31. 12. 2007 (tento údaj ostatně koresponduje s údajem, který T. M. uvedl coby poškozený svědek v trestním řízení). Jestliže odvolací soud při

hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti považoval údaj

uvedený v listině za nezpochybnitelný údaji čerpanými z výpovědi svědka T. M.,

bylo nadbytečné, aby doplňoval dokazování důkazem (konkrétně spisem Okresního

soudu v Pardubicích sp. zn. 17 C 158/2010, který jediný neměl soud prvního

stupně k dispozici), jímž žalobkyně hodlala zpochybnit věrohodnost zmiňovaného

svědka. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl tudíž

naplněn. Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání

nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto

její dovolání jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před

středníkem). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované

podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž

náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. ledna 2013