22 Cdo 4955/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Bohuslavem Heczkem, advokátem se sídlem
v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, proti žalovanému městu Šenov, se sídlem
v Šenově, Radniční náměstí 300, IČO: 00297291, o odstranění asfaltového
živičného povrchu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C
65/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. července 2015, č. j. 8 Co 223/2015-400, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. 4. 2015, č. j. 15 C 65/2004-366, žalovanému uložil povinnost na vlastní
náklady odstranit asfaltový živičný povrch, položený na pozemku žalobkyně parc.
č. 1596 (dále jen „předmětný pozemek“), v katastrálním území Š., obci Š. (výrok
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, č. j. 8 Co 223/2015-400, nepřerušil řízení (výrok
I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl náhradě
nákladů řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o otázku charakteru veřejné
komunikace podle zákona o pozemních komunikacích, kdy civilnímu soudu
nepřísluší o charakteru sporného pozemku, případně o neoprávněném zásahu do
práva obecného užívání komunikace rozhodovat, zvlášť když v době rozhodování
soudu probíhá správní řízení, o kterém je soud informován. Odvolací soud se
také nedůsledně řídil právním názorem, vysloveným v rušícím rozhodnutí
Nejvyššího soudu v dané věci, a to v rozsudku ze dne 23. 4. 2013, č. j. 22 Cdo
1840/2011-294. Již soud prvního stupně přehlédl informaci žalobkyně, že před
zahájením soudního řízení zahájila správní řízení o odstranění stavby místní
komunikace a vyřazení předmětného pozemku z pasportu místních komunikací. Obecné užívání je institutem veřejného práva. Soud při vědomí probíhajícího
správní řízení nebyl oprávněn, a to ani jako otázku předběžnou, posuzovat
charakter veřejné komunikace. Pokud silniční správní úřad nebude vázán tím, jak
otázku posoudil soud, může dojít k rozpornému rozhodnutí. Při posuzování
charakteru komunikace rovněž odvolací soud s poukazem na závěry soudu prvního
stupně učinil nesprávné závěry. Dovolatel je přesvědčen, že se jedná o veřejnou
účelovou komunikaci. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že cesta
na předmětném pozemku je takto užívána již od dvacátých let minulého století. Soudy se nezabývaly tím, že věnování cesty veřejnému užívání nemůže nový
vlastník předmětnému pozemku odejmout. Nesprávným je závěr odvolacího osudu o
tom, že pro posouzení dotčené komunikace jako účelové absentuje existence
nezbytné komunikační potřeby a poskytnutí odpovídající náhrady za omezení
vlastnického práva. Dovolatel má za to, že tu nezbytná komunikační potřeba
existovala již v době vzniku cesty. Přístup přes alternativní komunikaci nelze
považovat za rozumný a soudy se jím nedostatečně zabývaly. Cesta na předmětném
pozemku je kratší a v prvorepublikovém katastru dokonce byla jako cesta
zapsána, o čemž svědčí záměr jejích zřizovatelů, aby byla užita ke spojení
severovýchodní části obce a jejího středu. Náhrada za omezení vlastnického
práva je zcela irelevantní s ohledem na to, že cesta byla k obecnému užívání
věnována. Položením živičného povrchu v roce 1986 žalovaný zkvalitnil přístup
svým občanům (a rovněž žalobkyni) do centra obce. Tím nezasáhl neoprávněně do
vlastnického práva žalobkyně, která až po několika letech začala proti této
úpravě svého pozemku brojit. Tím se soudy vůbec nezabývaly. Dovolatel navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na podrobně odůvodněném závěru, že na
pozemku žalobkyně se nenachází místní komunikace a s tím závěrem dovolání nijak
nepolemizuje. Tato otázka tak nepodléhá ani přezkumu dovolacím soudem. Dovolatel předně vytýká odvolacímu soudu, že se v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu nesprávně zabýval otázkou, zda je cesta na předmětném pozemku
účelová komunikace, ač k tomu neměl pravomoc. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, protože odvolací soud
postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o
veřejnoprávní oprávnění, které nelze omezit na základě jednostranných úkonů
subjektů veřejného práva. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy,
ale o zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V občanském soudním
řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních
komunikacích, které podle § 44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v
řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení; nelze tedy ani
vydat rozhodnutí o tom, že pozemek je účelovou komunikací (ostatně by nešlo ani
o některý z případů, uvedených v § 80 o. s. ř.). Pokud se však v soudním řízení
o negatorní žalobě podle § 126 odst. 1 obč. zák.
(nově podle § 1042 o. z.)
žalovaný brání námitkou, že pozemek, z jehož užívání má být vyloučen, je
účelovou komunikací, posoudí soud otázku, zda skutečně jde o veřejně přístupnou
účelovou komunikaci, jako předběžnou podle § 135 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo
nutné k této otázce vydávat správní rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015 (dostupné na www.nsoud.cz),
a tam citovaná judikatura]. V usnesení ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007 (uveřejněném pod č. C
6552 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck),
Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu
proti žalovanému, který přes jeho pozemek přechází nebo projíždí, a žalovaný se
brání tvrzením, že jde o účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o
takovou komunikaci jde, jako předběžnou, pokud o ní již nerozhodl správní
orgán, z jehož rozhodnutí by bylo třeba vycházet. Pokud se však žalobce bude
domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku
žalobcem a toto právo bude opírat o existenci účelové komunikace, nebo bude
žádat o určení, že jde (nebo nejde) o takovou komunikaci, je třeba řízení
zastavit a věc postoupit příslušnému silničnímu orgánu. Z uvedeného vyplývá, že soudy v civilním soudním řízení mohou jako předběžnou
posuzovat otázku, zda jde o účelovou komunikaci, je-li uplatněna jako námitka
ze strany žalovaného v řízení o vlastnické žalobě. Tento závěr platí bez ohledu
na to, zda jde o žalobu negatorní (žalobu na vyklizení), protože obě tyto
vlastnické žaloby mohou směřovat – jako v řešené věci – k odstranění určitého
následku a obě žaloby spadají do civilní soudní pravomoci. V řešené věci uplatnila žalobkyně nárok na odstranění živičného povrchu na
předmětném pozemku, který je v jejím vlastnictví. Tomu se žalovaný bránil
námitkou, že takovýto nárok žalobkyně nemá z důvodu, že živičný povrch je
umístěn v rámci užívání předmětného pozemku z titulu veřejně přístupné účelové
komunikace. Je zřejmé, že tedy žalovaný uplatňuje námitku, že na pozemku, z
jehož užívání má být žalovaný vyloučen, a na němž je živičný povrch umístěn, se
nachází účelová komunikace. Je tedy dána pravomoc soudu a soud si může otázku
existence veřejně přístupné účelové komunikace posoudit jako otázku předběžnou. Ostatně ani sám dovolatel v dovolání netvrdí, že by mělo existovat správní
rozhodnutí, jehož obsahem by byl závěr, že se na pozemku žalobkyně nachází
účelová komunikace, a ze kterého by se mělo vycházet. Dovolatel dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že se v řešené věci nejedná
o veřejnou účelovou komunikaci, protože zde není dána naléhavá komunikační
potřeba. Již v nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 1932, č. 10 729
(uveřejněném ve Sbírce nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech
administrativních, ročník XIV, část II, Praha, 1932, nakladatel JUDr. V. Tomsa,
právnické vydavatelství, str.
1056), byl vysloven názor, že „pozemek, který je
ve vlastnictví soukromém, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li
pozemek věnováním buď výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka
poznatelným určen k obecnému užívání a slouží-li toto užívání k trvalému
ukojení nutné potřeby komunikační“, přičemž tento názor je akceptován i
současnou odbornou literaturou (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 701). Judikatura [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (oba rozsudky dostupné na www.nssoud.cz), či nález Ústavního
soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)], se shoduje v tom, že veřejně přístupná účelová
komunikace existuje za současného naplnění následujících 4 pojmových znaků: 1)
stálost a znatelnost komunikace v terénu podle § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, 2) zákonný účel
podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s
veřejným užíváním, 4) nutná komunikační potřeba. Stran souhlasu vlastníka judikatura dovodila, že může být buď výslovný, či
konkludentní. Jestliže vlastník se zřízením účelové komunikace souhlasil, jsou
jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem
obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným
úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek
začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný
nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník
strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o
aktivní jednání [srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, a ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009-60
(obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz)]. Pokud vznikne účelová komunikace,
je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové
komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009
(dostupný na www.nsoud.cz), či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Veřejnou cestou se tedy
pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně
projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním. Zvláštní kategorií jsou pak
veřejné cesty užívané od nepaměti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (dostupný na www.nssoud.cz)]. Výslovný či konkludentní souhlas vlastníka přitom musí být dán ve vztahu k
veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob.
Za veřejnou proto nelze považovat
takovou cestu, jejímuž užívání sice vlastník nebrání, má však stále přehled o
tom, kdo konkrétně ji užívá (Slováček, D. : Veřejně přístupná účelová
komunikace, Právní rozhledy, 2013, č. 13-14, str. 462 a násl.). V případě
pochybností o existenci souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2
As 44/2011-99 (dostupný na www.nssoud.cz)]. V poměrech řešené věci sice dovolatel správně uvádí, že žalobkyni váže věnování
cesty obecnému užívání ze strany jejího právního předchůdce; přehlíží však, že
shora uvedené znaky veřejné účelové komunikace musí být splněny kumulativně. Skutečnost, že žalobkyně je vázána souhlasem svého právního předchůdce, se tak
do řešené věci nemůže promítnout již proto, že by na konečném řešení ničeho
nezměnila, neboť chybí jiný znak veřejné účelové komunikace, a to naléhavá
komunikační potřeba. Dovolatel napadá i to, jakým způsobem odvolací soud posoudil existenci účelové
komunikace z hlediska nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Obsahem
dovolání je však v tomto směru kritika skutkových zjištění odvolacího soudu. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat [k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud se přitom existencí nutné a ničím nenahraditelné komunikační
potřeby zabýval a po doplnění dokazování jednoznačně uzavřel, že je možné
uvažovat o využití jiného způsobu přístupu či příjezdu k předmětnému pozemku. Vycházel přitom z kritérií vymezených konstantní judikaturou a aplikoval je na
konkrétní věc. Z pohledu přiměřenosti jeho úvah mu tak nelze ničeho vytknout. Naznačuje-li snad dovolatel, že cesta na předmětném pozemku slouží k rychlému
přístupu do centra města a intenzivnějšímu společenskému životu občanů, jedná
se o skutečnosti, které jsou ve vztahu k posouzení, zda se jedná o veřejnou
účelovou komunikaci, nerozhodné. I kdyby měly zakládat veřejný zájem na užívání
cesty, ochrana veřejného zájmu komunikační potřebu nezakládá [usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4242/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)].
Ostatně, i kdyby se jednalo o účelovou komunikaci, nic by to neměnilo na
důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013 (dostupném na www.nsoud.cz), vysvětlil: „Účelová
komunikace, je pozemní komunikací. Vlastníkem účelových komunikací je právnická
nebo fyzická osoba. V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na
pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem smí každý užívat
pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou
určeny (dále jen „obecné užívání“), pokud pro zvláštní případy nestanoví zákon
č. 13/1997 Sb. nebo zvláštní předpis jinak. Zákon o pozemních komunikacích
zakotvuje právo obecného užívání účelových komunikací; nebylo-li omezeno
zákonem předvídaným způsobem, může takovou komunikaci každý užívat k uspokojení
naléhavé komunikační potřeby, která je podmínkou trvání účelové komunikace v
případech, že vlastník s její další existencí již nesouhlasí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012,
publikovaný např. na www.nsoud.cz). Zákon o pozemních komunikacích však
neopravňuje uživatele pozemku, sloužícího jako účelová komunikace, k jeho
úpravám. Jinak řečeno, vlastník pozemku je povinen trpět jeho užívání
soukromými osobami za účelem uspokojení nutné komunikační potřeby, jinak ale
není jeho vlastnické právo ve vztahu k těmto osobám nijak omezeno. To, že
úpravy pozemku – účelové komunikace – netvoří stavbu ve smyslu občanského
práva, na věci nic nemění; jde totiž o neoprávněný zásah do vlastnického práva
bez ohledu na to, zda jeho výsledkem je či není stavba. Do vlastnického práva
není nikdo oprávněn zasahovat, aniž by k tomu měl právní důvod; pokud tak
učiní, je povinen (ve smyslu § 126 odst. 1, resp. § 442 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22
Cdo 735/2001) odstranit důsledky neoprávněného zásahu, a to bez ohledu na to,
zda se snad obecná cena věci v důsledku zásahu zvýšila (např. někdo bez
právního důvodu osází pozemek ovocnými stromy, ovšem jeho vlastník zde chce
pěstovat zeleninu). Jestliže tedy někdo bez zákonného podkladu zasáhne do práva
vlastníka pozemku sloužícího jako účelová komunikace tím, že bez jeho souhlasu
na tento pozemek naveze kamennou drť nebo uloží panely, může se vlastník
pozemku za splnění zákonných předpokladů domáhat uvedení pozemku do předchozího
stavu. Žalobní návrh může být formulován i tak, že žalovaný je povinen
odstranit věci, které na pozemek neoprávněně umístil, byť se snad staly jeho
součástí; postačí, že jsou objektivně oddělitelné.“
I kdyby tedy šlo o účelovou komunikaci, i v takovém případě by se žalobkyně
odstranění asfaltového živičného povrchu, neboť ani sám dovolatel netvrdí, že
by k jeho položení na pozemku žalobkyně měl její souhlas. Pokud konečně dovolatel namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům
nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení.
Vady
řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou
existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné
právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.