28 Cdo 4595/2018-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) P. M., narozeného XY, bytem XY, b)
V. K., narozené XY, bytem XY, c) R. K., narozeného XY, bytem XY, a d) P. P.,
narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou
se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, proti žalované Městské části Praha 6, se
sídlem úřadu městské části v Praze 6, Čs. armády 23, IČ 00063703, zastoupené
JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 2863/50, o
zaplacení částky 229.020 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 274/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 17 Co 103/2018-72, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) napadla dovoláním výrok I. rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 17 Co 103/2018-72, jímž ve výrocích I.,
II., III., a IV. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 12. 2017, č. j. 27 C 274/2016-35, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2018, č. j. 27 C 274/2016-60 [kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci ad a) částku 85.882,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.), že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad b) částku 57.225 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2016 do
zaplacení (výrok II.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad b) a žalobci
ad c) částku 28.627,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této
částky za dobu od 11. 12. 2016 do zaplacení (výrok III.) a že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci ad d) částku 57.225 Kč spolu s úrokem z prodlení ve
výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2016 do zaplacení (výrok
IV.)] a ve výroku V. o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu mu věc
vrátil k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů takto rozhodly o uplatněném nároku žalobců na
náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé žalované bezesmluvním užíváním pozemků
parc. XY - ostatní plocha, jiná plocha o výměře 116 m2, parc. XY - ostatní
plocha, jiná plocha o výměře 16 m2, a parc. XY - ostatní plocha, zeleň o výměře
909 m2, všech v katastrálním území XY, obec XY, v období od 1. 1. 2015 do 30. 10. 2016, přičemž shodně vyšly ze zjištění, že žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky těchto pozemků, a to žalobce a) ve výši id. 3/8, žalobkyně b) ve
výši id. ?, spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/8 mají žalobci a) a b) ve
společném jmění manželů a spoluvlastnický podíl žalobce d) činí id. ?, že
označené pozemky jsou na základě platného územního plánu XY definovány jako
plocha všeobecně obytná, část pozemku parc. XY jako veřejná zeleň v rámci
městské a krajinné zeleně, že pozemky jsou součástí komplexu zastavěného
bytovými domy, že na pozemku parc. XY a přilehlých pozemcích parc. XY a parc. XY se nachází užívaný chodník a přístupová cesta k obytným domům XY a že na
pozemku parc. XY se kromě zeleně nachází účelová komunikace pro pěší spojující
severojižně ulice XY lánu, přičemž v případě všech tří pozemků se jedná o
prostory volně a bez omezení přístupné a sloužící k obecnému užívání a k
uspokojování potřeb zejména občanů žalované. Na základě takto provedeného
dokazování odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že
předmětné pozemky spadají pod definici veřejného prostranství ve smyslu § 34
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a dle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě XY, jakož i jeho právnímu závěru, že bezplatným užíváním předmětných
pozemků jako veřejného prostranství vzniklo žalované bez právního důvodu na
úkor žalobců bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, za které žalobcům přísluší
náhrada. Dovolatelka z hlediska § 237 o. s. ř.
předestřela dovolacímu soudu
k řešení otázky hmotného práva, které podle jejího mínění nebyly dosud v
rozhodovací praxi vyřešeny, a to 1) zda „vzniká obci, v jejímž územním obvodu
se nachází pozemek ve vlastnictví fyzických osob a tento pozemek je, až již z
jakéhokoliv důvodu, veřejně přístupný, bezdůvodné obohacení tím, že na tento
veřejně přístupný pozemek může vstupovat blíže neurčený okruh osob“, 2) zda
„pokud jde o pozemek ve vlastnictví fyzických osob v územním obvodu obce a
tento pozemek je zastavěn místní nebo účelovou komunikací ve smyslu § 6 odst. 3
zákona č. 13/1997 Sb. a tato komunikace je veřejně přístupná, tak vlastníku, na
němž je tato komunikace umístěna, vzniká či nevzniká namísto hypotetického
nároku na vydání bezdůvodného obohacení nárok na náhradu podle zákona č. 184/2006 Sb. za omezení vlastnického práva“, a 3) zda „za předpokladu kladné
odpovědi na otázku č. 1 nebo 2, ve specifických podmínkách hlavního města XY,
kde postavení obce má ze zákona hlavní město XY, vzniká toto bezdůvodné
obohacení obci (hlavnímu městu XY) či městské části, v jejímž územním obvodu se
předmětný pozemek nachází, resp. který z těchto subjektů je povinen k úhradě
náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu zákona č. 184/2006 Sb.“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně
zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť podle § 237 o. s. ř. není
přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že ke vzniku práva na vydání bezdůvodného
obohacení mělo v daném případě dojít po 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti
zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „o. z.“) - (srov. část pátou, hlavu II - ustanovení přechodná a
závěrečná - díl 1, oddíl 1, § 3028 o. z.). Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor
jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil
(odstavec 1).
Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch
plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl,
protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po
právu plnit sám (odstavec 2). Podle § 2999 odst. 1 věty první o. z., není-li
vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na
peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště,
chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení,
tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto
prostoru [srov. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve
znění pozdějších předpisů]. Otázkou, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka
pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím, se již Nejvyšší soud
opakovaně zabýval, přičemž dovodil, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen z
části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik
bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného
prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby
takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo
poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a
ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3025/2013). Uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i judikaturou
Ústavního soudu (srov. např. jeho nálezy ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS
3735/11, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04, či ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10). Ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu bylo dále vysloveno,
že pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje,
je stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou tímto
bezprostředně saturovány jejich potřeby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28
Cdo 2491/2015). Současně pak nelze přehlédnout specifika samosprávného
uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze, na něž Nejvyšší soud poukázal již ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, v němž shledal, že péče o pozemky veřejné
zeleně a umožnění jejich užívání je v podstatě plnění veřejné funkce městské
části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů, což
by jinak musela zajistit jiným způsobem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3684/2013, či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014).
Citovaná ustálená judikatura Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního
soudu, vztahující se k otázce, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor
vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím, je
použitelná i na právní vztahy z bezdůvodného obohacení vzniklého za účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016). Dovolatelkou namítané okolnosti, že chodník na pozemku parc. XY,
tvořící přístupovou cestu k domům XY, a schodiště na sousedním pozemku parc. XY
(o výměře 16 m2) byly vybudovány „neznámo kým a neznámo kdy“ a že na pozemku
parc. XY se kromě travnaté plochy, čtyř vzrostlých stromů a asfaltové cesty
spojující ulici XY nachází i osvětlení ve správě společnosti ELTODO, kteroužto
investici realizovalo hl. m. XY, z čehož dovozuje, že v tomto sporu není
pasivně věcně legitimována, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit
nemohou, neboť hodnocení povahy předmětných pozemků a způsobu jejich užívání
jakožto veřejného prostranství jsou otázkami skutkovými, jejichž řešení nemůže
být v rámci dovolacího přezkumu revidováno (srov. zejména usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, jakož i další v něm
odkazovaná rozhodnutí), přičemž dovolatelkou tvrzená okolnost, že se na pozemku
XY nachází osvětlení, nemůže na povaze a způsobu užívání tohoto pozemku jakožto
veřejného prostranství nic změnit. Pokud žalovaná v dovolání zpochybňuje uvedenými námitkami (jakož i
dalšími námitkami obsaženými na str. 8 dovolání, jež ovšem nejsou pro právní
posouzení věci relevantní) závěr odvolacího soudu, že v daném sporu je pasivně
věcně legitimována, pak - jak již bylo shora uvedeno - v případě užívání cizí
věci bez právního důvodu je obohaceným subjektem ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák., resp. § 2991 odst. 1 o. z., ten subjekt, jemuž realizací uživatelského
oprávnění vzniká prospěch, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky
obvykle vynakládané v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc
užívat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33
Odo 1081/2006, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2113/2016). Za zjištěného skutkového stavu věci je tudíž zřejmé, že odvolací
soud otázku vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v důsledku
obecného užívání veřejných prostranství nacházejících se na předmětných
pozemcích ve vlastnictví žalobců posoudil v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní
posuzované věci. Námitky dovolatelky, že veřejné prostranství je definováno v § 34
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a v § 14b zákona č.
131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze, „v kontextu oprávnění obce označit takové prostranství názvem,
nikoliv za účelem definovat veřejné prostranství jako způsob užívání nějakého
pozemku“, že zákonná definice veřejného prostranství předpokládá vydání
prováděcího předpisu, tedy vyhlášky obce, kterou provede taxativní výčet těch
částí obce, které považuje za veřejné prostranství, jsou pro právní posouzení
věci zcela irelevantní, neboť obecné užívání nevyžaduje žádné rozhodnutí
správního orgánu, není tedy pro něj třeba žádné povolení, okruh uživatelů je
neomezený, přičemž příslušná obecně závazná vyhláška obce jen deklaruje již
existující stav (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004). Relevantní není ani dovolatelčina námitka, že
žalobci neprokázali, že by se „pokusili o oplocení“ předmětných pozemků, či
jejich částí, neboť veřejné prostranství, jak stanoví § 34 zákona č. 128/2000
Sb., o obcích, resp. účelová komunikace představující uvnitř obce zpravidla
jeden z typů veřejného prostranství, je přístupné každému bez omezení, a to bez
ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru, což ve svém důsledku znamená i
příslušné omezení práv vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor
(byť je v jeho vlastnictví) nemůže být např. vlastníkem oplocen, či jinak
uzavřen, neboť tak by ztratil svoji funkci veřejného prostranství, takže
vlastník takového prostoru je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného
prostranství strpět (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017). Úvaha dovolatelky, že „za zastavění pozemků XY chodníkem, resp. schodištěm k tomuto chodníku přiléhajícím, by jejich vlastníkům mohla náležet
jednorázová náhrada za právo odpovídající věcnému břemeni podle § 17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, což platí
i pro místní či účelovou komunikaci na pozemku parc. XY“, kterou uplatnila již
v odvolacím řízení, není správná, a to již proto, že uvedené ustanovení ve
znění od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 se vztahovalo na dálnice, silnice a místní
komunikace, a ve znění od 1. 1. 2016 na dálnice, silnice a místní komunikace I. třídy, a nikoliv na chodník a schodiště vedoucí k obytným domům, ani na účelové
komunikace (že by se na pozemku parc. XY nacházela místní komunikace, v řízení
zjištěno nebylo). Stejně tak nesprávná (a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládající) je i námitka dovolatelky uplatněná s poukazem na článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (podle kterého vyvlastnění nebo nucené
omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a
za náhradu), že „vlastníkům předmětných pozemků by měla náležet pouze náhrada
za omezení jejich vlastnického práva podle zákona č. 184/2006 Sb., ale nesvědčí
jim nárok na vydání bezdůvodného obohacení od někoho, kdo pozemek bez právního
důvodu užívá, protože ten se tímto užíváním fakticky neobohacuje, když takový
pozemek ekonomicky nevyužívá“. Je tomu tak proto, že v případě vyvlastnění
podle zákona č.
184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k
pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 184/2006 Sb.“), jde o nucené odejmutí vlastnického práva
nebo jeho omezení ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu s
právními účinky ex nunc, přičemž se tak děje ve správním (vyvlastňovacím)
řízení na základě rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu podle § 24 odst. 2
citovaného zákona, jímž bude rozhodnuto tak, že se vlastnické právo k
vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě odnímá (nebo případně pouze omezuje), a
současně se určuje náhrada pro vyvlastňovaného (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 329/2015, uveřejněný pod č. 24/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve spojení s usnesením
Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 4270/16). O takovou situaci
se v daném případě nejedná, neboť užívání předmětných pozemků ve vlastnictví
žalobců jakožto veřejných prostranství není nuceným odejmutím vlastnictví
žalobcům, jelikož se neopírá o vyvlastnění administrativně právním rozhodnutím
příslušného orgánu podle zákona č. 184/2006 Sb. v konkrétní věci; žalobcům,
kterým předmětné pozemky nebyly vyvlastněny, proto žádná náhrada podle tohoto
zákona nenáleží. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval,
neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů
dovolacího řízení tak soud rozhodne v konečném
rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek.