I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádná z účastnic řízení nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastnicemi byla dne 8. března 2013
uzavřena smlouva obchodním zastoupení dle § 652 obch. zák., na jejímž základě
žalovaná vyhledávala zájemce o uzavření a zprostředkováním obchodu jménem
žalobkyně a ta se zavázala žalované zaplatit smluvní provizi. Pro případ
ukončení zastoupení si účastnice ve smlouvě dohodly konkurenční doložku ve
smyslu § 672a obch. zák. s tím, že po ukončení smlouvy žalovaná nebude po dobu
dvou let na území České republiky vykonávat stejnou činnost, která byla
předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní
povahu vůči podnikání žalobkyně jako zastoupené. Při porušení tohoto ustanovení
ze strany žalované si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč. Soud dále zjistil, že za rok 2013 vyplatila žalobkyně žalované na provizích
částku 259 416 Kč a za rok 2014 částku 438 874 Kč. Smlouva o obchodním
zastoupení byla ukončena dohodou dne 25. listopadu 2014. V řízení bylo dále
prokázáno, že žalovaná již v listopadu 2014 vykonávala pro společnost
Ornamento, s. r. o., stejnou činnost, jakou vykonává pro žalobkyni. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je po právu, jelikož
konkurenční doložka byla uzavřena platně, tj. je určitá. Z přílohy č. 2 smlouvy
muselo být oběma stranám smlouvy zcela zřejmé, na jaký sortiment zboží se
konkurenční doložka vztahuje, jelikož si strany ve smlouvě sjednaly, že tato
příloha je nedílnou součástí smlouvy. Tento názor podporuje i skutečnost, že
žalovaná předmětnou činnosti fakticky vykonávala, jezdila za potenciálními
klienty a nabízela jim konkrétní produkty dle ceníku s popisem produktů, které
tvoří obsah přílohy č. 2. Účastníci si nesjednaly podmínku vyžadující, aby
přílohy smlouvy musely být podepsaný oběma účastnicemi. Žalovaná soudu
nedoložila jinou přílohu, která by specifikovala nabízené produkty, proto nemá
soud důvod pochybovat o pravosti přílohy předložené žalobkyní. Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že sjednána konkurenční doložka
sloužila výlučně k ochraně zastoupené, když předmět jejího podnikání je velice
specifický a okruh zákazníků omezený, nikoli k popření práva obchodní
zástupkyní na svobodné podnikání. Konkurenční doložka žalované zakazovala pouze
činnosti, které byly předmětem obchodního zastoupení, a zákaz jiné činnosti,
která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně. Výše smluvní pokuty je přiměřená měsíčnímu příjmu žalované z této činnosti za
rok 2014, když její průměrný výdělek na provizích činil 43 000 Kč. Sjednaná
výše smluvní pokuty je přiměřená i s ohledem na škodu, která žalobkyni z
porušení konkurenční doložky může vzniknout, jelikož žalovaná oslovuje stejné
klienty výrobce, které oslovovala v době, kdy vykonávala činnost pro žalobkyni. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. srpna 2016, č. j. 22 Co 768/2016-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v napadeném
rozhodnutí, proto na jeho odůvodnění plně odkázal. Ani v odvolacím řízení
nebylo nikterak zpochybněno, že žalovaná vykonávala po skončení spolupráce s
žalobkyní činnost ve prospěch společnosti ORNAMENTO, s. r. o., a to tutéž
činnost, jakou v době předchozí pro žalobkyni, čímž porušila svůj závazek ze
smlouvy. Dodal, že existence podpisů žalované na příloze č. 2 smlouvy není nezbytná. Navíc pravost přílohy žalovaná jen obecně popírá, avšak nenavrhuje jediný důkaz
o opaku. Odvolací soud se zabýval možnou moderací smluvní pokuty. Dospěl k
závěru, že smluvní pokuta je přiměřená, neboť při rozložení na dva roky vychází
měsíčně průměrně na 20 833 Kč. Odvolací soud dospěl zároveň k závěru, že sjednaná konkurenční doložka není
jednostranně nevyvážená. Žalovaná měla možnost svobodně vykonávat činnost
obchodního zástupce ve všech jiných myslitelných sortimentech zboží, než na
které se vztahovalo omezení vyplývající ze sjednané konkurenční doložky. Z výše uvedených důvodů odvolací soud shledal ujednání o konkurenční doložce
jako platné a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Dosavadní judikatura
Nejvyššího soudu dle dovolatelky neřeší otázku, zda má či nemá rozhodovací soud
před vydáním rozsudku o konkurenční doložce poučit strany sporu o tom, zda
žalobce unesl či neunesl své břemeno tvrzení a důkazní a o tom, že konkurenční
doložka chrání oprávněné zájmy žalobce. Z rozhodovací praxe soudů je zřejmé, že
soudy tuto otázku neřeší a důvody pro konkurenční doložku, t. j. její
důvodnost, sdělí žalované straně až v rozsudku. Dále má dovolatelka za to, že dosavadní judikatura neřeší otázku, zda
konkurenční doložka je či není legálním nástrojem k vyloučení obchodního
zástupce za účelem snazšího podnikání zastoupeného či za účelem vynucení si
pokračování spolupráce s obchodním zástupcem.
Dovolatelka v řízení dále napadala platnost rozhodčí doložky z důvodu její
neurčitosti. Namítla, že s žalobkyní neuzavřela žádnou přílohu č. 2 smlouvy o
obchodním zastoupení, která určuje a definuje zboží, které je předmětem
prodeje. Žalovaná nemůže toto negativní tvrzení prokazovat. Je tedy na
žalobkyni, která tvrdí, že žalovaná s přílohou č. 2 souhlasila, aby to také
prokázala. Dále v řízení napadala závěr soudu o platnosti konkurenční doložky, a to z
důvodu její jednostrannosti a nevyváženosti. Sjednaná konkurenční doložka je
dle dovolatelky nevyvážená, jelikož ve prospěch žalobkyně/neprospěch žalované
není žádným například finančním způsobem kompenzována nemožnost přímo či
nepřímo prodávat výrobky, které mají být specifikovány v příloze č. 2 smlouvy o
obchodním zastoupení. Jednostrannost konkurenční doložky neodůvodňují ani
oprávněné zájmy žalobkyně. Dovolatelka dále namítala, že posuzovaná konkurenční
doložka je neplatná, jelikož nebyla sjednána za účelem ochrany oprávněných
zájmů žalobkyně. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a aby
obě napadená rozhodnutí zrušil, případně změnil tak, že se žaloba jako
nedůvodná zamítá. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem
(účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval, zda je v dané věci dovolání
přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací
soud rozhodl ve věci v souladu s dosavadní judikaturou ve věcech konkurenčních
doložek. V rozhodnutí ze dne 13. června 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že konkrétní konkurenční doložka musí být sjednána tak, aby byla
spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany v souladu s čl. 26
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na
svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat
jinou hospodářskou činnost. Na jedné straně nesmí bránit ve svobodném
podnikání, na druhé straně musí chránit právo podnikatele na nerušené podnikání
v zavedeném podniku.
Konkurenční doložka musí být též vymezena či omezena co do
předmětu, podmínek a doby, po kterou se uplatňuje. Pokud je konkurenční doložka
vyvážená, není, jak se domnívá dovolatelka, legálním nástrojem k vyloučení
obchodního zástupce za účelem snazšího podnikání zastoupeného či za účelem
vynucení si pokračování spolupráce s obchodním zástupcem. Při ukončení
spolupráce slouží konkurenční doložka k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného,
tj. na jistou dobu zamezuje konkurenci mezi zastoupeným a obchodním zástupcem v
téže činnosti pro téže zákazníky na témže území. Krom toho konkurenční doložka
stejně jako jakékoli další ujednání ve smlouvě je v obchodních vztazích
předmětem jednání při uzavírání smlouvy, přičemž obchodní zástupce při
uzavírání smlouvy o obchodním zastoupení je s tímto ustanovením obeznámen. Dovolatelka dále vznáší právní otázku, zda má či nemá rozhodovací soud před
vydáním rozsudku o konkurenční doložce poučit strany sporu o tom, zda žalobce
unesl či neunesl své břemeno tvrzení a důkazní a o tom, že konkurenční doložka
chrání oprávněné zájmy žalobce. Na zodpovězení této právní otázky se řešení
sporu nezakládá. Žalobce unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně
konkurenční doložky a soudy o tom neměly nejmenší pochybnost. Nejvyšší soud ve
svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti
(splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení
prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je
zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho
nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení
či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či
navrhnout další důkazy. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v
úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo
121/2003, in www.nsoud.cz, či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo
2335/2005, uveřejněné pod č. C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, svazek CD-4, proti němuž byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu, sp. zn. II ÚS 532/06
odmítl). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy
účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z
toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od
právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však
dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového
stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k
poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení
sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
března 2007, sp. zn. 21 Cdo194/2006). Rozhodnutí odvolacího soudu ani v tomto
ohledu není v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Co se týče vyváženosti konkurenční doložky, v tom Nejvyšší soud odkazuje na
svou judikaturu, konkrétně rozhodnutí ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo
3001/2013. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že konkurenční doložka je
vyvážená, pokud nebrání obchodnímu zástupci ve svobodném podnikání, tj. pokud
zakazuje obchodnímu zástupci vykonávat poradenské služby pro okruh subjektů,
které byly klienty žalobkyně v době, kdy žalovaný pro ni poskytoval poradenské
služby. Skutečnost, že konkurenční doložka neobsahuje finanční kompenzaci za
neposkytování poradenských služeb klientům žalobkyně, tak jako v
pracovněprávních konkurenčních doložkách, na tom nemůže nic změnit. Obdobně je
tomu i v řešeném případě, tj. skutečnost, že konkurenční doložka neobsahuje
finanční kompenzaci, na její vyváženosti nic nemění. Konkurenční doložka
zakazuje žalované vykonávat stejnou činnost jako žalobkyně, ve stejném oboru
jako žalobkyně, avšak nikterak neomezuje její možnosti dalšího podnikání ani
činnost obchodního zástupce v jakémkoli dalším oboru.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, jelikož není v rozporu s
konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ani neřeší otázku, která by v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena. Proto Nejvyšší soud
podané dovolání pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 234f odst. 3
věta poslední o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2017
JUDr.
Kateřina H o r n o ch o v á
předseda senátu