22 Cdo 2098/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce I.
K., zastoupeného JUDr. Marcelou Osladilovou, advokátkou se sídlem v Olomouci,
Tylova 6, proti žalovaným 1) V. K. a 2) T. K., oběma zastoupeným Mgr. Richardem
Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 20 C 185/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. prosince 2014, č. j. 12 Co
429/2014-274, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
září 2013, č. j. 20 C 185/2011-157, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a
žalovaných k nemovitostem, a to k budově č. p. 48 na pozemku parc. č. 102,
zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku parc. č. 102, zastavěná plocha a nádvoří
a k pozemku parc. č. 101, ostatní plocha, to vše zapsané na LV č. 703 pro
katastrální území D. u O., obec D., u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj,
Katastrální pracoviště Olomouc (výrok I.), nařídil prodej výše uvedených
nemovitostí (výrok II.), dále určil, že po prodeji bude žalobci vyplacena ?
výtěžku z prodeje a žalovaným 1) a 2) také ? výtěžku z prodeje (výrok III.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalovaných usnesením ze dne 16. prosince 2014, č. j. 12 Co 429/2014-274,
rozsudek Okresního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k
dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost dle
jeho obsahu opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se
odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť zrušil rozsudek soudu prvního stupně
z důvodů nesprávného právního posouzení věci, přičemž odvolací soud může
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit pouze z důvodů taxativně uvedených v §
219a o. s. ř. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu
2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, podle kterého „shledá-li odvolací soud právní
posouzení soudu prvního stupně neúplným, popřípadě z jiného důvodu nesprávným,
je nejen oprávněn, nýbrž i povinen věc sám právně (v potřebném rozsahu)
posoudit.“ Dále namítá, že důkazní návrhy žalovaných, kterými „hodlali
prokazovat důvody pro zamítnutí žaloby“, nelze považovat za „důvody hodné
zvláštního zřetele podle platné judikatury“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na
ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl
uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel
spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení. Jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých
důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí,
nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod
druhý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2001, sp. zn. 21 Cdo
2426/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 779). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003,
Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2021, viz též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96). V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek
soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., založeno na dvou
důvodech: jednak se podle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela opominul
zabývat důkazními návrhy žalovaných, kterými prokazovali tvrzené důvody pro
zamítnutí žaloby, jednak rozhodnutí odvolacího soudu brání změna právních
předpisů, když dne 1. ledna 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, který obsahuje novou úpravu zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví oproti zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, podle
kterého věc posuzoval soud prvního stupně. Dovolání však polemizuje jen se závěrem odvolacího soudu týkajícího se
nesprávného právního posouzení věci; závěr odvolacího soudu o tom, že se soud
prvního stupně nevypořádal s důkazními návrhy žalovaných, zůstal nedotčen
(dovolatel pouze sám hodnotí důkazní návrhy žalovaných, nesporuje však závěr,
že se opominutí důkazních návrhů stalo důvodem pro zrušení rozsudku soudu
prvního stupně) a dovolací soud jej nemůže přezkoumávat. Dovolání tak není
přípustné.
Nejvyšší soud poznamenává (v souladu s názorem odvolacího soudu), že soud
prvního stupně bude muset vzhledem ke změně právní úpravy nově při zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku. V této souvislosti je rovněž předčasná polemika dovolatele
s důkazními návrhy žalovaných. O provedení těchto navrhovaných důkazů nebylo
nalézacími soudu rozhodnuto a tyto důkazy nebyly nalézacími soudy hodnoceny. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci
samé. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.