28 Cdo 258/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalovanému F. S., zastoupenému Mgr. et Mgr.
Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o zaplacení
částky 1.035.715,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 21 C 426/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 28 Co 25/2013-301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Dukáta do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, č. j. 21 C
426/2004-212, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2012, č. j. 21 C
426/2004-243, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.035.715,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 164.285,- Kč s
příslušenstvím (výrok II.), jakož i co do části požadovaného příslušenství z
částky 400.000,- Kč od 1. 7. 2007 do 19. 1. 2012 a z částky 800.000,- Kč od 1.
7. 2010 do 19. 1. 2012 (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
IV. a V.). Požadovanou částku žalobkyně vymezila jako prospěch žalovaného
nabytý užíváním dřevěných chatek spoluvlastněných účastníky nad rámec
spoluvlastnického podílu žalovaného. Soud vzal na základě provedeného
dokazování za zjištěné, že účastníci do roku 2000 podnikali jako sdružení podle
§ 829 odst. 1 a 2 obč. zák. a v souvislosti s činností sdružení postupně
zakoupili 41 dřevěných chat, jež jsou v jejich rovnodílném podílovém
spoluvlastnictví. Od roku 2000 sdružení činnost nevyvíjí a žalovaný chaty v
rámci provozování autokempu využívá sám. Je tedy třeba mít za to, že žalovaný
užívá spoluvlastněnou věc nad rámec svého podílu ve smyslu § 137 obč. zák., a
je proto povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení, kterého se mu takto
dostalo. Výši nabytého obohacení soud stanovil v částce odpovídající jedné
polovině znalecky stanoveného zisku z pronájmu chat v daném období. V takto
určeném rozsahu, jakož i v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ode dne
následujícího po dni, kdy se žalovaný z doručeného znaleckého posudku mohl
dozvědět o výši obohacení, tedy soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, č. j. 28 Co 25/2013-301, ve
vyhovujícím výroku i v zamítavém výroku o věci samé, tj. ve výrocích I. a II.,
potvrdil, změnil je v zamítavém výroku o příslušenství, tj. ve výroku III., tak
že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 400.000,- Kč
od 1. 7. 2007 do 19. 1. 2012 a z částky 635.715,- Kč od 1. 7. 2010 do 19. 1. 2012, jinak je ve zbylé části tohoto výroku, jakož i ve výrocích nákladových
potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud přitakal soudu prvého stupně v závěru, že žalovaný se na
úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, užíval-li výlučně sporné chatky tak, že je
během letních sezón 2002, 2003 a 2004 pronajímal a znemožnil je užívat
žalobkyni v rozsahu odpovídajícímu jejímu spoluvlastnickému podílu, aniž by jí
za to poskytoval jakoukoliv náhradu. Výše obohacení je určitelná postupem dle §
136 o. s. ř., opírajícím se o znalecké vyčíslení zisku žalovaného z provozu
chat ve sporných sezónách odpovídajícího částce, za niž bylo v daném místě a
čase možno chaty pronajmout, nikoliv částce skutečně obdržené. Soud dále
konstatoval, že chaty se nachází v areálu autokempinku Skalice a pozemky, na
nichž stojí, jsou zčásti ve společném vlastnictví účastníků, zčásti ve výlučném
vlastnictví žalovaného a zčásti ve vlastnictví jiných osob, přičemž příjezd k
těmto chatám a příchod ubytovaných k vodě vede přes pozemky jiných subjektů. Chatky přitom byly v uvedených sezónách užívány i pronajímány se souhlasem
vlastníků pozemků, když žalovaný trpěl mlčky užívání svého pozemku (respektive
mezi účastníky byla v uvedené době dohoda, dle níž žalovaný náhradu za užívání
svého pozemku nepožadoval). Bylo prokázáno, že za užívání chatek žalobkyni v
rozhodné době nic placeno nebylo, žalovaný po žalobkyni nepožadoval hrazení
svých nároků a až v rámci odvolání proti prvostupňovému rozsudku vznesl námitku
započtení. Žalovaný rovněž netvrdil a neprokazoval zaplavení chatek v roce
2002. Za dané situace jsou tedy liché jeho námitky vytýkající soudu prvního
stupně, že se nezabýval zánikem a vypořádáním sdružení účastníků i jejich
dalšími spory, nezapočetl částku 530.000,- Kč a jím ustanovený znalec zvolil
nevhodnou metodu vyčíslení finančního prospěchu, nevycházel-li ze skutečných
příjmů a výdajů a nepřihlédl-li k záplavám v srpnu 2002. Námitka žalovaného, že
nebyl informován o tom, že jednání, z něhož se omluvil, nebude odročeno, je
nepřípadná, neboť soud žalovaným naznačovaná povinnost v tomto směru netíží. Znalec při stanovení nabytého prospěchu zohlednil dle dostupných údajů jak
výnosy, tak náklady na provoz chatek, jakož i to, že přístup k chatkám vede
přes pozemky ve vlastnictví jiných subjektů, a z jeho posudku tak lze vycházet
při stanovení výše bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud korigoval závěry soudu
prvního stupně pouze potud, že okamžik prodlení žalovaného stanovil ke dni
následujícímu po doručení žaloby, respektive jejího rozšíření, což vyjádřil v
měnícím výroku svého jinak potvrzujícího rozhodnutí.
domáhal přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně) podal žalovaný dovolání,
jehož přípustnost zjevně v souladu s poučením odvolacího soudu dovozuje z § 237
o. s. ř. a jehož důvodnost má za danou nesprávným právním posouzením věci
opírajícím se o toliko jeden (v pořadí druhý) znalecký posudek, opomíjejícím
důkazy ostatní a učiněným bez zjištění dalších podstatných skutečností.
Dovolatel vytkl znaleckému posudku, z nějž při svém rozhodování vyšly soudy
obou stupňů, přílišnou hypotetičnost a nezohlednění odlišné výše výdajů za
jednotlivé roky, což se jeví jako nelogické zvláště s ohledem na odlišně určené
příjmy za dané období. Znalecký posudek postrádá algoritmus výpočtu, jenž by
umožňoval ověření údajů znalcem použitých pro stanovení příjmů a výdajů, a
pomíjí různé vlastnické vztahy v jednom funkčním celku, od nichž se odvíjí
možnost provozu chat v rámci tohoto komplexu. Dovolatel má za to, že znalec do
svého výpočtu opomněl zahrnout náhrady za užívání podílů žalobkyně žalovaným a
výpočet náhrady za věcná břemena jako nákladů pro žalobkyni za užívání
nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného. Dovolatel zdůraznil, že chatky
jsou součástí komplexu nemovitostí tvořících rekreační areál, jejichž
vlastnický režim se však různí, například čistička odpadu vod či břeh přilehlé
vodní plochy jsou ve vlastnictví třetích osob, přičemž žalovaný má smluvně
zajištěno jejich užívání. Část pozemků a budov je ve výlučném vlastnictví
žalovaného a bez přístupové cesty vlastněné žalovaným a obcí by se lidé nemohli
v chatkách ubytovat. Znalec dle dovolatele nesprávně (veden výlučně otázkami
soudu) nezohlednil, že chatky jsou součástí funkčního celku poskytujícího
zázemí k jejich provozu, od čehož se odvíjí i jejich hodnota a zisk z užívání.
Dovolatel rovněž zmínil, že daný funkční celek byl v minulosti provozován
účastníky řízení ve sdružení, jež zaniklo a nebylo vypořádáno, a přestože
žalovaný navrhoval, aby se soud jako předběžnou otázkou zabýval datem zániku
sdružení, a zpočátku soud v tomto směru vedl dokazování, po změně o věci
rozhodujícího soudce bylo od dalšího dokazování upuštěno a soudy se s touto
otázkou nijak nevypořádaly. Soudy rovněž opomněly další důkazy navrhované
účastníky – zejména znalecký posudek předkládaný žalovaným a vyjádření ke
znaleckému posudku znalce stanoveného soudem. Dovolatel rovněž míní, že soudem
nařízený znalecký posudek nebyl následně vzat při rozhodování v potaz, a to
minimálně při stanovení nákladů řízení. Za chybný považuje také postup soudů,
jež i po té, co první rozhodnutí o věci bylo shledáno nepřezkoumatelné,
nedostatečně podložily své závěry provedeným dokazováním. Poukázal rovněž na
to, že na jeho žádost měl být slyšen znalec, jenž se však k jednání bez omluvy
nedostavil a byl vyslechnut soudem na jednání, z něhož se zástupce žalovaného
omluvil. Soudy tak rozhodovaly pouze podle znaleckého posudku, jemuž však nelze
přiznat vyšší důkazní sílu než důkazům jiným. Dovolatel dále zmínil, že ač měl
nalézací soud několik let připojen jako důkaz navržený žalovaným spis vedený u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 159/2006, nikdy jej k důkazu
neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl námitku započtení žalovaného.
Závěrem dovolatel poukázal na to, že k jeho tíži byly určeny i náklady za
odvolací řízení, jež vyústilo ve zrušení rozhodnutí nalézacího soudu pro jeho
nepřezkoumatelnost a vrácení věci pro chybné zadání otázek znalci, na což
účastníci neměli žádný vliv, přičemž námitky žalovaného soudem připuštěny
nebyly. Rozhodnutí soudu přitom spočívalo na znaleckém posouzení, o něž
požádala žalobkyně. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí
soudů obou stupňů.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty dovolatele a
navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě však nelze mít za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu
spočívalo na otázce ve smyslu citovaných ustanovení. Dovolatel zaměřuje valnou
část svých výtek v podstatě proti správnosti zjištění soudů obou stupňů
učiněných ze znaleckého posudku, od nějž se odvíjelo stanovení výše
bezdůvodného obohacení. Nebrojí tak proti správnosti závěrů právních, nýbrž
zpochybňuje závěry skutkové, odvíjející se od hodnocení v řízení provedeného
důkazu znaleckým posudkem (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, či jeho usnesení ze dne 5. 12. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 837/2012). Dikce zákona ovšem dovolacímu soudu neumožňuje
přezkoumávat a korigovat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů, pročež
výtky v tomto směru nelze pokládat za způsobilé přivodit přípustnost podaného
dovolání. Současně je třeba zdůraznit, že odvolací soud se zabýval právními
aspekty prolínajícími stanovení výše bezdůvodného obohacení, na něž dovolatel
poukazuje (zejména zdůrazňovanou odlišnost vlastnických vztahů k nemovitostem
vytvářejícím ve svém celku komplex autokempu), a měl je za náležitě zohledněné
ve znaleckém posudku, což vyložil i v odůvodnění svého rozhodnutí. Soudy obou
stupňů tedy prostřednictvím znaleckého posudku reflektovaly nutnost přihlížet k
tomu, jaké náklady je třeba vynaložit na zajištění provozu areálu (včetně
užívání chatek), a výtky dovolatele v tomto směru nelze mít za případné.
Rovněž námitky dovolatele vyjadřující jeho nesouhlas s průběhem dokazování
postrádají naznačení právní otázky, z níž by bylo možno dovozovat přípustnost
dovolání. Výtka dovolatele naznačující, že postupem soudu mu bylo znemožněno
účastnit se výslechu znalce, je pak nepřípadná i proto, že znalec byl
vyslechnut v rámci doplnění dokazování odvolacím soudem a dovolateli byla na
jednání před odvolacím soudem (jehož se dle protokolu o jednání účastnila
zástupkyně žalovaného i žalovaný osobně) dána příležitost, aby byl přítomen
výslechu znalce a kladl mu otázky. Namítá-li dovolatel, že soudy se dostatečně
nevypořádaly s předloženými důkazy, je možno podotknout, že z rozhodnutí soudu
prvního stupně, jemuž posléze v podstatném rozsahu přitakal i soud odvolací, je
zřejmé, že soud další navrhované důkazy neopomněl, pouze je v závislosti na
svém právním náhledu na řešenou problematiku a skutečnostech zjištěných z
jiných důkazů neshledal přínosné pro učinění skutkových závěrů stěžejních pro
rozhodnutí o předmětu sporu. V tomto směru nelze přehlédnout, že dovolatel sám
nepřichází s argumenty, v jejichž světle by se hodnocení části důkazů soudem
prvního stupně jako neposkytujících žádná důležitá zjištění či postrádajících
opodstatnění jevilo jako neadekvátní a odporující požadavkům kladeným procesní
úpravou na provádění a hodnocení důkazů.
Za relevantní způsob zpochybňující správnost posouzení odvolacího soudu nelze
mít ani výtky dovolatele poukazující na to, že se soudy nevypořádaly s otázkou
zániku a vypořádání sdružení účastníků. Úkolem soudů bylo rozhodnout o podané
žalobě a důvodnosti tvrzeného nároku, nikoliv se zabývat veškerými právními
vztahy mezi účastníky. Soud v tomto případě v souladu s § 153 o. s. ř. není
oprávněn rozhodovat i o nárocích, jež nebyly učiněny předmětem řízení. Je možno
podotknout, že žalovaný nesporuje názory vyslovené k otázkám majícím ve vztahu
k projednávanému nároku povahu otázek předběžných, tedy zejména vlastnictví
chatek a neexistenci sdružení účastníků v rozhodné době, či nepoukazuje (mimo
své výtky stran skutečností zohledňovaných při stanovení výše obohacení,
jejichž přiléhavost byla vyvrácena již výše) na konkrétní opomenutý aspekt
právních vztahů mezi účastníky, jenž by se měl odrazit v rozhodnutí o žalobním
žádání. Nepřichází ani s argumenty, jež by vyvracely hodnocení námitky
započtení odvolacím soudem, vznesené žalovaným až v odvolacím řízení (jíž
nepředcházel jeho předchozí požadavek vůči žalobkyni na plnění), jako
nedůvodné, přičemž uvedený závěr odvolacího soudu lze mít v obecné rovině za
korelující s právním náhledem na danou problematiku vysloveným v judikatuře
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července
2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003, uveřejněný pod číslem 33/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Připojení soudního spisu, jímž by, jak lze usuzovat z
podání žalovaného, mohla být námitka započtení dle jeho názoru případně
podložena, přitom nemůže nahradit řádné uplatnění námitky započtení, k jejímuž
vznesení je v souladu s dispoziční zásadou ovládající civilní sporné řízení
oprávněn toliko účastník řízení. Soudu není na místě vytýkat ani to, že průběh
řízení a směřování dokazování vedl způsobem odpovídajícím tomu, jak se mu dle
tvrzení účastníků jevil předmět sporu a jeho právní hodnocení.
Značně nejasné je tvrzení dovolatele o tom, že soudem „nařízený znalecký
posudek nebyl následně vzat v rozhodování v potaz a to minimálně při stanovení
náhrady nákladů řízení“. Posudek soudem ustanoveného znalce se stal základem
pro meritorní rozhodnutí soudů obou stupňů (jak ostatně na jiných místech svého
podání zdůrazňuje i dovolatel) a z něj dovozená výše bezdůvodného obohacení
žalovaného se stala východiskem pro určení míry úspěšnosti účastníků při
přiznávání náhrady nákladů řízení. Pokud snad dovolatel míní, že při stanovení
výše náhrady nákladů řízení mělo být aplikováno ustanovení § 142 odst. 3 o. s.
ř., dopadající na případy, v nichž rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém
posudku nebo úvaze soudu, přehlíží, že daný postup je koncipován pouze jako
možný, nikoliv však nezbytně nutný, a v daném případě by navíc byl pro
žalovaného nevýhodný, neboť toto ustanovení by umožňovalo přiznat částečně
neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši. Za nepřiléhavou je
třeba mít v souvislosti s rozhodnutím o nákladech i zmínku o důvodech zrušení
předchozího rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, neboť zásada
úspěšnosti zakotvená v § 142 odst. 1 o. s. ř., jež je zde klíčová pro
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nedává při rozhodování o náhradě nákladů
vzniklých účastníkům prostor pro zohlednění toho, jaké kroky soudů předcházely
vynesení rozhodnutí.
Závěry odvolacího soudu rovněž odpovídají názorům vysloveným Nejvyšším soudem v
obdobném sporu týchž účastníků v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2194/2009.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku, pro
niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s.
ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s
účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za
jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.460,- Kč, společně s
paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.760,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu