26 Cdo 2511/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce Bytového družstva K., zastoupeného advokátkou, proti
žalovaným 1) J. M., 2) D. M., 3) J. K., všech zastoupených advokátem, o
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C
110/2000, o dovolání 1. a 3. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 23. března 2004, č.j. 25 Co 488/2003-92, takto:
Rozsudek Městského soudu ze dne 23. března 2004, č.j. 25 Co
488/2003-92, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. srpna
2003, č.j. 12 C 110/2000-75, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 10 k dalšímu řízení.
Obvodní sou d pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11.
8. 2003, č.j. 12 C 110/2000-75, uložil žalovaným vyklidit a vyklizený žalobci
předat družstevní byt č. 1 o velikosti 3+1, který se nachází v 1. patře domu
č.p. 3083 v P., KÚ S. (dále jen „předmětný byt“), a to do 15 dnů od právní moci
rozsudku; dále rozhodl i o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl
soud prvního stupně k závěru, že členství 1. žalované a 2. žalovaného v Bytovém
družstvu K. (žalobce) zaniklo jejich vyloučením z důvodu hrubého porušování
dobrých mravů v domě osobami užívajícími předmětný byt jako podnájemníci bez
souhlasu pronajímatele, a to i přes opakovanou písemnou výstrahu ze strany
žalobce. Rozhodnutí představenstva žalobce o vyloučení bylo 1. žalované
doručeno dne 18. 7. 2000 a 2. žalovanému dne 31. 7. 2000. Protože rozhodnutí o
vyloučení 1. žalované a 2. žalovaného je hmotněprávním úkonem, nastaly jeho
právní účinky okamžikem doručení. Z tohoto důvodu nemohli 1. žalovaná a 2.
žalovaný dne 31. 7. 2000 platně uzavřít s 3. žalovanou smlouvu o převodu
členských práv a povinností k předmětnému bytu, neboť v této době již nebyli
členy žalobce. Podle soudu prvního stupně nemohlo na věci nic změnit ani to, že
se 1. žalovaná a 2. žalovaný proti rozhodnutí představenstva žalobce o jejich
vyloučení odvolali k členské schůzi, která citované rozhodnutí potvrdila,
protože podle obchodního zákoníku vyloučením členství v družstvu zanikne a
odvolání proti rozhodnutí o vyloučení nemá odkladný účinek. Odchylná úprava
odkladného účinku ve stanovách tak není možná. Soud prvního stupně dále
zjistil, že 1. žalovaná a 2. žalovaný soudně nenapadli ve lhůtě stanovené v §
231 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001 platnost
rozhodnutí členské schůze o jejich vyloučení z družstva, a proto žalobě na
vyklizení ve smyslu § 714 obč. zák. vyhověl. S otázkou bytové náhrady se
vypořádal tak, že jestliže nájemní vztah zanikl z důvodů uvedených § 711 odst.
1 písm. c) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pak stačí v daném
případě při vyklizení poskytnout přístřeší dle § 712 odst. 5 věty první obč.
zák.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č.j.
25 Co 488/2003-92, ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve
výroku o nákladech řízení pak rozhodnutí napadené odvoláním změnil; současně
rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil ze
zjištěným skutkovým stavem a v podstatě i s právním závěrem soudu prvního
stupně, byť použil poněkud odlišnou argumentaci. Podle odvolacího soudu nelze
právní účinky spojené s podáním odvolání do rozhodnutí představenstva o
vyloučení z družstva posuzovat z hlediska procesních předpisů, neboť vyloučení
z družstva je hmotněprávním úkonem, nikoli výsledkem rozhodovací činnosti v
řízení upraveném procesními předpisy (nejedná se ani o správní, ani o soudní
rozhodnutí). Proto lze dovodit, že rozhodnutí představenstva o vyloučení je
třeba, v souvislosti s úpravou stanov žalobce, považovat za právní úkon
podmíněný odkládací podmínkou v závislosti na tom, zda je odvolání podáno, a
pokud ano, tak jak o něm bude následně rozhodnuto. V každém případě účinky
vyloučení nastávají v okamžiku, kdy byl tento právní úkon učiněn, tj. ke dni
doručení písemného oznámení o vyloučení z družstva. Do doby rozhodnutí členské
schůze družstva o odvolání tak 1. žalované a 2. žalovanému zůstalo zachováno
pouze právo bydlet v předmětném bytě. Jakékoli právní dispozice s členskými
právy a povinnostmi v tomto období jsou proto neplatné pro rozpor se zákonem ve
smyslu § 39 obč. zák. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně správně
zabýval otázkou, zda 1. žalovaná a 2. žalovaný nevyužili svého práva na soudní
přezkum platnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva podle § 231 odst. 5
obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001 nebo zda toto jejich právo
ještě trvá. Přestože členská schůze družstva potvrdila rozhodnutí
představenstva o vyloučení prvních dvou žalovaných v době před novelou
obchodního zákoníku účinnou od 1. 1. 2001, kdy obchodní zákoník nestanovil
lhůtu k podání žaloby na určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o
vyloučení a v praxi se tato mezera v zákoně řešila aplikací obecné promlčecí
lhůty, která by žalovaným uplynula v září 2004, je podle názoru odvolacího
soudu na místě použít ustanovení § 231 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění
účinném od 1. 1. 2001, které již pro tyto účely stanoví lhůtu tří měsíců ode
dne konání členské schůze, jež vyloučení potvrdila nebo jestliže nebyla řádně
svolána, pak ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze,
nejpozději však do jednoho roku od jejího konání. Je totiž v zájmu právní
jistoty účastníků dotčených právních vztahů, aby podle novelizovaného
ustanovení byly posuzovány i lhůty, které počaly běžet před 1. 1. 2001 s tím,
že jejich běh skončí nejpozději do jednoho roku od tohoto data. Za správný
považoval odvolací soud i právní závěr soudu prvního stupně ohledně bytové
náhrady.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadly 1. a 3. žalovaná
dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), aniž uvádějí, v čem spatřují
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelky brojí proti právnímu
závěru odvolacího soudu o tom, že právní účinky vyloučení nastanou ke dni
doručení oznámení o vyloučení a k tomuto okamžiku dotčené subjekty pozbývají
členská práva a povinnosti, a jsou tak oprávněny v předmětné bytě toliko
bydlet. Tento výklad totiž zcela popírá smysl speciálního ustanovení, které si
členové družstva ujednali ve svých stanovách o odkladném účinku rozhodnutí o
vyloučení. S ohledem na uvedené 1. žalovaná a 2. žalovaný oprávněně převedli
práva a povinnosti člena družstva na 3. žalovanou, a žalobce s ní přesto nikdy
nejednal. Dále mají dovolatelky za to, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku aplikace obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001, neboť z
přechodných ustanovení vztahujících se k novele obchodního zákoníku nelze
dovodit právní názor, který vyslovil odvolací soud, podle něhož je třeba v
daném případě použít novelizované znění ustanovení § 231 odst. 5 obchodního
zákoníku i na lhůty, jejichž běh započal před tímto datem. Odvolací soud
správně konstatoval, že podle úpravy obchodního zákoníku před novelizací by
lhůta k podání „odvolání“ žalovaných proti rozhodnutí členské schůze o
potvrzení vyloučení uplynula až v září 2004, proto je třeba rozhodnutí soudu
prvního stupně změnit tak, že se žaloba „odmítne“. Dovolatelky proto navrhují,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Posléze obě žalované dovolání doplnily o návrh na
odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu § 243 o.s.ř.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelky jsou zastoupeny advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že rozhodnutí
představenstva o vyloučení člena družstva je hmotněprávním úkonem, jehož účinky
nastanou dnem jeho doručení členu družstva a že běh lhůt k podání odvolání k
členské schůzi (§ 231 odst. 4) a k podání návrhu na soudní přezkum platnosti
rozhodnutí členské schůze (§ 231 odst. 5) podléhá z důvodu právní jistoty
režimu obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001, byť členská schůze
rozhodovala ještě za účinnosti obchodního zákoníku ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., která tyto lhůty výslovně upravila.
Námitkou, že žalobě na vyklizení bytu nelze vyhovět, neboť byla vzhledem k
okolnostem uvedeným v dovolání podána předčasně, žalované v dovolání správnost
tohoto právního závěru napadly.
Protože otázku zániku členství žalovaných v družstvu a s tím související otázku
vyklizení bytu ze strany žalovaných posoudil odvolací soud (a také soud prvního
stupně) v rozporu s hmotným právem, nelze než ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/
ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. dovodit, že jde (ve vztahu k této
otázce) o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v otázce vyklizení bytu
zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. přípustným (pro řešení této otázky).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ve věci samé je závislé na vyřešení předběžné
otázky, zda žalovaní 1 a 2 jsou nadále společnými nájemci předmětného bytu a
členy žalujícího družstva, jde v daném případě (ve vztahu k nim) o takové
společné právo, respektive povinnost, že se rozhodnutí musí vztahovat na oba
tyto účastníky, kteří vystupují na jedné straně a úkony jednoho z nich platí i
pro druhého (§ 91 odst. 2 o.s.ř.); dovolací soud proto přezkoumal napadené
rozhodnutí v celém rozsahu, třebaže žalovaný 2 dovolání nepodal (§ 242 odst. 2
písm. c/ o.s.ř.).
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z
obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právním posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci
uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení
správnosti právního názoru, že žalobě na vyklizení bytu lze vyhovět proto, že
zánikem členství žalovaných v bytovém družstvu zaniklo (ve smyslu § 714 obč.
zák.) též jejich právo nájmu družstevního bytu.
V projednávané věci jde o vyklizení družstevního bytu 1. žalovanou a 2.
žalovaným, kteří byli vyloučeni z žalujícího družstva rozhodnutím
představenstva družstva ze dne 28. 6. 2000. Členská schůze žalobce potvrdila
rozhodnutí představenstva družstva dne 18. 10. 2000. Se zřetelem k uvedenému je
třeba věc posoudit podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince
2000 (dále opět jen „obch. zák.“), a to i pokud jde o lhůtu k uplatnění návrhu
na prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, neboť
přechodná ustanovení k zákonu č. 370/2000 Sb. neposkytují oporu pro závěr, že
délka lhůty je určována ustanovením § 231 odst. 5 obch. zák. ve znění
účinném od 1. 1. 2001 a že tato lhůta běží od 1. 1. 2001.
Podle § 231 odst. 3 obch. zák. člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes
výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených
ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně
odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu
družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud
stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo
podat člen odvolání k členské schůzi. Podle § 231 odst. 4 obch. zák. soud na
návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o
vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami.
Z uvedeného vyplývá, že – na rozdíl od úpravy vyloučení společníka v obchodních
společnostech rozhodnutím orgánu společnosti – je proces vyloučení člena
družstva koncipován zákonem jako dvouetapový, s tím, že stanovy jej mohou
zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi.
Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je
jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž
členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné
odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až)
marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004).
Z citovaných ustanovení se dále podává, že zákon (obchodní zákoník ve znění
účinném do 31. prosince 2000) sice zakládá právo člena družstva domáhat se
změny rozhodnutí představenstva o svém vyloučení odvoláním k členské schůzi,
avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanoví žádnou lhůtu. Za této
situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva je třeba aplikovat
obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení § 397 obch. zák.
(srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2000,
sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry je třeba obdobně vztáhnout i
na určení lhůty k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské
schůze o vyloučení soudem dle § 231 odst. 4 obch. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003).
Při posuzování správnosti právního názoru odvolacího soudu nelze přehlédnout,
že Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 18. dubna 2000,
sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001
časopisu Soudní judikatura (dále rovněž v rozsudcích ze dne 28. srpna 2002, sp.
zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003)
vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které má být uložena povinnost vyklidit
byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák.,
nelze o povinnosti k vyklizení rozhodnout, neboť rozhodnutím členské schůze,
popřípadě soudu může být rozhodnutí představenstva o vyloučení zvráceno; teprve
po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva podle § 231 odst. 3 a odst. 4 obch.
zák., popřípadě po právní moci rozhodnutí podle § 231 odst. 4 obch. zák., lze
rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu. Od uvedeného právního názoru se
dovolací soud neodchyluje ani v projednávané věci.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně posoudil okamžik zániku
členství 1. žalované a 2. žalovaného v družstvu, který nastal až rozhodnutím
členské schůze o jejich vyloučení, tedy nikoli dnem doručení oznámení o
rozhodnutí představenstva o vyloučení.
V důsledku nesprávného právního názoru soudy obou stupňů vadně posoudily
otázku, zda lhůta pro uplatnění práva podle § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. marně
uplynula a nezabývaly se řešením právně významné otázky, zda členská práva a
povinnosti přešly ve vztahu k družstvu na nabyvatele (3. žalovanou) ve smyslu §
230 věty druhé a třetí obch. zák.
Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně, popřípadě soud odvolací
nepřehlédnou, že základním předpokladem pro poskytnutí ochrany vlastnického
práva dle § 126 odst. 1 obč. zák. (jinými slovy věcné pasivní legitimace) je
skutkové zjištění, že žalovaný (v dané věci všichni tři žalovaní) neoprávněně
do výkonu vlastnického práva žalobce zasahují (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001, a ze dne 6. března
2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 26, C 2006, a svazek 3, C 289).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senát