32 Cdo 389/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobce O. C., zastoupeného Mgr. G.
N.advokátkou, proti žalovanému Ing. A. R.CSc., zastoupenému JUDr. P. S.,
advokátem, o 134.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 481/1993, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2007, č.j. 5 Cmo
83/2007-301, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna
2007, č.j. 5 Cmo 83/2007-301, ve druhém,
třetím, čtvrtém a pátém výroku a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze
dne 25. září 2006, č.j. 12 Cm 481/1993-255, v prvním, třetím a čtvrtém odstavci
výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit
žalobci 102.954,- Kč s 18% úrokem z prodlení z této částky od 31. ledna 1993 do
zaplacení (první odstavec výroku) a zamítl žalobu v rozsahu částky 31.446,- Kč
s 18% úrokem z prodlení z této částky (druhý odstavec výroku). Dále rozhodl o
nákladech řízení mezi účastníky (třetí odstavec výroku) a o povinnosti
žalovaného uhradit náklady řízení České republice (čtvrtý odstavec výroku).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze
dne 4. prosince 2003, č.j. 5 Cmo 230/2003-132 (poté, co Nejvyšší soud České
republiky zrušil jeho rozsudek ze dne 11. června 2001,
č.j. 7 Cmo 57/99-100, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) zrušil rozsudek
Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 30. září 1998, č.j. 12 Cm
481/93-63, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že
písemná smlouva o dílo ze dne 21. září 1992 (podle posouzení soudu uzavřená
mezi žalobcem jako subdodavatelem a Ing. H.), o níž žalobce opíral žalobní
nárok na zaplacení ceny díla, je neplatná pro neurčitost označení předmětu
díla, přičemž žalobci se nepodařilo prokázat ani uzavření ústní smlouvy o dílo
se žalovaným. V návaznosti na závěr, že na úkor žalobce se někdo obohatil tím,
že žalobcem zhotovené dílo bylo zabudováno do nemovitosti, odvolací soud uložil
soudu prvního stupně zabývat se otázkou, kdo se na úkor žalobce obohatil a v
jaké výši bezdůvodné obohacení vzniklo. Soud prvního stupně doplnil dokazování
v intencích pokynu odvolacího soudu a na základě jeho výsledku dospěl k závěru,
že na úkor žalobce se obohatil žalovaný, neboť plnění žalobce bylo realizováno
na nemovitosti, která je ve vlastnictví žalovaného. Podle posouzení soudu
obohacení žalovaného spočívalo v tom, že si nechal na svém majetku provést
žalobcem výkony (stavební a zámečnické práce), za jejichž provedení žalobci
nezaplatil, a proto má žalobce právo na poskytnutí peněžité náhrady ve výši
hodnoty těchto výkonů. Pokud jde o hodnotu výkonů provedených žalobcem, určil
ji soud prvního stupně na základě znaleckého posudku ve výši 162.954,- Kč.
Pakliže žalovaný již žalobci uhradil částku 60.000,- Kč, přiznal žalobci právo
na úhradu zbývající výše hodnoty jeho výkonů, t.j. 102.954,- Kč.
K odvolání žalovaného směřujícího do vyhovující části rozsudku soudu prvního
stupně a do výroků o nákladech řízení Vrchní soud v Olomouci ve výroku
označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v prvním odstavci
výroku tak, že zamítl žalobu na zaplacení 1% úroku z prodlení z částky
102.954,- Kč od 31. ledna 1993 do zaplacení (první výrok) a potvrdil ho ve
zbývající části prvního odstavce výroku (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech
řízení mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (třetí a pátý výrok) a o
povinnosti obou účastníků uhradit náklady řízení České republice (čtvrtý
výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
přičemž se ztotožnil i s právními závěry, které soud prvního stupně z takto
zjištěného stavu, doplněného v intencích pokynu odvolacího soudu, dovodil. Ve
shodě se soudem prvního stupně vyšel na základě výsledků doplněného dokazování
ze zjištění, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví žalovaného a že dílo
zhotovené žalobcem bylo zabudováno do této nemovitosti. Pakliže k uzavření
platné smlouvy o dílo mezi účastníky řízení nedošlo, dospěl k závěru, že
žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Vzhledem však k tomu, že
získané plnění vydat nelze, je třeba bezdůvodné obohacení vydat v penězích.
Pokud by však byla výše bezdůvodného obohacení odvozována pouze ze zhodnocení
nemovitosti (rozdílu její hodnoty před a po investici), šlo by dle znalce o
5.420,- Kč, tedy o částku, která podle odvolacího soudu naprosto neodpovídá
hodnotě vložené žalobcem, ani hodnotě získané žalovaným. Odvolací soud proto
shodně se závěrem soudu prvního stupně vyšel z věcné hodnoty díla, která byla
určena znalcem dle ceníků stavebních prací a kterou považuje, byť s přepočtem
na dobu provedení díla, za obvyklou a objektivní. Proto rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil, s výjimkou jeho změny spočívající v tom, že
žalobci přiznal úrok z prodlení pouze ve výši 17 %.
Rozsudek odvolacího soudu, vyjma jeho prvního výroku, napadl žalovaný
dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“). Dovolatel má za to, že odvolací soud postupoval při určení výše
bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §
458 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), přičemž rovněž pochybil i
závěrem, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil žalovaný.
Dovolatel, poukazující i na konkrétní soudní judikaturu, zastává názor, že při
určení výše bezdůvodného obohacení nelze použít jako kritérium hodnotu
provedených prací, jak nesprávně učinily soudy obou stupňů, nýbrž za bezdůvodné
obohacení je třeba považovat to, oč se nemovitost provedenými pracemi
zhodnotila.
Za zásadní však dovolatel považuje v posuzované věci tu skutečnost, že se na
úkor žalobce neobohatil on, neboť neměl se žalobcem uzavřenou žádnou smlouvu
ani žádný jiný vztah, nýbrž Ing. H. pro něhož bylo dílo žalobcem jako
subdodavatelem prováděno a mezi nimiž byla smlouva o dílo, byť podle posouzení
odvolacího soudu neplatně, uzavřena.
V doplnění dovolání dovolatel rozšířil jím uplatněný dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Její naplnění spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval věcně
nepříslušný soud. Zastává názor, že věcně příslušný byl okresní soud, neboť v
posuzované věci jde o občanskoprávní spor, jehož předmětem je nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu mezi účastníky, mezi nimiž
nebyla uzavřena žádná smlouva.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce zcela ztotožnil s právními závěry soudů obou
stupňů, podle nichž se bezdůvodně obohatil žalovaný jako vlastník nemovitosti a
to v rozsahu rovnajícím se hodnotě prací vykonaných žalobcem. Podle názoru
žalobce žalovaný opomíjí tu skutečnost, že smlouva o dílo s Ing. H. nebyla
nikdy realizována a že jejím předmětem bylo dílo zcela jiné. Proto nemůže být
ve věci pasivně legitimován Ing. H. jak nesprávně dovozuje dovolatel, nýbrž
žalovaný, který se po celou dobu provádění díla choval jako objednatel, podle
jehož požadavků a pokynů bylo dílo prováděno a který také na zhotovení díla
poskytl zálohu. Podle názoru žalobce se odvolací soud nedopustil ani tvrzeného
pochybení při určení rozsahu bezdůvodného obohacení, přičemž dovolatelem
citovaná judikatura na daný případ nedopadá. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
dovolání zamítl s tím, že mu přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé lze obecně opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Dovolání žalobce, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho
potvrzujícího výroku ve věci samé, není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené
věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl v rozsahu částky 102.954,- Kč s
příslušenstvím oběma rozsudky – v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30.
září 1998 a v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. září 2006 – stejně – žalobě
vyhověl). Bylo však shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o. s. ř.), který spatřuje dovolací soud v otázce rozsahu a výše
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, kterou odvolací soud řešil v
rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst.
3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovolací soud z obsahu spisu
neshledal, byť dovolatel tvrdil, že řízení bylo vadou (nedostatek věcné
příslušnosti soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni) zatíženo.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.
s. ř.).
Námitky dovolatele lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále pod dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se
nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem,
když napadené rozhodnutí přezkoumal z pohledu dovolacích námitek, že se na úkor
žalobce bezdůvodně neobohatil žalovaný, jak dovodil odvolací soud, a dále
zda výše peněžité náhrady určená odvolacím soudem je v souladu s
ustanovením § 458 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí založil odvolací soud závěr o tom, kdo
se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil na zjištění, že dílo bylo žalobcem
zabudováno do nemovitosti, která je ve vlastnictví žalovaného, aniž mezi
účastníky došlo k uzavření platné smlouvy o dílo.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Bezdůvodným obohacením je podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i
ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se
nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen
takto získaný prospěch (tj. to, oč se bezdůvodně obohatil) vydat tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo. Tomu odpovídá právo toho, na jehož úkor k obohacení
došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil.
Zabudoval-li proto žalobce dílo do nemovitosti, která je ve vlastnictví
žalovaného, aniž mezi nimi došlo k uzavření platné smlouvy o dílo, je zcela
nepochybné, že přijetím tohoto plnění bez právního důvodu získal žalovaný na
úkor žalobce majetkový prospěch. Skutečnost namítaná dovolatelem, že práce byly
prováděny pro jinou osobu, je zcela bez významu, neboť pro určení osoby, která
se na úkor žalobce bez právního důvodu bezdůvodně obohatila, je rozhodující,
kdo je vlastníkem předmětné nemovitosti. A tím je podle zjištění soudu
žalovaný, který to ostatně ani nepopírá. Nejvyšší soud proto neshledal, že by
odvolací soud řešil otázku osoby, která se na úkor žalobce bezdůvodně
obohatila, v rozporu s hmotným právem a proto v řešení této otázky nedospěl ani
k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud má však dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 pís. c) o. s.
ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. (a potud i za důvodné) v otázce rozsahu
povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s
hmotným právem a konstantní judikaturou soudů, když za majetkový prospěch
žalovaného získaný plněním přijatým bez právního důvodu považoval hodnotu
nákladů vynaložených žalobcem na zhotovení díla, a nikoli částku, o kterou se
věc (nemovitost) žalovaného přijetím tohoto plnění zhodnotila.
Rozsah vydání bezdůvodného obohacení stanoví § 458 obč. zák., podle jehož
prvního odstavce musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí
být poskytnuta peněžitá náhrada.
Z posléze citovaného ustanovení vyplývá, že zákon preferuje na prvním místě
vydání bezdůvodného obohacení „in natura“. Pouze v případě, kdy tento způsob
vydání bezdůvodného obohacení není možný, nastupuje místo toho povinnost
poskytnout peněžitou náhradu ve výši protihodnoty toho, co nelze vydat, a to
podle hodnoty plnění v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Vycházeje ze zjištěného skutkového stavu a zejména ze skutečnosti, že předmět
bezdůvodného obohacení v předmětné věci nelze vydat v důsledku zabudování díla
do nemovitosti, v důsledku čehož přichází v úvahu poskytnutí peněžité náhrady,
dovolací soud přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí z pohledu dovolací
námitky, že výše peněžité náhrady určená odvolacím soudem neodpovídá ustanovení
§ 458 odst. 1 obč. zák.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že rozsah bezdůvodného
obohacení na straně žalovaného odvolací soud neodvozoval ze zhodnocení
nemovitosti (z rozdílu její hodnoty před a po investici), nýbrž že (stejně jako
soud prvního stupně) vyšel z věcné hodnoty díla, která byla určena znalcem dle
ceníku stavebních prací, s přepočtem na dobu provedení díla. Takový postup v
souladu s § 458 odst. 1 obč. zák. není.
Vzhledem k tomu, že obohacení žalovaného spočívalo ve výkonech, které žalobce
zabudoval do nemovitosti, která je ve vlastnictví žalovaného, není v posuzované
věci dobře možné, aby žalovaný vydal žalobci to, co nabyl bezdůvodným
obohacením. Proto je na místě postup podle ustanovení § 458 odst. 1, věty
druhé, obč. zák., tj. poskytnutí peněžité náhrady. Potud postupoval odvolací
soud správně, pochybení se však dopustil při stanovení výše a rozsahu
bezdůvodného obohacení.
V případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení
nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se
obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před
investicemi a poté (srov. též zpráva o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR
ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. března 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikovaná pod
číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obohacený je totiž
povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a
nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení
získáno (srov. Švestka J., Jehlička O., Škárová M., Spáčil J. a kol.: Občanský
zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C.H.Beck 2006, strana 824).
Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 20. října 1988, sp. zn. Cpj 39/88,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 12/1989 (a
dále například v rozsudku ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo v
rozsudku ze dne 10. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006), od jehož
právních závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci, vysvětlil, že
majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá částce
vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému
majetkovému prospěchu zákazníka – objednatele díla.
Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že rozsah bezdůvodného obohacení
není v případě úpravy věci vymezen náklady, které vynaložil ten,
kdo opravu věci provedl (v posuzovaném případě žalobce), jak nesprávně
dovodil odvolací soud, nýbrž částkou, o kterou se věc (nemovitost) zhodnotila a
kterou nabyl bezdůvodně obohacený (v předmětné věci žalovaný), protože podle §
458 odst. 1, věty první, obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo neoprávněně
získáno.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení
právně pochybil, neboť postupoval v rozporu s ustanovením § 458 odst. 1 obč.
zák., a proto byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn.
Dovolací soud se však již neztotožnil s názorem dovolatele, namítal-li, že
řízení bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že ve věci rozhodoval v prvním
stupni věcně nepříslušný soud.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř. platí, že kdykoli za řízení přihlíží soud k
tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé
(podmínky řízení).
Ustanovení § 104a odst. 1 o. s. ř. určuje, že věcnou příslušnost zkoumá soud
kdykoli za řízení. Přitom pro určení věcné i místní příslušnosti soudu jsou až
do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho
zahájení (§ 11 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Z bodu 2., hlavy první, části
dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dále
podává, že pro určení věcné a místní příslušnosti v řízeních, která byla
zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001),
se použijí dosavadní právní předpisy.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění, tedy ve znění účinném
ke dni 4. května 1993, kdy byla podána žaloba, jsou k řízení v prvním stupni
zásadně příslušné okresní soudy.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) o. s. ř. v rozhodném znění, krajské soudy
rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních
vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti,
aa) jsou-li oba účastníci zapsáni v obchodním rejstříku; pro tyto účely mají
banky postavení podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku,
bb) je-li navrhovatel podnikatelem, který není zapsán v obchodním rejstříku, a
odpůrce je podnikatelem, který v obchodním rejstříku je zapsán, přičemž částka
požadovaná navrhovatelem převyšuje 50.000,- Kč.
V posuzované věci je zcela nepochybné, že jde o obchodní spor mezi podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti (spor o vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 134.400,- Kč s příslušenstvím,
které na straně žalovaného vzniklo tím, že žalobce bez uzavřené smlouvy mezi
účastníky zhotovil dílo na nemovitosti ve vlastnictví žalovaného), přičemž z
výpisu z obchodního rejstříku dovolací soud zjistil, že žalovaný je v této
evidenci zapsán od 3. května 1990, nyní u Krajského soudu v Ostravě – oddíl A,
vložka 5.
Lze tedy uzavřít, že podmínky pro věcnou příslušnost krajského soudu jako
soudu prvního stupně vymezené v ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) bod bb) o. s.
ř. v rozhodném znění byly v posuzované věci naplněny. Rozhodoval-li proto ve
věci v prvním stupni Krajský soud v Ostravě (a předtím Krajský obchodní soud v
Ostravě), dovolatelem tvrzenou vadou řízení zatíženo nebylo a dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
S ohledem na naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislých
výrocích o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem,
o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve
vyhovujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení)
a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu