28 Cdo 1765/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem
v Třebíči, Hasskova 16, proti žalovanému: Zemědělské družstvo Okříšky,
družstvo, IČ: 00140015, se sídlem Okříšky, Jihlavská 539, zastoupenému Mgr.
Ing. Ilonou Chládkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o vydání
bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C
213/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v
Jihlavě, ze dne 2. července 2012, č. j. 54 Co 180/2012-286, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 2. července
2012, č. j. 54 Co 180/2012-286, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 13.
září 2011, č. j. 12 C 213/2005-229, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Třebíči k dalšímu řízení.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 13. září 2011, č. j. 12 C
213/2005-229, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném poskytnutí
náhrady za užívání pozemků (za dobu od 16. 6. 2007 do 16. 6. 2011) ve výši
73.800,- Kč, dále pak zaplacení částky 12.300,- Kč splatné každoročně vždy k
16. 6., a částky 2.852,- Kč představující náklady na opatření znaleckého
posudku (výrok I). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 2. července
2012, č. j. 54 Co 180/2012-286, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve
věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej toliko ve výroku II o náhradě nákladů
řízení (výrok II) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vycházel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního
stupně, totiž že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1077/3 a 1325/8
(ostatní plocha – ostatní komunikace) v katastrálním území B. Na těchto
pozemcích se nachází zpevněná komunikace, vybudovaná v polovině osmdesátých let
minulého století Jednotným zemědělským družstvem Okříšky „v souladu s tehdy
platnými právními předpisy“ a kolaudovaná v roce 1987 příslušným stavebním
úřadem jako stavba obslužné účelové komunikace. Současně vzal odvolací soud za
prokázané, že daná zpevněná komunikace je užívána nejenom žalovaným, ale i
dalšími osobami, zejm. občany obcí R., Č. a B. jako „nejkratší spojovací
silnice mezi obcemi“ a rovněž je užívána dalšími „soukromými vlastníky
pozemků“.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu i odvolací soud uzavřel,
že pozemní komunikace na označených pozemcích, jež jsou v žalobcově
vlastnictví, splňuje znaky uvedené v „§ 7“ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, a jde tudíž o účelovou komunikaci (ve smyslu § 7 odst. 1
uvedeného zákona). Vlastnické právo žalobce je v takovém případě – uvádí
odvolací soud – omezeno veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní
komunikace podle § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, v jehož rámci je
i žalovaný oprávněn komunikaci užívat bezplatně (z čehož odvolací soud
implicitně dovozuje, že užíváním pozemní komunikace na pozemcích žalobce
nevzniká žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, o jehož vydání – ve
formě peněžité náhrady – žalobce usiluje v tomto řízení; § 451 odst. 1 a 2, §
458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm
zpochybňuje právní posouzení věci, že zpevněné cesty vybudované žalovaným též
na pozemcích parc. č. 1077/3 a 1325/8 v žalobcově vlastnictví nesou znaky
účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, a že vlastnické právo žalobce k těmto pozemkům je tedy omezeno
obecným užíváním pozemní komunikace podle § 19 odst. 1 cit. zákona. Přitom se
žalobce dovolává zejména závěrů, jež v otázce vzniku účelové komunikace a
jejího trvání vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. Zastává názor, že podmínkou vzniku účelové komunikace je souhlas
vlastníka pozemku a také „nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba“. K
vybudování pozemní komunikace – pokračuje žalobce – souhlas žalovanému nedal a
za její zřízení a užívání mu nebyla poskytnuta žádná náhrada. Zřízená cesta dle
žalobcova názoru také nenaplňuje znak „nezbytné komunikační spojnice“, v
situaci, kdy – tvrdí žalobce – v dané lokalitě „existuje alternativní
přístupová komunikace“. Žalovaný proto pozemky užívá bez právního důvodu, čímž
mu vzniká bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat ve formě
peněžité náhrady, jejíž výše – uzavírá žalobce – koresponduje obvyklé hladině
nájemného, stanoveného v dané věci znaleckým posudkem (12.300,- Kč/rok). Současně má žalobce za to, že řízení je postiženo vadou, neboť odvolací soud
věc projednal a rozhodl v nepřípustnosti žalobce, jehož zástupce žádal o
odročení jednání. Proto žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný. Zopakoval, že
komunikace byla na pozemcích vybudována v souladu s tehdy platnými předpisy,
nejde o neoprávněnou stavbu a jako komunikace jsou pozemky evidovány i v
katastru nemovitostí. I podle názoru žalovaného tedy cesta naplňuje znaky
účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Uživatelům komunikace tak nemohlo vzniknout na úkor žalobce bezdůvodné
obohacení, nehledě na to, že žalobce neprokázal, že by právě žalovaný pozemky v
žalobcově vlastnictví užíval. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátkou (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší
soud dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelem označené právní otázky v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a z tohoto pohledu jde tudíž o
otázku rozhodovanou soudy rozdílně, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam; srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Pro rozhodnutí v dané věci (v níž se žalobce domáhá náhrady za bezesmluvní
užívání pozemků žalovaným) je, mimo jiné, významné vyřešení otázky, zda
předmětné pozemky v žalobcově vlastnictví jsou účelovou komunikací. Účelová komunikace je pozemní komunikací, jež splňuje znaky uvedené v § 7
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (srov. též § 2 odst. 2 cit. zákona). Podle § 7 odst. 1 věty první tohoto zákona „účelová komunikace je
pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro
potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s
ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních
pozemků“. Podle § 19 odst. 1 věty první cit. zákona platí, že „v mezích
zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek
stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně
obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy
nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak“. Výkladem citovaných ustanovení zákona o pozemních komunikacích se Nejvyšší soud
zabýval zejména v rozsudku ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, a k
závěrům v něm uvedeným se posléze přihlásil též v rozsudcích ze dne 17. října
2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, resp. ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo
2178/2012 (dostupnými spolu s ostatními rozhodnutími na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V citovaných rozhodnutích – též se zřetelem ke
starší judikatuře obecných soudů a v reflexi na aktuální rozhodovací praxi
Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS
268/06, na který poukazuje i odvolatel) – Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
„podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je,
mimo jiné, existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-
li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního
spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát
před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Má-li ten, kdo
účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního,
nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani
právo obecného užívání účelové komunikace“. V dané věci odvolací soud vychází ze zjištění, že žalovaný (či jeho právní
předchůdce) zřídil komunikaci na předmětných pozemcích v 80. letech minulého
století „v souladu s tehdy platnými předpisy“ za účelem obhospodařování
zemědělských pozemků, a že pozemky jsou užívány jako veřejná cesta i dalšími
osobami jako „nejkratší spojovací silnice“ mezi sousedními obcemi (R., Č., B.).
Závěr, že by žalovaný či další vlastníci pozemků neměli na jimi obhospodařované
pozemky jiný přístup, případně že by vlastníci nemovitostí v označených obcích
neměli jiné, byť i méně komfortní komunikační spojení, ovšem odvolací soud
nečiní. K jeho závěrům o charakteru předmětné komunikace je pak třeba dodat, že
účelové komunikace nejsou stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale
představují toliko určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku (k této
otázce srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22
Cdo 766/2011) a že pro posouzení, zda je pozemek účelovou komunikací, není vždy
rozhodující, jak je pozemek evidován v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006). Z obsahu spisu se ovšem současně podává, že předmětná účelová komunikace (tehdy
dle § 22 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích /silniční zákon/)
měla být zřízena podle tehdy platných předpisů bez souhlasu vlastníka
zemědělským družstvem v roce 1985 na pozemcích, které nebyly ve vlastnictví
družstva a které družstvo užívalo z titulu práva družstevního užívání (§ 37
zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví), v době kdy byla užívací
práva zemědělského družstva ve své podstatě totožná s právy, které jinak právo
dává vlastníkovi pozemku (srov. § 37 odst. 1 a 2 cit. zákona). Omezení
vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu je pak způsobilé
přecházet z vlastníka na vlastníka; souhlasu nového vlastníka není třeba, pokud
byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr však nelze vztahovat na
případ osob, které nabyly vlastnické právo k pozemku zatíženému účelovou
komunikací v restituci (i zde srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008,
sp. zn. II. ÚS 268/06, reflektovaný Nejvyšším soudem zejm. v jeho rozsudcích ze
dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, a ze dne
29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009). Proto je i v dané věci potřebné
zabývat se také okolnostmi, za nichž případně došlo k obnovení vlastnického
práva žalobce k předmětným pozemkům a zvážit použitelnost citovaných závěrů
(tvrdí-li žalobce, že se zřízením účelové komunikace nesouhlasil, že mu na ně
nebyla poskytnuta žádná náhrada a že mu pozemky byly vydány až k 1. 10. 1992). Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce
označené dovoláním (tedy zda pozemky ve vlastnictví žalované představují
účelovou komunikaci či nikoliv) není úplné a závěry, k nimž zde odvolací soud
dochází, jsou přinejmenším předčasné. Na výsledku dovolacího řízení pak již nic nezmění ani to, zda řízení před
odvolacím soudem je postiženo žalobcem namítnou zmatečností vadou, tedy zda v
důsledku postupu soudu v odvolacím řízení byla žalobci odňata možnost jednat
před soudem (§ 229 odst. 3, § 242 odst. 3 o. s. ř.).
K těmto námitkám
dovolatele sluší se snad uvést, že i podle obsahu spisu byl žalobce
prostřednictvím svého tehdejšího zástupce k jednání odvolacího soudu řádně
předvolán a že žádost jeho zástupce o případné odročení jednání postrádala
uvedení důvodu, jenž snad žalobci zabránil v tom, aby se k nařízenému jednání
včas dostavil (k předpokladům projednání věci v nepřítomnosti řádně
předvolaného účastníka srov. § 101 odst. 3 o. s. ř.). S ohledem na nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) ovšem Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovoláním
napadený rozsudek zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 243a odst. 1 věty
první o. s. ř. Nejvyšší soud o věci rozhodl bez nařízení jednání. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V závislosti na vyřešení předběžné otázky, zda pozemky ve vlastnictví žalobce
představují účelovou komunikaci či nikoliv, se budou soudy nižších stupňů v
dalším řízení případně znovu zabývat i tím, zda předmětné pozemky užívá
žalovaný (jenž uvedenou okolnost popírá) a v jakém rozsahu a zda mu tím vzniká
na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. V konečném rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).