21 Cdo 4543/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce JUDr. F. V., advokáta se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách,
Husníkova č. 2080/8, zastoupeného JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se
sídlem v Jičíně – Valdickém Předměstí, Šafaříkova č. 161, proti žalované D. F.
(dříve N.), zastoupené Mgr. Janem Junkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Havlíčkova č. 1043/11, o neúčinnost kupních smluv, vedené u Okresního
soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 122/2007 a 9 C 123/2007, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.
července 2014 č. j. 5 Co 665/2014-494, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne
22. srpna 2013 č. j. 9 C 122/2007-384 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Žalobami podanými u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 19. 4. 2007 se
žalobce domáhal, aby bylo určeno, že jsou vůči němu právně neúčinné „kupní
smlouva ze dne 28. dubna 2004 registrovaná u Katastrálního úřadu v Českém
Krumlově pod sp. zn. V-1173/2004, kterou I. N. prodala nemovitosti uvedené v
této kupní smlouvě nacházející se v kat. území F., obec P. V., okres Č. K., vše
vedeno na listu vlastnictví č. 193 u Katastrálního úřadu v Českém Krumlově
žalované“ a „kupní smlouva ze dne 28. dubna 2004 registrovaná u Katastrálního
úřadu v Českém Krumlově pod sp. zn. V-1172/2004, kterou manželé J. a I. N.
prodali nemovitosti uvedené v této kupní smlouvě nacházející se v kat. území
F., obec P. V., okres Č. K., vše vedeno na listu vlastnictví č. 193 u
Katastrálního úřadu v Českém Krumlově žalované“. Žaloby zdůvodnil zejména tím,
že s matkou žalované I. N. uzavřel smlouvu o právní pomoci č. 5/2004 ze dne 9.
2. 2004, na jejímž základě jí poskytl právní pomoc spočívající v zastoupení při
jednání před Okresním soudem Praha – západ ve věci sp. zn. 5 C 308/2002, a
smlouvu o právní pomoci č. 6/2004 ze dne 8. 3. 2004, na jejímž základě jí
poskytl právní pomoc spočívající v zastoupení při jednání před Okresním soudem
Praha – západ ve věci sp. zn. 5 C 1482/2003, že na základě těchto smluv poskytl
právní pomoc i otci žalované J. N. a že rodiče žalované žalobci nezaplatili za
„právní zastoupení“ žádnou odměnu ani zálohu, a to ani poté, co prodali dům v
R. u P., přestože během „právního zastoupení“ neustále utvrzovali žalobce, že
odměnu uhradí. Žalobce se dozvěděl, že rodiče žalované v době zastoupení bez
vědomí žalobce dne 28. 4. 2004 „v úmyslu vyhnout se případnému hrazení svých
pohledávek“ odporovanými kupními smlouvami převedli uvedené nemovitosti na
žalovanou, a domnívá se, že se jednalo o fiktivní převod, neboť žalovaná v době
koupě „nedisponovala finanční částkou rovnající se kupní ceně“, rodiče žalované
po získání kupní ceny neuhradili žalobci „ničeho na záloze za právní
zastoupení“ s tvrzením, že nemají žádné peníze a že zálohu uhradí až z prodeje
domu v R. u P., po prodeji tohoto domu nic neuhradili ani z těchto získaných
finančních prostředků a zbylé peníze po uhrazení svých dluhů věnovali dceři na
zařízení provozovny v Praze 2. Žalobce má za to, že kupní smlouva, kterou I. N.
převedla na žalovanou pozemky parc. č. 323/1 a parc. č. 437/1 v katastrálním
území F., a kupní smlouva, kterou manželé J. N. a I. N. převedli na žalovanou
dům v katastrálním území F., zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce
vůči manželům J. a I. N., kteří nemají jiný majetek, z něhož by bylo možné ji
uspokojit, že byly uzavřeny mezi dlužníky a osobou jim blízkou v posledních
třech letech a že nepřichází v úvahu, že by žalovaná, která bydlí s rodiči v
jednom domě a v jednom bytě, nemohla poznat jejich úmysl zkrátit věřitele.
Okresní soud v Českém Krumlově – poté, co usnesením ze dne 8. 8. 2007 č. j. 9 C
122/2007-19 rozhodl o spojení obou věcí ke společnému řízení – rozsudkem ze dne
14. 10. 2010 č. j. 9 C 122/2007- 113 žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.696,50 Kč. Vycházel ze
zjištění, že žalobce uzavřel s rodiči žalované I. N. a J. N. smlouvy o „právním
zastupování“, na jejichž základě mu vznikl nárok na odměnu, která nebyla
dlužníky zaplacena, že platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
23. 8. 2006 č. j. 30 Ro 464/2006-6 bylo J. N. uloženo zaplatit žalobci
250.240,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení a rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 25. 3. 2009 č. j. 7 C 306/2007-30 byla I. N. uložena
povinnost zaplatit žalobci 214.550,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení, že
dne 28. 4. 2004 I. N. jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřely kupní
smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti – pozemky parc. č. 323/1 o výměře
3.131 m2 a parc. č. 437/1 o výměře 515 m2 v katastrálním území F., s právními
účinky vkladu ke dni 28. 4. 2004, že kupní smlouvou uzavřenou mezi J. N. a I.
N. jako prodávajícími a žalovanou jako kupující byl na žalovanou převeden dům
č. p. 58 na stav. parc. č. 57 v katastrálním území F., s právními účinky vkladu
ke dni 28. 4. 2004, že kupní cena nebyla použita na zaplacení dluhu vůči
žalobci a že žalované byla známa finanční situace dlužníků, a to včetně dluhů.
Dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníky a žalovanou jsou
právními úkony, které zkracují uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky, že
tyto právní úkony byly učiněny v posledních třech letech mezi dlužníky a osobou
jim blízkou (žalovanou), že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná vynaložila s
ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka
takovou aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době
odporovaného úkonu musel – objektivně vzato – být, z jejích výsledků poznala
nebo aby se o tomto úmyslu dozvěděla, že s ohledem na to, že jde o právní úkon
mezi dlužníky a žalovanou jako osobou jim blízkou, se úmysl dlužníka zkrátit
věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu dlužníka předpokládá
a že žalovaná neprokázala, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době
učinění odporovaného právního úkonu i při vyvinutí náležité pečlivosti
rozpoznat.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 1.
2012 č. j. 5 Co 1334/2011-173 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že nebyly zjištěny všechny podmínky pro
vyslovení neúčinnosti obou kupních smluv, neboť soud prvního stupně se
nezabýval „časovými souvislostmi“, které uvádí žalovaná, ač z obsahu spisu
vyplývaly, případně vyplývat měly, protože se jedná o skutečnosti, které musí
být vzaty v úvahu a které jsou rozhodné nejen při posuzování, zda žalovaná
mohla rozpoznat úmysl svých rodičů krátit věřitele, ale především pro závěr,
zda kupní smlouvy jsou vůbec právními úkony, které zkracují možnost uspokojení
věřitele, a vytknul soudu prvního stupně, že nebylo zjištěno nejen to, jaká
byla obvyklá cena nemovitostí ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu
vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí, ale nebylo objasněno ani
to, zda, kdy a komu byla zaplacena dohodnutá kupní cena a jak vysoká byla
pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěná zástavním právem na předmětných
nemovitostech. Zdůraznil, že, měla-li být uspokojena úvěrová pohledávka ze
zástavy, je k výši této pohledávky třeba přihlédnout také při posuzování toho,
zda dlužníkům byla za jejich nemovitost poskytnuta „jinak (kromě kupní ceny)
přiměřená (rovnocenná) náhrada“. Uložil soudu prvního stupně, aby se dříve, než
bude posuzovat otázku vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit
věřitele, zabýval otázkou, zda je vůbec možno považovat předmětné kupní smlouvy
za právní úkony zkracující možnost uspokojení věřitele ve smyslu ustanovení §
42a občanského zákoníku, a teprve v kladném případě posuzoval, zda je splněna i
podmínka vědomosti osoby blízké o tomto úmyslu, jejíž splnění sice zákon
předpokládá, avšak osoba blízká ji může vyvrátit, a aby neopomenul, že žalovaná
ve své obraně uvádí, že dlužníkům zůstal nemovitý majetek, protože na ni
nepřevedli veškeré nemovitosti, a že v případě jedné ze smluv převedli pouze
dům a nikoliv pozemek, na kterém je postaven.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 22. 8. 2013 č. j. 9 C
122/2007-384 žalobám znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
na náhradě nákladů řízení žalobci 27.568,50 Kč a České republice – Okresnímu
soudu v Českém Krumlově 2.577,- Kč. Při zjišťování obvyklé ceny nemovitostí
převedených na žalovanou odporovanými kupními smlouvami vycházel ze znaleckého
posudku č. 574/80/2013 ze dne 24. 4. 2013, vypracovaného znalcem Ing.
Miroslavem Lukešem, který stanovil obvyklou cenu nemovitostí ke dni 28. 4. 2004
ve výši 760.000,- Kč; zároveň uvedl, že znaleckým posudkem znalce Jana Jakeše
č. 5149-69/05 ze dne 4. 4. 2005 byla cena pozemků parc. č. 323/1 a parc. č.
437/1 v katastrálním území F. stanovena ve výši 28.160,- Kč a že znaleckým
posudkem znalce Jana Jakeše č. 5193-113/05 ze dne 25. 5. 2005 byla cena
rodinného domu na stavební parcele č. 57 v katastrálním území F. stanovena
„podle příslušných vyhlášek“ na 489.890,- Kč. Dospěl k závěru, že odporovanými
právními úkony došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele, neboť došlo ke
zmenšení majetku dlužníků a dlužníci neměli takový majetek, který by sám o sobě
postačoval k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil (takovým majetkem sice byly
nemovitosti v R. u P., ale na těch vázlo zástavní právo „pro dluh vůči J. P. a
existovaly i další dluhy vůči M. M. a LEASING – STAR spol. s r. o.“), a že
žalovaná mohla úmysl dlužníků zkrátit věřitele při náležité pečlivosti poznat.
Uzavřel, že „dlužníci ani za převedené věci neobdrželi jejich obvyklou cenu“,
neboť ta podle v řízení vypracovaného znaleckého posudku činila 760.000,- Kč
„oproti sjednané a zaplacené ceně 600.000,- Kč“ a dlužníkům nebyla ani jinak
poskytnuta přiměřená náhrada.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 7. 2014 č. j. 5 Co 665/2014-494 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve
výrocích o věci samé ve „znění“, že vůči žalobci jsou právně neúčinné „kupní
smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou I. N. prodala žalované nemovité věci -
parcelu č. 323/1 a parcelu č. 437/1, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov na
LV č. 193 pro obec P. V., katastrální území F. a dle níž byl vklad práva
vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod číslem V-1173/2004“, a „kupní
smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou J. a I. N. prodali žalované nemovitou věc -
dům na stavební parcele č. st. 57 zapsaný v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov na
LV č. 193 pro obec P. V., katastrální území F. a dle níž byl vklad práva
vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod číslem V-1072/2004“) a rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
2.040,- Kč. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že
žaloba by nemohla být úspěšná, jestliže by v řízení bylo prokázáno, že
dlužníkům žalobce se za převedené nemovitosti dostala adekvátní náhrada, která
se stala součástí jejich majetku a z níž by žalobce mohl své pohledávky
uspokojit, avšak v dané věci žalovaná zaplatila svým rodičům částku 600.000,-
Kč, přičemž obvyklá cena nemovitostí zjištěná znaleckým posudkem znalce Ing. Miroslava Lukeše č. 574/80/2013 činila ke dni 28. 4. 2004 částku 760.000,- Kč. Neshledal důvodnou námitku žalované, že stavba po roce 2004 prošla
rekonstrukcí, která jejich cenu zvýšila, neboť z uvedeného znaleckého posudku
vyplývá, že znalec byl o těchto rekonstrukcích informován a že je při stanovení
obvyklé ceny zohlednil, neboť do této ceny nezahrnul podlahovou plochu nově
vybudovaných prostor. Odvolací soud zdůraznil, že rozhodným datem, k němuž soud
musí posuzovat všechny rozhodné skutečnosti, je datum uzavření kupních smluv,
tj. 28. 4. 2004, a ke tvrzení žalované, že její rodiče kromě předmětných
nemovitostí vlastnili ještě rodinný dům v R. u P., z něhož se žalobce mohl
uspokojit, případně že obdrželi při jeho prodeji finanční hotovost, uvedl, že
kupní smlouva na dům v R. u P. byla uzavřena dne 17. 5. 2005, tedy po rozhodném
datu, že tak pro posouzení této věci není podstatné, zda byly rodičům žalované
vyplaceny peníze za prodej domu, neboť k datu 28. 4. 2004 sice existovaly
nemovité věci ve vlastnictví dlužníků, ale ty byly zatíženy zástavním právem
pro pohledávku 4.890.000,- Kč s příslušenstvím, a že dohoda o prominutí části
dluhu uzavřená mezi rodiči žalované a jejich věřitelem J. P. byla rovněž
uzavřena po rozhodném datu (dne 10. 6. 2009), přičemž vzhledem k výši zajištěné
pohledávky reálně hrozilo, že pohledávka převýší cenu nemovitých věcí a
„žalobce by se ani z nich nemohl uspokojit“.
Dodal, že pro úspěšnou obranu
proti odpůrčí žalobě nestačí prokázat pouze to, že dlužníci, kteří učinili
odporovatelný právní úkon, měli jiný majetek, ale též to, že žalobce měl
reálnou možnost se z tohoto majetku uspokojit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud „nesprávně vyhodnotil důkazy v řízení provedené“, neboť „vycházel
ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Lukeše č. 574/80/2013, podle kterého byla
hodnota nemovitostí stanovena na částku 760.000,- Kč, tedy o 160.000,- Kč více,
než jaká byla kupní cena, za kterou žalovaná nemovitosti pořídila, a z tohoto
důvodu došlo ke snížení majetku dlužníků žalobce“, že znalecký posudek byl
„učiněn po více jak 9 letech ode dne uzavření kupních smluv“ a že na
nemovitostech během této doby došlo k řadě rekonstrukcí a tedy k navýšení
jejich hodnoty. Vytýká odvolacímu soudu, že „takto rozhodl i přesto, že
žalovaná předložila znalecký posudek Jana Jakeše č. 5193-113/05, ze kterého
jasně vyplývalo, že nemovitosti nebyly prodány tzv. pod cenou“. Žalovaná má za
to, že odvolací soud měl vycházet z tohoto znaleckého posudku, který byl učiněn
v době, kdy došlo k uzavření předmětných smluv, a že tedy v řízení bylo
prokázáno, že dlužníkům žalobce se dostalo od žalované adekvátní náhrady.
Dovolatelka je toho názoru, že věc měla být správně posouzena tak, že kupní
ceny byly v souladu s hodnotou nemovitostí, a že dlužníkům žalobce byla
poskytnuta za tyto nemovitosti adekvátní náhrada, což potvrdil znalecký posudek
z roku 2005, který měl být v řízení a v hodnocení důkazů upřednostněn před
znaleckým posudkem z roku 2013, neboť je zřejmé, že po 9 letech a několika
rekonstrukcích objektu je i pro znalce obtížné určit správnou hodnotu
nemovitosti před těmito změnami. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu změnil a žalobu „v plném rozsahu“ zamítl.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť soud prvního
stupně i odvolací soud ve svých rozhodnutích vycházely z ustálené judikatury
vyšších soudů a „důsledně posuzovaly oba znalecké posudky předložené ve
spisovém materiálu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (jak má soud postupovat v
případě rozporu mezi závěry znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení a
znaleckého posudku vyžádaného soudem), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. (aniž by mohl s ohledem na
ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. přihlížet k doplnění dovolání žalované ze dne
21. 4. 2015, které bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání) bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání žalované je opodstatněné.
Podle ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné
moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup
není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného
vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také
uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou
podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných
případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Podle ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku
nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení.
Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným
znalcem.
Podle ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných
případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k
podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní
orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou
činnost.
Podle ustanovení § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený
účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku
znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku,
postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký
posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala
o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s
informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
Každý znalecký posudek (ústní nebo vypracovaný písemně) musí obsahovat nález
(popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, a souhrn skutečností, k nimž
znalec při úkonu přihlížel), posudek v užším slova smyslu (výčet otázek, na
které měl znalec odpovědět, a odpovědi na ně) a znaleckou doložku (označení
seznamu, v němž znalec je zapsán, a oboru, v němž je oprávněn podávat posudek,
a číslo položky, pod kterou byl úkon zapsán ve znaleckém deníku) [srov. § 13
odst. 2 až 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů].
Ustanoví-li soud znalce, z uvedeného mimo jiné vyplývá, že znalce vyslechne
(při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval
písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu
znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl
(srov. § 187 odst. 3 větu první, § 191d odst. 3 větu druhou o. s. ř. a s
účinností od 1. 1. 2014 srov. § 38 odst. 1, § 70 odst. 2 větu druhou zákona č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a pouze v odůvodněných
případech.
O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s
písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má
všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou
náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol
v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl
vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s
výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani
účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich
zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li - zejména s ohledem na
to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti - očekávat (důvodně
předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze
strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným
posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah
písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení (srov. též Zhodnocení
býv. Nejvyššího soudu „K uplatňování některých novelizovaných ustanovení
občanského soudního řádu“ ze dne 16. 12. 1974 sp. zn. Plsf 2/74, které bylo
uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, který
byl uveřejněn pod č. 50 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Protože při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení,
který má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o
tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, se
postupuje – jak vyplývá z ustanovení § 127a o. s. ř. - stejně, jako by se
jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem, a to i v případě, že účastník
řízení předložil znalecký posudek, kterým je přezkoumáván znalecký posudek
jiného znalce (tzv. revizní znalecký posudek) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, který byl uveřejněn pod č. 38 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014], může soud upustit od
výslechu znalce, který vypracoval znalecký posudek předložený účastníkem, za
stejných podmínek, za jakých se může místo výslechu znalce ustanoveného soudem
spokojit s jeho písemným posudkem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2784/2014).
Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry
o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů
vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého
znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by
ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je
třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou
institucí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982 sp.
zn. 4 Cz 13/82, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1984, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
24. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010).
V projednávané věci – vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury soudů nejde
o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, podle
něhož je třeba i v současné době posuzovat odporovatelnost kupních smluv
uzavřených mezi J. a I. N. a žalovanou dne 28. 4. 2004, obdržel-li dlužník za
převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně
(reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená
(rovnocenná) náhrada (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6.
2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, který byl uveřejněn pod č. 30 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009) – závisí rozhodnutí mimo jiné na posouzení
otázky, jaká byla obvyklá cena nemovitostí převedených na žalovanou uvedenými
kupními smlouvami v době jejich uzavření (v době, kdy nastaly právní účinky
vkladu práva podle těchto smluv). Protože pro odpověď na tuto otázku je třeba
odborných znalostí, vycházely soudy při jejím řešení správně z posudku znalce.
Soudům je však třeba vytknout, že při zjišťování obvyklé ceny předmětných
nemovitostí vycházely jen ze znaleckého posudku soudem prvního stupně
ustanoveného znalce Ing. Miroslava Lukeše, který obvyklou cenu nemovitostí
stanovil ve výši 760.000,- Kč, aniž by uvedly, z jakých důvodů nepřihlížejí k
závěrům znaleckých posudků znalce Jana Jakeše č. 5149-69/05 ze dne 4. 4. 2005 a
č. 5193-113/05 ze dne 25. 5. 2005 předložených v řízení u soudu prvního stupně
žalovanou (prostřednictvím její matky I. N.), v nichž byla obvyklá cena
nemovitostí určena celkovou částkou 518.050,- Kč, a aniž by oba znalce k jejich
rozdílným závěrům vyslechly. Jestliže by se soudům ani tímto způsobem
nepodařilo odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, bylo by třeba – jak
vyplývá z výše uvedeného - dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým
ústavem nebo jinou institucí. Odvolací soud měl též vzít v úvahu, že uvedené
znalecké posudky – nehledě k rozporům v jejich závěrech - měly pro rozhodnutí
ve věci zásadní (určující) význam a že jejich předmětem nebylo posouzení jen
zcela jednoduchých skutečností; nešlo proto o odůvodněný případ, v němž by se
soud mohl ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 věty čtvrté o. s. ř. místo
výslechu znalců spokojit s jejich písemnými posudky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Českém
Krumlově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu