22 Cdo 4588/2018

22 Cdo 4588/2018-370

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem

Moussawi, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, proti žalovanému J.

P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Chludem, advokátem se

sídlem v Chrudimi, Palackého třída 801, o povinnosti oplotit pozemky a o

zřízení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C

58/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –

pobočky v Pardubicích ze dne 18. dubna 2018, č. j. 27 Co 89/2017-343, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017

Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto

nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,

proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování

v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.

12. 2016, č. j. 8 C 58/2012-267, uložil žalovanému povinnost oplotit své

pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc.

č. XY, na hranici se zahradou žalobce parc. č. XY, a pozemky parc. č. XY, parc.

č. XY, parc. č. XY, st. parc. č. XY na hranicích s pozemkem st. parc. č. XY, to

vše v k. ú. XY, do čtyř měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Soud prvního

stupně rovněž povolil nezbytnou cestu k pozemku žalobce st. parc. č. XY, jehož

součástí je dům č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY, zapsaných na LV č. XY, v

obci XY, k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro

Pardubický kraj. Za tímto účelem soud prvního stupně zřídil služebnost cesty

(vymezenou v geometrickém plánu č. 117-51/2015, jenž je nezbytnou součástí

rozsudku) přes pozemek parc. č. XY a část pozemku st. par. č. XY, zapsaných na

LV č. XY, v obci XY, k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního

úřadu pro Pardubický kraj, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému jako

náhradu za zřízení služebnosti částku ve výši 20170 Kč. Každý vlastník

služebného pozemku je pak podle výroku rozhodnutí soudu prvního stupně povinen

strpět právo chůze a jízdy ve prospěch vlastníka pozemku panujícího (výrok

II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a VI.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích

(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 27 Co

89/2017-343, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak,

že žalobu v části, v níž se žalobce domáhal povolení nezbytné cesty k pozemku

st. parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY v XY, a k pozemku parc. č. XY,

zapsaných na LV č. XY v obci XY, k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY,

Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

dovozuje ze skutečnosti, že nejde o rozhodnutí, u něhož by podle o. s. ř. nebylo dovolání přípustné. Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně otázky, zda

lze postup dovolatele v předmětném případě považovat za zneužití práva

nepožívající právní ochrany, když z judikatury dovolacího soudu vyplývá odlišná

definice zneužití práva, která zde není přiléhající. Odvolací soud podle

dovolatele nesprávně právně zhodnotil, že existence formální smlouvy týkající

se přístupu k nemovitosti, možnost jiného, byť omezeného přístupu k

nemovitosti, ve spojení s podáním žaloby, lze hodnotit jako zneužití práva. Odvolací soud pak učinil závěr o zneužití práva, aniž by zohlednil, že nájemní

smlouva zajišťuje přístup k nemovitosti dovolatele pouze do roku 2024

nedostačující dolní cestou, dovolatel fakticky od koupě nemovitosti do zhoršení

vztahu se žalovaným užíval horní cestu, a také to, že „nebyla rozporována

formální povaha smlouvy“. Samotné podání žaloby dovolatel označuje za akt

zoufalství, kdy veškerá vyjednávání se žalovaným selhala a dovolateli bylo

fakticky bráněno jezdit po horní cestě. Nesprávnost právního hodnocení spatřuje

dovolatel i ve vztahu k odvolacím soudem vynechaným a neposuzovaným podstatným

skutečnostem, kterými jsou například veřejný zájem na udržení dobrého stavu

nemovitosti, potřeba dopravovat děti do školy nebo historická povaha horní

cesty. Za nepřijatelné považuje dovolatel také srovnání se situací ve velkých

městech. Podle dovolatele je v dané věci naopak na místě zohlednit skutečnosti,

že se nemovitosti nacházejí v horách, pro vytápění je nutné k domu dovážet

větší množství paliv a k vyvážení žumpy je potřeba specializovaného fekálního

vozu, jenž se k domu dostane pouze po horní cestě. Dovolatel rovněž podotýká,

že mu bylo odvolacím soudem znemožněno předestřené podstatné skutečnosti v

řízení dotvrdit a prokázat. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí také

na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Odvolacímu soudu

vytýká, že jej řádně nepředvolal k nařízenému jednání, ve věci přesto jednal a

rozhodl. Tím odchylně posoudil možnost jednat v nepřítomnosti žalobce, právo

žalobce účastnit se řízení a vyjádřit se v něm. Odvolací soud podle dovolatele

rovněž odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu posoudil zásadu

koncentrace řízení. Její porušení spatřuje v tom, že v odvolacím řízení s

odkazem na § 205 písm. c) a f) o. s. ř. připustil důkaz v podobě

fotodokumentace, jenž byl předložen žalovaným, a zároveň žalobci znemožnil

uvádět skutečnosti a předkládat důkazy na podporu jeho tvrzení. Dovolatel

uvádí, že fotografie neměly být jako důkaz vůbec připuštěny, neboť se týkaly

jen části cesty, nebyly způsobilé zpochybnit skutková zjištění soudu prvního

stupně a nebylo postaveno na jisto, kdy a kým byly pořízeny.

Vychýlení zásady

rovnosti stran podle něj spočívá v poskytnutí dodatečné lhůty žalovanému za

účelem činění důkazních návrhů. Závěrem dovolatel uvádí, že rozhodnutí

odvolacího soudu je překvapivé a postupem odvolacího soudu došlo de facto k

odnětí zákonného soudce. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu

zrušen. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů

přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí

dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel

povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,

přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237

o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K

přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek,

aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu

srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13

(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým

přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě

dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn

vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá

dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád

vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních

náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem

stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Nadto je vhodné poznamenat, že

neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (podle § 237 o. s. ř), tak jak to vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového

dovolání dovolacím soudem rovněž porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení

Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České

republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. [viz stanovisko pléna

Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení

Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3515/18 (obojí dostupné na

http://nalus.usoud.cz)]. V posuzované věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v

rozporu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu nevymezil otázku

přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a tato se nepodává ani z obsahu

dovolání. Má-li být nicméně dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.

právě

proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání vždy patrné, o kterou otázku

hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při

řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Dovolatel nicméně v dovolání pouze uvedl, že se odvolací soud ve svém

rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když postup

žalobce v dané věci vyhodnotil jako zneužití práva, i když z rozsáhlé

judikatury dovolacího soudu vyplývá jiná a na daný případ nepřiléhající

definice zneužití práva. Z obsahu dovolání však není zřejmé ani jediné

konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud

odchýlit. Dovolatel tak nespecifikoval, od které konkrétní ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchyluje, čímž nedostál druhému ze

shora uvedených požadavků na vymezení přípustnosti dovolaní. Dovolací soud v

této souvislosti pak dodává, že důvodem pro zamítnutí žaloby byl jednak závěr

odvolacího soudu o zneužití práva ze strany žalobce a jednak skutečnost

opírající se o § 1032 odst. 1 písm. c) o. z., neboť žalobce přístup k

nemovitostem zajištěn má a domáhá se toliko pohodlnějšího spojení. Ve vztahu k

tomuto důvodu zamítnutí žaloby pak dovolání žádné vymezení přípustnosti

neobsahuje. Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury ve směru, že v případě, kdy

odvolací soud svůj závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě

nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně)

neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže

obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. To

platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu

srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003

(uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Žalobce by tedy proto, aby byl v dovolacím řízení úspěšný, musel relevantně

zpochybnit oba závěry, na nichž je postaven názor odvolacího soudu o

nedůvodnosti požadavku na povolení nezbytné cesty. Dále se měl podle vyjádření dovolatele odvolací soud odchýlit od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení zásady koncentrace řízení,

když v odvolacím řízení s odkazem na § 205 písm. c) a f) o. s. ř. připustil

důkaz v podobě fotodokumentace, jenž byl předložen žalovaným, a zároveň žalobci

znemožnil uvádět skutečnosti a předkládat důkazy na podporu jeho tvrzení.

Ani

zde však dovolatel nespecifikoval, od které konkrétní ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchyluje, takže jeho námitka může

zakládat toliko tvrzenou vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud

přihlédnout jenom tehdy, pokud by z jiného důvodu bylo dovolání shledáno

přípustným. Ani argument dovolatele, podle kterého odvolací soud postupoval odchylně i při

posouzení práva žalobce účastnit se jednání odvolacího soudu a vyjádřit se v

řízení, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud v této souvislosti

připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 je

jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne

též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného

vyplývá, že dovolací soud může k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě,

že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné. Zmatečnostní vada řízení tak

podle § 229 odst. 3 o. s. ř. také přípustnost dovolání založit nemůže, neboť

není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. 1. 2001 toliko žaloba pro zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) a usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 30. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1442/2016 (dostupné na www.nsoud.cz); proti

uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl

usnesením ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 2765/16 (dostupným na

http://nalus.usoud.cz)]. Naznačuje-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé,

pak dovolací soud dodává, že o překvapivé rozhodnutí v žádném případě nemůže

jít. Ohledně překvapivosti rozhodnutí judikatura dovolacího soudu dovozuje, že 1)

soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy

účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni

rozhodnutím soudu, 2) vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze

stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky

svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud

založit na relevantních důvodech a argumentech, které musí soud účastníkům

vysvětlit v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem

předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž

vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti

její aplikace soudy [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupné na Chyba! Odkaz není platný.].

V předmětné věci by do úvahy mohla přicházet tolika první varianta, k níž

judikatura dovolacího soudu uvádí, že překvapivým je takové rozhodnutí, které

nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího

soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když

odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný

z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem

posuzování soudu prvního stupně [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (uveřejněný v časopise Soudní

rozhledy, 2010, č. 9, str. 324)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková

rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a

právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího

řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupný na

Chyba! Odkaz není platný.].

K těmto závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2.

2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013 (uveřejněném pod č. C 14 633 v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či

ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (uveřejněném pod č. C 15 919 v

Souboru) a nejsou s nimi v rozporu ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.

2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012 (uveřejněný pod č. C 12 598 v Souboru), či nález

Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15 (dostupný na

http://nalus.usoud.cz), na něž poukazuje dovolatel.

Jestliže soud prvního stupně posuzoval splnění zákonných podmínek pro povolení

nezbytné cesty, nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, jestliže

posuzoval tutéž otázku, k níž doplňoval dokazování. Samotný opačný výsledek

řízení oproti rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivost bez dalšího v žádném

případě nezakládá. Uzavírá-li dovolatel, že tímto postupem odvolacího soudu „de

facto došlo k odnětí zákonného soudce, které o věci měl pořadem práva

rozhodovat“, není vůbec dovolacímu soudu zřejmé, k čemu tato námitka směřuje

tím spíše, jestli není nijak blíže odůvodněna a není s ní jakkoliv spojeno

vymezení přípustnosti dovolání.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jednal v nepřítomnosti žalobce a jeho

zástupce, protože ani jednomu z nedoručil předvolání k jednání odvolacího

soudu, pak dovolací soud dodává – aniž by musel tuto námitku posoudit věcně –

že jejím prostřednictvím uplatňuje zmatečnost řízení u odvolacího soudu

spočívající v tom, že odvolací soud mu v průběhu řízení nesprávným postupem

soudu odňal možnost jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Tvrzená

zmatečnost však přípustnost dovolání sama o sobě založit nemůže (stejně jako

vady řízení) a lze k ní přihlédnout až v případě přípustného dovolání, neboť

podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z

důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne

též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.

3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a podle § 243c

odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o

náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 1. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu