U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobců a) A. F., b) A. A., c) Ing. M. B., d) K. B., e) P. V., všech
žalobců zastoupených JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně,
Kleinerova 24/1504, proti žalovaným 1) J. K., zastoupenému JUDr. Františkem
Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, a 2) J. K.,
zastoupenému JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská
6/11, o zaplacení 344.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 85/2001, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 62 Co 124/2010-319, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a
nerozdílně, k rukám advokáta JUDr. Ivana Palkosky na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 17.598,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“)
ze dne 23. září 2009, č. j. 13 C 85/2001-263, v odvoláním napadených výrocích
I, III, V, VII, IX, X a XI, jimiž bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně
zaplatit žalobkyni a) částku 100.734,- Kč, žalobkyni b) částku 71.813,- Kč,
žalobci c) a žalobkyni d) částky 87.998,- Kč a žalobci e) částku 84.137,- Kč,
vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení (výrok I);
současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že i v
rozhodné době (od 11. 4. 1999 do 11. 3. 2005, za níž žádají peněžitou náhradu)
byli žalobci vlastníky označených bytových a nebytových jednotek a podílovými
spoluvlastníky společných částí bytového domu čp. 419 v kat. území S.. V tomto
domě oba žalovaní užívali označený soubor suterénních místností, kolaudovaný
jako byt, aniž některému z nich k jejich užívání svědčil platný právní důvod,
jak bylo konstatováno již v předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 32/95, v němž byla oběma žalovaným uložena povinnost
označené prostory vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku (rozsudkem ze dne
9. 8. 2002, č. j. 14 C 32/95-153, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 13. 2. 2004, č. j. 18 Co 221/2003-200). Rozsudkem uloženou
povinnost žalovaní splnili až pod tlakem nařízené exekuce dne 31. 3. 2005.
Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že užíváním označených prostor bez
právního důvodu získali žalovaní na úkor žalobců bezdůvodného obohacení (§ 451
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů;
dále jen „obč. zák.“), jež jsou povinni žalobcům formou peněžité náhrady vydat.
Výši majetkového prospěchu, který užíváním prostor získali, určil soud ve výši
obvyklého nájemného za užívání srovnatelných prostor v daném místě a čase,
stanoveného znalcem, se započtením dobrovolného plnění žalovaných ve výši 874,-
Kč měsíčně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovozoval, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Konstatoval, že předmětné prostory mu byly odevzdány do užívání jako
nebytové a pokud šlo o soubor místností kolaudovaný jako byt, jak vyšlo později
najevo, jde zde o zjevné pochybení právního předchůdce žalobců při uzavírání
hospodářské smlouvy, jejíž obsah žalovaný 2) nemohl ovlivnit. Při správné
identifikaci předmětných prostor by mu právní titul k jejich užívání zůstal
zachován. V důsledku soudem deklarované neplatnosti hospodářské smlouvy byl
ovšem nucen předmětné prostory vyklidit. Dovozuje, že žalobcům jde o získání
prospěchu z protiprávního jednání jejich právního předchůdce, bytového
družstva, požadují-li po žalovaných náhradu za užívání bytu, ač se mělo jednat
o nebytové prostory, z jejichž užívání plynul žalovaným prospěch nižší. Krom
námitek směřujících vůči právnímu posouzení věci dovolatel zopakoval i námitky
procesní povahy, uplatněné vůči znaleckému posudku, jež byl základem pro
stanovení výše peněžité náhrady a který (dle přesvědční dovolatele) byl opatřen
nezákonným způsobem, jelikož byl žalovaným odepřen vstup do oceňovaných
nebytových prostor; v tom dovolatel spatřuje porušení práva na spravedlivý
proces, zaručené mu článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se k námitkám dovolatele připojil a učinil s ním shodný dovolací
návrh.
Žalobci označili rozsudek odvolacího soudu za správný, opřený o konstantní
judikaturu, a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by
byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. o vázanosti
dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Otázka charakteru předmětných prostor a platnosti titulu, o který žalovaní
opírali domnělé právo k jejich užívání, byla závazně vyřešena již v řízení
vedeném mezi týmiž účastníky před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C
32/95, jež bylo ukončeno (pravomocným) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
13. 2. 2004, sp. zn. 18 Co 221/2003; dovolání proti němu podané Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2120/2004, zamítl. Jde-li o shora
nastolené otázky (spolu s otázkou dříve zpochybňované věcné legitimace
účastníků) odkazuje proto Nejvyšší soud na závěry uvedené v označených
rozhodnutích; z nich vyplývá, že k užívání předmětných prostor platný titul
žalovaní postrádali, jelikož jde nikoliv o nebytový prostor, nýbrž o byt -
soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k
trvalému bydlení (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 90/2003).
Užíváním cizí věci (zde bytu) bez platné smlouvy o nájmu či jiného titulu
opravňujícího užívat cizí věc vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné
obohacení, které je povinen vydat (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Protože takový
uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí
věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 458
odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného
předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit
podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 53/2000). Není přitom rozhodující, jakým způsobem byly
prostory fakticky užívány; faktické využívání představuje pouze realizaci
užívacího práva, majetkovou hodnotu má již samo přenechávané užívací právo
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyšší soudu pod C 2702, svazek 30,
ročník 2004). Není také podstatné, který subjekt daný stav způsobil, jelikož
odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru a protiprávní
úkon obohaceného ani jeho zavinění k předpokladům vzniku tohoto závazkového
právního vztahu nepatří; rozhodující je pouze to, že stav obohacení vznikl
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000,
publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2002, poř. č. 178).
Odvolací soud tedy respektoval ustálenou judikaturu i v otázce poskytnutí
peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.), při jejímž kvantitativním určení
vycházel z obvyklé hladiny nájemného za pronájem srovnatelných prostor v daném
místě a čase. K jejímu zjištění provedl znalecké dokazování, neboť jde o
otázku, kterou nelze zodpovědět bez odborných znalostí (§ 127 o. s. ř.).
Stanovení obvyklé hladiny nájemného k tomu povolaným znalcem není právním
posouzení věci, ale skutkovým závěrem, který prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. úspěšně zpochybnit nelze (dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zde dovolateli k dispozici není, ostatně tímto
důvodem v dovolání ani argumentováno není).
Výhrady, které dovolatel vznesl vůči postupu soudu při znaleckém dokazování,
Nejvyšší soud nesdílí. Jakkoliv dovolalem předestřená procesní otázka není
„kvalifikovanou“ právní otázkou týkající se aplikace procesního práva, jež by
měla vliv na rozhodnutí ve věci samé, a jde tudíž o uplatnění dovolacího soudu
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10), z obsahu spisu vyplývá, že při
vypracování znaleckého posudku byl znalec informován o všech rozhodujících
skutečnostech vztahujících se jak z právnímu tak i faktickému stavu
posuzovaných prostor. S jeho odbornými závěry byly obě procesní strany
seznámeny a byly přítomny i výslechu znalce při jednání soudu, konaném dne 2.
3. 2009, při kterém znalec své závěry obhájil a kvalifikovaně zodpověděl i
doplňující dotazy účastníků.
Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s konstantní
a nerozpornou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované
věci. Nejde proto o rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadně významné
(§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř.; podle nich mají žalobci vůči žalovanému
2), který neuspěl se svým dovoláním, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
v plné výši. K nákladům žalobců patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou
44.200,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 11.050,- Kč (§ 14 odst.
1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky) a následně (při zastoupení více
účastníků) zvýšená o 30% na částku 14.365,- Kč (§ 19a téže vyhlášky), dále
paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.) a částka 2.933,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z
odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 17.598,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2010
JUDr. Jan
E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu