28 Cdo 17/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně RNDr. E. K., zastoupené Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovaným 1. MUDr. J. B.,
zastoupenému JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce
2186/15, a 2. M. B., o zaplacení částky 509.971,60 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 437/2008, o dovolání žalobkyně a
dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
listopadu 2012, č. j. 11 Co 194/2010-196, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 11 Co
194/2010-196, se zrušuje vyjma části výroku I., jíž byl co do částky 394.261,60
Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku I., a věc se vrací v naznačeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
II. Dovolání 1. žalovaného se odmítá.
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III. - V.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné
obohacení vzniklé na straně žalovaných užíváním souboru místností v jejím
vlastnictví. Žalovaní tyto místnosti užívali jako byt na základě smlouvy o
nájmu bytu, jež však byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 18 C 47/2005 shledána absolutně neplatnou pro nemožnost plnění, jelikož
předmětné místnosti nebyly řádně zkolaudovány jako byt. Rozsudkem v uvedeném
řízení vyneseným byla žalovaným uložena povinnost místnosti vyklidit do
patnácti dnů od právní moci rozsudku, jež nastala dne 30. 3. 2007. Žalovaní
však místnosti vyklidili až dne 7. 7. 2008. V tomto řízení požadované
bezdůvodné obohacení mělo odpovídat obvyklému nájemnému za užívání daných
prostor v období od 1. 1. 2007 do 7. 7. 2008. Soud převzal závěr o neplatnosti
nájemní smlouvy učiněný v řízení o vyklizení a nárok žalobkyně posoudil podle §
451 a násl. obč. zák. Přihlédl současně k tomu, že absolutní neplatnost nájemní
smlouvy byla způsobena zejména žalobkyní, jež byt pronajala, ačkoliv věděla, že
nebyl řádně zkolaudován, a ani následně jej neuvedla do souladu se smlouvou,
přičemž za jeho užívání inkasovala platby odpovídající smluvnímu ujednání
účastníků. Za těchto okolností je třeba požadavek žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení za dobu předcházející dni, k němuž se žalovaní měli z
bytu vystěhovat, považovat za odporující dobrým mravům. Soud tedy přiznal
žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení pouze za období od 15. 4. 2007
do 7. 7. 2008. Výši bezdůvodného obohacení pak stanovil volnou úvahou dle § 136
o. s. ř. učiněnou s přihlédnutím ke znalcem určené výši obvyklého nájemného za
užívání předmětného souboru místností. Podotknul dále, že nezkolaudování
předmětného souboru místností jako bytu nemohlo vést ke kvalitativnímu rozdílu
v užívání, jež by odůvodňoval stanovit náhradu za užívání v jiné než obvyklé
výši. Po zohlednění plateb provedených žalovanými ve prospěch žalobkyně za
užívání bytu uložil žalovaným žalobkyni zaplatit v záhlaví uvedenou částku. K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze,
jenž rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně co do částky 394.261,60 Kč s příslušenstvím
změnil tak, že žalobu zamítl, ve zbytku tohoto výroku jej potvrdil (výrok I.),
v zamítavém výroku II. ohledně částky 115.710,- Kč s příslušenstvím rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III., IV. a V.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního
stupně za správná. Ztotožnil se i s jeho závěrem o posouzení věci dle
ustanovení o bezdůvodném obohacení, jakož i se stanovením výše bezdůvodného
obohacení volnou úvahou dle § 136 o. s. ř. pouze za období následující po datu
vykonatelnosti rozsudku o vyklizení předmětných prostor.
Věděla-li žalobkyně v
době uzavírání smlouvy o tom, že daný soubor místností nebyl kolaudován jako
byt, je požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období
zmíněnému datu předcházející třeba považovat za odporující dobrým mravům. Odvolací námitce, že o této skutečnosti žalobkyně nevěděla, nelze přiznat
opodstatnění, neboť její povinností jako vlastnice pronajímaných prostor vůči
svému smluvnímu partnerovi bylo uvedení všech podstatných a pravdivých
skutečností týkajících se pronájmu těchto místností. K tíži žalovaných přitom
nemůže jít, že si smluvní strany nebyly vědomy toho, že tato okolnost způsobuje
neplatnost smlouvy. Za daných okolností přitom není rozhodné, kdy se o těchto
skutečnostech dozvěděli žalovaní. Odvolací soud dále vyslovil nesouhlas s
názorem soudu prvního stupně, dle nějž případná právní vada místností nemůže
mít vliv na užívání místností, a podotknul, že úhrada za užívání předmětných
prostor jako nebytových by musela být vyšší než v případě prostor bytových. Při
posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných po
uplynutí lhůty k vyklizení místností do samotného vyklizení soud přihlédl k
tomu, že neplatnost nájemní smlouvy lze klást k tíži především žalobkyni, i k
tomu, že žalovaní zavčas nedostáli povinnosti uložené soudem, a úvahou dle §
136 o. s. ř. určil jeho výši částkou zhruba odpovídající dvojnásobku sjednaného
měsíčního nájmu. Uložil tedy žalovaným zaplatit žalobkyni dalších 6.000,- Kč
měsíčně nad rámec toho, co žalobkyni průběžně platili, celkem 88.000,- Kč. V
této částce tak byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
potvrzen, ve zbylé přisouzené částce přistoupil odvolací soud změnou rozsudku k
zamítnutí žaloby. Jako správný byl potvrzen i zamítavý výrok II. rozsudku soudu
prvého stupně. K dovolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Nejvyšší
soud, jenž je rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, vyjma
části jeho výroku I., jíž byl co do částky 88.000,- Kč s příslušenstvím
potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2010, č. j. 56 C 437/2008-82, zrušil a věc vrátil v daném rozsahu odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu nedostatečnou objasněnost
úvahy, jež jej s přihlédnutím k § 3 odst. 1 obč. zák. a § 136 o. s. ř. vedla ke
stanovení výše bezdůvodného obohacení v částce odpovídající dvojnásobku
posledně dohodnuté a akceptované ceny za užívání předmětných prostor. Připomněl, že obecným kritériem pro vyčíslení bezdůvodného obohacení je zde
obvyklé nájemné vynakládané v daném místě a čase za užívání obdobných prostor. Přestože je možné zohlednit při stanovení výše obohacení specifika konkrétní
řešené situace, měl by být i takovýmto okolnostem dán určitý kvantifikovatelný
rámec, aby bylo zřejmé, jaké úvahy a výpočty vedly soud k přiznání určité
částky. Pro nedostatečnou podloženost vyčíslení výše obohacení dle § 136 o. s. ř. tedy měnící výrok rozsudku odvolacího soudu nemohl obstát jako správný. Správnou neshledal dovolací soud ani úvahu, o níž se opíral potvrzující výrok
II. rozsudku odvolacího soudu.
Odepřít výkon práva na vydání bezdůvodného
obohacení pro jeho rozpor s dobrými mravy je na místě pouze při náležitém
zohlednění veškerých rozhodných skutečností a jejich ozřejmění v odůvodnění
rozhodnutí. Tento rozpor tudíž v daném případě nelze dovozovat pouze z úvahy,
dle níž neplatnost smlouvy lze klást k tíži jen žalobkyni. S ohledem na uvedené
tedy dovolací soud zrušil v naznačeném rozsahu rozhodnutí soudu odvolacího a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze, vázán právními názory soudu dovolacího, následně
rozsudkem ze dne 21. 11. 2012, č. j. 11 Co 194/2010-196, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. co do částky 394.261,60 Kč s
příslušenstvím, v zamítavém výroku II. co do částky 115.710,- Kč s
příslušenstvím i ve výrocích III. až V. o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Zdůraznil, že
oprávněnost žaloby co do základu po stránce skutkové i právní byla zdůvodněna
již předchozími rozhodnutími soudů všech stupňů, odkázal na závěry vyslovené v
tomto směru a zabýval se blíže především výší žalovaného nároku s přihlédnutím
k § 3 odst. 1 obč. zák. a § 136 o. s. ř. Odvolací soud přihlédl ke znaleckému
posudku k důkazu provedenému v řízení před soudem prvního stupně, vycházejícímu
z toho, že výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytových či
nebytových prostor je v souladu s ustálenými judikaturními závěry třeba
stanovit dle částky odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému za obdobné
prostory. Odvolací soud tedy označil za správný rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku vyhovujícímu žalobě co do částky 482.261,60 Kč a žalobu zamítajícímu
v částce 251.733,40 Kč, jenž se opíral o uvedené závěry a znalecké zjištění. S
odkazem na závěry vyslovené v rozsudku dovolacího soudu a v něm citované
judikatuře pak neshledal, že by v projednávaném případě s přihlédnutím k
veškerým konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich
situaci byly (krom absolutní neplatnosti smlouvy) prokázány tak závažné
okolnosti, jež by odůvodňovaly odepření výkonu práva na vydání bezdůvodného
obohacení pro rozpor s dobrými mravy. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vyjma jeho části, jíž bylo žalobě již
pravomocně vyhověno co do částky 88.000,- Kč s příslušenstvím).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1. žalovaný dovolání, jež má za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání pak
dovozuje následovně. Odvolací soud se navzdory pokynu dovolacího soudu vyhnul
posuzování otázky právní vady předmětného souboru místností a nevyjádřil se k
tomu, zda má tato vada vliv na stanovenou výši bezdůvodného obohacení. Dovolatel se přitom domnívá, že otázce vlivu právní vady pronajatých místností
na vyčíslení výše bezdůvodného obohacení je třeba přiznat zásadní právní
význam. Předmětné místnosti neměly charakter ani bytu, ani nebytových prostor,
jejich užívání bylo nesouladné s právem a jakákoli smlouva jich se týkající by
byla stižena absolutní neplatností. Dovolatel má za to, že závěr soudu prvního
stupně (nejspíš převzatý i soudem odvolacím), dle nějž je právní vada bez vlivu
na stanovenou výši bezdůvodného obohacení, nemůže obstát jako správný. Základem
bezdůvodného obohacení je totiž hodnota, o níž se fakticky, a nikoliv
hypoteticky, zvýší aktiva obohaceného, přičemž na straně druhé klesnou aktiva
ochuzeného, a ztráta z bezdůvodného obohacení žalobkyně tak může být jen to, co
jí jako pronajímateli skutečně ušlo a čeho by dosáhla za obvyklého běhu
okolností, pokud by s předmětem plnění (spornými místnostmi) volně disponovala
a pronajímala je někomu jinému. Dovolatel má za nesprávné závěry soudů obou
stupňů, dle nichž se má žalobkyni dostat toho, co by za obvyklého běhu
okolností nemohla získat, protože by na poskytované plnění bylo pohlíženo jako
nedovolené. Oddělila-li žalobkyně svévolně z kolaudovaného bytu jednu místnost
a učinila-li ji součástí vedlejšího bytu, nemají sporné místnosti charakter ani
bytu, ani nebytového prostoru, a žalobkyně tak nemohla získat ekvivalent
obvyklého nájemného. Dovolatel se domnívá, že žalobkyni náleží náhrada za újmu
způsobenou tím, že po lhůtě stanovené pravomocným rozsudkem až do faktického
vyklizení nemovitosti prostory užívali, z titulu bezdůvodného obohacení, ovšem
nikoliv ve výši obvyklého nájemného. Odkázal dále na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, jež dle jeho názoru stvrzuje správnost závěru,
dle nějž s ohledem na nepronajímatelnost místností v daném stavu žalobkyně
nemohla utrpět ztrátu ve výši odpovídající tržnímu nájemnému za srovnatelný
byt, tj. existující předmět právních vztahů coby soubor místností příslušným
orgánem veřejné moci řádně zkolaudovaný a určený k trvalému obývání. Z rušícího
rozsudku dovolacího soudu je přitom zřejmé, že dovolací soud uložil soudu
odvolacímu, aby se při vyčíslení výše obohacení volnou úvahou dle § 136 o. s. ř. vypořádal se všemi relevantními skutečnostmi a zohlednil i právní vadu
předmětných místností. Dovolatel dále vyslovil názor, že v daném případě lze za objektivní základ
volné úvahy soudu pokládat výši původně smluveného nájemného, respektive
nájemného dle vyhlášky o regulovaném nájemném. Požadovat jakékoliv jiné
sofistikovanější výpočty a odkazy pro odůvodnění volné úvahy dle § 136 o. s. ř.
by bylo zcela zjevně v rozporu se zákonem, neboť volná úvaha se uplatní v
případech, v nichž je nárok prokázán co do svého základu, avšak jeho konkrétní
výši nelze zjistit, protože objektivně dané okolnosti vylučují použití
obvyklých postupů, výpočtů a metod. Touto okolností je v daném případě
zmiňovaná právní vada místností. Je tedy v rozporu se zákonem, neužil-li
Městský soud v Praze volnou úvahu dle § 136 o. s. ř. a aplikoval obecná
měřitelná kritéria srovnatelného nájmu, jež však nejsou v daném případě
použitelná. Zákon vyžaduje pouze, aby soud pro svou volnou úvahu nalezl oporu v
provedeném dokazování. Tomuto odvolací soud ve svém předchozím (zrušeném)
rozhodnutí dostál, vysvětlil-li, proč výši obohacení odvozuje od částky původně
smluvené a proč nepoužil obvyklou numerickou pomůcku (obvyklé nájemné). Dovolatel se domnívá, že není reálné nalézt srovnatelný případ nájmu právně
vadného souboru místností, jenž by mohl být základem pro zjištění způsobilých
srovnatelných a měřitelných údajů. Pokud by odvolací soud odůvodnil způsobem
vyžadovaným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4238/2011 svou prvotní
úvahu o relevantní vadě předmětných místností a dospěl by k závěru, že se tato
skutečnost měla odrazit v projednávané věci při vyčíslení bezdůvodného
obohacení, měl postupovat volnou úvahou dle § 136 o. s. ř. a za obecný údaj pro
vyčíslení obohacení vzít sjednané nájemné, a nikoliv nájemné za jiné „právně
způsobilé“ nemovitosti. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel
završil návrhem, aby dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho části, jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 115.710,-
Kč s příslušenstvím, podala dovolání rovněž žalobkyně. Dovolatelka má za to, že
přípustnost jejího dovolání je dána v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem rozhodnutí spočívajícím v rozpornosti napadené části
rozhodnutí se stávající judikaturou i s obsahem odůvodnění rozhodnutí. Důvodnost dovolání pak dovozuje z vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí
ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i z nesprávného právního
posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka připomněla, že
vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i rozpor mezi
výrokem rozsudku a odůvodněním rozhodnutí, který činí rozhodnutí
nepřezkoumatelným. Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
na straně žalovaných užíváním souboru místností v jejím vlastnictví v době od
1. 1. 2007 do 14. 4. 2007 ve výši 115.710,- Kč shledal soud prvního stupně
rozporným s dobrými mravy, maje za to, že vydání bezdůvodného obohacení lze po
žalovaných požadovat až ode dne následujícího po dni, ke kterému bylo žalovaným
pravomocně uloženo nemovitost vyklidit (tj. od 15. 4. 2007). Odvolací soud,
vázán názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu, se zabýval
tím, zda je předmětný nárok skutečně v rozporu s dobrými mravy.
Vyslovil přitom
názor, že odvolání žalobkyně je důvodné, současně shledal, že v daném případě
nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Navzdory
závěrům o důvodnosti odvolání žalobkyně a vyloučení rozporu jejího nároku s
dobrými mravy ovšem odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu
prvního stupně spočívající na opačném hodnocení. Ač dovolatelka souhlasí s
právními závěry odvolacího soudu, nemůže se ztotožnit s napadeným výrokem
rozhodnutí, pročež navrhuje, aby v tomto rozsahu dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně i 1. žalovaný ve svých vyjádřeních k dovoláním druhé strany
zpochybnili opodstatnění uplatněných argumentů a navrhli, aby Nejvyšší soud
dovolání druhé strany sporu zamítl. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě
dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jejich přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není dle obsahu napadených výroků měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. V daném případě lze za přípustné pokládat dovolání žalobkyně, jež směřuje
proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl co do částky 115.710,- Kč
s příslušenstvím v zamítavém výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
a která zcela postrádá adekvátní objasnění právních úvah, na nichž by měl
rozsudek spočívat, u nějž tak není možno zvážit případný nesoulad s ustálenou
rozhodovací praxí, potřebu tuto praxi přehodnotit či dosavadní neřešenost dané
otázky.
Odvolací soud se oproti svému předchozímu rozhodnutí odklonil od
názoru, že zde byly okolnosti, pro něž uplatnění nároku na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním předmětného souboru místností na základě neplatné
smlouvy před vykonatelností rozsudku o vyklizení předmětných prostor bylo
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Neobjasnil však, proč i za této
situace setrval na závěru, že je nárok žalobkyně v uvedeném rozsahu nedůvodný. Odmítl-li odvolací soud ve svém posouzení tuto argumentaci akcentující rozpor s
dobrými mravy jako důvod zamítnutí jinak prokázaného nároku v daném rozsahu,
aniž by poukázal na jiné důvody, pro něž by žalobnímu návrhu nebylo možno ve
zmíněném rozsahu vyhovět, a potvrdil tak zamítnutí žaloby soudem prvního
stupně, pak jeho rozhodnutí nemůže obstát jako správné. Nadto Nejvyšší soud
opakovaně zdůraznil, že rozhodnutí, mezi jehož výrokem a odůvodněním je věcný
nebo logický rozpor, je nepřezkoumatelné, a tudíž stižené vadou ohrožující
správnost rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5109/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3432/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 548/2012). Dovolání žalobkyně tedy bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu, jakož i v akcesorických
nákladových výrocích, a věc vrátil v dané části městskému soudu k dalšímu
řízení. Za přípustné ve smyslu výše citovaného ustanovení však nelze pokládat dovolání
1. žalovaného. Byť je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu značně kusé a jeho
právní náhled na věc je třeba vnímat v souvislosti s rozhodnutími, na něž
odvolací soud odkazuje, není důvodu se domnívat, že by názory v něm obsažené
vykazovaly zmiňované předpoklady zásadní právní významnosti. Domnívá-li se
dovolatel, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba přihlížet k
tomu, jaký prospěch mohla ochuzená skutečně nabýt a čeho by dosáhla za
obvyklého běhu okolností, pokud by s předmětnými místnostmi volně nakládala a
pronajímala je někomu jinému, poněkud pomíjí podstatu bezdůvodného obohacení. Určení skutečného prospěchu, jenž prokazatelně ušel žalobkyni tím, že jí
žalovaní svým protiprávním chováním bránili v užívání místností v jejím
vlastnictví, by bylo základem pro vymezení případného nároku na náhradu škody,
který se odvíjí přímo od vymezení konkrétního úbytku v majetkové sféře
poškozeného. Institut bezdůvodného obohacení v souladu s § 451 a násl. obč. zák. směřuje k tomu, aby ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, vydal
ochuzenému prospěch takto nabytý, a není-li to možné, aby mu poskytl peněžitou
náhradu (srov. § 458 obč. zák.). Dle zákona se tak výše vydávaného plnění
odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného.
Dovolatel přitom sám připouští, že obýváním předmětných prostor po právní moci
rozsudku o vyklizení došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně. Výši tohoto obohacení je pak třeba odvozovat od prospěchu, jejž nabyli
žalovaní. Na výtku dovolatele, že místnosti neměly ani charakter bytu, ani
nebytových prostor, a nebylo je tak možno platně pronajmout, lze tedy odvětit,
že to nebrání tomu, aby se jejich užíváním bylo možno obohatit. V souladu s
výše připomínanými tezemi by bylo možno dovolateli přisvědčit, že by se
žalobkyně nemohla domáhat náhrady škody odpovídající řádně smluvenému
nájemnému. Užívání místností, byť vykazujících právní nedostatky, pro něž je
nelze platně pronajmout, směřuje v podstatě k nabývání prospěchu majetkového
rázu. Kvalitativní aspekty užívání místností přitom nelze mít za dotčené tím,
že je nebylo možno s ohledem na absenci příslušného kolaudačního rozhodnutí
řádně pronajmout jako bytové či nebytové prostory, ostatně ani dovolatel v
tomto nepřichází se žádnými argumenty poukazujícími na to, že by tomu tak
nebylo a že faktické užívání místností bylo tímto omezeno oproti místnostem
řádně kolaudovaným jako byt. Za daných okolností se tak nejeví, že by odvolacím
soudem aprobovaný závěr soudu prvního stupně o nevýznamnosti právní vady
předmětných místností pro stanovení výše bezdůvodného obohacení nabytého jejich
užíváním žalovanými nemohl obstát. Lze podotknout, že dospěl-li Nejvyšší soud v
dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, k
názoru, že nebyly-li nemovitosti reálně pronajímatelné, nemohlo dojít ke vzniku
bezdůvodného obohacení jejich užíváním, pak tak učinil s ohledem na faktický
stav nemovitostí, jenž bránil jejich uplatnění na trhu a pro nějž bylo užívací
právo v podstatě bez majetkové hodnoty. S výše předestřenými úvahami pak koreluje i stanovení majetkového prospěchu za
užívání nemovitostí dle znalcem stanoveného obvyklého nájemného, tedy dle
obvyklé úplaty za užívací oprávnění, jež bylo žalovaným přenecháno neplatnou
nájemní smlouvou a žalovanými realizováno i po té, co jim bylo soudem
pravomocně uloženo byt vyklidit. Jak již bylo řečeno výše, povinností
obohaceného je vydat náhradu nabytého majetkového prospěchu (nelze-li jej vydat
přímo), nikoliv toho, co ochuzený mohl případně získat na základě platně
uzavřené smlouvy. Závěr o stanovení náhrady za neplatně přenechané užívací
oprávnění k předmětným místnostem dle výše obvyklého smluvního nájemného přitom
odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, a judikaturu odkazovanou v
těchto rozhodnutích). Výše obvyklého nájemného pak není cifrou, jež by byla
jednoznačně a pevně dána, a její stanovení si žádá náležitá zjištění a
zhodnocení relevantních skutečností.
Lze přisvědčit dovolateli, že najít zcela
ekvivalentní předmět nájmu je v řadě případů zcela vyloučeno, to však nebrání
tomu, aby bylo přihlíženo k předmětům obdobným, u nichž lze mít za to, že
nájemné, za něž jsou pronajímány, má vypovídací hodnotu i ve vztahu k objektu,
pro nějž je zjišťováno obvyklé nájemné. Je pak na soudu, aby na základě
zjištění činěných i za pomocí znalce, coby osoby mající náležitou erudici k
vyhledání srovnatelných objektů, náležitě uvážil, v jaké výši je třeba stanovit
obvyklé nájemné ve vztahu k posuzovaným prostorám. Jeho úvaha v tomto směru,
využívající volnosti dané soudu při obtížné zjistitelnosti výše nároku
ustanovením § 136 o. s. ř., by pak měla být náležitě podložena právě s
přihlédnutím ke zmíněnému kritériu obvyklého nájemného. Jak opakovaně připomíná
judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012) a jak bylo rozebráno již v předchozím
rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (na něž lze v tomto blíže odkázat),
základem volné úvahy je zjištění takových skutečností, které umožní soudu
založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Ani v
tomto tedy nejsou výtky dovolatele případné. Dovolatelem uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než
jeho dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítnout. Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.