28 Cdo 27/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše
Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně hlavního města Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 134/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,
za účasti vedlejší účastnice na straně žalované TJ ASTRA Zahradní Město, z. s.,
IČO 00538477, se sídlem v Praze 10, V korytech 27/157, zastoupené JUDr.
Jaroslavem Vrzalem, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C
70/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
10. 2014, č. j. 20 Co 350/2014-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na
náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Vrzala, a to
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 16 C 70/2013-61,
ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 16 C
70/2013-78, a ze dne 11. 7. 2014, č. j. 16 C 70/2013-80, určil, že pozemky
parc. č. 2527/30 o výměře 272 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace, a parc.
č. 2527/35 o výměře 111 m2, ostatní plocha, jiná plocha, doposud zapsané v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální
pracoviště Praha, na LV 60000 pro k. ú. Z., obec P., jsou vlastnictvím
žalobkyně (výrok I), žalobu zamítl ohledně určení vlastnictví k pozemku
parcelní číslo 2322/1, o výměře 959 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace,
doposud zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m.
Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV 60000 pro k. ú. Z., obec P. (výrok
II), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III).
Žalobkyně se určení vlastnického práva domáhala s odkazem na § 2 zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, neboť ke dni 31. 12. 1949 byly v jejím vlastnictví a ke dni
24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky. Soud dovodil existenci naléhavého
právního zájmu na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. V případě pozemků parc.
č. 2527/30 a 2527/35 se jednalo o pozemky vně areálu TJ Astra Zahradní Město
tvořené chodníkem a částí komunikace, které přešly do vlastnictví žalobkyně na
základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992. Soud aplikoval § 2
odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., protože se jednalo o pozemky
nezastavěné. Ohledně pozemku parc. č. 2322/1 žalobu zamítl za použití § 4 odst.
1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., neboť pozemek je v trvalém užívání vedlejší
účastnice v jejím oploceném areálu a je využíván ke sportovním aktivitám.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j.
20 Co 350/2014-94, potvrdil v zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek změnil tak, že
žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně náhradu nákladů řízení 9 276 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Ve vyhovujícím výroku o věci samé
zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalobkyně nedotčen a nabyl
právní moci. Neztotožnil se s důvodem zamítnutí žaloby podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., neboť pro rozhodnutí nebylo významné, že vedlejší
účastnice měla v rozhodné době pozemek v trvalém užívání, nýbrž to, zda lze
předmětný pozemek označit za pozemek nezastavěný. Na pozemku je umístěna
účelová komunikace zřízená pro potřeby sportovního areálu, která je ve
vlastnictví vedlejší účastnice. Komunikace je samostatnou věcí v
občanskoprávním smyslu (§ 119 zákona č. 40/1964 Sb.) a v tomto smyslu je také
stavbou. Na sporném pozemku tedy byla před účinností zákona č. 172/1991 Sb. umístěna stavba komunikace, jejíž vlastnický režim byl odlišný od vlastnického
režimu pozemku, a je nutno tento pozemek považovat z pohledu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. za zastavěný. Žalobkyně o své domnělé vlastnické
právo k pozemku, jež jí mělo vzniknout před více než dvaceti lety, nedbala až
do roku 2013. Vedlejší účastnice v meziobdobí uplatnila k pozemku nároky
odvíjející se od zaniklého práva jejího trvalého užívání. Odvolací soud proto
rozsudek soudu prvního stupně navzdory jeho dílem nesprávnému odůvodnění
potvrdil. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení změnil, a to z důvodu, že
procesní úspěch účastníků řízení před soudem prvního stupně nebyl rovnocenný,
protože žalobkyně uspěla ohledně dvou pozemků ze tří. Náhradu nákladů jí nelze
odepřít ani s poukazem na postavení statutárního města, protože činnost jejího
vlastního aparátu je zaměřena na plnění vlastních úkolů obce v její samostatné
či přenesené působnosti a nikoliv na vedení sporů o vlastnické právo, tento
spor současně nelze označit za jednoduchý. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž nesouhlasila
se závěrem, že na předmětném pozemku se nachází stavba komunikace ve
vlastnictví vedlejší účastnice, která je samostatnou nemovitou věcí v
občanskoprávním smyslu, jenž slouží k přístupu a obsluze sportovišť, pročež
pozemek nelze žalobkyni vydat. Účelová komunikace se nachází pouze v severní
části předmětného pozemku, jižní část je volná a porostlá travou. Komunikace
není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012), neboť je tvořena pouze
jednoduchou vrstvou asfaltu značného stáří. Předmětný pozemek není ani nebyl
užíván za účelem provozu sportovního zařízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010), ani k přístupu k tenisovým
dvorcům, a v případě vydání bude možné tyto dvorce nadále užívat k jejich účelu
v nezměněném stavu. Žalobkyně poukazuje na to, že ke dni 31. 12.
1949 byla
vlastníkem nejen předmětného pozemku, ale též pozemků, na nichž se nyní
nacházejí tenisové dvorce, tribuna a oplocení sportovního areálu vedlejší
účastnice. Přestože podle judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005) je třeba i tyto pozemky považovat za pozemky
nezastavěné, žalobkyně se jejich vydání nedomáhá a trvá pouze na vydání
předmětného pozemku, který s těmito pozemky nikterak nesouvisí, čímž bude
naplněn účel restitučního § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že na předmětném pozemku je
umístěna účelová komunikace – asfaltová přístupová cesta k hřištím, a to uvnitř
sportovního areálu TJ ASTRA, který slouží ke sportovním účelům, a je užíván se
souvisejícími plochami, bez nichž by provoz sportovních zařízení (údržba,
čištění umělé trávy, navážení antuky) nebyl bez neodůvodněných potíží možný. S
ohledem na umístění pozemku parc. č. 2322/1 uvnitř sportovního areálu je zcela
nemožné jeho využití k jiným účelům, jeho vydání by podstatným způsobem zasáhlo
do činnosti TJ ASTRA a vyvolalo další soudní spory, čímž by nebyl naplněn
princip „dobrého uspořádání práv a povinností“. Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval
se nejprve otázkou jeho přípustnosti. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka předně namítá, že účelová komunikace se nachází pouze v severní
části předmětného pozemku, zatímco jižní část je volná. Dovolací soud odkazuje
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2600/2012, v
němž Nejvyšší soud vycházel z názoru, že jde-li o jediný pozemek (s jedním
parcelním číslem), je nutno jej považovat za zastavěný i tehdy, je-li stavba
umístěna jen na jeho (neoddělené) části (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 3 Cdo 41/92, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1994 Sb.). S dovolatelkou lze souhlasit
potud, že účelová komunikace se nachází na části pozemku parc. č. 2322/1,
nicméně vzhledem k závěru vyplývajícímu z citovaného usnesení nemá tato
skutečnost vliv na posouzení zastavěnosti pozemku.
Odvolací soud rozhodl v
souladu s citovanou judikaturou, vznesená námitka tudíž nemohla vést ke
konstatování přípustnosti dovolání. Další námitka se týká posouzení charakteru komunikace nacházející se na
předmětném pozemku, a sice zda je či není samostatnou věcí v občanskoprávním
smyslu. V rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3692/2014, Nejvyšší soud
konstatoval, že výklad pojmů obsažených v restitučních zákonech je žádoucí
provádět relativně nezávisle; není možné jej podřizovat jejich pojetí v
předpisech veřejnoprávních. Překážku přechodu nemovitostí na obec spočívající v
zastavěnosti pozemku tudíž nelze posuzovat toliko z hlediska práva veřejného,
ale je třeba se zaobírat povahou staveb z hlediska občanskoprávního. V rozsudku
ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, pak Nejvyšší soud obdobně uvedl,
že obsah pojmu „stavba“ nelze vykládat jen podle stavebních předpisů, které jej
chápou dynamicky, tedy jako činnost směřující k uskutečnění díla. Naopak pro
účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v
právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý
být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. též např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních
rozhledech č. 8/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998). Těleso
účelové komunikace přitom může být samostatnou nemovitou věcí v občanskoprávním
smyslu (nemovitostí odlišnou od pozemku, na němž je vybudována) tehdy, jde-li o
stavbu spojenou se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 obč. zák.), tj. věcí
neoddělitelnou od země, aniž by došlo k jejímu porušení, která současně není
součástí pozemku (§ 120 odst. 1 obč. zák.), tj. není funkčně nebo fyzicky
spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení
pozemku (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS
483/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 60/2003,
či nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, publikovaný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 25/1993). Při posuzování
toho, zda půjde o samostatnou věc či součást pozemku, je vždy nutno zvažovat,
zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v
právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních
vztahů, a také se zřetelem k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem
je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové
vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93). V rozsudku velkého senátu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007 pod č. 76/2007, či v rozsudku ze dne 21. 5. 2009, sp. zn.
28 Cdo 3411/2008, pak
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě
komunikace místní) může být samostatnou stavbou ve smyslu ustanovení § 119
odst. 2 obč. zák. s tím, že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k
pozemku. Tento rozsudek byl vydán po postoupení dané věci senátem 22 Cdo, jenž
se hodlal odchýlit od právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, podle něhož
platilo, že „místní komunikace jsou druhem pozemku a představují určité
ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně
stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít
rozdílný právní režim.“ Okolnost, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě
komunikace účelová) může být samostatnou nemovitou věcí, jež netvoří součást
pozemku, na němž je vybudována, dovodil v rozsudku ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008, rovněž Nejvyšší správní soud. K názoru, že komunikace na předmětném pozemku není stavbou, od něhož se
citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia odchýlil, se však
nelze přiklonit ani v nyní projednávané věci. Odvolací soud napadeným rozsudkem
rozhodl v souladu se shora citovanými judikaturními závěry. Vzal v úvahu, že na
sporném pozemku byla umístěna stavba účelové komunikace, která byla zřízená pro
potřeby sportovního areálu, přičemž její vlastnický režim byl odlišný od
vlastnického režimu pozemku. Na ortofotomapě předmětného pozemku je zjevně
odlišitelné, kde končí pozemek a kde začíná komunikace. Dovolací soud dodává,
že se jedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem, která současně není
součástí pozemku, přičemž jejím oddělením od země by došlo k jejímu porušení. Předmětnou pozemní komunikaci proto dovolací soud považuje za stavbu a
předmětný pozemek za zastavěný, uvedená námitka tudíž nemohla založit
přípustnost dovolání. Podle poslední námitky dovolatelky předmětný pozemek není ani nebyl užíván za
účelem provozu sportovního zařízení. Odvolací soud naproti tomu zjistil, že
účelová komunikace byla na pozemku umístěna právě pro potřeby sportovního
areálu. Vedlejší účastnice řízení pak uváděla, že oplocený areál jako celek
slouží ke sportovním účelům, a předmětný pozemek je užíván konkrétně za účelem
provozu sportovního zařízení, k zajištění údržby hřišť za použití automobilu a
další techniky, při čištění umělé trávy nebo navážení antuky. Přestože se tato námitka nachází v rovině kritiky skutkových zjištění
odvolacího soudu, která jako taková přípustnost dovolání založit nemůže,
dovolací soud k ní pro úplnost uvádí, že z ortofotomapy je zřejmé, že ačkoliv
přístup ke sportovišti je umožněn i z jiných míst, je dotčená komunikace
jediným místem, které může sloužit pro přístup technických zařízení ke
sportovišti. Předmětný pozemek je proto nepochybně potřebný k provozu a údržbě
sportoviště, v důsledku čehož by vydání této části pozemku žalované vedlo k
omezení provozu sportovního zařízení. Odkaz dovolatelky na závěry dovozené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn.
28 Cdo 3362/2010, pak
také není přiléhavý, neboť ten se týkal pozemku, jenž byl tvořen travnatým
pásem a situovaným za živým plotem oddělujícím sportoviště od této „ostatní
plochy“, na němž samém žádné sportovní aktivity neprobíhaly, a který nebyl
dlouhodobě využíván ke sportovním účelům, a tedy nebyl nezbytně nutný k
provozování sportovního zařízení. Jeho vydání oprávněné osobě tak nevedlo k
omezení či narušení provozu areálu sportovního zařízení. S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelka nepoukázala na otázku, pro
niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly,
proto mohlo být vysloveno, že ně žádná z nich nemá právo, zatímco vedlejší
účastnici na straně žalované vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif). Podle § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bodu 5 advokátního
tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 3 100 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a po
připočtení 21% DPH má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 4 114 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu