USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně městské části Prahy 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9,
identifikační číslo osoby 00063517, zastoupené JUDr. Tomášem Richtrem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, proti žalovanému AMIGRAF,
spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Holandská 365/10, identifikační číslo
osoby 45242011, zastoupenému Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem v Praze
8, Sokolovská 32/22, o zaplacení částky 194 600 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 35/2017, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. 70 Co
110/2018-209, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
194 600 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, změněn ve výroku II o náhradě
nákladů řízení tak, že tato činí toliko 18 969 Kč (vše výrokem I rozsudku
odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení
(výrok II).
Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení,
jež vzniklo žalovanému užíváním cizího pozemku bez právního důvodu
(občanskoprávního titulu) tím, že na pozemku stojí stavba hromadných garáží ve
vlastnictví žalovaného. Žalovaným uplatněnou kompenzaci nároku soudy neshledaly
opodstatněnou, uzavírajíce, že právo na náhradu škody (jehož vznik žalovaný
dovozoval z toho, že žalobkyně nezabránila veřejnosti využívat pochozí střechu
stavby žalovaného, čímž mělo dojít k jejímu poškození) bylo by promlčeno. Podle
odvolacího soudu žalobkyni nemohlo na úkor žalovaného vzniknout ani bezdůvodné
obohacení (dovozované žalovaným z toho, že pochozí střecha stavby byla
využívána veřejností jako pozemní komunikace), neboť nejde o pozemní (tedy ani
účelovou) komunikaci. Odvolací soud pak neshledal, že by uplatnění nároku
žalobkyní odporovalo dobrým mravům a bylo zneužitím práva (kdy i v souvislosti
s posouzením této otázky – ve vazbě na učiněná zjištění – mimo jiné
konstatoval, že střecha stavby ve vlastnictví žalovaného nesplňuje ani atributy
veřejného prostranství).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále též jen jako
„dovolatel“); co do splnění předpokladů přípustnosti dovolání uvedl, že
„napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp.
která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a částečně jím dosud nebyla
řešena“; jako důvod dovolání ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně pak dovolatel
namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda pochozí střecha stavby v
jeho vlastnictví není veřejným prostranstvím, a že dospěl k nesprávnému závěru,
že se na střeše stavby, jež je pochozí, nenachází pozemní komunikace. Povaha
střechy jakožto veřejného prostranství podle dovolatele vyplývá z provedeného
dokazování, o čemž má svědčit i skutečnost, že v uvedeném směru nebyl žalovaný
odvolacím soudem poučen o potřebě doplnit svá tvrzení a důkazy k jejich
prokázání ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Odůvodnění napadeného rozhodnutí
považuje dovolatel za nepřezkoumatelné, neboť z úvah odvolacího soudu není
zřejmé, proč pochozí střecha není veřejným prostranstvím. Konečně dovolatel s
poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž spatřuje rozpor, napadá
odvolacím soudem (bez odůvodnění) aprobovaný závěr soudu prvního stupně o tom,
že i v případě, že by se na střeše stavby ve vlastnictví žalovaného nacházela
veřejná účelová komunikace, byla by součástí stavby a tudíž ve vlastnictví
žalovaného. Proto dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále
jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu
končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237
o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak).
Napadeným rozsudkem odvolací soud vyřešil relevantní otázky hmotného práva, jež
jsou předestřeny dovoláním, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (viz judikaturu dále citovanou) a nejsou dány důvody k jinému posouzení
těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je zajisté ustálena v závěru, že za
bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou tzv. veřejným
prostranstvím, vzniká bezdůvodné obohacení na straně územně samosprávného
celku, jehož obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku
prospěchu, kterým je v případě XY zpravidla některá z městských částí, neboť i
když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle
kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby
(strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, nebo
dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28
Cdo 3684/2013). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu s těmito závěry v rozporu
není, neboť je založeno na závěru, že pochozí střecha stavby ve vlastnictví
žalovaného není veřejným prostranstvím.
Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná
zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící
obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru [srov. § 34
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů]. Ovšem ne každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na
nepřítomnost technických překážek přístupu na něj lze považovat za veřejné
prostranství; pro takový závěr Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje
též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k
uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného
prostranství pro sídelní celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10.
2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). V projednávané věci přitom odvolací soud
přesvědčivě a logicky vyložil (a nelze proto v uvedeném směru považovat jeho
rozhodnutí za nepřezkoumatelné či přijaté závěry za nepřiměřené; k měřítkům
přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, dále pak např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že o
veřejné prostranství v případě pozemku a na něm umístněné stavby ve vlastnictví
žalovaného nejde, kdy vycházel ze zjištění, že pochozí střecha stavby ve
vlastnictví žalovaného není plochou, jež byla by využívána veřejností v širším
smyslu, a že je funkčně spjata toliko s přilehlým domem (slouží jako druhý
přístup k domu, požární úniková cesta a také jako přístup v případě revizí a
údržby inženýrských sítí). Tedy ani tato (svrchní) část stavby ve vlastnictví
žalovaného neuspokojuje potřeby občanů obce (skutečnost, že přes ni vede
požární úniková cesta, jak dovolatel uvedl v dovolání podaném jednatelem, není
v tomto směru významná), ani nemá funkční význam pro sídelní celek. Za těchto
skutkových poměrů (jež nelze úspěšně zpochybnit dovoláním; srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je tedy i hodnotící
závěr odvolacího soudu o právní povaze dané věci (včetně toho, že nejde o
veřejné prostranství) se shora odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu
bezpochyby konformní.
Uvedený závěr přitom odvolací soud učinil na základě spolehlivě zjištěného
skutkového stavu z důkazů provedených v tomto řízení a neúspěch obrany
žalovaného (jím uplatněné kompenzační námitky) nespočívá v neunesení břemene
tvrzení nebo břemene důkazního; v této procesní situaci tedy nebylo třeba
žalovanému poskytnout ani poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 416/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5272/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017). Nehledě na to,
že případné námitky, jimiž by byla kritizována absence tohoto poučení
vystihovaly by vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám
řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud přihlíží až v případě
přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě
vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
Napadá-li pak dovolatel i ten závěr soudu prvního stupně, aprobovaný odvolacím
soudem, že i v případě existence veřejné účelové komunikace na pochozí střeše
byla by tato součástí stavby ve vlastnictví žalovaného, nikoliv žalobkyně,
opomíjí, že napadené rozhodnutí je v první řadě založeno na závěru, že na
pochozí střeše účelová komunikace není (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). V této situaci pokládaná otázka, zda by tato dovolatelem
uvažovaná komunikace mohla být samostatnou věcí, je tedy ryze akademická a na
jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí a již proto tato otázka nemůže
založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 1172/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018,
sp. zn. 33 Cdo 1124/2017).
K samotné otázce, „zda se na střeše nachází veřejná účelová komunikace“, pak
ani dovolatel žádnou relevantní argumentaci nevznáší. K této otázce sluší se
snad odkázat i na tu relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž
nezbytou podmínkou vzniku účelové komunikace a jejího veřejného užívání je
existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017), která podle
soudů nižších stupňů v posuzované věci naplněna není (což žalovaný v dovolání
ani nerozporuje). Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu účelové komunikace
zpravidla nejsou stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale představují
toliko určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku (k této otázce srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1765/2013).
Závěry soudů nižších stupňů přitom korespondují i další relevantní judikatuře
obecně se zabývající měřítky, jež mohou být významná pro posouzení, kdy je
stavba samostatným předmětem práv a povinností (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4.
2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), akcentují-li též kritérium sounáležitosti a
neoddělitelnosti (nevymezitelnost) žalovanou tvrzené „stavby“ komunikace od jí
vlastněné stavby na pozemku žalobkyně.
Pro posouzení dané věci není pak významné ani řešení poslední dovolatelem
zmiňované otázky týkající se povahy místní komunikace (zdali je místní
komunikace samostatnou stavbou či součástí pozemku), o níž v posuzované věci
evidentně nejde (že by tvrzená komunikace měla být místní komunikací ve smyslu
§ 6 zákona č. 13/1997 Sb. dovolatel ani netvrdí, nehledě na zjištěnou absenci
jakékoliv komunikační potřeby, ve vztahu k možnému posouzení komunikace jako
účelové ve smyslu § 7 cit. zákona). Ovšem ani v této otázce – jde-li o právní
povahu místní komunikace – není rozhodovací praxe dovolacího soudu nejednotná,
jak dovolatel nesprávně dovozuje, staví-li proti sobě rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod číslem 76/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, jímž byly reflektovány právě i závěry
přijaté Nejvyšším soudem v odkazovaném rozsudku jeho velkého senátu, s
připomenutím, že závěr o povaze místní komunikace jako samostatné věci v
občanskoprávním smyslu není zcela kategorický, přičemž v posledně uvedené věci
sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, šlo o posouzení povahy parkoviště coby toliko
zpevněné plochy pozemku, pouze formálně kategorizovaného jako místní
komunikace. I z takto uvedeného pak plyne závěr o nepřípustnosti dovolání.
(Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení otázky, jež byla by
dovolacím soudem rozhodována rozdílně).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li
žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích), je
přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017)
vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu,
že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a že náklady, jež případně vznikly
(oprávněné) žalobkyni v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání,
nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž
se odmítá dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.