28 Cdo 2638/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobců a) Ing. M. M. a b) J. M., obou bytem v P., zastoupených
JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti
žalovaným 1. Z. H. a 2. V. H., oběma bytem v P., zastoupeným Mgr. Zorou
Martinovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1055/18, o zaplacení
686.454,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 250/2001, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu
2011, č. j. 11 Co 289/2011-216, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 11 Co
289/2011-216, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. března 2012,
č. j. 11 Co 289/2011-237, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. 11 C
250/2001-182, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a
nerozdílně částku 1.152.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok
I.), žalobu ohledně příslušenství pohledávky od 23. 11. 2001 do zaplacení
zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalovanou částku
žalobci vymezili jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.),
které žalovaní na jejich úkor získali tím, že užívali bez právního důvodu
nemovitosti ve vlastnictví žalobců (rodinný dům včetně nebytových prostor a
zahradu) a ničeho jim za užívání nemovitostí neplatili. Původně žalobci
vymezili rozsah bezdůvodného obohacení jako částku 10.000,- Kč/měsíc za dobu 24
měsíců před podáním žaloby. Po následném dvojím rozšíření žaloby žalobci
učinili předmětem řízení nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od
listopadu 1999 do 31. října 2005 v celkové výši 1.152.000,- Kč. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobci jsou
vlastníky domu na p. č. 2399, pozemků p. č. 2399 – zastavěná plocha o výměře
66 m2 a p. č. 2400 – zahrada o výměře 1.156 m2 vše zapsané na LV pro obec P. a
k. ú. K. (dále jen „nemovitosti“), které žalovaní užívali od listopadu 1995 bez
právního důvodu. Z v řízení vypracovaného znaleckého posudku ze dne 13. září
2005 vzal soud prvního stupně za prokázané, že k září 2005 bylo v místě a čase
obvyklé nájemné za shora označené nemovitosti 22.000,- Kč měsíčně. Dále měl
soud za prokázané, že žalovaní zaplatili žalobcům do roku 2006 celkem částku
70.585,- Kč a v roce 2007 částky 236.868,- Kč a 45.000,- Kč. Ohledně výše
nároku na vydání bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z toho, že
žalobci se původně domáhali zaplacení částky 240.000,- Kč (za období od
listopadu 1999 do října 2001 – měsíčně po 10.000,- Kč), dne 27. listopadu 2003
žalobu rozšířili o částku 120.000,- Kč (za období od listopadu 2001 do října
2002 – měsíčně po 10.000,- Kč) a dne 25. 10. 2005 žalobu rozšířili opět,
tentokrát již o částku 792.000,- Kč (za období od listopadu 2002 do října 2005
– měsíčně po 22.000,- Kč). Žalobci se tedy výsledně po žalovaných domáhali za
období od listopadu 1999 do 31. října 2005 zaplacení celkové částky 1.152.000,-
Kč. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně nárok žalobců jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), jež žalovaným vzniklo tím, že
užívali nemovitosti ve vlastnictví žalobců bez právního důvodu. Za žalobci
vymezené období (od listopadu 1999 do 31. října 2005) tak činilo bezdůvodné
obohacení žalovaných částku 1.804.000,- Kč (82 měsíců x 22.000,- Kč), oproti
této částce soud započetl částku 402.454,- Kč, kterou žalovaní již žalobcům
zaplatili, byť dvě platby žalovaných (v celkové výši 281.868,- Kč) byly
provedeny až v průběhu roku 2007, neboť soud i tyto platby posoudil jako úhradu
předmětného dluhu. Oproti zbývající částce (po započtení) 1.401.546,- Kč soud
prvního stupně žalobcům přiznal toliko částku 1.152.000,- Kč, kterou žalobci po
posledním rozšíření žaloby žádali (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
Právo žalobců
neshledal soud prvního stupně promlčeným podle § 107 obč. zák., neboť žalobou
podanou dne 23. listopadu 2001 bylo nejprve žádáno vydání bezdůvodného
obohacení za dva předcházející roky (od listopadu 1999), dne 27. listopadu 2003
pak byla žaloba rozšířena o období od listopadu 2001 do října 2002 a naposledy
došlo k rozšíření žaloby dne 25. října 2005, a to o období od listopadu 2002 do
října 2005, přičemž toto rozšíření bylo učiněno v návaznosti na znalecký
posudek, jenž byl žalobcům doručen až dne 19. října 2005. Příslušenství
pohledávky soud prvního stupně s přihlédnutím ke všem okolnostem případu
žalobcům nepřiznal, maje zato, že jeho přiznání by odporovalo i dobrým mravům
(§ 3 odst. 1 obč. zák.). K odvolání žalovaných přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 11 Co 289/2011-216, ve výroku I. změnil tak, že žalobu co do částky 686.454,- Kč zamítl (výrok I.), a rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok II.) i státu (výrok III.). Odvolací soud se
plně ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Za správné
považoval odvolací soud i posouzení nároku žalobců jako nároku na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.) za užívání nemovitostí bez právního
důvodu. Neztotožnil se však zcela s posouzením promlčení (části) žalobci
uplatněného práva. Právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od
listopadu 1999 do října 2002 v žalobci uplatněné (celkové) výši 360.000,- Kč
(36 měsíců x 10.000,- Kč) ve shodě se soudem prvního stupně promlčené
neshledal. Ohledně nároku uplatněného v rozšíření žaloby ze dne 25. října 2005
za období od listopadu 2002 do října 2005 ve výši 22.000,- Kč měsíčně (celkem
tedy 792.000,- Kč), tj. rozšíření žaloby o tři roky zpětně, odvolací soud
dovodil, že s ohledem na to, že předmětem řízení je vydání bezdůvodného
obohacení a nikoliv nárok ze smluvního vztahu, je jejich právo za dobu od
listopadu 2002 do října 2003 promlčené (podle § 107 odst. 1 obč. zák.), tj. nárok sahající za dva roky zpětně od okamžiku posledního rozšíření žaloby
žalobcům přiznat nelze. S přihlédnutím k tomu, že žalobci se původně domáhali
vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10.000,- Kč měsíčně, a i k tomu, že
znalecký posudek při stanovení výše bezdůvodného obohacení ve výši 22.000,- Kč
měsíčně vycházel ze stavu k září 2005 z naprosto ideální situace při pronájmu
nemovitostí, stanovil odvolací soud postupem podle § 136 o. s. ř. výši
bezdůvodného obohacení za období od listopadu 2003 do října 2005 částkou
17.000,- Kč měsíčně, za dané (nepromlčené) období tedy celkem 408.000,- Kč (24
měsíců x 17.000,- Kč). Nárok žalobců proto odvolací soud shledal důvodným ve
výši 768.000,- Kč, jelikož však žalovaní žalobcům již zaplatili částku
402.453,- Kč a odvoláním nebyl napaden rozsudek soudu prvního stupně co do
částky 485.546,- Kč (pokud tomu tak skutečně bylo, předmětem odvolacího řízení
se měla stát pouze částka 666.454,- Kč), uzavřel odvolací soud, že žalovaní ve
svém součtu zaplatili žalobcům částku 887.999,- Kč oproti jejich nároku
768.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že jejich právo za období od listopadu 2002 do října 2003 je promlčené,
a namítají, že k poslednímu rozšíření žaloby došlo dne 25. října 2005 (o období
od listopadu 2002 do října 2005), a to poté, co se dne 19. října 2005 dozvěděli
ze znaleckého posudku o výši bezdůvodného obohacení. Jsou proto přesvědčeni, že
jim byla zachována objektivní promlčecí doba, zatímco subjektivní jim začala
běžet až doručením znaleckého posudku (tj. dne 19. října 2005). Mají za to, že
uplatněný nárok jim měl být přiznán v plném tříletém rozšíření i v plné výši,
tj. v částce 792.000,- Kč. Žalobci tím nesouhlasí i se způsobem určení výše
bezdůvodného obohacení za období od listopadu 2003 do října 2005, a zdůrazňují,
že odvolací soud se v tomto směru dopustil „neuvěřitelného pochybení“, když
aplikoval ustanovení § 136 o. s. ř. a nevyšel ze v řízení vypracovaného
znaleckého posudku. Zdůrazňují, že pokud by žalovaní v odvolání namítali
nesprávnost znaleckého posudku (což však neučinili) a odvolací soud měl o jeho
správnosti pochybnosti, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení, neměl však postupovat podle ustanovení § 136 o. s. ř.,
protože pro jeho aplikaci nebyly splněny podmínky. Aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu pokládají navíc za nedostatečně odůvodněnou,
což podle nich činí v této části rozsudek nepřezkoumatelným. Trvají na tom, že
pokud odvolací soud takto postupoval, fakticky tím uplatnil moderační právo
podle § 450 obč. zák., jež však u nároku na vydání bezdůvodného obohacení
aplikovat nelze. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že oproti jejich nároku
započetl částky uhrazené žalovanými až v roce 2006 a 2007. Tvrdí, že tyto
platby nebyly nijak označeny, a proto je nezapočetli na dluh žalovaných vzniklý
před 31. říjnem 2005, ale použili je k úhradě dluhů vzniklých po tomto období,
a také z tohoto důvodu žalobu dále nerozšiřovali, nesouhlasí proto se závěrem,
že by jim žalovaní uhradili celkem 887.999,- Kč, ale připouští, toliko částku
47.905,- Kč. I v této části pak žalobci považují rozsudek odvolacího soudu za
nepřezkoumatelný. Odvolacímu soudu konečně vytýkají i nesprávné hodnocení
provedených důkazů (znaleckého posudku, jakož i závěr, že žalovaní provedli
investice do nemovitostí), což podle nich mělo vliv na správnost skutkových
zjištění. Vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s §
120 o. s. ř.
S ohledem na shora uvedené žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém vyjádření uvádějí, že soud hodnotil v řízení provedené důkazy
řádně. Zdůrazňují, že znalecký posudek není pro soud závazný, ale je toliko jen
vodítkem, z něhož soud vychází, a proto jsou přesvědčeni, že v těchto intencích
je třeba vykládat i ustanovení § 136 o. s. ř., přičemž na podporu svých tvrzení
odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 1995, sp. zn. Cdon
24/94. Postup odvolacího soudu při stanovení výše bezdůvodného obohacení za
dobu od listopadu 2003 do října 2005 tedy považují za správný. Z těchto důvodů
navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení),
zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.), přičemž se zabýval jeho důvodností. Za skutkové zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jež žalobci
rovněž uplatňují), lze pak ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů soudem, jenž neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §
132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti
eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1992,
sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
8/1994, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo
46/2002). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, o jehož revizi žalobci
očividně usilují (jak již ve vztahu k plnění na dluh ze strany žalovaných, tak
k provedení investic žalovaných do nemovitostí, přičemž zmíněné investice se
navíc v závěrech odvolacího soudu ani nijak neodrazily), dovolacímu přezkumu
nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s.
ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení
důkazů provedl, a v tomto směru (ve vztahu k uplatněným námitkám žalobců) je
nutné odvolacímu soudu vytknout pochybení stran hodnocení znaleckého posudku,
jak bude uvedeno níže. Po právní stránce je pak rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že část
práva žalobců uplatněného v rozšíření žaloby ze dne 25. října 2005 je promlčená
- konkrétně tedy za období od listopadu 2002 do října 2003 - podle § 107 odst. 1 obč. zák., přičemž výše bezdůvodného obohacení za období od listopadu 2003 do
října 2005, za něž právo promlčeno není, činí částku 17.000,- Kč měsíčně, již
odvolací soud stanovil postupem podle § 136 o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle jeho odstavce 2 se
právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nejpozději promlčí za tři roky,
a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Důvodnost dovolání nemůže být založena námitkami žalobců vztahujícími se k
nesprávnému posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 a
2 obč. zák.). Nejvyšší soud již dříve vyslovil názor, že pro stanovení počátku
běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný dozví o tom,
že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, tedy
kdy jsou mu známy skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit odpovědnost za
bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července
2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009). Vyčíslení výše bezdůvodného obohacení
prostřednictvím znaleckého posudku by jen stěží bylo možno považovat za
takovouto okolnost, neboť znalecký posudek slouží především k zpřesnění výše
peněžitého ocenění majetkového prospěchu, jenž byl v tomto případě nabyt
užíváním nemovitostí bez právního důvodu, aniž by však měl vliv na samotnou
existenci práva na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze tedy přisvědčit tvrzení
dovolatelů, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastal až v okamžiku,
kdy byli prostřednictvím znaleckého posudku seznámeni s částkou, jež měla
představovat výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných. S posledně citovanými závěry je proto zcela v souladu závěr odvolacího soudu,
že pokud žalobci dne 25. října 2005 rozšířili svoji žalobu o nárok na vydání
bezdůvodného obohacení za období od listopadu 2002 do října 2005 (tj. o tři
roky předcházející tomuto rozšíření), je jejich právo pro období od listopadu
2002 do října 2003 (tj. za období přesahující dva roky zpětně od takto
učiněného rozšíření žaloby) promlčené, jelikož žalobcům pro toto období již
marně uběhla dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák.,
neboť není pochyb o tom, že předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení a
nikoliv nárok ze smluvního vztahu (žalobci tento závěr ani nezpochybňují) a
žalobci, kteří dne 23. listopadu 2001 podali žalobu, jíž se po žalovaných
domáhali vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí bez právního
důvodu, kterou následně rozšířili dne 27. listopadu 2003, již v této době
věděli o tom, že došlo na jejich úkor k získání bezdůvodného obohacení i to,
kdo je získal.
V části, v níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalovaní
platbami v souhrnné výši 402.453,- Kč provedenými v letech 2006 a 2007 plnili
žalobcům na dluh, jehož zaplacení se žalobci nyní domáhají, nelze závěrům
městského soudu rovněž ničeho vytknout. V případě, že plnění nestačí na úhradu všech dluhů u téhož věřitele a neurčí-li
dlužník, který z těchto více dluhů uhrazuje, je třeba nejprve uvést, že právo
určit, který dluh je plněn, tím nepřechází na věřitele. Při úvaze, který z více
dluhů bude za uvedené situace uhrazen, lze vycházet buď ze zásady priority
(přednostního vyrovnání některého z dluhů, např. s ohledem na jejich splatnost)
nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů). Pokud se
nemůže uplatnit zásada priority, protože pravidla stanovená pro přednostní
vyrovnání se vztahují zároveň na více dluhů (které nebudou všechny platbou
vyrovnány), je třeba postupovat podle zásady proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004). V
posuzovaném případě se přitom uplatní zásada priority, podle níž platí, že je
plněn závazek (dluh) nejdříve splatný. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že
platby žalovaných v celkové výši 402.453,- Kč byly započteny na nejdříve
splatný dluh (žalované plnění), je tento právní názor odvolacího soudu správný. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo
nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného
obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve
věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, jsou
zřejmé. Jiná je situace tam, kde plnění nelze vydat (ustanovení § 458 odst. 1,
věta druhá, obč. zák. příkladmo zmiňuje plnění v podobě výkonů). Citované
ustanovení výslovně uvádí, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí
odpovídat ocenění získaného obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti bez
nájemní či jiné smlouvy spočívá obohacení v užívání cizí věci bez placení
úhrady za její užívání. Uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v
podobě výkonu práva nájmu vrátit, je proto povinen vydat bezdůvodné obohacení
(v peněžité formě), určení, jehož výše se může při splnění zákonných
předpokladů opírat o volnou úvahu dle ustanovení § 136 o. s. ř.
Tato úvaha musí
vycházet z ocenění prospěchu, který obohacenému užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá
částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci
zpravidla formou nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen
platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000). Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která
je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanoveních § 451 a §
454 obč. zák. Výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez právního
důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen
vydat vše, co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456, věta první, a § 458 odst. 1
obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by
mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na
jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. V rozsudku ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, jenž je uveřejněn v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5987, Nejvyšší soud
vyjádřil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, že při
určení výše nároku podle ustanovení § 136 o. s. ř. jsou podkladem pro úvahu
soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a
umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde
tedy o určení výše nároku volnou úvahou soudu bez jakýchkoli podkladů (srov. shodně též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 627 s.). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckého posudku jím
ustanoveného znalce Ing. Vladimíra Váchy, jenž stanovil obvyklou cenu nájemného
za užívání nemovitostí v září 2005 ve výši 22.000,- Kč měsíčně, odvolací soud
přihlédl k tomu, že v řízení zpracovaný znalecký posudek při určení obvyklé
ceny nájemného vycházel z naprosto ideální situace při pronájmu nemovitostí a
nezohlednil, že nemovitosti by mohly být i po určitou dobu nepronajaty, a
rovněž k tomu, že žalobci pro předchozí dobu žalovali na vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 10.000,- Kč měsíčně, závěry znaleckého posudku o výši
bezdůvodného obohacení nevzal v úvahu a jeho výši stanovil podle § 136 o. s. ř. částkou 17.000,- Kč měsíčně. Z odvolacím soudem citovaných skutečností, jež jej
vedly ke stanovení výše bezdůvodného obohacení podle § 136 o. s. ř., však
skutkové zjištění o obvyklé výši nájemného v daném místě a čase, které by
žalovaní za užívání nemovitostí byli nuceni za normálních okolností platit,
dovodit nelze. V posuzované věci bylo třeba zjistit výši nájemného v podmínkách
srovnatelných s užíváním předmětných nemovitostí, popř. výši peněžité náhrady
určit úvahou podle § 136 o. s.
ř., která však musí být podložena zjištěním
konkrétních skutečností o výši nájemného v daném místě a čase, na jejichž
posouzení lze úvahu soudu podle § 136 o. s. ř. založit. Má-li soud pochybnosti
o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem,
nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak
odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí
ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti
již podaného posudku (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Nadto se jeví jako vhodné ještě uvést, že podle § 136 o. s. ř. může soud určit
výši nároků podle své úvahy jen tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků
mohou být dány např. nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných
pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. Důvod
nepoměrných obtíží ve smyslu § 136 o. s. ř. a nepřiměřenost takových nákladů
však soud nijak v dané věci nezmiňuje, a tím spíše ani neodůvodňuje, a nelze
proto dovodit, že by v posuzované věci mohly být splněny podmínky pro aplikaci
citovaného ustanovení. Dovolávají-li se žalovaní závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku
ze dne 16. února 1995, sp. zn. Cdon 24/94, publikovaném pod č. 33/1995 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, je třeba uvést, že dovolací soud v tomto
rozhodnutí dovodil, že závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího vždy
přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to
zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého
posudku. Tak je tomu například tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost
zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění sám znalec nepřikročí,
nebo postupuje-li znalec při zpracování znaleckého posudku podle určitého
předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí. Z
uvedeného je tedy zřejmé, že citované závěry na nyní projednávanou věc
nedopadají. Protože posouzení věci – v otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení za
období od listopadu 2003 do října 2005 – provedené odvolacím soudem nepovažuje
Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle §
243b odst. 2, části věty za středníkem, odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243d, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí
o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu