30 Cdo 1574/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce
D. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. H., a 2) J. H., (právním
nástupcům původně žalovaného J. H., zemřelého), o vydání bezdůvodného
obohacení, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. 6 C 181/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne
21. února 2007, č. j. 59 Co 94/2006-146, t a k t o :
Dovolání žalobce se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále již „okresní soud“ nebo „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2005, č. j. 6 C 181/2003-117, zastavil
řízení co do částky 18.481,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok
1.), uložil původně žalovanému J. H. (dále též „žalovaný“) povinnost zaplatit
žalobci 59.973,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 8. 7. 2001 do zaplacení, a to do
15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 518,- Kč
se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III.), a rozhodl o povinnosti
žalovaného nahradit žalobci a státu náklady řízení (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování konstatoval, že účastníci
uzavřeli smlouvu o dílo ve smyslu § 631 a násl. obč. zák., jehož předmětem byla
vestavba bytu v domě žalobce, od které žalobce posléze odstoupil. Z titulu
vydání bezdůvodného obohacení, aniž by ovšem nalézací soud v odůvodnění
písemného vyhotovení svého rozsudku odkázal na příslušné hmotněprávní
ustanovení, které
v rozsouzené věci aplikoval, a s odkazem na zjištění učiněná ze znaleckého
posudku, jenž byl v řízení soudem ustanoveným znalcem zpracován, dospěl okresní
soud
k závěru, že v rozsahu částky 59.973,- Kč se (původně) žalovaný (J. H.) na úkor
žalobce bezdůvodně obohatil. Okresní soud neshledal právně relevantní námitku
žalovaného stran promlčení práva na vydání žalovaného bezdůvodného obohacení,
který namítal, že promlčení je zjistitelné již z podané žaloby, neboť žalobce o
bezdůvodném obohacení věděl již dne 24. 5. 2001. V tomto směru uzavřel, že
žalovaný na uvedené promlčení práva chybně usuzuje zřejmě z toho, že v dopise
ze dne 24. 5. 2001 žalobce uvádí, že zadal ocenění provedených prací soudnímu
znalci T. a že ocenění je provedeno a je v zájmu žalovaného, aby se s výsledky
seznámil a k vyčíslení se vyjádřil. Podle soudu prvního stupně „Tímto dopisem
je však odkazován na T., nebo na kancelář žalobce. Tyto skutečnosti jsou však v
rozporu s tvrzením toho, kdo materiály skutečně zpracovával, tedy s tvrzením V.
H., který sám v prohlášení uvedl, že materiály, tedy celkové zpracování bylo
předáno žalobci až v měsíci červnu 2001, přičemž datum neuvádí. Z uvedeného je
zřejmé, že při psaní tohoto dopisu žalobce ještě vlastně vůbec nevěděl, kdo
posudek bude vypracovávat skutečně. Dobrozdání V. H. není datováno a soud má za
to, že ve chvíli psaní uvedeného dopisu žalobce ještě tento materiál skutečně
neměl.
O částce, která by eventuálně činila rozdíl mezi skutečně zaplacenou částkou a
částkou potřebnou ke krytí materiálu a prací žalovanému se dověděl až v měsíci
červnu blíže neurčeného data, je třeba říci, že žaloba podaná 25. 6. 2003 byla
podána včas.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 59 Co 94/2006-146, rozsudek soudu
prvního stupně v meritorním výroku II. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky
59.973,- Kč se shora specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) zamítl,
a dále rozhodl o nákladech řízení, z toho výroky II. a III. jako měnícími
prvostupňové nákladové výroky. Odvolací soud po zopakování v rozhodnutí
uvedených listinných důkazů se ztotožnil se závěry okresního soudu stran vzniku
a posléze, v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany žalobce, zániku uvedeného
závazkového právního vztahu (smlouva o dílo), existence a s ohledem na zjištění
učiněná ze znaleckého posudku výše bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor
žalobce. Odvolací soud však již nepřisvědčil právnímu závěru okresního soudu,
pokud ten neshledal námitku promlčení, kterou v nalézacím řízení uplatnil
žalovaný, za relevantní. Po zopakování listinných důkazů, konkrétně přípisu
žalobce žalovanému ze dne 24. 5. 2001 (č. l. 6 spisu), sdělení znalce T. (č. l.
52) a sdělení svědka V. H. (č. l. 72), krajský soud skutkově uzavřel, že z
obsahu dopisu žalobce ze dne 24. 5. 2001 vyplývá, že žalobce tímto dopisem
vyzývá žalovaného k tomu, aby se seznámil s oceněním provedeným prací, a to ať
už v kanceláři žalobce, anebo přímo u znalce T., když výslovně uvádí, že toto
ocenění má již k dispozici. Podle krajského soudu obsah tohoto přípisu proto
nelze vykládat jinak, než že v době nejpozději 24. 5. 2001 měl žalobce k
dispozici vyčíslení prací, provedených na stavbě, a byla mu také již známa výše
bezdůvodného obohacení, kterou žádá po žalovaném. Uvedený závěr není v žádném
případě vyvrácen dalším listinným důkazem (č. l. 52 spisu) – sdělením znalce
T., neboť z něho nevyplývá nic jiného, než že on předal ocenění stavebníkovi
někdy v měsíci červnu 2001, když naopak svědek H., který vyčíslení prováděl,
potvrdil, že ho prováděl někdy na jaře roku 2001. S odkazem na § 107 odst. 1
obč. zák. dospěl krajský soud k závěru, že nejpozději 25. 5. 2001 počala běžet
dvouletá subjektivní lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, ve které žalobce
svůj nárok vůči žalovanému u soudu neuplatnil, neboť žaloba byla podána až dne
25. 6. 2003. Za tohoto stavu proto krajský soud považoval vznesenou námitku
promlčení ze strany žalovaného za důvodnou a nárok žalobce za promlčený.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce včasné dovolání z
důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobce z provedeného dokazování pouze
vyplývá, že v dopise datovaném 24. 5. 2001 žalobce vyzval žalovaného, aby se s
výsledky ocenění provedených prací seznámil a byla mu nabídnuta dvě místa, kde
tak může učinit. Závěr krajského soudu, že toho dne již i žalobce fakticky
věděl o bezdůvodném obohacení, tedy o tom, že finanční částky zaplacené
žalovanému převyšují hodnotu provedených prací, je podle dovolatele závěrem
spekulativním. Pokud z provedeného dokazování dále vyplynulo, že předmětné
ocenění žalobce obdržel až v měsíci červnu 2001, přicházejí v úvahu (ze čtyř
možností, které žalobce pod body 1. až 4. uvádí) pouze možnosti 3. a 4., a to
že (žalobce) neměl ocenění k dispozici a byla mu známa výše bezdůvodného
obohacení, anebo že neměl ocenění k dispozici a nebyla mu známa výše
bezdůvodného obohacení. Jestliže za této situace odvolací soud přesto zaujal
názor,
že žalobce vědělo bezdůvodném obohacení, dopustil se logické chyby při
hodnocení důkazů a v důsledku toho dospěl ke skutkovému zjištění, jež nemá v
žádném z provedených důkazů oporu. Žalobce v této souvislosti zdůraznil, že
dovolací soud
v řadě svých rozhodnutí zaujal názor, že při určování počátku subjektivní
promlčecí doby není rozhodující, kdy se oprávněný subjekt mohl dozvědět, že
došlo na jeho úkor
k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, když tato lhůta začíná běžet
v okamžiku, kde se oprávněný o uvedených skutečnostech prokazatelně dozvěděl.
Tato vědomost oprávněného o tom, že na jeho úkor se někdo obohatil a o tom, v
čí prospěch k tomuto obohacení došlo, přitom musí být skutečná. Dále žalobce
krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci v otázce promlčení
nároku žalobce, neboť
v daném případě odvolací soud aplikoval správnou právní normu na nesprávně
zjištěný skutkový stav. Důkazní břemeno k otázce počátku běhu subjektivní
promlčecí lhůty
u žalobce nese žalovaný, neboť mu tato skutečnost může být procesně ku
prospěchu (žalobce v tomto směru činí odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky
ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Za tohoto stavu proto nebylo
věcně správné žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení. Žalobce
navrhl,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. V doplňujícím podání označeném jako „Dodatek k
dovolání proti rozsudku Krajského soudu“ ze dne 5. listopadu 2007, které bylo
doručeno dovolacímu soudu dne 29. listopadu 2007, žalobce činí výtky k
zastupování v této věci jeho advokátkou Š. Uvádí, že původně usiloval o to, aby
byl zastupován K., který ovšem nakonec v této věci zastupoval žalovaného, když
„pracovnice jeho kanceláře (jeho manželka)“ žalobce „odmítla s tím, že on
takové věci nedělá.“ Žalobce dále vytýká advokátu žalovaného, že „v této věci
argumentoval daty dopisů, které jsem žalovanému zaslal, u KS uspěl. Zcela
přecházel obsah těchto dopisů, který je zásadní: požadoval jsem po žalovaném
řádné vyúčtování stavby. Až na základě těchto dopisů mi žalovaný v polovině
července 2001 přinesl papír, který je možno se značnou tolerancí považovat za
vyúčtování. Toto »vyúčtováni« a termín jeho dodáni je zásadní pro posuzování
promlčení. Pan obhájce...jako rozhodné datum pro promlčení uváděl datum
známosti výsledku odhadu jako termín znalosti údaje o neoprávněném majetkovém
prospěchu s cílem zvrátit proces v prospěch strany, kterou obhajoval. Přitom by
měl vědět, že rozdíl – diference je možno znázornit jako a (menšenec) = b
(menšitel) + (rozdíl, diference) a – b = x. V době předání dokladu s odhadem a
vyčíslenou hodnotou byl znám jen údaj »b« - odhad, fakturace »a« nebyla
provedena, ani nebyly předávány doklady o poskytnutých zálohách. Za těchto
okolností nemohlo dojít k promlčení k datu, se kterým argumentuje K. Toto datum
navíc v dokladech není a musel ho účelně dedukovat – a uspěl.“
Jak se již podává ze záhlaví tohoto rozsudku, v průběhu dovolacího řízení,
dříve, než byly soudem prvního stupně provedeny všechny úkony za účelem
předložení spisu
k rozhodnutí o žalobcem podaném mimořádném opravném prostředku proti rozhodnutí
odvolacího soudu, původně žalovaný J. H. dne 10. 11. 2007 zemřel. V důsledku
této právní události a s ohledem na výsledek dědického řízení soud prvního
stupně usnesením ze dne 19. února 2009, č. j. 6 C 181/2003-185, rozhodl, že
namísto žalovaného zůstavitele bude v dovolacím řízení pokračováno s jeho
dědici, a to s K. H. a J. H.
Původně žalovaný, resp. žalovaní se k podanému dovolání žalobce písemně
nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo
podáno oprávněnou osobou včas a že je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu podle § 242 odst. 1 a 3
o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných námitek a poté dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je to, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a dále, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a), b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak vyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna
2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydaným nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 44, svazek 1. Na nesprávnost
výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
krajského soudu, odvolací soud způsobem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř.
při odvolacím jednání konaném dne 21. února 2007 (srov. protokol o jednání před
odvolacím soudem na č. l. 142 a násl.) zopakoval již shora citované (a v
nalézacím řízení provedené) listinné důkazy, z nichž¬ – oproti okresnímu soudu
– učinil skutková zjištění vedoucí ke skutkovému závěru, že „v době nejpozději
24. 5. 2001 měl žalobce k dispozici vyčíslení prací, provedených na stavbě a
byla mu také již známa výše bezdůvodného obohacení, kterou žádá po žalovaném“
Tento skutkový závěr krajského soudu není přitom v rozporu s obsahem spisu a s
provedeným dokazováním v odvolacím řízení, a není ani zatížen logickým rozporem
mezi odvolacím soudem učiněnými dílčími skutkovými zjištěními z provedených
listinných důkazů jak jsou podrobně rozvedena v odůvodnění dovoláním napadeného
rozsudku na straně jedné a obsahem předmětných důkazních prostředků na straně
druhé, z nichž krajský soud činil ta skutková zjištění, jež shledal za zásadně
významná pro právní posouzení věci z hlediska posuzování žalovaným v nalézacím
řízení uplatněné námitky promlčení. Přitom rozsah dokazování v odvolacím řízení
umožňoval krajskému soudu odchýlit se od skutkových zjištění okresního soudu
ohledně posuzování předmětné námitky promlčení práva. Sama skutečnost, že
dovolatel zcela jinak hodnotí odvolacím soudem provedeném důkazy ve vazbě na
výsledky nalézacího řízení, aniž by bylo lze ve shora vytčeném rámci zaznamenat
jakékoli pochybení krajského soudu, tj. vytknout mu, že pominul některé
rozhodné skutečnosti, popř. že by důkazy hodnotil v rozporu s § 132 o. s. ř.,
důvodnost dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 3 o. s. ř. založit nemůže. Poněvadž tedy při hodnocení uvedených důkazů
ze strany krajského soudu nedošlo k žádnému pochybení a protože učiněná
skutková zjištění odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší
soud České republiky stran uvedeného dovolacího důvodu neshledal žalobcovo
dovolání důvodným.
Vytknout ovšem nelze nic ani právnímu posouzení věci krajským soudem, které za
daného skutkového stavu je souladné s hmotným právem a konstantní judikaturou.
Krajský soud v dané věci přistoupil k aplikaci § 107 odst. 1 obč. zák., jež
stanoví,
že právo na vydání plnění bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho
úkor obohatil. Ve smyslu citovaného ustanovení je tedy z hlediska posouzení
počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se
oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek
subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení je rozhodující subjektivní moment,
kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění
jeho práva u soudu (shodný názor zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne
17. 2. 1978,
sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování
soudů
a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649,
k obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích
ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3.2003, sp. zn. 33 Odo
766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C
442). Touto vědomostí
se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za
bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného
plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní
moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva,
z níž bylo plněno, je neplatná
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33
Odo 306/2005). Jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku,
krajský soud se výše uvedenými esenciálními hmotněprávními limity zabýval a ze
zjištěného skutkového stavu věci vyvodil již shora vyložený správný právní
názor, který je zcela souladný s výkladem § 107 odst. 1 obč. zák. a konstantní
judikaturou.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu ovšem nevyplývá,
že by k některé z uvedených vad došlo.
Protože z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek
odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesní situací, kdy
žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný a žalovaným žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu