28 Cdo 3692/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně
EMV s.r.o., IČ 48038792, se sídlem v Praze 4, Vlnitá 890/70, zastoupené JUDr.
Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti
žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská
895/6, o zaplacení částky 2,030.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 173/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012, č. j. 54 Co
306/2012-130, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012, č. j. 54 Co
306/2012-130, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. ledna 2012, č.
j. 30 C 173/2009-98, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
2,030.912,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Žalobkyně požadovala uvedený obnos z titulu bezdůvodného
obohacení, jež žalovanému vzniklo na její úkor tím, že mu jako domnělému
vlastníku zaplatila tuto částku za užívání (bez právního důvodu) v žalobě blíže
specifikovaných pozemků, jejichž skutečným vlastníkem je Česká republika.
Žalovaný totiž oproti svému předpokladu nemohl nabýt předmětné pozemky na
základě § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí
z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jelikož se jednalo o pozemky
zastavěné. Provedené dokazování společně s úvahami vyslovenými v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 821/2007 vedly soud k závěru, že na pozemky
nelze pohlížet jako na zastavěné stavbami bránícími jejich přechodu dle zákona
č. 172/1991 Sb. z České republiky na žalovaného, jelikož se na nich nacházely
pouze stavby dočasné, jejichž doba užívání uplynula před účinností restitučního
zákona, a jež tedy měly být odstraněny nejpozději ke dni 1. 1. 1991. Brojila-li
by Česká republika, jež restitučním zákonem pozbyla historického majetku obcí,
proti přechodu pozemků na obec poukazem na protiprávní stav spočívající v
jejich zastavěnosti stavbami, jež měly být odstraněny ke dni účinnosti
restitučního zákona, nepožíval by takovýto výkon práva ochrany s ohledem na
rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Předmětné pozemky lze tak mít za
nezastavěné dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., pročež je na
žalovaného třeba pohlížet v posuzovaném období jako na jejich řádného
vlastníka. Obdržené plnění za užívání pozemků tak není bezdůvodným obohacením
ve smyslu § 451 obč. zák.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 54 Co 306/2012-130, potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
přitakal úvahám soudu prvního stupně a zdůraznil, že § 2 odst. 1 písm. a)
zákona č. 172/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že stavby bránící přechodu
pozemků ze státu na obec jsou legálního původu a trvalé povahy. V daném případě
však bylo zjištěno, že k na pozemku se nacházejícím montovaným halám existovalo
pouze právo dočasného užívání, jež uplynulo ke dni účinnosti zákona č. 172/1991
Sb. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, nevyhověl-li návrhu na vypracování
znaleckého posudku k otázce zastavěnosti, neboť takový posudek by nemohl
nahradit rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o povolení staveb, jež by
vytvořilo právní základ jejich existence. Nebyla-li v řízení zjištěna překážka
bránící přechodu vlastnictví ze státu na obec, nelze přisvědčit tvrzení
žalobkyně o bezdůvodném obohacení žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, jež se domnívá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §
241a o. s. ř. a že přípustnost podaného dovolání je dána § 237 odst. 1 a 3 o.
s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a vyjádřila názor, že
úvahy soudu prvního stupně odporují soudem odkazovaným závěrům Nejvyššího
soudu. V daném případě nebyly splněny podmínky přechodu pozemků na žalovaného
podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož pozemky byly zastavěné,
přičemž právní charakter těchto staveb z hlediska stavebního zákona je
nerozhodný. Uvedenému nasvědčuje i stanovisko ministerstva financí vylučující
rozlišování mezi stavbami trvalými a dočasnými při posuzování zastavěnosti v
rámci úpravy přechodu pozemků do vlastnictví obcí i obsah zákona č. 114/2000
Sb. pozměňujícího zákon č. 172/1991 Sb. tak, že od 1. 7. 2000 byl připuštěn i
přechod pozemků zastavěných zákonem vymezenými drobnými stavbami nehledě na
jejich dočasnost, což potvrzuje, že pozemky zastavěné těmito stavbami nepřešly
do majetku obcí dříve. Na pozemcích legálně zřízené skladové haly pevně spojené
se zemí betonovým základem nesplňují kritéria staveb, ve vztahu k nimž
zákonodárce umožnil přechod vlastnického práva na obce. Dovolatelka dále
poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/96 a sp. zn. III.
ÚS 336/96 zaobírající se problematikou zastavěnosti pozemků a zdůraznila, že
soudem prvního stupně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
821/2007 stavebně právní charakter staveb neřeší. Nepřiléhavé se dovolatelce
jeví závěry soudů nižších stupňů k otázce zastavěnosti pozemků i ve světle
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 767/2006 akcentujícího nutnost
vykládat pojmy v restitučních zákonech nezávisle na stavebních předpisech i
nezbytnost přihlížet k právům třetích osob. Práva třetích osob jsou přitom
důvodem existence institutu překážek vydání nemovitostí, pročež neobstojí ani
úvaha o aplikaci § 3 obč. zák. ve vztahu ke státu, jež pomíjí práva vlastníků
staveb na dotčených pozemcích. Dovolatelka zmínila rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 4 As 2/2007 vyslovující se k projednávané situaci tak,
že charakter staveb jako dočasných není postaven na jisto a otázka vlastnictví
pozemků pod halami nebyla jednoznačně zodpovězena. Dle uvedeného rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu současně nelze k tíži žalobkyně klást ztrátu spisové
dokumentace k daným stavbám, přičemž nebyla-li dostatečně prokázána jejich
dočasnost, není možné opomenout princip právní jistoty a dobrou víru žalobkyně,
jež je již řadu let užívá. Dovolatelka je toho názoru, že soudy v tomto řízení
zcela pominuly problematiku charakteru staveb a své posouzení založily toliko
na jednom dochovaném rozhodnutí, jež „objevil“ žalovaný, v jehož působnosti je
dotčený stavební úřad. Nebyly-li provedeny navržené důkazy, nemohla být na
jisto zodpovězena otázka stavebněprávního charakteru staveb.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje dovolatelka i v tom, že
nebyl proveden navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ke zjištění výše obvyklého
nájemného za užívání pozemků. Zdůraznila, že nabízela úhradu nájemného
skutečnému vlastníku, neměla totiž zájem užívat pozemky bezplatně, a navíc je
neužívala v plné výměře. Oproti tomu žalovaný se dlouhodobě vyhýbal řešení
vlastnických vztahů k pozemkům. Dovolatelka korigovala závěry odvolacího soudu
rovněž v tom směru, že nenavrhovala provedení znaleckého posudku k otázce
zastavěnosti pozemků, ale k otázce obvyklého nájemného, a tímto posudkem měl
být současně určen i rozsah plochy užívané žalobkyní. Svou polemiku s
rozhodnutím odvolacího soudu pak završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě je možno dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud se svým
rozhodnutím odklonil od závěrů zastávaných judikaturou Nejvyššího soudu, pročež
lze na podané dovolání pohlížet jako na přípustné.
Dovolání je současně i důvodné. Nejvyšší soud se trvale kloní k tomu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5144/2008),
že výklad pojmů obsažených v restitučních zákonech je žádoucí provádět
relativně nezávisle a není možné jej podřizovat jejich pojetí v předpisech
veřejnoprávních, jež je vhodné použít nanejvýš podpůrně. Při posuzování, zda
lze objekt na pozemku mít za stavbu z pohledu předpisů restitučních,
upravujících vztahy ve své podstatě soukromoprávní, tedy není bez dalšího
rozhodující, jak je na něj nahlíženo stavebněprávními předpisy, a je třeba jej
hodnotit optikou úpravy občanskoprávní (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1534/2004). Ani případná absence náležitých
veřejnoprávních podkladů existence stavby tak není sama o sobě způsobilá
ovlivnit, zda na řešený objekt lze pohlížet jako na stavbu, jíž by mohla být
založena překážka vydání pozemku dle restitučních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 72/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1999, sp. zn. 28 Cdo 572/99). Nejvyšší
soud přitom již dříve podotknul, že dočasnost z pohledu správních předpisů
nemusí být způsobilá změnit občanskoprávní nahlížení na danou stavbu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001). Překážku přechodu nemovitostí na obec spočívající v zastavěnosti pozemku tudíž
nelze posuzovat toliko z hlediska práva veřejného, ale je třeba se zaobírat
povahou staveb z hlediska občanskoprávního (k tomu srov. více např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a judikaturu v
něm odkazovanou) i způsobem, jímž ovlivňují užívání pozemku (k tomu srov. více
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2195/2010,
a judikaturu v něm odkazovanou). Je možné rovněž zmínit, že Nejvyšší soud
shledává zastavěným pozemek dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. i
tehdy, stojí-li na něm drobná stavba (odpovídající § 3 odst. 1 písm. b/ dříve
účinné vyhlášky č. 85/1976 Sb.), za niž lze pokládat také oplocení kolem
staveniště (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009). Soudem prvního stupně vzpomínané rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, akcentující nutnost zužujícího
výkladu pojmu „zastavěnost pozemku“, pak s uvedeným není nikterak v rozporu,
neboť se nevyjadřuje v tom smyslu, že by v zájmu restriktivnosti výkladu bylo
možno pomíjet faktický stav pozemku. Taktéž zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 23/1997, sice hovoří o stavbě relativně trvalého
charakteru, aniž by však naznačoval, že trvalost stavby z pohledu restitučních
zákonů je třeba posuzovat dle předpisů stavebních, a naopak názory v něm
vyslovené směřují k závěru, že kvalifikace stavby dle stavebněprávních předpisů
není při výkladu restitučních zákonů rozhodující.
Náhled soudů obou stupňů
podřizující se při posouzení povahy staveb a jejich způsobilosti založit
překážku přechodu pozemků na žalovaného stavebním předpisům tedy s ohledem na
výše uvedené nemůže obstát jako správný.
Hovoří-li soud prvního stupně o tom, že odvolával-li by se stát na zastavěnost
pozemků bránící jejich přechodu na obec, byl by takový výkon práva v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák., přehlíží, že k přechodu majetku státu na
obce dle zákona č. 172/1991 Sb. docházelo již při splnění zákonných podmínek,
aniž by bylo zapotřebí výkonu jakéhokoliv práva ze strany obce či státu, jejž
by bylo možno poměřovat kritériem dobrých mravů. Měl-li snad na mysli
eventuální argumentaci ve sporu o vlastnictví k pozemkům, pak tuto předně nelze
ztotožňovat s výkonem práva, navíc je vhodné podotknout, že naformuloval-li
stát předpoklady přechodu majetku na obce, nezavázal se tím působením svých
orgánů zajistit, aby dotčené pozemky byly ve stavu vyhovujícím těmto podmínkám,
když při značné nepřehlednosti vývoje majetkoprávních vztahů i způsobu užívání
pozemků ode dne 31. prosince 1949 (tedy ode dne, k němuž bylo dáno historické
vlastnictví obcí) není reálně očekávatelný naprostý soulad administrativního i
faktického stavu pozemků, přičemž se nejeví přiléhavým bez dalšího upřednostnit
stav administrativní či faktický.
Jelikož v případě přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží i k vadám
ohrožujícím správnost rozhodnutí ve věci, lze dovolatelce přisvědčit, že
odvolací soud pochybil, nevypořádal-li se v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. s
poukazovaným návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem k otázce výše
prospěchu nabytého užíváním pozemků, neboť při závěru, že užíváním pozemků se
žalobkyně obohatila na úkor žalovaného, je namístě zabývat se i zpochybněním
výše částky, jež mu měla být poskytnuta, a tedy i eventuální částečnou
důvodností žaloby.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud
přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř.
ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního
stupně, taktéž zatíženého uvedeným pochybením v právním posouzení, a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu