28 Cdo 2412/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň
a) K. K., a b) D. S., proti žalované OSEVA,AGRO Brno, spol. s r.o., IČ
60707925, se sídlem v Brně, Přízova 279/8, o zaplacení 172.240,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 80/2007, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince
2013, č. j. 18 Co 513/2012-425, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Podanou žalobou se
žalobkyně jako podílové spoluvlastnice pozemků parc. č. 2454 o výměře 1134 m2,
parc. č. 2455 o výměře 1413 m2 a parc. č. 2458/1 o výměře 2233 m2 v k. ú. Ž.
(žalobkyni a/ náleží ideální 1/3 a žalobkyni b/ ideální 2/3 pozemků) domáhaly
po žalované náhrady za to, že tyto pozemky užívá, aniž by jí k tomu svědčil
jakýkoliv právní titul. V řízení bylo zjištěno, že předmětné pozemky jsou
začleněny do oploceného areálu žalované, jež se tak jejich užíváním, k němuž ji
neopravňuje žádný právní důvod, bezdůvodně obohacuje na úkor žalobkyň.
Žalovanou tudíž stíhá povinnost vydat nabytý majetkový prospěch odpovídající
nájemnému obvyklému v daném místě a čase. Při určení výše obohacení se soud
poté, co v řízení bylo vypracováno a předloženo několik znaleckých posudků,
přiklonil k závěrům učiněným v revizním znaleckém posudku JUDr. Kalinové, jenž
měl za úplný, srozumitelný a zodpovídající všechny soudem položené otázky.
Námitky žalované vůči tomuto posudku byly zodpovězeny písemným vyjádřením
znalkyně i ústně na jednání a nebyl shledán důvod, proč by znalkyni bylo možno
pokládat za podjatou. Oproti tomu žalovanou předložený znalecký posudek
vypracovaný znaleckým ústavem Stavexis s.r.o. byl zatížen logickými rozpory,
jež znalec nebyl schopen vysvětlit. Soud tedy žalobě vyhověl co do částek
odpovídajících závěrům o obvyklém nájemném dle znaleckého posudku vypracovaného
JUDr. Kalinovou a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.
K odvoláním žalobkyň i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v
Brně, jenž je rozsudkem ze dne 5. 12. 2013, č. j. 18 Co 513/2012-425, v
napadených výrocích I., II. a III. potvrdil, změnil je v nákladových výrocích
IV. a V. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přitakal závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalované ve výši odpovídající obvyklému nájemnému. Zrekapituloval dokazování
provedené k otázce obvyklého nájemného, odmítl námitky, jimiž žalovaná
zpochybňovala správnost zjištění podávajících se ze soudem zohledňovaných
znaleckých posudků, a zdůraznil, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení
nelze přihlížet k tomu, jak žalovaná pozemky užívá a udržuje. Bez významu je i
poukaz na nedostatečný popis pozemků ve znaleckých posudcích a tvrzení o
zřízení ochranného pásma v areálu žalované. Výši obvyklého nájemného je zde
třeba posuzovat ve vztahu k areálu jako celku bez ohledu na to, které části
jsou zastavěny, na kterých je zpevněná plocha či které jsou zatravněny a pod
nimi se nachází inženýrské sítě či septiky. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že
ze sdělení městského úřadu se podává, že celý areál se dle územního plánu
nachází ve stabilizovaných plochách lehké výroby, tedy v plochách zastavěných
„objekty nerušících výrobních provozoven“, jež nejsou srovnatelné s jinými
zemědělskými komplexy, v nichž nejsou pozemky určené k zastavění. Předmětné
pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, a nelze tak na ně pohlížet
jako na zemědělské. S ohledem na určenost pozemků pro zástavbu objekty „lehké
výroby“ bude u nich přicházet v úvahu vyšší nájemné než u pozemků zemědělských.
Není přitom na místě zohledňovat ani to, že pozemky prakticky není možno
pronajmout osobě odlišné od žalované. Odvolací soud uzavřel svou reakci na
námitky účastníků konstatováním, že soud prvního stupně nepochybil, vycházel-li
ze znaleckého posudku JUDr. Kalinové, jež provedla nejrozsáhlejší srovnání
relevantních nájmů, vycházela i z dalších materiálů ve spise a jejíž závěry
korespondují se závěry v řízení provedeného posudku Ing. Meissnera. Posudkem
JUDr. Kalinové určené obvyklé nájemné ve výši 20 Kč/m2 nadto odpovídá i částce,
již v roce 2006 nabízela žalobkyním sama žalovaná. Odvolací soud tedy
rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka
zrekapitulovala základní skutkové okolnosti sporu a poukázala na to, že v
souladu s § 458 odst. 1 obč. zák. by náhrada za užívání pozemku měla být
poměřována obvyklou hladinou nájemného i tím, jakým způsobem byl pozemek
skutečně užíván a jaké nájemné by za takové užívání bylo třeba platit.
Vyjádřila dále názor, že v dané situaci je na místě analogicky aplikovat § 671
odst. 1 obč. zák. ukládající nájemci povinnost platit nájemné podle smlouvy,
jinak nájemné obvyklé v daném místě a čase. Dovolatelka detailně rozebrala
charakter a způsob užívání daných pozemků a označila za absurdní závěr
odvolacího soudu, dle nějž jsou v zemědělských areálech pozemky určené k
zastavění. Možnost stavět v areálu zemědělské výroby je na úvaze stavebního
úřadu v řízení o vydání příslušného územního rozhodnutí. Dovolatelka dále
předestřela obsáhlé výtky proti znaleckému posudku JUDr. Kalinové, jemuž tak
vytkla vadnost výchozích údajů, nejasnost výpočtu i opomenutí skutečností a
podkladů významných pro posouzení věci, zejména kupní smlouvy ze dne 1. 11.
2007 na obdobný pozemek poblíž řešeného areálu. S touto kupní smlouvou
dokládající cenu zastavěného pozemku v daném místě se soud prvního stupně i
soud odvolací nikterak nevypořádaly, v čemž lze spatřovat zásah do práva
žalované na spravedlivý proces. Dle dovolatelky nemůže obstát ani názor
odvolacího soudu, dle nějž je při určení výše nájemného stěžejní, že se
předmětné pozemky nachází dle územního plánu ve stabilizovaných plochách lehké
výroby a že se jedná o „zastavěné pozemky nerušících výrobních provozoven“,
takže lze stanovit výši nájemného jednotně, bez ohledu na jejich individuální
užitnou hodnotu a způsob využití. Tento postoj odporuje hmotnému právu i jeho
výkladu obsaženému v judikatuře – dovolatelka v tomto odkázala na rozhodnutí
Nevyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 823/2007, sp. zn. 33 Odo 668/2002 a sp. zn. 33
Odo 394/2004. Dále odmítla, že by v řízení či před jeho zahájením uznala částku
20 Kč za m2 a za rok jako částku obvyklou. Vyzdvihla rovněž, že její výtky
proti znaleckému posudku JUDr. Kalinové, z nějž soudy učinily stěžejní
zjištění, dokládají, že nejsou přiléhavé soudem deklarované důvody
nepoužitelnosti znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství ze dne 26. 3.
2008 a revizního znaleckého posudku ze dne 17. 6. 2007, jež jsou náležitě
zdůvodněné a adekvátně skutkově podložené. Předestřená argumentace vedla
dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření (sepsaném bez právního zastoupení) poukázaly na
dlouhodobý přístup žalované k řešené otázce a zpochybnily opodstatnění jejího
nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně, včas a vyhovuje požadavkům na právní kvalifikaci osoby, jež
dovolání sepsala, podávajících se z § 241 odst. 2 o. s. ř.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V řešeném případě dovolatelka předestírá především obšírnou polemiku se závěry
soudy použitého znaleckého posudku, aniž by současně Nejvyššímu soudu pokládala
právní otázku, jež by na podané dovolání umožňovala pohlížet jako na přípustné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, a rozhodnutí v něm odkazovaná) v návaznosti
na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/2009) opakovaně zdůraznil, že výtky
směřující proti správnosti znaleckého posouzení je třeba mít za zpochybňující
skutková zjištění soudů nižších stupňů a nelze jim přiznat povahu právních
otázek způsobilých založit přípustnost dovolání. Upíná-li tedy dovolatelka
podstatnou část svých námitek proti přiléhavosti odborných závěrů vyslovených
ve znaleckém posudku, na němž soudy založily své zjištění ceny obvyklé, domáhá
se v podstatě revize správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, což
však Nejvyššímu soudu v souladu se zákonnou úpravou dovolacího řízení (srov. §
241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.) nepřísluší. Z výtek dovolatelky v tomto
směru tedy není možné usuzovat na přípustnost podaného dovolání.
Poukazuje-li dovolatelka na kupní smlouvu ze dne 1. 11. 2007, s níž se znalkyně
ani soud dostatečně nevypořádaly, pak tímto opět nenastiňuje otázku způsobilou
založit přípustnost dovolání. Pro úplnost je záhodno dodat, že soud prvního
stupně (z jehož závěrů posléze vyšel i soud odvolací) k ní přihlížel a
objasnil, proč není sama o sobě způsobilá doložit výši obvyklého nájemného, a
rovněž znalkyně se v rámci svého výslechu vyjádřila k relevanci této smlouvy
pro stanovení výše obvyklého nájemného.
Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výtky směřující proti správnosti
právního posouzení odvolacím soudem. Dle ustálených judikatorních závěrů je pro
stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního
důvodu rozhodující zpravidla výše nájemného, za něž by bylo možné obdobný
pozemek v daném místě a čase pronajmout (obvyklé nájemné), neb nejlépe
vyjadřuje prospěch, jehož se obohacenému dostalo tím, že si uzurpoval bez
řádného právního titulu užívání pozemku ochuzeného (k tomu srov. více např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2672/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3612/2010). Při vyčíslení
obohacení nabytého žalovanou užíváním jednotlivých pozemků bez právního důvodu
tak není rozhodující, jaký konkrétní užitek žalovaná měla z předmětných pozemků
či jakým způsobem je skutečně užívala, ale jakou hodnotu nemusela na užívání
srovnatelného pozemku vynaložit v daném místě a čase, zpravidla formou nájmu,
ač by tak za obvyklého běhu okolností učinit musela. Shledal-li odvolací soud v
návaznosti na učiněná skutková zjištění, že s ohledem na situování, povahu a
územním plánem danou určenost způsobu využití jednotlivých pozemků lze mít za
to, že obvyklé nájemné by dosahovalo stejné výše v případě každého jednotlivého
z nich, není důvodu cokoli vytýkat jeho závěru o stanovení výše obohacení
(dovolatelka ostatně svými argumenty náležitě nepředestřela, proč by uvedený
závěr ve vztahu k jednotlivým pozemkům nemohl obstát). Okolnost, že případná
realizace konkrétní stavby na daných pozemcích by si žádala příslušného
rozhodnutí stavebního úřadu, sama o sobě nepopírá potenciál pozemku být využit
k tomuto účelu a od toho se odvíjející hodnotu pozemku. Rozhodnutí odvolacího
soudu se nikterak nepříčí ani dovolatelkou zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího
soudu, v nichž je v právním posouzení reagováno na odlišná skutková východiska
řešených sporů, aniž by však bylo dospíváno k závěrům vyvracejícím správnost
úvah odvolacího soudu.
Ke zmínce dovolatelky, že v daném případě bylo na místě přistoupit k analogické
aplikaci § 671 odst. 1 obč. zák., je nutné především uvést, že toto ustanovení
míří na řešení zásadně odlišných situací, jak je zřejmé z jeho dikce i
systematického řazení.
Nesouhlasí-li dovolatelka s tím, že odvolací soud přihlédl i k ceně žalovanou
dříve nabízené za užívání pozemků, brojí tímto opět toliko proti v dovolacím
řízení v zásadě nezpochybnitelným skutkovým zjištěním. Přihlédnutí k nabízené
ceně navíc bylo jen podpůrným argumentem, doplňujícím závěry učiněné na základě
znaleckého dokazování, a jakoukoliv eventuální nepřesnost nelze pokládat za
způsobilou ohrozit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalobkyň, jež by na jejich náhradu měly v zásadě právo, žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu