22 Cdo 616/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v
Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalované H. A., zastoupené JUDr. Miroslavem
Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5, o odstranění železné
závory a drátěného oplocení, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18
C 6/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. března 2016, č. j. 56 Co 1/2016-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2
178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované
JUDr. Miroslava Valy, advokáta se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
7. 2015, č. j. 18 C 6/2015-75, rozhodl, že „žaloba se zamítá“ (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že
žalobce se domáhal po žalované odstranění železné závory opatřené visacím
zámkem a nacházející se na pozemku parc. č. st. 66 v obci M. nad O., v
katastrálním území J. u B., a drátěného oplocení nacházejícího se na pozemku
parc. č. 2011 a kopírujícího podstatnou část hranice mezi pozemky parc. č. 2011
a parc. č. 390/1 v tomtéž katastrálním území s tím, že žalobce je vlastníkem
pozemku parc. č. st. 64, jehož součástí je budova, dále pozemku parc. č. 242/1,
pozemku parc. č. 242/2 a pozemku parc. č. 390/1, vše v k. ú. J. u B.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 21. 3. 2016, č. j. 56 Co 1/2016-118, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a
III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od „rozhodovací
praxe soudu“. Namítá, že ačkoliv pozemek parc. č. st. 66 a parc. č. 2011
naplňují znaky účelové komunikace, soudy obou stupňů k tomuto závěru nedospěly.
Pokud žalobce přes pozemky několik desetiletí projížděl na svá pole, pak je
nepochybné, že potřebuje a požaduje průjezd jinými než osobními vozidly,
například traktorem. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1868/2000 definující pozemní komunikaci. Ohledně absence souhlasu zdůrazňuje,
že jak on, tak jeho družka a osoby jemu pomáhající na polních pracích cestu
přes oba pozemky v minulosti před postavením závory užívali. Žalobce se
průjezdu domáhá k zajišťování obhospodařování pozemků a žalované nic nebrání v
tom, aby po odstranění překážek zabránila osobám, které za nimi svá pole
nemají, jejich užívání. Zdůrazňuje, že „Česká republika není tak bohatý stát,
aby hektary zemědělských pozemků ležely ladem“. Stran nesouhlasu poukazuje i na
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 27/2009-66, přičemž žalovaná
aktivně nesouhlas v dané věci neprojevila. Není dána ani komunikační
alternativa. I kdyby se nejednalo o účelovou komunikaci, potom by žalobce právo
průjezdu vydržel; není přitom pravdou, že by se jednalo o nové skutkové
tvrzení, nýbrž jen o jiné právní posouzení, jehož se žalobce mohl dovolat v
jakékoliv fázi řízení. Tvrzení soudů obou stupňů ohledně věcného břemene na
pozemku parc. č. st. 66 je pak nepřezkoumatelné. Závěrem navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření má za to, že soudy obou stupňů rozhodly zcela správně a v
souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Skutečnost, že závěr soudů je
odlišný od požadavku žalobce, nelze považovat za relevantní důvod pro podání
dovolání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalobce zavázal k
náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V posuzovaném případě žalobce v první řadě vyjadřuje nesouhlas s tím, že se na
pozemcích parc. č. st. 66 a parc. č. 2011 v obci M. nad O. a v k. ú. J. u B. nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, konkrétně rozporuje nenaplnění
znaku souhlasu vlastníka s veřejným užíváním, když poukazuje na skutečnost, že
cestu v minulosti užívala jak rodina žalované, tak on a jeho známí. Judikatura [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (oba rozsudky dostupné na www.nssoud.cz), či nález Ústavního
soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)], je zajedno v tom, že veřejně přístupná účelová
komunikace existuje za současného naplnění následujících 4 pojmových znaků: 1)
stálost a znatelnost komunikace v terénu podle § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, 2) zákonný účel
podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s
veřejným užíváním, 4) nutná komunikační potřeba. Ohledně souhlasu vlastníka judikatura dovodila, že může být buď výslovný, či
konkludentní. Jestliže vlastník se zřízením účelové komunikace souhlasil, jsou
jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem
obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným
úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek
začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný
nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník
strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o
aktivní jednání [srovnej např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, a ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009-60
(obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz)]. Pokud vznikne účelová komunikace,
je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové
komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009
(dostupný na www.nsoud.cz), či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Veřejnou cestou se tedy
pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně
projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním. Zvláštní kategorií jsou pak
veřejné cesty užívané od nepaměti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (dostupný na www.nssoud.cz)].
Výslovný či konkludentní souhlas vlastníka přitom musí být dán ve vztahu k
veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob. Za veřejnou proto nelze považovat
takovou cestu, jejímuž užívání sice vlastník nebrání, má však stále přehled o
tom, kdo konkrétně ji užívá (Slováček, D.: Veřejně přístupná účelová
komunikace. Právní rozhledy. 2013, č. 13-14, s. 462 a násl.). V případě
pochybností o existenci souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2
As 44/2011-99 (dostupný na www.nssoud.cz)].
V posuzovaném případě soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, s nímž se
následně ztotožnil odvolací soud, že žalobkyně nikdy nedala souhlas k užívání
svých pozemků a už vůbec ne k užívání neomezenému okruhu osob, když tuto cestu
využívala toliko rodina žalované a žalobce, popř. jeho družka a přítel J. P.,
který žalobci pomáhal obdělávat jeho pozemky. Ten sám přitom vypověděl, že sám
tuto cestu výlučně pro své potřeby využil jen jednou a následně mu žalobkyně
sdělila, že si nepřeje, aby cestu využíval. Toliko jednou viděl cyklisty, jak
využili cestu na pozemcích žalobkyně. Svědek P., bývalý starosta obce, pak
vypověděl, že cesta na pozemcích žalobkyně nikdy nebyla užívána jako veřejná,
sám je považoval za soukromé, a proto když obec potřebovala tyto pozemky
použít, vždy tak činila po souhlasu vlastníka. Ostatně pozemek žalobkyně parc.
č. 2080/6, který navazuje na veřejnou cestu, je ohraničen plotem a železnou
bránou, což avizuje, že se jedná pouze o přístupovou cestu směřující k domům
účastníků. Soudy obou stupňů následně učinily závěr, že tu souhlas vlastníka
nikdy dán nebyl.
Žalovaný se snaží tyto závěry dovoláním zpochybnit, v dovolání se však jeho
tvrzení toliko omezuje na přesvědčení, že se musí jednat o cestu veřejnou,
neboť ji on sám od roku 1985 používal a spolu s ním i jeho družka a osoby jemu
v zemědělství pomáhající, nadto není v zájmu státu, aby zůstala ležet ladem
obhospodařovatelná půda. Tato polemika však podle dovolacího soudu není schopná
jakkoliv zpochybnit právní závěry soudů obou stupňů o tom, že žalobkyně nikdy
nedala (byť konkludentní) souhlas k veřejnému užívání svých pozemků (tedy
neomezenému počtu osob). Správnost závěrů soudů obou stupňů nezpochybňuje ani
žalobcův poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22
Cdo 1868/2000 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 80), a
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66
(dostupný na www.nssoud.cz), neboť od nich se soudy neodchýlily. Ostatně sám
žalovaný si protiřečí, když uvádí, že se nedomáhá toho, aby cesta byla užívána
širokou veřejností (aby tedy byla skutečně veřejně přístupná), nýbrž toliko se
domáhá toho, aby ji mohl sám užívat s tím, že žalobkyně by mohla zakázat třetím
osobám vstup na tuto cestu. Pro úplnost této části odůvodnění dovolací soud uvádí, že se stále uplatní
závěry judikatury Nejvyššího soudu potud, že pokud se žalobce domáhá ochrany
práva osobního užívání pozemní komunikace, není k projednání takové žaloby dána
pravomoc soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4164/2016, dostupné na www.nsoud.cz). Uvedený závěr však v
dané věci z pohledu dovolacího přezkumu není použitelný, neboť žalobce žalobou
uplatnil i nárok na ochranu tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemenu, k
jehož projednání bez jakýchkoliv pochybností pravomoc soudu dána je. To platí
tím spíše, že odvolací soud dospěl k závěru, který v dovolacím řízení obstojí,
že v dané věci se o účelovou komunikaci nejedná. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že zřízení železné
závory nebrání věcné břemeno příchodu a příjezdu k rodinnému domu č. p. a
pozemku parc. č. st. 64 váznoucí na pozemku parc. č. st. 66, a to „v nezbytně
nutném úseku probíhajícím kolem domu č. p. od přístupové cesty a vstupu na
pozemek parc. č. 66 k domu č. p. nejkratším možným způsobem“, které bylo
zřízeno v roce 1985; namítá přitom, že rozhodnutí soudů je v tomto ohledu
nepřezkoumatelné. S dovolatelem nelze souhlasit. Především je třeba říci, že žalobce v
souvislosti s nepřezkoumatelností nevymezil žádnou právní otázku, a proto již z
tohoto důvodu by byla dovolací námitka diskvalifikována z dovolacího přezkumu. Nad rámec toho je možné uvést, že soudy obou stupňů v odůvodnění zcela zřetelně
objasnily, proč uvedené věcné břemeno nebrání existenci železné závory, když
zdůraznily, že věcné břemeno má sloužit vlastníkovi domu č. p. (na jehož místě
dnes stojí dům č. p.) k tomu, aby se do něj dostal nejkratší možnou cestou přes
pozemek parc. č. st. 66, čemuž železná závora nebrání.
Obdobně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že soudy měly věc
posoudit i z hlediska vydržení věcného břemene, neboť v této souvislosti
žalobce nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud
zabývat. Na tom ničeho nemění ani správný žalobcův poukaz, že námitka vydržení
je právním závěrem, neboť žalobce pomíjí, že pro právní posouzení vydržení je
nezbytné nejprve tvrdit relevantní skutečnosti, což však žalobce v dané věci
podle závěrů odvolacího soudu řádně neučinil. Odvolací soud, který se s
námitkou žalobce řádně vypořádal již v odvolacím řízení, uvedl, že tvrzení o
vydržení práva z věcného břemene přednesl žalobce až v odvolacím řízení, kdy
již bylo řízení před soudem prvního stupně koncentrováno ke konci prvního
jednání, a proto k nim nelze v odvolacím řízení přihlédnout; ostatně pro závěr
o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nebyla žalobcova tvrzení
dostatečná, neboť neobsahovala především srozumitelné vysvětlení, o jakou
skutečnost žalobce opíral své přesvědčení, že mu právo průchodu a průjezdu po
pozemku parc. č. 2011 ve vlastnictví žalované náleží právě z titulu právě
odpovídajícího věcnému břemeni. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu