U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce Ing. O. F., zastoupeného Mgr. Olgou Batíkovou, advokátkou se sídlem v
Příbrami, Žežická 522, proti žalované FRANČEKOEXPANS Praha, spol. s r.o. se
sídlem v Praze 6, Muchova 3, IČ: 41694813, zastoupené JUDr. Vladimírem
Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, o zaplacení
158.500,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 90/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. dubna 2008, č. j. 64 Co 9/2008-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10.555,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Olgy Batíkové, advokátky se sídlem v Příbrami, Žežická 522.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. června 2007, č. j. 19 C
90/2001-156, ve znění opravného usnesení ze dne 16. května 2008, č. j. 19 C
90/2001-181, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní
moci rozsudku 158.500,- Kč s 21 % úrokem z této částky ročně od 5. 2. 1999 do
zaplacení oproti vydání krbového systému ST. CH. s čelním topeništěm F-855 3 V,
s čelním sklem a pilířem. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 64 Co 9/2008-177,
rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že zamítl žalobu co do úroku z
prodlení ve výši 21 % ročně z částky 158.500,- Kč od 5. 2. 1999 do 28. 3. 2000
a co do úroku z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 158.500,- Kč od 29. 3.
2000 do zaplacení; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů .
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. § článek II, bod 12. zákona č. 7/2009), přestože napadeným výrokem rozsudku
odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku
ze dne 25. 2. 2004, č. j. 19 C 90/2001-67, jenž odvolací soud usnesením ze dne
26. 10. 2004, č. j. 64 Co 265/2004-89, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
nestalo se tak totiž v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu
obsaženým ve zrušovacím usnesení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, aniž jej zavázal právním
názorem, který by vyloučil, omezil nebo usměrnil nezávislé rozhodnutí věci
soudu prvního stupně. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří
proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel,
je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; skutkové závěry odvolacího soudu jsou v poměrech přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelné (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, popř. ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07). Bez významu jsou proto výtky žalované, že odvolací soud pochybil, jestliže
vyšel ze znaleckého posudku, v němž nebyla kvalita a vlastnosti výrobku
(specifikovaného teplovzdušného krbového systému) popsána (hodnocena) správně,
neuvěřil-li jejímu tvrzení, že krbový systém sice dodala, avšak neprováděla v
objektu žalobce jeho montáž, nepřisvědčil-li ani jejímu obrannému tvrzení, že
jí žalobce neposkytl potřebnou součinnost nutnou k provedení opravy krbu, a
hodnotil-li výpověď jejího jednatele (který uvedl, že žalobci byla nabízena
úprava přívodu vzduchu již od počátku reklamačního řízení) jako nevěrohodnou.
Tyto námitky totiž směřují proti hodnocení provedených důkazů, při němž soud
určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může
opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového
stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru) a představují uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který - jak bylo výše vyloženo
- není způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Pokud žalovaná v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci,
pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud
prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by předně dospět
k závěru, že se nejednalo o smlouvu o dílo, nýbrž o smlouvu kupní, a návazně
dovodit, že žaloba nebyla podána právem. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti
právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových
zjištění. Přípustnost dovolání nemohou založit výtky žalované, že řízení je postiženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívají v
tom, že jejímu jednateli „nebyl nikdy poskytnut tlumočník z francouzštiny
schopný věrného překladu profesní problematiky“ a že nebyly provedeny všechny
jí navrhované důkazy (soudy nevyslechly dodatečně ustanoveného soudního znalce
Ing. R. L.). Z pohledu přípustnosti dovolání nejsou významné ani výhrady k
odůvodnění rozsudku (konkrétně výtky, že odvolací soud některé své závěry
nezdůvodnil, resp. zdůvodnil nedostatečně a nepřesvědčivě, že odůvodnění
rozhodnutí je rozporuplné a nepřezkoumatelné). Všechny zmíněné námitky lze
podřadit toliko dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází do
úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou
postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 či ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci uvedené námitky k výkladu procesního
předpisu nesměřovaly, nemají přesah do roviny zásadního posouzení procesních
norem a nelze jimi přípustnost dovolání založit. Navíc jsou neopodstatněné. Z
protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 9. 2005 je zřejmé, že
přítomnému jednateli žalované J. - P. L. byla ustanovena tlumočnice z
francouzského jazyka PhDr. J. B. a usnesením ze dne 18. 5. 2007, č. j. 19 C/
90/200-149, soud prvního stupně ustanovil tlumočníkem z francouzštiny Mgr. J. O. jehož úkolem bylo tlumočit jednateli žalované při jednání dne 6. 6. 2007,
kterého se osobně účastnil; z protokolů o těchto jednáních nevyplývá, že by
žalovaná vznášela námitky proti odborné způsobilosti ustanovených tlumočníků,
popř. měla námitky ke kvalitě tlumočení.
Účastník zatížený povinností tvrdit
právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky
(§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím
navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení
uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle § 120 odst. 3 věty
první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy
potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v
rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro
posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich
prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a
soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní
břemeno. V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro
posouzení, čím byla vada krbu způsobena, nezjišťoval, případně že by skutkové
zjištění v tomto směru neučinil; postupoval tudíž v intencích § 120 o. s. ř. Své skutkové i právní závěry pak odvolací soud v rozhodnutí rovněž náležitě
zdůvodnil (tj. vyložil skutkové i právní okolnosti rozhodnuté věci). Protože žalovaná nenabízí k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního
právního významu, která by byla způsobilá přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, dovolací soud její dovolání pro
nepřípustnost podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a žalované, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které
mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 8.570,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 odst. 1 ve
spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.685,- Kč
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.