22 Cdo 4242/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Stanislavem Brtníkem, advokátem se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dr. Šmerala 1181/6, proti žalované ZEMSPOL
STUDÉNKA, a. s., se sídlem v Pustějově 92, identifikační číslo osoby 61974986,
zastoupené JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské
náměstí 14/37, o stanovení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 266/2003, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. srpna 2013, č. j.
11 Co 629/2008-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
úřadu v Novém Jičíně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, který
nabyla v roce 1994 darem od své právní předchůdkyně, která získala pozemek v
restituci. Pozemek dříve užíval právní předchůdce žalované - Jednotné
zemědělské družstvo (JZD) Odra v Pustějově; to provedlo v roce 1985 ohlášenou
stavební úpravu polní komunikace, která byla v témže roce Městským národním
výborem ve Studénce kolaudována jako obslužná účelová komunikace pro JZD Odra
Pustějov. Žalovaná užívá bez souhlasu žalobkyně a proti její vůli k příjezdu
zemědělské techniky na své pozemky a do svého areálu pozemek žalobkyně parc. č.
891/3. Soud dospěl k závěru, že pruh pozemku, který žalovaná bez souhlasu
žalobkyně užívá, není komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích.
Žalobkyně má právo na ochranu svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) proti
žalované, která do něj neoprávněně zasahuje,.
Poté, co rozhodnutí odvolacího soudu v této věci byla opětovně zrušena
dovolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 22
Cdo 4777/2007-136, rozsudek ze dne 20. září 2011, č. j. 22 Cdo 4003/2009-170,
rozsudek ze dne 16. května 2013, č. j. 22 Cdo 2176/2012-222), v dalším řízení
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
8. srpna 2013, č. j. 11 Co 629/2008-231, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výroku ve věci samé, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že má-li ten, kdo užívá účelovou
komunikaci, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně
postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného
užívání účelové komunikace. Současně uvedl, že ochrana veřejného zájmu a
životního prostředí nezakládá komunikační potřebu. Po doplnění dokazování
odvolací soud z výpovědí žalobkyně a jednatele žalovaného zjistil, že žalovaná
cestu přes pozemek žalobkyně dlouhodobě neužívá - žalobkyně uvedla 24. 1.
2012, že je tomu tak 3 až 4 roky, kdy přístup zahradila. K příjezdu do svého
areálu žalovaná užívá komunikaci vedoucí skrze obec Pustějov, byť za cenu toho,
že její obyvatelé jsou těmito průjezdy zatíženi. Na pozemky, které
obhospodařuje, užívá žalovaná přístupu po komunikaci nad a pod sporným úsekem
cesty vedoucím po pozemku žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že i když může jít
o přístup nepraktický a zdlouhavý a finančně náročnější z hlediska spotřeby
pohonných hmot, není tu naléhavá komunikační potřeba žalované, a tudíž ani
právo užívání účelové komunikace. Žalobkyni proto přísluší ochrana jejího
vlastnického práva k předmětnému pozemku podle § 126 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)
s tím, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť
„dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak.“ Uvádí, že uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V řízení bylo
prokázáno, že užívá průjezd obcí nikoli jako alternativní přístup, ale jen
proto, že žalobkyně komunikaci na svém pozemku zahradila. Přiznání legality
tomuto svévolnému postupu je nepřijatelné a je také v rozporu se zájmy cca 1000
obyvatel obce, k jejichž zájmům na klidném životě a ochraně života a zdraví
nebylo přihlédnuto. Svévole nemůže být vyložena ve prospěch toho, kdo se jí
dopustil, a k tíži toho, kdo se brání právní cestou. Zahrazení cesty a vynucení
průjezdu obcí není dokladem, že žalovaná má jiný přístup k pozemkům, zejména
když má navíc negativní dopad na širší skupinu osob. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1.
lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně
rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb. a podle
článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterými se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto
ustanovení naplněny.
Nejvyšší soud nemá důvod k tomu, aby se odchýlil od právního závěru vysloveného
v rozsudku ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, ohledně práva
užívání účelové komunikace a existence jiného přístupu. Podstatná je právě
objektivní existence tohoto přístupu. Není pak rozhodné, že se pro užívání
jiného přístupu nerozhodla žalovaná sama, a začala ho používat teprve poté, co
jí žalobkyně cestu přes svůj pozemek zahradila. Nejvyšší soud dále připomíná,
že v tomto rozsudku uvedl, že „Ochrana veřejného zájmu a životního prostředí
nezakládá komunikační potřebu; tyto zájmy lze řešit např. vyvlastněním pozemku
za náhradu, pokud jsou pro něj splněny zákonné podmínky…legitimní veřejný zájem
na ochraně životního prostředí, ten však nelze uspokojovat na úkor vlastníka
pozemku bez poskytnutí náhrady (viz čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod). K tomu rozhodování o existenci práva obecného užívání účelové
komunikace neslouží.“
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal, že by jím vyřešená právní
otázka měla být posouzena jinak, dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
a proto je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu