26 Cdo 548/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro
doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště
České Budějovice, Prokišova 5, České Budějovice, proti žalované ŠEJKO s.r.o.,
se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 710/31, IČ: 15771423, zastoupené
JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí
Přemysla Otakara II. 36, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Českém Krumlově pod sp. zn. 3 C 4/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2011, č. j. 22 Co
2053/2011-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2011, č. j. 22
Co 2053/2011-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou dne 25. ledna 2011 u Okresního soudu v
Českém Krumlově /soudu prvního stupně/), aby žalované byla uložena povinnost
vyklidit „pozemek - stavební parcelu č. 356, zapsanou na LV č. 60000 pro obec
Český Krumlov a k.ú. P. – D.“ (dále jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“).
V žalobě mimo jiné uvedla, že je nucena ji podat s ohledem na ustanovení § 676
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), neboť – z důvodů v ní rozvedených – nemůže akceptovat
(další) obnovení nájmu předmětného pozemku (za týchž podmínek) pro žalovanou,
která pozemek užívá i po skončení nájmu k 31. prosinci 2010.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. června 2011, č. j. 3 C 4/2011-70,
žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný pozemek vyklidit a
vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně
rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal za zjištěno, že žalobkyně jako vlastnice pozemku a
jeho pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně a vlastnice budovy postavené na
pozemku uzavřely dne 22. prosince 2004 smlouvu o nájmu předmětného pozemku
(dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. ledna 2005 do 31. prosince
2009. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že
užívala-li žalovaná předmětný pozemek i po uplynutí sjednané doby nájmu (tj. po
31. prosinci 2009) a žalobkyně proti ní nepodala do třiceti dnů žalobu na
vyklizení u soudu, Nájemní smlouva se od 1. ledna 2010 obnovila podle § 676
odst. 2 obč. zák. o jeden rok, přičemž nájemní poměr pak skončil dne 31.
prosince 2010. Uzavřel, že poté se již obnovit nemohla, jelikož jejímu obnovení
žalobkyně zabránila právě žalobou podanou v dané věci; ostatně jiným způsobem
by se ukončení nájemního poměru k pozemku ani nedomohla. Proto žalobě vyhověl,
aniž pokládal za významné tvrzení žalované, že na nezastavěné části pozemku
nemá umístěny žádné (movité) věci a ani ji neužívá.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. 22 Co 2053/2011-97, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech
řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě
dospěl k odlišným právním názorům na možnost obnovení Nájemní smlouvy podle §
676 odst. 2 obč. zák. Podle jeho názoru obnovování Nájemní smlouvy podle
citovaného ustanovení bránila v případě, kdy je předmětem nájmu pozemek ve
vlastnictví státu, speciální právní úprava obsažená v § 27 odst. 2 zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“);
nájemní poměr k pozemku tudíž musel v důsledku toho zaniknout uplynutím
sjednané doby nájmu k 31. prosinci 2009. Přes to však vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že vyklizovací žalobu (jako prostředek, který měl
zabránit obnovování Nájemní smlouvy) pro „nadbytečnost“ zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. V dovolání především namítla, že byť vlastníkem pozemku a jeho
pronajímatelem je stát, nemůže právní úprava obsažená v ustanovení § 27 odst. 2
zákona č. 219/2000 Sb. bránit obnovování nájmu podle § 676 odst. 2 obč. zák.,
neboť „v případě připuštění opačného názoru by vznikla nepřípustná nerovnost
mezi jednotlivými subjekty nájemního vztahu“. Podle jejího mínění se tedy
Nájemní smlouva (uzavřená na dobu určitou od 1. ledna 2005 do 31. prosince
2009) obnovila dne 1. ledna 2010 o jeden rok; dalšímu obnovení Nájemní smlouvy
za týchž podmínek o jeden rok zabránila žaloba na vyklizení podaná v lednu
2011. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, byť podle
jejího přesvědčení měl odvolací soud zamítnout vyklizovací žalobu zejména „pro
nemožnost uložit … povinnost vyklidit pozemek zastavěný … stavbou, která není
stavbou nepovolenou“. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), jednající v dovolacím řízení prostřednictvím zaměstnance s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a 2 písm. b/ o.s.ř.), a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když
nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou
vadou je řízení v dané věci postiženo.
Podle judikatury Nejvyššího soudu tzv. jinou vadou řízení je též
nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí pro věcný nebo logický
rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním (srov. usnesení ze dne 26.
září 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, uveřejněné pod č. 194 v sešitě č. 10 z roku
2002 časopisu Soudní judikatura a pod C 1444 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudky ze dne 27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo
273/2005, a ze dne 4. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 3432/2006).
Ustálená soudní praxe dovodila, že základním předpokladem pro poskytnutí
ochrany podle § 126 odst. 1 obč. zák. je – vedle prokázání vlastnického práva
žalobce – též prokázání skutečnosti, že žalovaný neoprávněně do výkonu jeho
vlastnického práva zasahuje (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky z 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001, uveřejněné pod C 2006 ve
svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo
2511/2004, z 20. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 2362/2006, a z 14. dubna 2011, sp.
zn. 26 Cdo 2450/2010).
V posuzovaném případě jde o řízení, v němž se dovolatelka (vlastnice
předmětného pozemku) domáhala vyklizení žalované z předmětného pozemku s
odůvodněním, že po skončení nájemního poměru (obnoveného o jeden rok)
založeného Nájemní smlouvou ho užívá bez právního důvodu; šlo tudíž o nárok na
ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. Jestliže odvolací soud
žalobu na vyklizení pozemku zamítl přes to, že dovodil, že žalované již
nesvědčí právní titul k jeho užívání (neboť nájemní poměr k pozemku zanikl /a
neobnovil se ani o jeden rok podle § 676 odst. 2 obč. zák./ dokonce k 31.
prosinci 2009 uplynutím sjednané doby nájmu), je uvedené (zamítavé) rozhodnutí
v logickém rozporu s jeho odůvodněním, neboť táž okolnost, jež zakládá právo na
ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení
nemovitosti (zde pozemku), nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva
(v tomto případě pro „nadbytečnost“).
Lze uzavřít, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro logický rozpor mezi
jeho měnícím (zamítavým) výrokem a odůvodněním. Řízení před odvolacím soudem
tudíž trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o.s.ř.), aniž se – pro předčasnost – zabýval uplatněným
dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že již v rozsudku ze dne 6. října
2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, uveřejněném pod C 2188 ve svazku 27 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že žaloba
na vyklizení pozemku poskytuje vlastníku pozemku ochranu proti tomu, kdo má
neoprávněně na tomto pozemku umístěny věci movité, příp. tento pozemek užívá;
nedotýká se věci nemovité, nacházející se na pozemku a náležející tomu, kdo má
pozemek vyklidit. Vlastník pozemku se může domáhat jeho vyklizení bez ohledu na
to, zda se na uvedeném pozemku nachází rovněž nemovitá stavba náležející osobě,
proti které žaloba na vyklizení směřuje.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu