28 Cdo 443/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro
doručování Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova
180, proti žalované: Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a. s., IČ: 481 72
898, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 893, zastoupené JUDr. Jiřím
Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o zaplacení
částky 182.324,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 112 C 50/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 3. října 2013, č. j. 25 Co 71/2013-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2012, č.j. 112 C 50/2011-124, jímž
tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 182.324,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,75% z částky 173.824,- Kč za dobu od 21. 12. 2011 do
zaplacení; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č.
1373/2, 1373/3, 1373/4, 1373/5, 1373/6, 1373/7, 1373/8, 1373/15, 1373/19 a
1373/17 v kat. území České Meziříčí. Pozemky parc. č. 1373/3, 1373/4 a 1373/17
jsou zastavěny dvěma stavbami ve vlastnictví žalované, jež spolu s ostatními
pozemky tvoří jediný funkční celek – oplocený průmyslový areál, který při své
podnikatelskou činnost užívá výlučně žalovaná. Po skončení nájemního vztahu
účastníků k 31. 12. 2009 žalovaná užívá označené pozemky ve vlastnictví státu
bez právního důvodu, aniž by za užívání poskytovala žalobkyni jakoukoliv
úplatu. Na základě těchto skutečností i odvolací soud uzavírá, že bezesmluvním
užíváním pozemků v předmětném období (od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2011) vznikl
žalované na úkor vlastníka (žalobkyně) majetkový prospěch plněním bez právního
důvodu – bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat (§ 451
odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „obč. zák.“). Výši peněžité náhrady za získaný majetkový
prospěch (§ 458 odst. 1 obč. zák.) soud určil v úrovni obvyklé hladiny
nájemného za pronájem srovnatelných pozemků v daném místě a čase, vycházeje
přitom zejména z ocenění získaného prospěchu znaleckým posudkem. Dodal, že
výměry Ministerstva financí ČR, jimiž dochází k regulaci některých cen, se v
daném případě neuplatní, neboť žalovaná předmětné pozemky užívala ke své
podnikatelské činnosti. Neshledal, že ze strany žalobkyně (hájící majetková
práva státu) šlo by o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. K otázce přípustnosti
dovolání uvedla tolik, že „rozsudek odvolacího soudu spočívá v otázce, která
dosud v rozhodovací činnosti řešena nebyla“; co do důvodů dovolání má za to, že
rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom rekapituluje
skutková zjištění, jež soudy obou stupňů vedla k závěru o vlastnictví žalobkyně
k pozemkům, pokládaje tato zjištění za neúplná a nesprávná. Zpochybňuje závěr
odvolacího soudu o naplnění předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení,
namítajíc, že původně jednotné vlastnictví pozemků a staveb se rozešlo při
privatizaci podniku, patřícího původně státnímu podniku Vodovody a kanalizace,
aniž by později došlo ke sjednocení vlastnictví. Za otázku dovolacím soudem
neřešenou pak pokládá otázku, „zda může dojít k bezdůvodnému obohacení v
situaci, kdy žalobkyně neplní povinnost, jež ji ukládá § 15 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. a předpisy jej provádějící (vyhláška č. 62/2001 Sb.)“. Dodává, že
v minulosti žádala stát opakovaně o převod pozemků do svého vlastnictví a ke
svým tvrzením označuje nové důkazy (listiny o korespondenci účastníků). Navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby
jej dovolací soud „v celém rozsahu potvrdil“. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Otázkou vzniku majetkového prospěchu, získaného užíváním cizí nemovitosti bez
právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých
rozhodnutích, docházeje vždy k závěru, že prospěch vzniká tomu, kdo realizuje
uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho
majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem,
jenž zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen
spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto
povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady
musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci
vznikl.
Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci,
zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle
platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou
hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne
15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo
412/2005 – všechna rozhodnutí dostupná též na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Dovolatelkou zmiňované okolnosti o příčinách, pro které se rozešlo původně
jednotné vlastnictví pozemků a staveb, event. o důvodech, pro které dosud
nedošlo ke sjednocení vlastnictví, nejsou pro posouzení věci relevantní (a na
jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Posouzení, zda jde mezi
účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí totiž jedině na naplnění
znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (ustanovení § 451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro
který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl. Předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní úkon
obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo
643/2000). Žalovanou zmiňované okolnosti doprovázející nakládání s majetkem státu byly pak
odvolacím soudem zvažovány i při posouzení, zda ze strany žalobkyně nejde o
výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to se závěrem
negativním. Vůči tomuto závěru dovolatelka žádné konkrétní námitky nevznáší. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatelky se skutkovými
závěry odvolacího soudu (totiž že odvolací soud – dle názoru dovolatelky –
nepřihlédl ke všem v řízení uplatněným skutečnostem a označeným důkazům), v
situaci, kdy jediným způsobilým dovolacím důvodem – v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – je nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Sluší se přitom dodat, že k dovolatelkou nově uplatněným skutečnostem a důkazům
až v dovolání (viz korespondence účastníků týkající se nakládání s předmětnými
pozemky, rozhodnutí soudu ve sporu o vyklizení pozemků) dovolací soud
přihlédnout nemohl (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).
Z výše uvedeného je ovšem zřejmé, že nastolené otázky právní (jde-li o otázky
pro rozhodnutí určující) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se právě ve věci
nyní posuzované.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s.
ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak na jejich náhradu měla zásadně
právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu