28 Cdo 3311/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce
hlavního města Praha, IČ: 064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2,
zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6,
proti žalovaným 1) M. P., 2) JUDr. H. P., oběma bytem v P. 9, Č. 211, oběma
zastoupeným Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, o
zaplacení 64.489,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C
170/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
března 2012, č. j. 20 Co 10/2012-113, ve znění opravného usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 16. března 2012, č. j. 20 Co 10/2012-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným, každému rovným dílem, k
rukám Mgr. Petra Mikyska, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
náklady dovolacího řízení ve výši 7.889,20 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 10 C
170/2010-92, žalovaným uložil, aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili
24.489,52 Kč (výrok I.). V části o zaplacení dalších 72.194,48 Kč žalobu zamítl
(výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). K odvolání obou procesních stran odvolací soud shora označeným
rozsudkem ve znění opravného usnesení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalovaným uložil, aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili 32.194,48 Kč. Žalobu zamítl v části o zaplacení dalších 64.489,52 Kč (výrok I.). Výroky II. a
III. současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaní v období od 1. 11. 2008 do
30. 9. 2010 bez právního důvodu užívali části pozemků vlastněných žalobcem
parc. č. 748 a 747/2, katastrálního území B. (dále jen – „předmětné pozemky“),
o celkové výměře 717 m2 . Na pozemku parc. č. 748 se nachází rodinný dům
vlastněný žalovanými. Pozemek parc. č. 747/2 je užíván jako přístupová cesta. Žalovaní žalobci za bezesmluvní užívání předmětných pozemků v dotčeném období
zaplatili 20.000,- Kč. Ustanovený soudní znalec při určování výše obvyklého
nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase vyšel z okolnosti,
že se pozemky nacházejí v záplavovém pásmu, přičemž jejich obvyklá cena (se
zřetelem k realizovaným obchodům) dle vyjádření Místního úřadu v Běchovicích,
jímž byl při jednání soudu prvního stupně prováděn důkaz, dosahuje částky 760,-
Kč/m2. Z uvedených skutečností soudní znalec dovodil, že obvyklá výše nájemného
za užívání předmětných pozemků v daném místě a čase odpovídá částce 38,- Kč/
m2/rok, tj. celkové částce 52.194,48 Kč za inkriminované období. Odvolací soud
na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že se žalovaní
bezesmluvním užíváním předmětných pozemků na úkor žalobce bezdůvodně obohatili
(§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Výše bezdůvodného obohacení odpovídá
obvyklému nájemnému za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase. V
posuzovaném případě tato výše koresponduje závěrům znaleckého posudku
vypracovaného ustanoveným soudním znalcem, jenž zohlednil z provedeného
dokazování vyplývající výši ceny, za něž se v dané lokalitě prodávají okolní
pozemky (760,- Kč/m2), i okolnost, že jde o pozemky nacházející se v záplavovém
pásmu. Nájemné podávající se ze znaleckého posudku (38,- Kč/m2/rok) přitom
odpovídá tomu, že jde o pozemky nacházející se v okrajové části Prahy, za
jejichž užívání nelze požadovat maximální nájemné, jež dle cenového výměru
Ministerstva financí č. 01/2007, 01/2009 a 01/2010 činí 85,- Kč/m2/rok a
vztahuje se na lukrativní pozemky v centru hlavního města. Odvolací soud se
proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní v důsledku
bezesmluvního užívání předmětných pozemků získali na úkor žalobce v předmětném
období bezdůvodné obohacení ve výši 52.194,48 Kč.
Na rozdíl od soudu prvního
stupně ovšem správným výpočtem dospěl k závěru, že žalovaní, kteří za užívání
pozemků v dotčeném období žalobci již zaplatili 20.000,- Kč, jsou povinni
doplatit dalších 32.194,48 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak,
že žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně 32.194,48 Kč a
žalobu co do zbývající částky 64.489,52 Kč zamítl. Vysvětlil přitom rovněž, že
žalobcem označený listinný důkaz posudkem vypracovaným M. Š. mimo řízení a
zprávou Českého hydrometeorologického ústavu nebyly provedeny z toho důvodu, že
byly navrženy teprve poté, co nastaly účinky koncentrace řízení. Návrhu na
vypracování revizního znaleckého posudku pak odvolací soud nevyhověl, neboť se
zřetelem na obsah znaleckého posudku a jeho závěry neměl pochybnosti o jeho
správnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. Co do
důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že ustanovený soudní
znalec, na základě jehož posudku soudy určily výši bezdůvodného obohacení,
neporovnával ceny, za něž by se obdobné pozemky obchodovaly, ale vyšel toliko z
údajů Úřadu městské části Praha-Běchovice o tom, že se obdobné pozemky
obchodují za cenu 760,- Kč/m2. Vytýkal proto odvolacímu soudu, že při hodnocení
důkazu provedeného uvedeným znaleckým posudkem ke zmíněné vadě nepřihlédl.
Dovolatel soudům nižšího stupně rovněž vytkl, že neprovedly důkazy posudkem
vypracovaným M. Š. mimo řízení a zprávou Českého hydrometeorologického ústavu o
výskytu povodní v dané oblasti. Byť tyto důkazy navrhl až poté, co nastaly
účinky koncentrace řízení, měly být dle názoru dovolatele provedeny, neboť
sloužily ke zpochybnění věrohodnosti důkazu posudkem ustanoveného soudního
znalce Ing. P. B., jenž se posléze ukázal být vadným. Dovolatel též uvedl, že
před účinky koncentrace řízení nemohl vědět, jaké vady bude jím označený důkaz
znaleckým posudkem vykazovat, a neměl tudíž v uvedené fázi řízení potřebu
navrhovat provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Vyjadřoval přitom
názor, že důkazy sloužící ke zpochybnění vypracovaného znaleckého posudku
nemohl bez své viny včas uvést. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů
nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaní se ztotožnili se závěry odvolacího soudu. Uvedli, že dovolatel
zpochybňuje toliko hodnocení důkazů provedených soudy nižšího stupně. Navrhli,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov.
článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). O potvrzující rozsudek odvolacího soudu jde tehdy, jestliže odvolací soud
posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud
prvního stupně. Okolnosti, zda formálně rozhodl podle § 220 odst. 1 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., popřípadě podle § 219a o. s. ř., ani
to, jak formuloval výrok svého rozsudku, tu nejsou samy o sobě významné. Jelikož odvolací soud v dovoláním napadené části svého rozsudku, jíž byla
zamítnuta žaloba co do částky 64.489,52 Kč, posoudil práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně (co do uvedené
částky dospěly soudy obou stupňů k závěru, že v uvedeném rozsahu nemá žalobce
na vydání bezdůvodného obohacení nárok), jde bez ohledu na formulaci výroku o
rozsudek potvrzující. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), tak může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). Zpochybňuje-li dovolatel svými námitkami závěry znaleckého posudku
vypracovaného ustanoveným soudním znalcem, na jehož základě soud určil výši
obvyklého nájemného za případný pronájem předmětných pozemků, napadá tak
správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale
otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), a které lze zpochybnit pouze dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o. s.
ř., jehož prostřednictvím ovšem na zásadní
právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004). K
výtce dovolatele, že soudní znalec neporovnával ceny, za něž by se obdobné
pozemky obchodovaly, ale vyšel toliko z údajů Úřadu městské části
Praha-Běchovice o tom, že se takové pozemky obchodují za cenu 760,- Kč/m2, lze
nad rámec výše uvedeného doplnit následující. Při určení výše bezdůvodného
obohacení je třeba vycházet z částek obvykle vynakládaných v daném místě a čase
na užívání obdobné věci, zpravidla formou nájmu (z judikatury Nejvyššího soudu
viz. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2000, rozsudek ze dne
30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). V poměrech projednávané věci bylo tedy potřeba zjistit
obvyklé nájemné, za něž se v daném místě a čase pronajímají obdobné pozemky
zastavěné stavbou jiného vlastníka. Jestliže za této situace soudní znalec při
svých odborných úvahách o výši obvyklého nájemného vycházel mimo jiné z údajů
Úřadu městské části Praha-Běchovice o cenách, za něž se obdobné pozemky v dané
lokalitě obchodují, jež ostatně před vypracováním znaleckého posudku byly
předmětem dokazování a dovolatel tak měl možnost jejich správnost zpochybňovat,
jsou znalecké závěry podloženy dostatečným a objektivním nálezem. Zcela logicky
a přesvědčivě přitom vyznívají úvahy soudního znalce a následně též soudů
nižšího stupně, jimiž je vysvětlován rozdíl ve výši maximálního nájemného za
zastavěné pozemky určeného výměry Ministerstva financí pro potřeby centra Prahy
ve výši 85,- Kč/m2/rok a nájemného týkajícího se předmětných nikoliv
lukrativních pozemků nacházejících se na okraji města. Vytýká-li v této
souvislosti dovolatel, že nebyl proveden důkaz revizním znaleckým posudkem,
sluší se uvést, že v situaci, kdy nebyly dány pochybnosti o správnosti
znaleckých závěrů, postupoval odvolací soud správně, jestliže k vypracování
revizního znaleckého posudku nepřikročil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011) a v odůvodnění svého rozsudku
vysvětlil, z jakých důvodů považuje vypracovaný znalecký posudek za správný a
návrh na vyhotovení revizního znaleckého posudku za nedůvodný. Pro úplnost je
přitom vzhledem k námitkám dovolatele třeba zdůraznit, že neprovedení důkazu
revizním znaleckým posudkem odvolací soud neodůvodnil účinky koncentrace
řízení, nýbrž závěry o přesvědčivosti a přiléhavosti vypracovaného znaleckého
posudku. Vytýká-li dovolatel soudům nižšího stupně, že neprovedly listinný důkaz
posudkem vypracovaným M. Š. mimo řízení a zprávou Českého hydrometeorologického
ústavu, namítaje, že tyto důkazy představují výjimku z koncentrace řízení,
neboť sloužily ke zpochybnění věrohodnosti důkazu provedeného znaleckým
posudkem vypracovaným ustanoveným soudním znalcem, eventuálně je nebylo lze bez
viny dovolatele včas použít, sluší se uvést následující.
Hodlá-li účastník
řízení prokazovat právně významnou skutečnost, k jejímuž posouzení je třeba
odborných znalostí, splní svou důkazní povinnost již tím, že k prokázání oné
skutečnosti označí důkaz znaleckým posudkem (§ 120 odst. 1, § 127 o. s. ř.). Výběr a ustanovení znalce (znalců) následně provede soud. Vypracovaný znalecký
posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou
institucí. Zákon přitom nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování
revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude
mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011). Na
základě důkazního návrhu účastníka na vypracování znaleckého posudku tudíž soud
nechá vypracovat nejen požadovaný znalecký posudek, eventuálně znalecké
posudky, je-li k prokázání dokazované právně významné skutečnosti třeba
znalostí z více oborů, ale v případě pochybností o jeho (jejich) správnosti též
revizní znalecký posudek. Návrh účastníka na vypracování revizního znaleckého
posudku tak nemá charakter nového a v systému koncentrace řízení či neúplné
apelace tudíž zásadně nepřípustného důkazu, nýbrž toliko námitek směřujících
proti správnosti vyhotoveného znaleckého posudku, které lze uplatnit i po
koncentraci řízení a které se zřetelem k jejich povaze lze po koncentraci
řízení též procesním způsobem osvědčit např. prostřednictvím posudku jiného
znalce či odborného vyjádření sloužícího ke zpochybnění použitých znaleckých
metod apod. Předmětem dokazování po koncentraci řízení však krom zákonných
výjimek z koncentrace řízení nemohou být skutkové okolnosti, které byly
dokazovány před koncentrací řízení a ze kterých soudní znalec při vypracování
znaleckého posudku vycházel. Ohledně zmiňovaných výjimek přitom Nejvyšší soud
opakovaně dovodil, že koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. se
nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost
provedených důkazů. Jde ovšem pouze o případy, kdy účastník pomocí tvrzení a
prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě
nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného
důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho,
že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je
falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Ke
zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů však naproti tomu nemůže vést to,
že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit
jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení
prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník
nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se
zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci
zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 7376, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo
2520/2011). Nemožností uvést bez své viny včas důkazy se pak rozumí nemožnost
označit tyto důkazy včas soudu. Nejde tu o případy neprovedení možného
dokazování soudem či vyhotovení nového znaleckého posudku poté, co nastaly
účinky koncentrace řízení (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006). Jestliže tedy v projednávané věci dovolatel poté, co nastaly účinky koncentrace
řízení (po skončení prvního jednání konaného dne 21. 10. 2010 - § 118b odst. 1
věty první o. s. ř.), označil listinné důkazy posudkem M. Š. ze dne 28. 2. 2010
sloužícím k ocenění předmětných pozemků vypracovaným mimo řízení dříve, než
nastaly účinky koncentrace řízení, a zprávou hydrometeorologického ústavu k
záplavovým poměrům v dané lokalitě, nešlo o doklady osvědčující pochybnosti o
správnosti vypracovaného znaleckého posudku (např. zpochybňující zvolenou
znaleckou metodu či způsob jejího použití znalcem apod.), nýbrž o důkazy,
jejichž pomocí dovolatel hodlal prokázat jiný skutkový stav (charakter
předmětných pozemků), než jaký byl zjištěn z řádně a včas navržených důkazů a z
něhož při vypracování znaleckého posudku vycházel též ustanovený soudní znalec. Důkazy, z nichž se podává dovolatelem sporovaná výše ceny okolních pozemků či
jejich charakter jakožto pozemků nacházejících se v záplavovém území (např. dopis Úřadu městské části Praha-Běchovice ze dne 7. 7. 2010) totiž byly
navrženy a provedeny dříve, než nastaly účinky koncentrace řízení, tj. před
skončením prvního jednání o věci. Dovolatelem označené důkazy přitom
nepředstavují ani výjimky z koncentrace řízení. Nejde totiž o důkazy sloužící
ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů (např. označení ustanoveného
soudního znalce, jakožto osoby, která má vztah k účastníkům řízení či
projednávané věci, nebo prokázání, že listiny, na jejichž základě soud dospěl k
závěru, že se pozemky nacházejí v záplavové oblasti, jsou falzifikátem) ani o
důkazy, jež by dovolatel do skončení jednání, při kterém byla dokazována cena
okolních pozemků i jejich charakter jakožto pozemků záplavových, bez své viny
nemohl včas uvést. Závěr odvolacího soudu, že provedení uvedených důkazů brání
účinky koncentrace řízení, tedy odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se
není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/,
odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.). Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.
je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto,
povinen nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení
sestávající z odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1
písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen –
„advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu
protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 64.489,50 Kč (§ 8
odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 3.700,- Kč (§ 7 bod 5 advokátního
tarifu), dále snížené o 20 % za každou zastupovanou osobu (§ 12 odst. 4
advokátního tarifu). Při zastupování 2 osob tak odměna advokáta činí 5.920,- Kč
(2 x 2.960,- Kč) a paušální náhrada hotových výdajů advokáta dosahuje 600,- Kč
(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Součástí nákladů je též 21 % daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby
žalovaným nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 7.889,20 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.