21 Cdo 2824/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce L. S., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se
sídlem v Plzni, Rooseveltova č. 16, proti žalovanému Statutárnímu městu Plzeň
se sídlem magistrátu města v Plzni, nám. Republiky č. 1, IČO 00075370,
zastoupenému JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 6,
o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny, a.s. se sídlem v
Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 24 C 257/2006, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března
2011 č.j. 12 Co 18/2009-213, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek okresního soudu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit
žalobci 71.293,- Kč s úroky z prodlení, se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek okresního soudu tak, že žalovanému byla uložena povinnost
zaplatit žalobci 15.680,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 29. listopadu 2006 do
zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že "pracovní neschopnost žalobce trvající
od 18.11.2005 dosud je pokračováním pracovní neschopnosti pracovního úrazu ze
dne 14.6.2005". Po změně žaloby provedené se souhlasem soudu se žalobce
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 87.173,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve
výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě
pracovní smlouvy ze dne 15.11.2002 vykonával v pracovním poměru u žalovaného
práci strážníka městské policie, při jejímž výkonu utrpěl dne 14.6.2005 úraz
pravého kolene, pro který byl v pracovní neschopnosti v době od 14.6.2005 do
16.8.2005 a znovu od 18.11.2005 do 8.11.2006. Žalobce proto uplatňuje nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 18.11.2005 do
8.11.2006 ve výši 71.493,- Kč a příspěvek na stravování podle kolektivní
smlouvy za dobu této pracovní neschopnosti (kromě příspěvku za měsíce listopad
a prosinec 2005, který mu žalovaný zaplatil) ve výši 15.680,- Kč.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 23.6.2008 č.j. 24 C 257/2006-145
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 71.293,- Kč s úroky z prodlení ve
výši a za dobu, jež rozvedl, rozhodl, že "návrh žalobce na zaplacení částky
87.173,- Kč s příslušenstvím se co do částky 15.680,- Kč s příslušenstvím
zamítá" a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního
soudu Plzeň-město" náhradu nákladů "zálohovaných státem" ve výši 5.600,- Kč a
žalobci na náhradě nákladů řízení 20.893,- Kč. Soud prvního stupně dospěl na
základě zjištění učiněných ze znaleckého posudku MUDr. Bedřicha Helma k závěru,
že pracovní neschopnost žalobce v době od 18.11.2005 do 8.11.2006 "má
souvislost" s jeho pracovním úrazem ze dne 14.6.2005, a že proto žalobci
přísluší nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu této pracovní
neschopnosti ve výši 71.493,- Kč. Nárok na příspěvek na stravování za dobu
uvedené pracovní neschopnosti ve výši 15.680,- Kč naproti tomu žalobci podle
názoru soudu prvního stupně nenáleží, neboť žalobce nebyl v této době přítomen
na pracovišti. Usnesením ze dne 27.10.2009 č.j. 24 C 257/2006-187 soud prvního
stupně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet
Okresního soudu Plzeň - město" na náhradě nákladů "zálohovaných státem" 442,-
Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu
Plzeň - město" na náhradě těchto nákladů 2.015,- Kč. Usnesením ze dne 27.5.2010
č.j. 24 C 257/2006-196 soud prvního stupně písemné vyhotovení svého rozsudku
doplnil o výrok, že se určuje, že "pracovní neschopnost žalobce, jdoucí od
18.11.2005 do 8.11.2006, je pokračováním pracovní neschopnosti žalobce, jdoucí
od 14.6.2005 do 16.8.2005 v důsledku pracovního úrazu".
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9.3.2011 č.j. 12 Co
18/2009-213 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení pokračování
pracovní neschopnosti zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve výroku o
uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 71.293,- Kč s úroky z prodlení
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil "s tím, že lhůta k plnění je do jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozsudku", ve výroku o zamítnutí žaloby na
zaplacení 15.680,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 15.680,- Kč s 9 % úrokem z
prodlení od 29.11.2006 do zaplacení a "ve zbytku" žalobu ohledně "příslušenství
této pohledávky" zamítl, a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit České
republice - Okresnímu soudu Plzeň - město 8.057,- Kč a žalobci na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 30.424,- Kč a na náhradě nákladů
odvolacího řízení 28.254,- Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Honzíka. Odvolací
soud především vytknul soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu, že žaloba o
určení, že pracovní neschopnost žalobce jdoucí od 18.11.2005 do 8.11.2006 je "v
příčinné souvislosti s pracovní neschopností od 14.6.2005 - 16.8.2005", již po
připuštění změny žaloby soudem nebyla předmětem řízení; rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, jímž bylo původní žalobě na určení vyhověno, bylo proto třeba
zrušit a řízení o tomto nároku zastavit podle ustanovení § 103 a 104 o.s.ř. V
části, v níž soud prvního stupně přiznal žalobci nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 18.11.2005 do 8.11.2006 ve výši
71.293,- Kč, shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně správným,
neboť ze znaleckého posudku MUDr. Bedřicha Helma vyplývá, že pracovní
neschopnost žalobce v době od 18.11.2005 do 8.11.2006 je v příčinné souvislosti
s pracovním úrazem, který utrpěl dne 14.6.2005. Správným naproti tomu odvolací
soud neshledal rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž soud prvního stupně
zamítl žalobu na zaplacení příspěvku na stravování ve výši 15.680,- Kč s
příslušenstvím; dovodil, že tento nárok žalobci přísluší, neboť žalovaný se v
kolektivní smlouvě na rok 2005 zavázal, že bude poskytovat uvedený příspěvek
zaměstnancům, kteří utrpí pracovní úraz, v době jejich pracovní neschopnosti
pro pracovní úraz.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzujícím a měnícím výroku o
věci samé podal žalovaný dovolání. Namítal, že znalecký posudek MUDr. Bedřicha
Helma a jeho výslech před soudem nedovoluje učinit bez jakýchkoli pochybností
závěr, že obě pracovní neschopnosti žalobce spolu souvisejí. Znalec "poukázal"
na to, že známkou poranění předního zkříženého vazu je častá přítomnost
krevního výronu do kolena, který se však při pracovním úraze žalobce nevyskytl.
I když znalec následně připustil, že k poranění předního zkříženého vazu dojde
i bez vzniku nitrokloubního krevního výronu, jsou údaje znalce ve znaleckém
posudku podle žalovaného "zjevně nejednoznačné a netransparentní" a jeho úvahy
"vytvářely značnou nejistotu ve vztahu k jeho nejednoznačnému závěru o
existenci příčinné souvislosti pracovního úrazu ze dne 14.6.2005 s pracovní
neschopností datovanou od 18.11.2005". Příčinná souvislost musí být podle
názoru žalovaného postavena najisto, když pouhá pravděpodobnost, že nárok
žalobce vůči žalovanému měl vzniknout v důsledku pracovního úrazu ze dne
14.6.2005, v žádném případě nepostačuje. I když odpovědnost žalovaného za
pracovní úraz je "v obecné poloze nezpochybnitelná", neměly soudy podle
žalovaného dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní potíže žalobce po
18.11.2005 jsou důsledkem pracovního úrazu ze dne 14.6.2005. Dovolatel dále
vytýkal odvolacímu soudu, že nenařídil provedení revizního znaleckého posudku s
odůvodněním, že řízení "nemůže být doplňováno pro překážku koncentrace řízení";
tento závěr dovolatel nepovažuje za správný, neboť řízení v této věci bylo
zahájeno dne 8.8.2006. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník navrhl, aby bylo dovolání žalovaného vyhověno. Uvedl, že
znalecký posudek MUDr. Bedřicha Helma nedovoluje učinit závěr o souvislosti
obou pracovních neschopností žalobce a že odvolací soud neměl odmítnout revizní
znalecký posudek z důvodu "koncentrace řízení".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve
výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti
žalovanému zaplatit žalobci 71.293,- Kč s úroky z prodlení, není přípustné a že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci
15.680,- Kč s úrokem z prodlení, není opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné v části, v níž
byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen ve výroku o vyhovění
žalobě na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
ve výši 71.293,- Kč s úroky z prodlení. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného
směřující proti této části rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z
důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a z důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze
znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout,
jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě
nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních
předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud
dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože
pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu
řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího
soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný ve svém dovolání mimo jiné namítá, že pro závěr, že "zdravotní potíže
žalobce po 18.11.2005 jsou nesporně důsledkem pracovního úrazu ze dne
14.6.2005", neměly soudy "dostatečný podklad", a dále namítá vadu řízení při
zjišťování skutkového stavu věci spočívající v tom, že odvolací soud nenařídil
provedení důkazu revizním znaleckým posudkem; tím uplatnil dovolací důvody
podle ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. I kdyby (snad)
byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností
uplatněných dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu
napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti započaté
dne 18.11.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů
č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982
Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č.
188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb.,
č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995
Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č.
155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000
Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č.
312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004
Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb. a č.
342/2005 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2005 (dále
jen "zák. práce").
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení § 193 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanci, který utrpěl
pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel
povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztrátu na
výdělku.
Podle ustanovení § 194 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti zaměstnance činí rozdíl mezi průměrným výdělkem
zaměstnance před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z
povolání a plnou výší nemocenského.
Jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní
úraz je - jak vyplývá z ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce - příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti
se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního
úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné
souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit
pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho
následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Pracovní
úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z
příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74 uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, roč. 1976, str. 35). Bylo by v
rozporu se smyslem zákona chránit zaměstnance před škodami z pracovních úrazů,
kdyby byla z této ochrany vyloučena poškození na zdraví vykazující všechny
znaky pracovního úrazu jen z toho důvodu, že u poškozeného byla určitá
predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví způsobeného
úrazovým dějem. Určitý chorobný stav, třeba latentní, proto nemůže vyloučit
závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je
přímá příčinná souvislost a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo
způsobeno jako jednou z hlavních příčin pracovním úkonem, při jehož provádění k
němu došlo. Na tom nemůže ničeho měnit skutečnost, že na vznik poškození zdraví
vyvolaného úrazovým dějem spolupůsobily i jiné vnitřní faktory, vrozené nebo
získané, jež vyvolávají pro organismus neobvyklé podmínky, jak je tomu
například u dispozice vyvolané dříve vzniklým chorobným stavem (srov. například
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1962 sp. zn. 4 Cz 86/61, uveřejněné pod
č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1963).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich
rozsudků - z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Správně vzaly
v úvahu zjištění učiněná ze znaleckého posudku, podle něhož od potíží žalobce s
pravým kolenním kloubem po sportovním úrazu v roce 1996 až do jeho pracovního
úrazu ze dne 14.6.2005 nebylo artroskopicky prokázáno žádné poškození kolenního
kloubu ani nebyly zaznamenány "žádné problémy" s pravým kolenním kloubem
žalobce ve zdravotní dokumentaci, že při ošetření žalobce 14.6.2005 nemohl být
"rentgenem zjištěn defekt předního zkříženého vazu v pravém koleni", že k
prasknutí vazu může dojít pouze úrazem a že "žádný další úraz pravého kolene
nebyl od 14.6.2005 ve zdravotnické dokumentaci zaznamenán". Dovodil-li proto
odvolací soud, že pracovní neschopnost žalobce v době od 18.11.2005 do
8.11.2006 je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, který žalobce utrpěl
dne 14.6.2005, je tento jeho závěr v souladu se zákonem a s již ustálenou
judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu o
věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není
dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu
v tomto výroku - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení příspěvku na stravování ve
výši 15.680,- Kč s úrokem z prodlení, je přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. [omezení přípustnosti dovolání částkou 50.000,- Kč podle
ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. se zde neuplatní, neboť právo na
příspěvek na stravování bylo vedle práva na náhradu za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti žalobce součástí žalobou uplatněného nároku na
zaplacení celkové částky 87.173,- Kč, který byl rozsudkem soudu prvního stupně,
jenž žalobě co do částky 71.493,- Kč s úrokem z prodlení vyhověl a co do částky
15.680,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl, rozštěpen na dvě práva se
stejným - sice samostatným, ale z hlediska právního posouzení věci shodným -
právním režimem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
17.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 58/2011)], není však opodstatněné.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., podat z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud
neměl uvěřit některému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o
tom, že příčinou poškození předního zkříženého vazu v pravém koleni, pro které
byl žalobce uznán práce neschopným v době od 18.11.2005 do 8.11.2006, byl jeho
pracovní úraz ze dne 14.6.2005, odvolací soud učinil z výsledků dokazování
(především ze znaleckého posudku znalce v oboru zdravotnictví - ortopedie MUDr.
Bedřicha Helma), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132
o.s.ř. (důvodně akcentoval, že artroskopií provedenou v souvislosti s poraněním
pravého kolene žalobce v roce 1996 nebylo zjištěno poškození kolenního kloubu,
že při ošetření žalobce po jeho pracovním úrazu ze dne 14.6.2005 nemohl být
"rentgenem zjištěn defekt předního zkříženého vazu v pravém koleni", že k
prasknutí vazu může dojít pouze úrazem, že "žádný další úraz pravého kolene
nebyl od 14.6.2005 ve zdravotnické dokumentaci zaznamenán" a že ani jinak
nebylo prokázáno, že by u žalobce došlo po 14.6.2005 k "mimopracovnímu" úrazu
pravého kolene). Příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem žalobce ze dne
14.6.2005 a poškozením předního zkříženého vazu v jeho pravém koleni nevylučuje
dovolatelem namítaná okolnost, že při pracovním úrazu žalobce se nevyskytl
krevní výron do kolena, k němuž při poranění předního zkříženého vazu zpravidla
dochází, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že k poranění předního zkříženého
vazu může dojít i bez vzniku nitrokloubního krevního výronu, kdy se poškození
projeví až následnou kloubní nestabilitou, která vzniká po určité době po úrazu
a která je charakterizována nejčastěji pocitem "selhávání" kolena a výpotky v
koleni. Za tohoto stavu má výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu
oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu
spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy
vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v
úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc,
nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Z uvedeného vyplývá, že je správný závěr odvolacího soudu, podle kterého byl
příčinou pracovní neschopnosti žalobce v době od 18.11.2005 do 8.11.2006 jeho
pracovní úraz ze dne 14.6.2005 a že mu proto za tuto dobu přísluší příspěvek na
stravování podle kolektivní smlouvy, v níž se žalovaný zavázal tento příspěvek
poskytovat zaměstnancům též v době jejich pracovní neschopnosti pro pracovní
úraz.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku dovolatele, že odvolací soud
nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem.
Podle ustanovení § 127 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.8.2011, tj. do
dne předcházejícímu dni, v němž nabyl účinnosti zákon č. 218/2011 Sb., kterým
se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony) závisí-li rozhodnutí na posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení
účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek
vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný
posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s
písemným posudkem znalce.
Podle ustanovení § 127 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31.8.2011 znalecký
posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou
institucí.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že znalecký posudek podaný znalcem, kterého
soud ustanovil, neboť rozhodnutí záviselo na posouzení skutečností, k nimž je
třeba odborných znalostí, je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým
ústavem nebo jinou institucí. Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení
vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu;
vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam,
kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku.
V posuzovaném případě je z obsahu znaleckého posudku znalce z oboru
zdravotnictví - ortopedie MUDr. Bedřicha Helma, kterého soud prvního stupně
ustanovil k posouzení skutečností týkajících se příčinné souvislosti mezi
pracovní neschopností žalobce v době od 18.11.2005 do 8.11.2006 a jeho
pracovním úrazem ze dne 14.6.2005, k nimž bylo třeba odborných znalostí, a
který byl po podání písemného posudku soudem prvního stupně vyslechnut, zřejmé,
že závěry posudku jsou náležitě odůvodněny a jsou podloženy obsahem nálezu, že
znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl odborně vypořádat, a že
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.
Protože za těchto okolností nebyl důvod k pochybnostem o správnosti tohoto
vypracovaného znaleckého posudku, odvolací soud v souladu se zákonem nevyhověl
návrhu žalovaného na jeho přezkoumání jiným znalcem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení příspěvku
na stravování ve výši 15.680,- Kč s úrokem z prodlení, z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného
proti rozsudku odvolacího soudu v tomto výroku podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný a vedlejší účastník s ohledem na výsledek dovolacího
řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu