28 Cdo 3362/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobců a) J. V., b) M. V., a c) Z. V zastoupeného JUDr.
Jaroslavem Kubínem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 7,
proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, Prokišova 5, 2)
Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích,
Branišovská 31, a 3) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 169/2007, o dovolání žalobce c) proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna 2010, č. j. 8
Co 3177/2009-273, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna 2010, č.
j. 8 Co 3177/2009-273, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se zamítá žalobu o určení, že žalobci jsou spoluvlastníky
pozemku označeného dle připojeného geometrického plánu parcelním číslem 1620/23
(o výměře 4023 m2), zapsaného dosud jako součást parcely č. 1620/12 v
katastrálním území České Budějovice 2, jakož i v závislém výroku o náhradě
nákladů řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 8. října 2009, č.j. 17 C 169/2007-216, bylo určeno, že žalobci
jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 1531/8 a 1620/23 v katastrálním území
České Budějovice 2, nově geometricky určených označeným geometrickým plánem,
jež je nedílnou součástí rozsudku, s podíly o velikosti jedné osminy (žalobci
a/ a b/), resp. šesti osmin (žalobce c/) pozemků; tím bylo v uvedeném rozsahu
nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Českých
Budějovicích ze dne 18. 10. 2007, č.j. 3301/2049/07-1184/91-1/Val/0-R-79/07.
Soud prvního stupně rozhodoval o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), v řízení podle části páté
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s.
ř.). Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou dědici H. V., která byla oprávněnou
osobou podle § 4 odst. 2 písm. a) a e) zákona o půdě, neboť předmětné pozemky
– které patřily jejímu právnímu předchůdci O. L. – přešly v roce 1954 na stát v
důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek
(restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě). O vlastnictví
žalobců k předmětným pozemkům (jež byly označeným geometrickým plánem odděleny
z pozemků parc. č. 1531/1 a 1620/12) rozhodl pozemkový úřad negativně se
závěrem, že vydání těchto pozemků brání překážka uvedená v ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě (zastavěnost pozemků po jejich přechodu na
stát). Tento závěr pozemkového úřadu shledal soud prvního stupně nesprávným.
Vzal za prokázané, že na žádném z předmětných pozemků se stavba nenachází a
nejde ani o pozemky bezprostředně související s některou ze sousedních staveb a
nezbytně nutné k jejímu provozu. To platí jak v případě pozemku parc. č.
1531/8, který pouze „dotváří okolí tělovýchovného pavilonu“ ve vysokoškolském
areálu žalované 2), tak i o pozemku parc. č. 1620/23, který sice přiléhá k
pozemkům tvořícím běžecký ovál lehkoatletického stadionu obklopujícího
fotbalové hřiště v oploceném areálu tohoto sportovního zařízení, k jeho provozu
ovšem není nezbytný. Ke sportovním účelům tento pozemek není dlouhodobě
využíván a jde o „široký travnatý pás na jedné straně ohraničený křovinami, na
druhé straně pak plotem“. Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu,
akcentuje též účel restitučních předpisů, došel soud prvního stupně k závěru,
že žádná z překážek pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě (žalobcům
jako jejím dědicům) zde není, a rozhodnutím o vlastnictví žalobců v dotčeného
rozsahu nahradil předchozí (negativní) rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 250j
odst. 2 o. s. ř.).
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací
soud“) ze dne 1. dubna 2010, č.j. 8 Co 3177/2009-273, byl rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o vlastnictví parcely č. 1531/8 potvrzen a ve výroku o
vlastnictví parcely č. 1620/23 změněn tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba
zamítá. Dospěl k závěru, že byť jde o pozemky nezastavěné, na pozemku parc. č.
1620/23 se nachází tělovýchovné zařízení zřízené před 1. říjnem 1976, sloužící
zprvu jako plochodrážní stadion, později jako stadion atletický a fotbalové
hřiště. Konstatoval, že předmětný pozemek spolu s ostatními přilehlými pozemky
tvoří jediný funkční celek, nedělitelný areál tělovýchovného zařízení. K otázce
o posouzení areálu jako jediného vlastnického celku poukázal na nález Ústavního
soudu sp. zn. II ÚS 78/98. Nepokládal za podstatné, „zda by bylo možno některou
okrajovou část oddělit při zachování většiny ostatních funkcí, bez toho, že by
došlo k podstatnému omezení většiny sportovních vyžití, které toto hřiště
nabízí“. Uzavřel proto, že vydání pozemku parc. č. 1620/23 brání překážka podle
§ 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, ve kterém byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn – podal žalobce c) dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měl za to,
že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.). Namítal, že odvolací soud pominul řadu právně významných
skutečností, z nichž vyplývá, že již v době rozhodování pozemkového úřadu o
vlastnictví zde překážky bránící vydání předmětného pozemku nebyly. Ač byl
předmětný pozemek původně součástí areálu plochodrážního stadionu, v roce 1965
došlo k jeho přebudování na lehkoatletický stadion s fotbalovým hřištěm, který
byl rozšířen a dílem přesunut na jiné pozemky. Již tehdy byl předmětný pozemek
(geometrickým plánem oddělená parc. č. 1620/23) opuštěn a jako sportoviště
nebyl od té doby využíván. Funkčně se stávajícím areálem nesouvisí, byť zůstal
za jeho oplocením. Z toho dovolatel dovozoval, že překážka pro vydání tohoto
nárokovaného pozemku podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě dána není.
Poukázal přitom i na judikaturu Ústavního soudu upřednostňující restituci
naturální. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušen
a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a
že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
V posuzované věci jde o otázku výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1
písm. e) zákona o půdě, jenž stanoví, že pozemky nelze osobě oprávněné podle
tohoto zákona vydat v případě, že na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského
půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo
sportovní zařízení nebo se na pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní
zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem 1976.
Z judikatury, jež řeší otázku výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1
písm. e) zákona o půdě, lze pak poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008 (veřejnosti dostupný též na
webových stránkách Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud vyložil, že „pro
účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm.
e) zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující především naplnění podmínky skutečné
existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku. Je
třeba mít za prokázané, že na restitučním nárokem dotčeném pozemku se nachází
stavba v občanskoprávním slova smyslu, kterou je možné považovat za sportoviště
nebo stavba související s jeho chodem, případně že se jedná o pozemek, bez
něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný.
Sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném
pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván.
Naplnění uvedených skutečností musí být přitom sledováno ke dni rozhodnutí
příslušného pozemkového úřadu, jak vyplývá z § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991
Sb.“
V každé individuální věci je tedy nutno zkoumat, zda i přes případné
vydání pozemku je možné sportovní zařízení dále využívat ke sportovním
činnostem v nezměněném rozsahu a není-li tomu tak, pak je třeba naplnit účel
restitučního předpisu a dotčený pozemek vydat, neboť takový pozemek již nespadá
pod ochranu veřejného zájmu vyjádřeného v zákoně a naopak je zákonem určen k
vydání oprávněným osobám.
Z dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu
současně vyplývá, že ustanovení zákona o půdě jako jednoho z tzv. restitučních
předpisů je nutno vykládat předně s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 2209/2008, veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího
soudu). V těchto a mnoha dalších rozhodnutích bylo konstatováno, že daným
účelem je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž
přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum) před poskytováním
náhradních pozemků či finančních kompenzací. Institut překážek bránících vydání
nemovitosti obsažený v § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je dle citované judikatury
institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí.
Jiné závěry nevyplývají ani z odvolacím soudem citovaného nálezu Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, jež pojednává o souboru
nemovitostí tvořící ucelený sportovní areál (Tyršovo hřiště) jako jediném
vlastnickém celku. Není-li totiž pozemek součástí takového areálu (jak tvrdí
žalobci a jak uzavřel soud prvního stupně, zdůrazňuje zbytnost tohoto pozemku
pro další fungování sportovního zařízení), překážka pro jeho vydání oprávněným
osobám podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě dána není. Při
řešení otázky, zda je pozemek součástí areálu sportovního zařízení, není
významné jeho formální začlenění, nýbrž jeho skutečná využitelnost k provozu
sportovního zařízení.
Nelze odhlédnout od skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež jsou
výsledkem procesně korektního dokazování, nepostrádajícího ani ohledání na
místě samém. Podle nich ani pozemek parc. č. 1620/23 k provozování sportovního
zařízení (stadionu) nezbytně nutný není, podle pořízené fotodokumentace je
situován až za živým plotem oddělujícím sportoviště od této „ostatní polochy“,
na něm samém žádné sportovní aktivity neprobíhají, přičemž jeho vydáním jiné
(oprávněné) osobě nebude provoz areálu sportovního zařízení narušen ani
významněji omezen. S těmito závěry soudu prvního stupně se odvolací soud (při
jiném právním posouzení věci) vypořádává v míře nedostatečné, konstatuje-li
současně (poněkud logicky rozporně), že jde o pozemek, který je součástí
nedělitelného areálu sportovního zařízení, a to i tehdy, pokud by jej bylo lze
z tohoto areálu vyčlenit, tedy i v případě, pokud (z funkčního hlediska)
součástí tohoto areálu reálně není (jak vyplývá z výsledků provedeného
dokazování).
Z výše uvedeného vyplývá, že závěry odvolacího soudu, jež jej vedly k
extenzívnímu výkladu překážek bránících vydání nárokového pozemku, bez
přihlédnutí k jeho faktickému využití a významu pro fungování areálu
sportovního zařízení, neobstojí a jde o závěry minimálně předčasné.
Z důvodu nesprávného právního posouzení věci proto Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku, včetně závislého
výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu co do nyní řešené problematiky – nedojde-li
v dalším řízení k podstatné změně skutkového stavu věci – je pro odvolací soud
závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ). V konečném rozhodnutí odvolací soud
rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu