30 Cdo 2194/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Na Pankráci 30, proti žalovanému F. S., zastoupenému Mgr. et Mgr.
Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 4, o 190.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C
305/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
2. prosince 2008, č. j. 17 Co 382/2008-227, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
ohledně částky 48.400,- Kč s příslušenstvím se zamítá; jinak se odmítá.
II. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12.
prosince 2007, č.j. 18 C 305/2004-183, se zastavuje.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 14.472,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Pavla Dukáta, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky
199.000,- Kč s odůvodněním, že počali společně podnikat od 1.6.1991 jako
konsorcium, založené podle tehdejší právní úpravy „společenskou smlouvou o
založení konsorcia“ v prostorách autokempu Skalice v oblasti Slapy. Prostory
autokempu jsou tvořeny pozemkovými parcelami, z části ve výlučném vlastnictví
žalovaného, z části v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení. Dále se v
kempu nacházejí dřevěné chaty a objekt rychlého občerstvení na stavební parcele
817, který je v podílovém spoluvlastnictví účastníků ve výši podílů ?. Až do
konce roku 2000 užívali oba účastníci řízení výše uvedené nemovitosti ke
společnému podnikání. V lednu 2001 však žalovaný vyměnil u provozních budov a
chat zámky a odmítl žalobkyni do kempu vpustit. Žalobkyně tak nemohla předmětný
stánek užívat, prostor k podnikání využíval výhradně žalovaný, přičemž jí
neplatil žádnou adekvátní částku. Dne 7.5.2002 uzavřel žalovaný bez souhlasu
žalobkyně smlouvu o pronájmu nebytových prostor ve Slapech, autokemp Skalice,
jejímž předmětem byl pronájem objektu bez čísla popisného, včetně venkovní
terasy, za cenu nájmu 200.000,- Kč. Stejným způsobem pak uzavřel smlouvu dne
19.5. 2003 za cenu nájmu 180.000,- Kč. Inkasované nájemné si ponechal,
žalobkyně žádný podíl na nájemném neobdržela. Žalovaný namítal, že smlouvy uzavřel se souhlasem žalobkyně, neboť žádný z nich
v objektu rychlého občerstvení nechtěl sám podnikat, žalobkyni v užívání
objektů nebránil a částky uvedené ve smlouvách o nájmu neobdržel v plné výši. Poukázal také na skutečnost, že pozemek, na kterém objekt stojí, vlastní ze
dvou třetin on, zatímco žalobkyně vlastní jen jednu třetinu. Rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č.j.18 C 305/2004-121, Obvodní soud pro
Prahu 10, s odkazem na ustanovení § 137 odst. 1 a § 451 odst. 1 občanského
zákoníku (dále jen „o.z.“) dovodil, že žalobkyně má z titulu bezdůvodného
obohacení nárok na polovinu žalovaným inkasovaných plateb, tedy 190.000,- Kč a
žalobě v plném rozsahu vyhověl. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 22. srpna 2007, č.j. 12 Co 214/2007-147, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil pouze ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky
70.000,- Kč, protože bylo doposud jednoznačně prokázáno pouze předání částky
nájemného v celkové výši 140.000,- Kč od svědka H. (z čehož polovinu
představuje právě částka 70.000,- Kč), ve výroku o příslušenství této částky a
ve výroku ohledně částky 120.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního
stupně zrušil. Podle jeho názoru soud prvního stupně řádně nezhodnotil výpověď
svědkyně S. a částečně i svědka H. a v odůvodnění rozsudku absentují úvahy,
kterými se soud prvního stupně řídil při počátku doby prodlení, takže napadený
rozsudek je v této části nepřezkoumatelný, když jeho odůvodnění nevyhovuje
požadavkům ustanovení § 132 a § 135 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“), trpí tedy vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř.]. Rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j.
18 C 305/2004-183, Obvodní soud pro
Prahu 10 výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2,5% úrok z
prodlení z částky 70.000,- Kč za dobu od 25.6.2004 do zaplacení do tří dnů od
právní moci rozsudku a zamítl žalobu co do požadovaného příslušenství z této
částky za dobu od 1.7.2003 do 24.6.2004 ve výši 3% a dále pak ve výši 0,5% za
dobu od 25.6.2004 do zaplacení, výrokem II. žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni částku 35.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 25.6.2004 do
zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a co do zbylé části požadovaného
příslušenství žalobu zamítl, výrokem III. zamítl žalobu do zbylé částky ve výši
20.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% od 1.7.2003 do zaplacení a částky
65.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 4% od 1.7.2002 do zaplacení a
výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně doplnil dokazování výslechy svědků, M. S., jejího manžela a
syna a D. M., kteří vypověděli, že nájemné bylo v plné výši uhrazeno, uvěřil
však jen tomu, že byla zaplacena první splátka ve výši 70.000,- Kč. Pokud jde o
nájemce svědka H., který měl zaplatit 100.000,- Kč a pak 2 x 40.000,- Kč, vyšel
soud prvního stupně z toho, že v řízení nebylo prokázáno zaplacení poslední
částky. Soud dospěl k závěru, že smlouvy o nájmu uzavřené žalovaným byly
uzavřeny neplatně, žalovaný na jejich základě obdržel celkem 210.000,- Kč,
přičemž částka 70.000,- Kč mu již byla přiznána, takže žalobkyně má právo na
polovinu z částky 70.000,- Kč, tedy 35.000,- Kč. K odvolání žalobkyně (proti výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba
ohledně částky 65.000,- Kč a proti výroku IV.) i žalovaného (proti výroku II.,
pokud mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 35.000,- Kč s 2,5% úrokem z
prodlení a proti výroku IV.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince
2008, č.j. 17 Co 382/2008-227, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku II. ohledně uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku
35.000,- Kč s 2,5% úroku z prodlení od 25.6.2004 potvrdil a ohledně úroku z
prodlení za den 25.6.2004 změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Výrokem
II. v zamítavém výroku III. ohledně odvoláním napadené částky 65.000,- Kč s 3%
úrokem z prodlení od 1.7.2003 rozsudek soudu prvního stupně do částky 16.600,-
Kč s 3% úrokem od 1.7.2003 a dále ohledně úroku z prodlení z částky 48.400,- Kč
za dobu od 1.7.2003 do 25.6.2004 a od 26.6.2004 do úroku ve výši 0,5% potvrdil,
jinak ho změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 48.400,-
Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 26.6.2004. Výrokem III. pak nově rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že z ustanovení § 137 odst. 1, § 139 odst. 2 a § 451 násl. o.z. plyne, že při podílovém spoluvlastnictví podíl vyjadřuje míru, jakou se
spoluvlastník podílí na právech a povinnostech plynoucích ze spoluvlastnictví
věci a že o spoluvlastnictví rozhodují spoluvlastníci podle velikosti podílů. S
poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2004, sp.zn. 22 Cdo
2624/2003, dovodil odvolací soud, že z toho vyplývá, že jestliže některý z
podílových spoluvlastníků užívá společnou věc nad rozsah svého
spoluvlastnického podílu, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí
ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou
protihodnotu toho, co nemůže být vráceno. Za užívání společné věci na úkor
ostatních spoluvlastníků ve smyslu výše uvedeném je pak třeba považovat nejen
situaci, kdy společnou věc užívá osobně jeden spoluvlastník, ale i situaci, kdy
ji na základě dohody s takovým spoluvlastníkem užívá ve skutečnosti někdo jiný,
neboť je to právě tento spoluvlastník, kdo ostatní spoluvlastníky z užívání
věci vyloučil. Žalobkyně má z titulu bezdůvodného obohacení právo na jeho
vydání v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, přičemž odvolací soud, na
rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažoval za rozhodné, jaké částky byly
žalovanému skutečně vyplaceny, ale pouze ty, které účastníci mohli objektivně
na základě řádné nájemní smlouvy v daném místě a čase získat. Při výpočtu
konkrétní částky odpovídající bezdůvodnému obohacení vyšel z toho, že žalovaný
na stavbě a pozemku vlastní 58,3% a žalobkyně 41,7%. Stavba s pozemkem mohla
být v roce 2002 (v této fázi bylo již předmětem sporu jen bezdůvodné obohacení
za rok 2002) pronajata za částku 200.000,- Kč, z níž 41,7% činí 83.400,- Kč. Z
toho částka 35.000,- Kč byla žalobkyni přiznána již soudem prvního stupně
(výrokem II.), který tak odvolací soud jako správný potvrdil, ohledně zbývající
částky 48.400,- Kč výrok III. o zamítnutí žaloby do částky 65.000,- Kč změnil
tak, že žalobkyni přiznal ještě částku 48.400,- Kč, zatímco do částky 16.600,-
Kč tento výrok jako správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku, jakož i proti rozsudku soudu prvního stupně, podal
žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Zejména namítá, že
odvolací soud v rozsudku ze dne 22.
prosince 2007 uložil soudu prvního stupně
provést důkazy ohledně žalovanému na základě neplatných nájemních smluv
skutečně zaplacených částek, zatímco v dovoláním napadeném rozsudku se postavil
na stanovisko, že tyto částky jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, tedy fakticky
ignoroval svůj původní právní názor. Dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud
přenesl povinnost vyplácet potencionální zisk z nemovitostí ve spoluvlastnictví
pouze na jednoho ze spoluvlastníků. V tom spatřuje porušení Listiny základních
práv a svobod. Poukazuje také na skutečnost, že vzhledem k záplavám v oblasti v
roce 2002 nebylo možno v objektu podnikat. Konečně pak považuje za nelogický
postup odvolacího soudu při výpočtu rozdělení potencionálního zisku z nájmu
restauračního zařízení bez zohlednění spletitých vlastnických vztahů, které
panují v areálu autokempu Skalice jako celku. Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako
nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou, účastníkem řízení, při podání dovolání zastoupeným advokátkou
(§ 241 odst. 1 o.s.ř.), a že se opírá o zákonný dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení
nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
V posuzované věci žalovaný napadá dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího
soudu, a to výroky, kterými byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve
věci samé (první část výroku I. a první část výroku II.), výroky měnící (druhá
část výroku I. a druhá část výroku II.), tak i výrok o náhradě nákladů řízení
(výrok III.), aniž by specifikoval, ze kterých ustanovení § 237 o.s.ř. dovozuje
přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům.
Uvádí-li dovolatel, že opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, konstatuje dovolací soud,
že právním názorem odvolacího soudu je podle konstantní judikatury názor na to,
jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis
vyložen. Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. nejsou pokyny k doplnění dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak
má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo
2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008). V dané věci odvolací soud svým prvním
rozhodnutím částečně zrušil rozsudek ze dne 14. prosince 2006 pro vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm.
c) o.s.ř.] a žádný právní názor nevyslovil. Proto dovolání není přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Dále připadá v úvahu možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. (i když se jí žalovaný nedovolává), pokud jde o potvrzující
část výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 35.000,-
Kč s příslušenstvím, v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.). Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je
naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Nejvyšší soud se již vícekrát
vyjadřoval k otázce bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky (viz např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1999, sp.zn. 2 Cdon 1313/97. ze dne
30.10.2005, sp. zn. 33 Cdo 772/2005, ze dne 24.1.2007, sp.zn. 33 Odo 778/2005 a
ze dne 22.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99). V řadě svých rozhodnutích vychází
Nejvyšší soud z úvahy, že uživatel (spoluvlastník), kterému tak vzniká
bezdůvodné obohacení není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva
užívání věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou
formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle §
136 o.s.ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha musí vycházet z
finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým
vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k
druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se
zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá;
nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou
hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit,
užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (srovnej např. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 53 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že výše bezdůvodného obohacení se v tomto
případě musí odvíjet od výše nájemného odpovídajícího nájemní smlouvě obvyklé v
daném místě a čase a vyšel přitom z výše nájemného smluveného v nájemních
smlouvách, které uzavřel (i když neplatně) žalovaný, jde o závěr správný (v
obdobné věci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
845/99). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto v této části, z hlediska
těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam. Navíc nelze přehlédnout ani
to, že dovolatel nevymezil otázku zásadního právního významu, jak to vyžaduje
již ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C
3080, sešit 1/2005).
Jak již bylo uvedeno shora, podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není
dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním
dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.
Z výroku II. napadeného rozsudku vyplývá, že jím bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění ve výši 16.600,- Kč, tedy nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč, takže ve
smyslu již uvedeného není proti tomuto výroku ve věci samé dovolání přípustné.
Pokud dovolatel svým dovoláním napadl i výrok III. rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, pak ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. přípustnost
tohoto mimořádného opravného prostředku proti takovémuto výroku nezakládají
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
4, ročník 2003). Stejně tak dovolání není přípustné proti měnící části výroku I., neboť k podání
dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998,
pod č. 28). Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání, pokud směřuje proti
potvrzujícím výrokům, měnící části výroku I. a výroku o nákladech řízení, zákon
nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je v tomto
rozsahu podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 112, sv. 14, ročník 1997). Nejvyšší soud
proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. prosince 2007, č.j. 18 C 305/2004-183,
zastavil podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a
to výlučně proti měnící části výroku II. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit
žalobkyni částku 48.400,- Kč s příslušenstvím. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným
v ustanovení. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel
však žádné konkrétní vady řízení netvrdí a ani jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci se ze spisu nepodávají, a nebyly
zjištěny ani jiné vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. § 238, § 238a
a § 239 o.s.ř. Dovolatel nespecifikuje, který další relevantní dovolací důvod by se měl
vztahovat na tuto část napadeného rozhodnutí. Pokud jde o nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., odkazuje
dovolací soud na důvody nepřípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c). K tomu dodává, že pokud v posuzované věci bylo v řízení zjištěno, že
předmětnou stavbu na pozemku žalovaný skutečně pronajal, vyšel odvolací soud
zcela logicky z výše sjednaného nájmu, jako z nájemného obvyklého v místě a
čase.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), stejně jako předchozí
dovolací důvody, není ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu v
dovolání konkretizován a dovolací soud žádná pochybení v tomto směru neshledal. V rozhodované věci proto odvolací soud rozhodl správně, když žalovanému uložil
zaplatit žalobkyni částku 48.400,- Kč s příslušenstvím. Za této situace
Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti měnící části výroku II. rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2008, č. j. 17 Co 382/2008-227,
podle § 243b odst. 2 zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když
v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 11.760,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 15, § 16 odst. 2, a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění od novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce
300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od novely provedené
vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího
řízení činí 12.060,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž
plátcem je zástupce žalobce, představována částkou 14.472,- Kč (§ 137 odst. 3
o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.