ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně J. B., zastoupené JUDr. Jiřinou Smrkovskou, advokátkou se sídlem
v Praze 3, Lucemburská 13, proti žalovaným 1) Ing. A. D., a 2) F. P., oběma
zastoupenými JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá
Štupartská 6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha –východ pod
sp. zn. 4 C 24/2002, o dovolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č.j. 28 Co 658/2010-556,
I. Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č.j. 28 Co 658/2010-556, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne10. listopadu 2011, č.j. 28 Co
658/2010-556, v zamítavém výroku I. a rozsudek Okresního soudu Praha –východ,
ze dne 31. března, č.j. 4 C 24/2002-358, ve znění opravného usnesení ze dne 12.
září 2011, č.j. 4 C 24/2002-445, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16.
září 2011, č.j. 4 C 24/2002-448, se v uvedeném rozsahu zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha–východ k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha–východ (dále již „soud prvního stupně) v pořadí již třetím
rozsudkem ze dne 31. března, č.j. 4 C 24/2002-358, ve znění opravného usnesení
ze dne 12. září 2011, č.j. 4 C 24/2002-445, ve spojení s doplňujícím rozsudkem
ze dne 16. září 2011, č.j. 4 C 24/2002-448, určil, že ke dni svého úmrtí byla
paní Z. B. vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha – východ, katastrální území
(dále již „k. ú.“) ú. L. na LV č. 135, číslo katastrální 298, číslo katastrální
302, číslo katastrální 305, číslo katastrální 334/1, číslo katastrální 336/1,
číslo katastrální 336/2, číslo katastrální 337, číslo katastrální 338, číslo
katastrální 614, číslo katastrální 615, číslo katastrální 616, číslo
katastrální 623, číslo katastrální 624, číslo katastrální 636, vedených ve
zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru na LV č. 333, parc.
č. 547/2 a pozemku ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru jako
číslo katastrální 290, číslo katastrální 546 a číslo katastrální 547 a na LV
135 stavební parcely č. 18/3 s dílnou, chlévem a kůlnou a stavební parcely č.
18/4 se stodolou (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II. a III.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že původní žalobkyně Z. B. darovala
smlouvami ze dne 19. 4. 1999, sepsanými formou notářského zápisu za účasti
lékaře (dále jen „smlouvy“), v rozsudečném výroku specifikované nemovitosti
(dále jen „nemovitosti“) žalovaným, kteří ke dni vydání rozsudku soudu prvního
stupně jsou jako vlastníci nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí. Žalovaní
se starali o její domácnost, navštěvovali ji v nemocnici a pomáhali jí i při
vyřizování pohřbu jejího syna a žalovaný 2) ji zastupoval v dědickém řízení po
jejím zemřelém synovi. Z. B. si od počátku roku 1999 přála zajistit péči ve
stáří a nemoci, nechtěla do domova důchodců, chtěla zůstat ve svém bydlišti,
proto nabídla žalovaným darem nemovitosti, které měli od ní pronajaty. Ani
notář, ani přítomný ošetřující lékař neměli pochybnosti, že dárkyně je schopna
posoudit dosah svého jednání, měla podrobné a konkrétní požadavky na péči,
kterou požadovala od žalovaných. O poskytování služeb Z. B. žalovanými sepsali
účastníci smlouvu sami, když Z. B. odmítla nabídku notáře, že smlouvu sepíše. Mezi účastníky smluv panovala vzájemná důvěra a i později Z. B. projevovala
před svým ošetřujícím lékařem spokojenost s tím, že smlouvy uzavřela. Z. B. v
50. letech ovdověla, léčila se na paranoidní psychózu. Na základě znaleckých
posudků soudem ustanovených znalců a vyjádření dalších lékařů soud prvního
stupně dospěl k závěru, že Z. B. trpěla dlouhodobou paranoidní psychózou s
dominancí zrakové, sluchové a tělové halucinace, paranoidními bludy,
agresivitou, odmítáním medikace, nedostatečnou péčí o sebe, s částečnými
remisemi disimulace. V době podpisu smlouvy smluv se nacházela ve floridním
stadiu paranoidní psychózy a nebyla schopna si uvědomit dosah svého jednání. Soud prvního stupě věc posoudil věc podle ustanovení § 38 obč. zák. poté, co
uzavřel, že podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. má žalobkyně naléhavý
právní zájem na určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Uzavřel, že
převedla smlouvami své nemovitosti na žalované, aniž tak učinila na základě
svobodné a vážné vůle, a proto žalobě na určení vlastnictví nemovitostí Z. B. v
době její smrti vyhověl. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 28 Co 658/2010-556, změnil
rozsudek soudu I. stupně z části ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba o určení
že Z. B. byla ke dni své smrti 25. 10. 2005 vlastníkem pozemků, tehdy zapsaných
u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha –
východ, pro k. ú. a obec L., číslo katastrální 298, číslo katastrální 302,
číslo katastrální 305, číslo katastrální 336/1, číslo katastrální 336/2, číslo
katastrální 337, číslo katastrální 338, číslo katastrální 614, číslo
katastrální 615, číslo katastrální 616, číslo katastrální 623, číslo
katastrální 624, číslo katastrální 290, číslo katastrální 546, vedených ve
zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru na LV č. 333, parc. č.
574 a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr, a
pozemku p. č. 547/2 (výrok I.). Ve zbývající části napadeného výroku I. rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení a
ve spojení s doplňujícím rozsudkem, pokud jím bylo určeno, že Z. B. byla ke dni
své smrti 25. 10. 2005 vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha – východ, pro k. ú. a obec
L., a to pozemků stavební parcely č. 18/3 s dílnou, chlévem a kůlnou bez č.p./
č.e. a stavební parcely č. 18/4 se stodolou bez č.p./č.e., zapsaných dnes na LV
734, a pozemků číslo katastrální 636 a číslo katastrální 547, vedených ve
zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr, dnes zapsaných na LV
731 jako pozemky p.č. 636 a 426/36 (výrok II). Současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až IX.). Odvolací soud po zopakování části dokazování a po jeho doplnění se
ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, vyjma
závěrů o zápisu vlastnických práv u předmětných nemovitostí v katastru
nemovitostí. Na rozdíl od soudu prvního stupně zjistil, že z předmětných
pozemků je zapsán jako vlastník žalovaný 1) ohledně pozemků st. p.č. 18/3 a
st. p.č. 18/4, oba se stavbami bez č.p./č.e. v obci k.ú. L., a žalovaná 2)
ohledně pozemků p.č. 636 a p.č. 426/35 v obci a k.ú. L.e, dříve zapsaných jako
pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr č.k. 636 a
č.k. 547. Na základě pozemkových úprav provedených rozhodnutím Pozemkového
úřadu Praha – východ v roce 2008 pozbyla žalovaná 1) vlastnické právo k
ostatním pozemkům, které nabyla darovací smlouvou 14. 4. 1999 a 19. 4. 1999 se
Z. B. Odvolací soud současně shledal jako správný závěr soudu prvního stupně,
že Z. B. uzavřela darovací smlouvy v duševní poruše, která ji činila k těmto
právním úkonu neschopnou. Uzavřel tedy shodně se soudem prvního stupně, že
darovací smlouvy jsou právními úkony absolutně neplatnými podle ustanovení § 38
odst. 2 obč. zák. a na jejich základě se žalovaní nemohli stát vlastníky
nemovitostí. Odvolací soud však učinil jiný právní názor ohledně pasivní
legitimace žalovaných ve sporu. Dospěl k závěru, že na základě shora uvedeného
zjištění předmětných zápisů v katastru nemovitostí, není na straně žalovaných
nikdo, kdo by byl pasivně legitimován v řízení o určení vlastnictví Z. B. ke
dni jejího úmrtí ohledně pozemků původně vedených ve zjednodušené evidenci –
parcely původ Pozemkový katastr pro k.ú. L. pod číslem katastrálním 298, 302,
305, 336/1 336/2, 337, 338, 614, 615, 616, 623,624, 290, 546, a pozemku podle
katastru nemovitostí p.č. 547/2, s tím, že žalovaná 2) uvedené pozemky pozbyla
na základě správního rozhodnutí v roce 2008 v rámci pozemkových úprav a
žalovaný nebyl niky jako jejich vlastník zapsán k katastru nemovitostí. V
této části proto musela být žaloba z procesních důvodů zamítnuta. Dále uvedl,
že vzhledem k tomu že žalobkyně byla zastoupena advokátem, neposkytl jí
odvolací soud poučení o možném postupu podle § 107a o. s. ř. (§ 118 odst. 4 o. s. ř.).
I kdyby žalobkyně návrh na vstup do řízení nového nabyvatele
vlastnického práva k pozemkům učinila, nemohl by mu odvolací soud vyhovět, když
k právní skutečnosti, s níž je spojen přechod vlastnického práva, došlo již za
řízení před soudem prvního stupně a žalobkyni bylo poskytnuto poučení podle §
119a odst. 1 o. s. ř. (§ 205a odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali jak žalobkyně tak i žalovaní
(dále již „dovolatelka“ a „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné
dovolání. Dovolání žalobkyně směřuje proti zamítavému výroku I., ve věci samé, a do
nákladových výroků III. až VI. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody uplatňuje podle ust. § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. a podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. Naplnění dovolacího
důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom,
že odvolací soud porušil ustanovení § 5 o. s. ř. o poučovací povinnosti resp. podle § 118 o. s. ř. a jeho rozhodnutí je překvapivé a tedy nepředvídatelné. O
pozemkových úpravách, na základě, kterých došlo ke změně vlastnictví
nemovitostí na straně žalovaných v roce 2008, tito nikdy v průběhu řízení
nepoukázali. Na tuto skutečnost žalobkyni neupozornil ani soud prvního stupně a
naopak vydal rozsudek, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl, aniž by se
dovolatelce dostalo poučení buď podle § 5, nebo podle § 118 odst. 1 a 3,
případně odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud následně rozhodnutí soudu prvního
stupně v rozsahu rozsudečného výroku I. změnil, aniž by procesní pochybení
soudu prvního stupně napravil, a dovolatelku v uvedeném smyslu poučil. Proto je
lhostejné, že se dovolatele před vydáním posledního rozsudku soudu prvního
stupně dostalo poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., majícím konsekvence s
ustanovením § 205a) odst. 2 o. s. ř. z hlediska zákazu novot. Naplnění
dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v
tom, že až do zahájení posledního odvolacího jednání v této věci nebyly
součástí spisového materiálu žádné listiny, které by detailním způsobem
objasňovaly otázku pozemkových úprav, jejichž předmětem měly být i dotčené
pozemky. Teprve odvolací soud si z úřední povinnosti vyžádal od žalobkyně
aktuální výpis z katastru nemovitostí ohledně sporných pozemků a před
závěrečným jednáním ve věci si ještě opatřil sdělení katastrálního úřadu. Dokazování stran provedených pozemkových úprav nicméně nebylo provedeno
detailně, nýbrž pouze informativním (formalistickým způsobem). Odvolací soud
neměl k dispozici provedené srovnávací sestavení parcel tak, aby bylo zřejmé,
kdo je v současné době z hlediska polohy vlastníkem původních PK pozemků
vymezených ve výrokové části dovoláním napadeného rozsudku. Žalobkyně navrhla
zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, popř. i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení. Dovolání žalovaných směřuje proti potvrzujícímu výroku II., ve věci samé, a do
nákladových výroků VI. až X. napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání spatřují
v ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody uplatňují podle
ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Jako právní otázku, která má zásadní
právní význam, považují otázku, zda pro závěr o absolutní neplatnosti právního
úkonu ve smyslu ust. § 38 odst. 2 obč. zák. postačuje pouze pravděpodobnostní
závěr o přítomnosti duševní poruchy jednající osoby, způsobující neschopnost
posouzení následků právního úkonu nebo ovládnutí vlastního jednání, nebo zda je
nutné, jak tomu nasvědčuje stávající judikatura, vycházet z bezpečného zjištění
existence těchto skutečností. Dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. je podle dovolatelů naplněn v tom, že řízení je od počátku postiženo
vadou, když byl-li by správný závěr odvolacího o neměnné duševní poruše původní
žalobkyně ke dni uzavření posuzovaných smluv, pak nebyla dána ani procesní
způsobilost žalobkyně k podání žaloby, kterou bylo řízení zahájeno. Napadený
rozsudek navíc neobsahuje řádné přezkoumatelné odůvodnění právního posouzení
věci. K dovolacímu důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelé zejména uvádějí, že přestože otázka existence duševní poruchy a
jejích dopadů na volní a ovládací složku jednání Z. B. je otázkou vysoce
odbornou doplnil sám soud odvolací soud pouhé pravděpodobnostní závěry
znaleckého ústavu o svoje vlastní závěry, které vyvodil ze zdravotnické
dokumentace, přičemž tak sám posunul pouhé pravděpodobnostní odborné závěry
znalců na závěr kategorický. Takový postup soudu přesahuje limity hodnocení
provedených důkazů soudem a nelze takový postup subsumovat pod všestranné
hodnocení důkazů v jejich jednotlivosti i ve vzájemných souvislostech. Zdravotnická dokumentace totiž obsahuje zejména odborné skutečnosti, se kterými
navíc pracovali i znalci, aniž shledali prostor k formulaci jakéhokoliv
jednoznačného, natož pak kategorického závěru. Na podporu své argumentace
žalovaní odkazují na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu: rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, 30 Cdo 3614/2009, 30 Cdo 1924/2010 a
usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 490/06, III. ÚS 432/03. Žalovaní
navrhli zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání žalovaných ztotožnila s právním
posouzením věci odvolacím soudem a zejména namítala nepřípustnost dovolání
žalovaných, když jejich argumentace je vedena pouze na základě skutkových a
nikoli právních otázek, jak žalovaní tvrdí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalovaných jako nepřípustné odmítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. ledna 2013) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3
zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora cit.
rozsudku odvolacího soudu byla podána včas, osobami oprávněnými
(účastníky řízení), řádně zastoupenými advokáty a obsahují zákonem stanovené
náležitosti (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku II., ve věci samé, není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na závěr, zda
má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nevymezili-li dovolatelé v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo
navodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy i přípustnost
dovolání, přičemž z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), že
dovolatelé uplatnily jen dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., k nimž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání jako nepřípustné musí odmítnout. Pokud dovolání
žalovaných směřuje výslovně i do výroků VI. až X. o náhradě nákladů řízení,
přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání
není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o
nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku II. a
výrokům VI. až X. o náhradě nákladů řízení napadeného rozsudku podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku I. napadeného rozsudku je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je důvodné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Občanský soudní řád nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která
ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním
poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že
účastníkův právní názor je jiný názor než názor soudu. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že
odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim
možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc
nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz“). Tyto závěry dovolacího soudu se uplatní i v této věci. Soud prvního
stupně vyhověl žalobě na určení vlastnictví nemovitostí Z. B. ke dni její smrti
na základě právního závěru, že ke dni rozhodnutí byli jako vlastníci zapsaní v
katastru nemovitostí žalovaní. Tuto skutečnost nezpochybňovali ani žalovaní. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně vlastnictví žalovaných
nemovitostí dle zápisů v katastru nemovitostí, což mělo za následek změnu
rozsudku soudu prvního stupně tak, že odvolací soud žalobu ohledně určení
vlastnictví Z. B. ke dni její smrti nemovitostí označených v rozsudečném výroku
I. napadeného rozsudku z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaných
zamítl. V ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř. se stanoví, že porušení poučovací
povinnosti § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. v řízení před soudem prvního
stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy
vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Právní názor odvolacího
soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního
stupně nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3. Protože
poučovací povinnost je v ustanovení § 118a o. s. ř.
založena na objektivním
principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil,
došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na
jeho „příčinu“ k porušení ustanovení § 118a o. s. ř., a uvedená vada řízení
musí mít proto v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního
stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu a řízení, jež mu
předcházelo, jsou postiženy vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek v
uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném
rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Praze
– východ k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení bude muset soud prvního stupně poučit účastníky podle ustavení
§ 118a o. s. ř., jaké skutečnosti mají tvrdit a prokazovat, ve smyslu shora
uvedených závěrů dovolacího soudu. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.