28 Cdo 3481/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobce O. N., bytem v P., zast. JUDr. Miroslavem Mošnou, advokátem se sídlem v
Kladně, Gen. Klapálka 3341, proti žalovanému J. V., bytem N., zast. JUDr.
Petrem Adamíkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, o
zaplacení 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C
21/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.
dubna 2012, č. j. 27 Co 119/2012-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám JUDr. Petra Adamíka,
advokáta,
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši
12.360,- Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 9. 2011, č. j. 11 C 21/2011-74,
jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 500.000,- Kč (výrok I.); současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobce se vůči žalovanému domáhal zaplacení 500.000,- Kč
představujících zhodnocení domu v katastrálním území N. vlastněného žalovaným,
do jehož části (dvě obytné místnosti a kuchyň) žalobce bez dohody účastníků
vynaložil investice tak, aby ji uzpůsobil k obývání pro sebe a vnučku
žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
nárok žalobce je třeba posuzovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení
získaného plněním bez právního důvodu (§ 451 a následující zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč.
zák.“). Výše bezdůvodného obohacení přitom odpovídá rozsahu, v němž se
nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotí. Jelikož
ovšem žalobce k prokázání výše bezdůvodného obohacení (zhodnocení nemovitosti v
důsledku provedené investice) po výzvě k doplnění důkazů a poučení o následcích
jejího neuposlechnutí (§ 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) učiněné při
jednání konaném dne 26. 7. 2011 do účinků koncentrace řízení (uplynutím lhůty
tří týdnů poskytnuté účastníkům řízení při jednání konaném dne 26. 7. 2011 - §
118b odst. 1 o. s. ř.) označil především důkaz výslechem svědka M. Ch., který
potvrdil pouze výši investovaných nákladů a nikoliv rozsah zhodnocení předmětné
nemovitosti, přisvědčil odvolací soud též závěru soudu prvního stupně, že
žalobce důkazní břemeno stran uvedené právně významné skutečnosti neunesl. Za
situace, kdy žalobce přes výzvu k doplnění důkazů podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
způsobilý důkaz neoznačil, pak dle závěrů odvolacího soudu nebyly naplněny ani
zákonné předpoklady, za nichž by bylo lze opatřit takový důkaz (např. znalecký
posudek) z iniciativy soudu (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedených důvodů
odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů
měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že v
případě úprav nemovitosti menšího rozsahu, které jsou ale „finančně
náročnější“ (jak tomu mělo být i v posuzovaném případě), výše bezdůvodného
obohacení neodpovídá zhodnocení nemovitosti, nýbrž tržní hodnotě provedených
prací. Soudům nižšího stupně dovolatel rovněž vytýkal, že důkazy potřebné ke
zjištění rozsahu zhodnocení nemovitosti neprovedly z vlastní iniciativy (§ 120
odst. 3 o. s. ř.). Zpochybňoval přitom též závěr odvolacího soudu, že výpovědí
svědka M. Ch. rozsah zhodnocení předmětné nemovitosti prokázán nebyl. Navrhl,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaných závěrech,
že výše bezdůvodného obohacení získaného investicemi do cizí nemovitosti
provedenými bez právního důvodu odpovídá rozsahu, v němž se nemovitost v
důsledku investic oproti předchozímu stavu zhodnotí, a že za situace, kdy
žalobce přes výzvu k doplnění důkazů podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačil
důkaz způsobilý prokázat rozsah zhodnocení předmětné nemovitosti v důsledku
provedených investic, nebyly naplněny ani zákonné předpoklady, za nichž by bylo
lze opatřit tento důkaz (např. znalecký posudek) z iniciativy soudu (§ 120
odst. 3 o. s. ř.). Otázkou rozsahu bezdůvodného obohacení získaného úpravami cizí nemovitosti
uskutečněnými bez právního důvodu, eventuálně na základě neplatného právního
úkonu či právního důvodu, který posléze odpadl, se Nejvyšší soud opakovaně
zabýval. Dospěl přitom k závěru, že v případě stavebních úprav nemovitosti není
dobře možné, aby její vlastník investorovi vydal to, co bezdůvodným obohacením
nabyl (rekonstrukci nemovitosti). Proto je na místě poskytnutí peněžité náhrady
podle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. Výše této náhrady pak neodpovídá
hodnotě vynaložených prostředků či provedených prací (investic), nýbrž
zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj.
rozdílu mezi hodnotou věci
(tržní cenou) před investicemi a poté. Obohacený je totiž povinen vydat jen ten
majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit
majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikované
pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2291, sešit 28/2004 nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3464/2010, ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, či ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo
389/2008). Závěr odvolacího soudu, že výše bezdůvodného obohacení získaného
investicemi do cizí nemovitosti (jejími stavebními úpravami) provedenými bez
právního důvodu odpovídá rozsahu, v němž se nemovitost v důsledku investic
oproti předchozímu stavu zhodnotí, je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci. Vytýká-li dovolatel soudům nižšího stupně, že z vlastní iniciativy neprovedly
důkaz znaleckým posudkem vypracovaným za účelem zjištění rozsahu, v němž
důsledkem provedených investic došlo ke zhodnocení předmětné nemovitosti, je
předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní
významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud
aplikoval normy procesního práva. Důkazní řízení je ve sporném řízení v rukou
účastníků a je plně ovládáno zásadou dispoziční; tvrdit skutečnosti a navrhovat
důkazy k jejich prokázání je věcí účastníků řízení. Provedení důkazu z
iniciativy soudu pak musí odpovídat zásadě rovnosti účastníků řízení. Důvodnost
postupu dle § 120 odst. 3 o. s. ř. (a tím i zásadní vybočení ze zásady
projednací) tak ve sporném řízení nelze odvíjet jen ze skutečnosti, že se soud
domnívá, že skutkový stav věci není dostatečně zjištěn (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 397/06). Soud proto po důkazech z
vlastní iniciativy nepátrá a jiné než účastníky navržené důkazy provede pouze v
případě, že jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají z obsahu
spisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo
4841/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2009,
č. sešitu 7, pod R 71/2009). V režimu zákonné koncentrace řízení (§ 118b odst. 1 o. s. ř.) je možnost provedení důkazu z iniciativy soudu navíc omezena potud,
že lze brát v úvahu pouze takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo
do té doby, než nastaly účinky koncentrace. V systému koncentrace řízení totiž
nemůže být rozdílu mezi tím, které skutečnosti a důkazy by byly nepřípustné,
kdyby byly uplatněny účastníkem po koncentraci řízení (s výjimkami dle § 118b
odst. 1 o. s.
ř.), a situací, kdy jsou do řízení vnášeny soudem (k aplikaci §
120 odst. 3 o. s. ř. v systému koncentrace řízení srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2009, č. sešitu 3, pod R 28/2009). Účastník řízení, kterému, dříve než nastaly účinky koncentrace řízení podle §
118b odst. 1 o. s. ř., byla adresována řádná výzva k doplnění důkazů a poučení
o následcích jejího neuposlechnutí (§ 118a odst. 3 o. s. ř.), tak nese sám ve
svých poměrech následky spojené s tím, že sporná skutečnost nebude prokázána (§
120 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V projednávané věci dovolatel na výzvu soudu
podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k prokázání rozsahu zhodnocení předmětné
nemovitosti důsledkem provedených investic označil podáním došlým soudu prvního
stupně dne 16. 8. 2011 důkaz výslechem svědka M. Ch., jenž byl následně
vyslýchán při jednání konaném dne 27. 9. 2011. Do doby, než nastaly účinky
koncentrace řízení (dle obsahu spisu k 21. 8. 2011), tedy potřeba doplnit
dokazování z iniciativy soudu nenastala (dovolateli byla adresována výzva a
poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., na kterou reagoval označením důkazu
výslechem svědka, jenž měl vypovídat o okolnostech významných z hlediska
zjišťovaného skutkového stavu, přičemž tento důkaz dosud nebyl proveden). Důsledky spojené s neunesením důkazního břemene (tvrzená skutečnost nebyla
prokázána) tak nese dovolatel. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě
nebyly naplněny zákonné předpoklady, za nichž by bylo lze provést dokazování z
iniciativy soudu, tudíž odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není
důvodu odchylovat ani v projednávané věci. Brojí-li dovolatel proti závěru odvolacího soudu, že výpovědí svědka M. Ch. rozsah zhodnocení předmětné nemovitosti prokázán nebyl, sluší se uvést, že jde
o závěr skutkový založený na hodnocení provedených důkazů a nikoliv o závěr
právní, coby výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování zásadní
právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu přihlížet nelze (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.). Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto,
povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení
sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§
3 odst. 1, bod 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13
odst. 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb.) a 20 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3
o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady
dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.