32 Cdo 5109/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze
1, Letenská 15, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze
2, Helénská 1799/4, proti žalovanému M. D., narozenému 29. května 1964,
zastoupenému JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská
21, o zaplacení částky 37,343.131,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 68/1997, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-229, ve
znění usnesení ze dne 17. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-237, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
4. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-229, ve znění usnesení ze dne 17. června
2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-237, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2009, č. j. 5
Cmo 440/2008-229, ve znění usnesení ze dne 17. června 2009, č. j. 5 Cmo
440/2008-237, se ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z
částky 4,355.600,- Kč od 19. dubna 2001 do zaplacení a ve výrocích III. a IV. o
náhradě nákladů řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání proti výroku I. rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 4. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-229, ve znění
usnesení ze dne 17. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-237, zamítá.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 11 Cm
68/1997-158, ve znění usnesení ze dne 2. září 2008, č. j. 11 Cm 68/1997-199,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 32,254.280,93 Kč (zahrnující
nedoplatek kupní ceny 17,009.680,93 Kč a smluvní pokutu 15,244.600,- Kč - výrok
I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 733.250,87 Kč s
úrokem z prodlení, řízení zastavil (výrok II.), žalobu o zaplacení částky
4,355.600,- Kč a 0,1% úroku z prodlení denně z částky 22,098.531,80 Kč od 1. dubna 1994 do 24. dubna 2006 a z částky 21,365.280,93 Kč od 25. dubna 2006 do
zaplacení zamítl (výrok III.), žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení
žalobkyně (výrok IV.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok
V.). Při posuzování důvodnosti žaloby soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi
právním předchůdcem žalobkyně Fondem národního majetku České republiky (dále
jen „Fond“) a žalovaným byla uzavřena 1. ledna 1994 kupní smlouva o prodeji
části podniku č. 018/94 (dále jen „kupní smlouva“ nebo „smlouva“), kterou na
žalovaného přešel majetek uvedený v čl. II smlouvy za kupní cenu 29,571.553,-
Kč. Šlo o majetek určený v aktualizovaném privatizačním projektu č. 20285,
schváleném vládou České republiky usnesením č. 560 z 6. října 1993. Žalovaný
zaplatil zálohu na kupní cenu ve výši 4,355.600,- Kč a část kupní ceny ve výši
7,473.021,20 Kč. Neuhrazena zůstala částka 17,742.931,80 Kč splatná podle
smlouvy do 31. března 1994. Tato částka byla v průběhu řízení žalobkyní snížena
o částku 733.250,87 Kč, kterou obdržela z výtěžku zpeněžení v konkursu
prohlášeném na majetek společnosti MIDO, a. s. Aktuální nedoplatek kupní ceny
tak činí 17,009.680,93 Kč. Žalovaný požádal 23. března 1994 o povolení splátek
kupní ceny a jeho žádosti bylo vyhověno rozhodnutím Ministerstva pro správu
národního majetku a jeho privatizaci z 12. srpna 1994. Poté, co žalovaný
majetek nabytý kupní smlouvou vložil do základního kapitálu společnosti MIDO,
a. s., vzniklé zápisem do obchodního rejstříku 1. července 1994, a tato
skutečnost byla Fondu oznámena dopisem z 1. listopadu 1994, byl žalovaný Fondem
vyzván k doplacení kupní ceny do 30. dubna 1995, což neučinil. Dopisem z 11. listopadu 1996 byla MIDO, a. s., vyzvána k okamžitému doplacení zbytku kupní
ceny a žalovaný vyrozuměn, že nebude-li kupní cena společností uhrazena, bude
nedoplatek vymáhán po něm. Mezi stranami bylo nesporné, že žalovaný nebyl nikdy
vyzván k zaplacení úroků z prodlení spolu s jejich vyčíslením a určením lhůty
splatnosti. S ohledem na námitky vznesené žalovaným se soud prvního stupně zabýval
(ne)platností smlouvy a uvedl, že smlouva je co do určení jejího předmětu
určitá a srozumitelná [§ 37 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)]. Smlouva vznikla jako výsledek procesu upraveného zákonem č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále též jen
„zákon“), jímž jsou výslovně konkretizovány jednotlivé kroky při uzavření
smlouvy. Zákon obsahuje samostatnou právní úpravu a ustanovení obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) lze použít subsidiárně.
Po posouzení
předložených listinných důkazů dospěl soud prvního stupně z hlediska ustanovení
zákona k závěru, že proces privatizace proběhl zcela standardním způsobem a
předmět smlouvy i kupní cena byly určeny přesně v intencích zákona. Zdůraznil,
že z ustanovení § 1 a § 2 zákona je zřejmé, že předmětem úpravy je prodej
podniku, popř. jeho části, nikoli snad pouze prodej souboru movitých či
nemovitých věcí. Je-li smlouva uzavřena podle zákona, pak z toho plyne, že
jejím předmětem je prodej (části) podniku, přičemž ve smlouvě je výslovně
uvedeno, že předmětem privatizace je majetek uvedený v čl. II podle
aktualizovaného privatizačního projektu č. 20285, schváleného vládou České
republiky. V tomto privatizačním projektu a v rozhodnutích státních orgánů
citovaných v čl. I smlouvy je jednoznačně uvedeno, že předmětem privatizace a
tím i předmětem kupní smlouvy je část státního podniku Drogerie Jihlava, a to
velkoobchodní závod 37-81 Brno. Soud prvního stupně dospěl k závěru i o
určitosti kupní ceny, která měla být podle smlouvy konkretizována podle účetní
závěrky k 31. prosinci 1994 (správně 1993) s tím, že takový způsob určení kupní
ceny je jednak logický, jednak koresponduje s ustanovením § 482 obch. zák.,
nadto je v praxi zcela obvyklý, když jde o prodej části podniku, kde stav
majetku, závazků i pohledávek se neustále mění. To, že žalovanému byl znám
předmět prodeje a výše kupní ceny, vyplývá i z toho, že s nabytou části podniku
dále disponoval a že v žádostech z 23. března 1994 a 25. března 1994 o povolení
splátek vycházel z kupní ceny ve výši 29,571.553,- Kč. K ujednání o smluvní pokutě v čl. VIII smlouvy (uplatněné ve výši 15,244.600,-
Kč) za porušení závazku nepřevést žádnou z nemovitostí uvedených v čl. II
smlouvy na třetí osobu před úplným zaplacením kupní ceny, soud prvního stupně
uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána platně, a neshledal ani důvod pro její
moderaci. Podmínky, za nichž vzniklo podle smlouvy právo na smluvní pokutu,
považoval za zcela konkrétní. V čl. VIII smlouvy byla jednoznačně určena i její
výše 35 % z částky rovnající se účetní hodnotě majetku uvedené v čl. IV smlouvy
(43,556.000,- Kč). Soud prvního stupně shledal též omezení žalovaného v
nakládání s nabytým majetkem do doby úplného zaplacení kupní ceny v souladu se
zákonem, když obdobný postup připouští občanský zákoník (výhradu vlastnictví),
a je tedy nepochybné, že lze v souvislosti s kupní smlouvou sjednat i (typově
mírnější) podmínku, že do úplného zaplacení kupní ceny nebude moci nabyvatel s
nabytým majetkem disponovat, zejména jej zcizit, jak bylo dohodnuto ve smlouvě. Výši smluvní pokuty považoval za přiměřenou závažnosti porušení smluvních
ujednání. Nepřisvědčil ani námitce promlčení tohoto nároku, neboť nárok na
smluvní pokutu mohl být uplatněn poprvé k 1. červenci 1994, kdy do obchodního
rejstříku byla zapsána společnost MIDO, a. s., do jejíhož základního kapitálu
byl žalovaným nabytý majetek vložen. Byl-li tedy nárok na zaplacení smluvní
pokuty za porušení závazku nepřevést nabytý majetek před zaplacením kupní ceny
uplatněn poprvé u soudu 9. září 1997 (správně 9.
října 1997), stalo se tak
včas, před uplynutím promlčecí doby. Žalobu o zaplacení úroků z prodlení soud prvního stupně považoval za
předčasnou, neboť žalobkyně nedodržela smluvní podmínky dohodnuté k uplatnění
nároku na jejich zaplacení, když neprovedla vyúčtování, neurčila lhůtu k
zaplacení a nevyzvala žalovaného k jejich úhradě. Požadovala-li žalobkyně dále
částku 4,355.600,- Kč jako „propadnou záruku“, pak takový nárok nemá podle
zákona ani smlouvy a nejde ani o nedoplatek kupní ceny, jak žalobkyně následně
tvrdila. Soud prvního stupně dovodil, že podle čl. IV bodu 4 smlouvy jde o
smluvní pokutu, a protože ji žalobkyně z tohoto titulu neuplatnila, žalobu o
zaplacení této částky zamítl. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně i žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III. tak, že
žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 0,1% úrok z prodlení denně z částky
22,098.531,80 Kč od 19. dubna 2001 do 24. dubna 2006 a z částky 21,365.280,93
Kč od 25. dubna 2006 do zaplacení (první výrok), ve zbývající napadené části,
tj. ve výroku I. a zbývající části výroku III., jej potvrdil (druhý výrok),
rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a o
nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok). Odvolací soud se po částečném opakování a doplnění dokazování ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně vyjma závěru ohledně
předčasně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně
z částky požadované žalobkyní. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že
žalobkyně nemá právo na zaplacení částky 4,355.600,- Kč označené v žalobě jako
„propadná záruka“, když ze zákona ani smlouvy takový nárok nevyplývá a nejde
ani o nedoplatek kupní ceny, ale o smluvní pokutu, jak vyplývá z čl. IV bodu 4
smlouvy. Obsah ujednání v čl. IV bodu 4 považoval za rozporný a ujednání z toho
důvodu za neplatné pro neurčitost podle ustanovení § 37 obč. zák. Zdůraznil, že
důvod neplatnosti se vztahuje pouze na tuto část smlouvy, oddělitelnou od
ostatního obsahu. Žalobkyni proto nevzniklo právo požadovat zaplacení částky
4,355.600,- Kč a rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v tomto
rozsahu je správné. K úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z kupní ceny odvolací soud uvedl, že
účastníci si v čl. V smlouvy dohodli, že tento úrok je splatný na základě
vyúčtování, které provede Fond a ten zároveň určí lhůtu k zaplacení. Odvolací
soud dovodil, že za vyúčtování podle článku V smlouvy lze považovat i doručení
žaloby s vyúčtovaným příslušenstvím zástupkyni žalovaného 12. dubna 2001 a jako
lhůtu k plnění - nebylo-li v žalobě stanoveno jinak - lhůtu 7 dnů, která je s
ohledem na dobu několika let, kdy měl žalovaný možnost své závazky plnit
dobrovolně, lhůtou přiměřenou. Na základě tohoto závěru změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit úrok z prodlení 0,1 % denně z
částky 22,098.531,80 Kč od 19. dubna 2001 do 24. dubna 2006 a z částky
21,365.280,93 Kč od 25. dubna 2006 do zaplacení.
K žalovaným namítané neurčitosti předmětu kupní smlouvy kromě argumentace
uvedené již soudem prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že podstatnými
obsahovými náležitosti smlouvy bylo určení předmětu koupě a kupní ceny. Přitom
právní úkon je neurčitý pouze tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má
takové nedostatky, které nelze vyložit ani za použití interpretačních pravidel
určených v ustanovení § 266 odst. 1, 2, 3 a 4 obch. zák. Předmětem kupní
smlouvy, jak vyplývá již ze záhlaví této listiny, je prodej části podniku, a to
postupem podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a na
základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR č. 1216/1993 z 15. prosince
1993. To, že šlo o prodej části státního podniku Drogerie Jihlava, a to
velkoobchodního závodu 37-81 Brno, je rovněž zcela zřejmé. Skutečnost, že
žalovaný bezpochyby věděl, co získává smlouvou do svého majetku, je zřejmá i z
jeho následného chování, protože majetek podle smlouvy přešel do jeho
vlastnictví k 1. lednu 1994 a následně tento majetek vložil jako nepeněžitý
vklad do nově založené společnosti MIDO, a. s. Žalovaný věděl, co nabyl, když
bezprostředně a navíc v rozporu s obsahem smlouvy, aniž by cenu za získaný
majetek zaplatil, tento převedl (vložil) jako nepeněžitý vklad do nově založené
společnosti. Za použití výkladových pravidel, zejména ustanovení § 266 odst. 3
obch. zák. s ohledem na následné chování žalovaného, odvolací soud uzavřel, že
předmět smlouvy byl vymezen natolik určitým způsobem, že smlouvu nelze
považovat za neplatnou ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák. Ke stejnému závěru
dospěl i ohledně kupní ceny, když i z doplněného dokazování zápisem o předání
majetku z 3. února 1994 zpracovaným podle ustanovení § 19 až 21 zákona vyplývá,
že kupní cena byla stanovena částkou 29,571.553,- Kč, žalovaný s touto kupní
cenou výslovně souhlasil, když listinu podepsal a opatřil otiskem svého razítka. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce neplatnosti, příp. nepřiměřenosti
smluvní pokuty dohodnuté v čl. VIII smlouvy ve výši 35 % z účetní hodnoty
majetku vyčíslené žalobkyní na 15,244.600,- Kč. Ujednání o omezení nakládání s
převedeným majetkem do doby zaplacení kupní ceny považoval za legální institut,
jenž Fond zvolil a se kterým žalovaný souhlasil. S ohledem na vysokou hodnotu a
význam zajišťované povinnosti, tj. zaplacení doplatku kupní ceny ve výši
17,742.932,- Kč fyzickou osobou, je stanovení vysoké smluvní pokuty na místě a
není důvod pro její moderaci. Zároveň takové ujednání smluvních stran nelze
považovat za nemravné nebo za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům) podal žalovaný
dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení
§ 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, podle něhož je kupní smlouva
jak co do předmětu plnění, tak co do kupní ceny určitá. Namítá, že určitost a
srozumitelnost smlouvy je třeba hodnotit v návaznosti na účetní závěrku
zpracovanou k 31. prosinci 1993, kterou však nebyl proveden důkaz. Kupní
smlouva obsahuje pouze odkaz na prodej části podniku - majetek uvedený v
aktualizovaném privatizačním projektu, aniž by byl tento projekt součástí kupní
smlouvy a bylo možno konstatovat, že skutečně prodaný majetek je totožný s
majetkem vymezeným v účetní závěrce a předávacím protokole. Ve smlouvě nejsou
vymezeny jednotlivé pohledávky a závazky podniku; práva a povinnosti jsou zde
dávány pouze do souvislosti s majetkem specifikovaným v čl. II. smlouvy. Ohledně povinnosti zaplatit smluvní pokutu dovolatel zdůrazňuje, že vědomě
ujednání čl. VIII smlouvy neporušil, když nemovitosti nepřeváděl na třetí
osobu, ale pouze je jako zakladatel vložil do akciové společnosti. Navíc
ujednání o smluvní pokutě ve výši 35 % je ujednáním neurčitým, a proto také
neplatným. Z ujednání o smluvní pokutě nelze podle jeho názoru v žádném případě
dovodit, že by se vztahovalo i na vklad nemovitosti do akciové společnosti
účastníka smlouvy. Setrvává na vznesené námitce promlčení smluvní pokuty, když
splatnost smluvní pokuty mohla nastat vzhledem k nedostatku ujednání o termínu
úhrady až po výzvě žalobkyně, přičemž nebylo sporné, že žádná výzva žalovanému
zaslána nebyla. S odkazem „na judikaturu“, podle které právo vlastníka nakládat
s věcí nemůže být omezeno jinak než výslovným ustanovením zákona, popř. na jeho
základě, nesouhlasí s argumentací soudů obou stupňů ohledně výhrady
vlastnictví, což v žádném případě nebylo ujednáním, které by kupní smlouva
obsahovala. Ve vztahu k otázce přechodu vlastnického práva k privatizovanému
majetku poukazuje na ustanovení § 18 zákona, z něhož vyplývá, že dnem podpisu
kupní smlouvy a současně dnem nabytí její účinnosti se žalovaný stal vlastníkem
předmětných nemovitostí. Z toho uzavírá, že je-li absolutně neplatné ujednání o
zákazu zcizení nemovitosti, je absolutně neplatné i ujednání o smluvní pokutě. Ohledně přiznání úroků z prodlení dovolatel namítá, že podání a doručení žaloby
nelze považovat za kvalifikované vyúčtování úroku z prodlení, tak jak bylo
dohodnuto v čl. V smlouvy. Pokud žaloba vůbec nějaké vyúčtování obsahovala,
týkalo se pouze vyúčtování za období od 1. dubna 1994 do 1. března 1997 a další
doplnění žaloby již jiné vyúčtování neobsahovalo. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání
odmítnout, případně zamítnout. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl.
II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. K podání dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž
byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky
4,355.600,- Kč, není žalovaný subjektivně oprávněn, neboť v této části mu
nebyla napadeným rozhodnutím způsobena žádná újma odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138). V tomto rozsahu bylo proto
dovolání odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b)
o. s. ř. Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky
32,254.280,93 Kč může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde a
důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Je tomu tak proto, že závěry odvolacího soudu o (ne)platnosti smlouvy pro
(ne)určitost či (ne)srozumitelnost jejího předmětu a výše kupní ceny, příp. pro
(ne)určitost výše smluvní pokuty za porušení závazku nepřevést nabyté
nemovitosti na třetí osobu před úplným zaplacením kupní ceny, žádnou otázku
zásadního právního významu neotvírají. Výklad ujednání článků I, II, IV a VIII
smlouvy a ujednání v zápise o předání majetku, jak jej provedl odvolací soud,
přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §
476 a násl. obch. zák. a § 19 a násl. zákona), když plně respektuje zásady
výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakož i závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 11. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007 (jenž je dostupný na
jeho webových stránkách) k otázce srozumitelnosti právních úkonů. Za zásadně právně významnou nepovažuje dovolací soud ani otázku promlčení
nároku na smluvní pokutu za porušení smluvního závazku nepřevést nabyté
nemovitosti do doby úplného zaplacení kupní ceny. Namítá-li dovolatel, že
splatnost smluvní pokuty nenastala v důsledku nedoručení výzvy k úhradě, pak
přehlíží, že stejně jako u práva na úroky z prodlení nastala splatnost smluvní
pokuty uplynutím přiměřené lhůty od doručení podání žalobkyně ze dne 7. října
1997 (soudu doručeno 9. října 1997), v němž právo uplatnila a smluvní pokutu
vyčíslila, zástupkyni dovolatele 12. dubna 2001, přičemž k porušení smluvního
závazku došlo k 1. červenci 1994 (zápis společnosti MIDO, a. s. do obchodního
rejstříku).
Závěr odvolacího soudu o nepromlčení práva na smluvní pokutu není v
rozporu s hmotným právem (ustanoveními § 393, 397 a 402 obch. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným rovněž námitka, že
smluvní pokuta podle článku VIII. smlouvy byla sjednána v rozporu se zákonem,
když omezovala právo žalovaného nakládat s nabytými nemovitostmi do doby
zaplacení kupní ceny. Obsahovala-li smlouva vedle podstatných náležitostí i
toto omezující ujednání, nejde o ujednání, jež by bylo důvodem neplatnosti
smlouvy podle ustanovení § 39 obč. zák., když není v rozporu se zákonem, zákon
neobchází, není ani v rozporu s dobrými mravy, ale jde o ujednání, jež je v
souladu s jednou ze základních zásad, na nichž obchodní zákoník spočívá, a to
se zásadou smluvní volnosti stran. Zavázal-li se tedy dovolatel jako
podnikatel, že nepřevede nemovitosti nabyté kupní smlouvou na třetí osobu až do
okamžiku zaplacení kupní ceny, využil tak možnosti upravit vzájemná práva a
povinnosti nad rámec dispozitivních ustanovení zákona. Na zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani prostřednictvím
výhrady, že nebyl proveden důkaz účetní závěrkou, protože jde o výhradu
podřaditelnou pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, jestliže tvrzené vady (jako je tomu v
projednávané věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního
významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Jelikož dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž
byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky
32,254.280,93 Kč není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z části je i důvodné. Dovolatel namítá, že podání žaloby nelze považovat za kvalifikované vyúčtování
úroku z prodlení, tak jak bylo dohodnuto v čl. V smlouvy, a pokud žaloba vůbec
nějaké vyúčtování obsahovala, pak se týkalo pouze vyúčtování za období od 1. dubna 1994 do 1. března 1997. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších
stupňů, smluvní strany se v čl. V smlouvy dohodly, že úrok je splatný na
základě vyúčtování, které provede Fond a ten zároveň určí lhůtu k zaplacení. Z
ujednání vyplývá, že žádný konkrétní postup pro vyúčtování úroků z prodlení
nebyl smlouvou stanoven.
Dovolací soud proto považuje závěr odvolacího soudu,
podle něhož splatnost úroku z prodlení - při absenci samostatného vyúčtování a
výzvy k úhradě - tak nastala uplynutím přiměřené lhůty (7 dnů) od doručení
žaloby, v níž byl úrok z prodlení řádně uplatněn, zástupkyni dovolatele, za
správný, v souladu s ustálenou soudní praxí, podle které je žaloba
kvalifikovanou výzvou k plnění. S dovolatelem nelze souhlasit, že úroky byly
žalobou uplatněny jen za dobu do 1. března 1997, když ze žaloby se podává, že
žalobkyně požaduje „úroky z prodlení ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den
prodlení k 1. březnu 1997 ve výši 18,913.965,- Kč až do skutečného zaplacení …“
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu co do povinnosti žalovaného zaplatit
žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 17,742.931,80 Kč od 19. dubna 2001 do 24. dubna 2006 a z částky 17,009.680,93 Kč od 25. dubna 2006 do
zaplacení, je správné, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu zamítl (§ 243b
odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
patří i rozpor mezi výrokem I. rozsudku odvolacího soudu a odůvodněním
rozsudku, jehož důsledkem je nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu ustanovení §
157 odst. 2 o. s. ř. co do výše částky, z níž odvolací soud přiznal žalobkyni
úroky z prodlení. Uvádí-li odvolací soud v odůvodnění rozsudku jako své zjištění, že kupní cena,
s níž žalovaný vyslovil souhlas, byla 29,571.553,- Kč a závěr, že požadavek
žalobkyně na zaplacení nedoplatku kupní ceny k 1. březnu 1997 ve výši
17,742.932,- Kč byl po právu (viz odst. 1 na str. 10 rozsudku), přičemž tato
částka se snížila o 733.250,87 Kč, jež byly žalobkyni uhrazeny v konkursu
probíhajícím na majetek společnosti MIDO, a. s., a dále závěr, že žalobkyně
nemá právo na zaplacení částky 4,355.600,- Kč z titulu kupní ceny ani z jiného
důvodu (viz odst. 3 na str. 10 a odst. 1 na str. 11 rozsudku), přesto uložil
žalovanému zaplatit úrok z prodlení z částky 22,098.531,80 Kč, resp. z částky
21,365.280,93 Kč, aniž by ozřejmil, jakými úvahami se řídil, dospěl-li k
závěru, že žalobkyně má podle čl. V smlouvy právo na úrok z prodlení i z jiné
částky než z nezaplacené kupní ceny, je výrok rozsudku v rozporu s odůvodněním
rozsudku. Rozdíl mezi částkami uvedenými ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu
(z nichž byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení) a nedoplatky kupní ceny (k datu
1. března 1997 a 25. dubna 2006) představuje právě částku 4,355.600,- Kč. Nemá-
li žalobkyně podle závěru odvolacího soudu pohledávku v této výši za žalovaným,
nemůže být žalovaný v prodlení s jejím zaplacením a žalobkyně nemá právo na
úrok z prodlení za prodlení s její úhradou.
Poněvadž odvolací soud nezdůvodnil, jak dospěl k závěru o výši dlužné částky
nad částky nezaplacené kupní ceny, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 0,1
% denně z částky 4,355.600,- Kč od 19. dubna 2001 do zaplacení a v závislých
výrocích II. a IV. o náhradě nákladů řízení zrušil podle § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu