USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně L. P., zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovaným: 1) J. P., 2) J. P. a 4) T. P., všem
zastoupeným Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí
365/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 25 C 280/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 69 Co
412/2015-862, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
9. 2015, č. j. 25 C 280/2013-573, zamítl žalobu na určení, že nemovitost v
části obce H., a to rodinný dům (dále jen „předmětný dům“) stojící na pozemku
parc., v k. ú. H., obci O., je v rovnodílném spoluvlastnictví žalobkyně a
žalovaného 4) – (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a
III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 69 Co 412/2015-661, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2016, č. j. 69 Co 412/2015-673,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla
zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že jí náleží ideální
spoluvlastnický podíl v rozsahu ? a žalovanému 4) ideální spoluvlastnický podíl
v rozsahu ? vzhledem k celku předmětného domu (výrok I.), v další napadené
části výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že
žalobkyni náleží ze spoluvlastnického podílu žalovaných 1) a 2) v rozsahu 16/32
(SJM) ideální podíl v rozsahu 4/32, ze spoluvlastnického podílu žalované 2) v
rozsahu 4/32 ideální podíl v rozsahu 1/32, ze spoluvlastnického podílu
(zemřelé) D. P. [dále jen „žalovaná 3)“] v rozsahu 12/32 ideální podíl v
rozsahu 3/32 vzhledem k celku předmětného domu (výrok II.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III. až IX.).
K dovolání žalovaných 1), 2) a 4) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2017,
č. j. 22 Cdo 135/2017-784, rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. až IX.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 69 Co 412/2015-862, rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž se žalobkyně domáhala určení,
že jí náleží ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu ? vzhledem k celku
předmětného domu změnil tak, že určil, že žalobkyni náleží ze spoluvlastnického
podílu žalovaných 1) a 2) v rozsahu 16/32 (SJM) ideální podíl v rozsahu 4/32,
ze spoluvlastnického podílu žalované 2) v rozsahu 13/32 ideální podíl v rozsahu
1/32, ze spoluvlastnického podílu žalované 3) v rozsahu 3/32, do jejíhož
právního postavení vstoupila žalovaná 2), ideální podíl v rozsahu 3/32 vzhledem
k celku předmětného domu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II. až V.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 2) a 4) dovolání,
které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř. V první řadě se odvolací soud
odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se nedostatků odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí je v rozporu s právem na
spravedlivý proces pro jeho nepřezkoumatelnost způsobenou praktickou absencí
hodnocení některých podstatných důkazů a svévolným a tendenčním hodnocením
důkazů v rozporu s jejich obsahem. Odvolací soud se dále fakticky neřídil
závazným právním názorem a pokynem dovolacího soudu vysloveným v jeho kasačním
rozhodnutí. Žalovaní mají za to, že z jimi předložených důkazů vyplývá, že se s
žalobkyní dohodli před vznikem předmětného domu na tom, že dům bude ve
spoluvlastnictví žalovaných 1) až 3) ve stejném poměru, v jakém jsou tito
žalovaní spoluvlastníky pozemku pod stavbou domu. Velmi podrobně v této
souvislosti kritizují způsob, jímž byly hodnoceny důkazy, a závěry, k nimž
odvolací soud dospěl. Dále mají dovolání za přípustné v doposud neřešené
hmotněprávní otázce, zdali lze poskytnutí pozemku k výstavbě považovat za
právně relevantní vůli být stavebníkem v občanskoprávním slova smyslu. Odvolací
soud v této souvislosti a priori dospěl k závěru, že bezplatné poskytnutí
pozemku nemůže být participací na výstavbě předmětného domu. Poukazují na to,
že i z dalších zjištěných skutečností je zřejmé, že žalovaná 3) chtěla být
stavebníkem předmětného domu. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby dovolací soud rozhodl, že
věc v dalším řízení projedná jiný senát odvolacího soudu.
Dovolací řízení ve vztahu k žalovanému 4) bylo zastaveno usnesením soudu
prvního stupně ze dne 5. 3. 2018, č. j. 25 C 280/2013-903, pro nezaplacení
soudního poplatku z dovolání.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož ke vzniku spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětnému domu mělo
dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud ve shodě s § 3028 odst. 1, 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, při posouzení okolností rozhodných
pro vznik podílového spoluvlastnictví podle příslušných ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Zaprvé žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu i ústavního soudu se „dopustil vady rozhodnutí“ spočívající v
praktické absenci hodnocení některých podstatných důkazů a ve svévolném a
tendenčním hodnocením důkazů v rozporu s jejich obsahem; nadto mají za to, že
odvolací soud se fakticky neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu.
Dovolací soud v první řadě zdůrazňuje, že jediným dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež
přezkum skutkového stavu dovolacímu přezkumu nepodléhá a nelze v jeho
souvislosti ani náležitě formulovat otázku přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř.
Ohledně zjišťování obsahu smlouvy Nejvyšší soud soustavně judikuje, že zjišťuje-
li soud obsah vůle účastníků smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o
skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy o právní posouzení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Činí-li soud z obsahu smlouvy
(případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno,
dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud
pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení
věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99
(uveřejněný pod č. 46/2002 v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 3, str. 195)].
Rovněž závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, je závěrem skutkovým,
nikoliv právním [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn.
23 Cdo 1656/2010, či ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3004/2015 (dostupné na
www.nsoud.cz)].
S ohledem na uvedené není dovolací soud oprávněn přezkoumávat závěr odvolacího
soudu, zda došlo mezi smluvními stranami ke sjednání smlouvy o určitém obsahu,
resp. zda se tato skutečnost podařila prokázat či zůstala neobjasněna, toliko
je oprávněn přezkoumat, zdali napadený rozsudek splňuje požadavky na náležité
odůvodnění soudního rozhodnutí.
Podle § 157 odst. 2 věty první a druhé o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak,
soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z
jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé.
Odvolací soud uvedenému zákonnému požadavku, jakož i požadavkům vyplývajícím z
práva na spravedlivý proces [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, či ze dne 10.
11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)] v této
věci dostál, když se věcí dopodrobna zaobíral, provedl účastníky navržené
důkazy, které pak ve shodě s § 132 o. s. ř. hodnotil jednotlivě, tak i ve
vzájemné souvislosti, načež dospěl k logickým a přesvědčivým závěrům o
zjištěném skutkovém stavu; z jeho postupu se nepodává extrémní svévole ani
přepjatý formalismus.
Konkrétně odvolací soud vyšel z nesporných skutečností, že žalobkyně a žalovaný
4) jako druh a družka žili v jednom pokoji v domě ve vlastnictví žalovaných 1)
až 3). V roce 2008 bylo započato s výstavbou předmětného domu na pozemku
žalovaných 1) až 3), dne 10. 11. 2008 uzavřela žalobkyně se žalovanými 1) až 3)
smlouvu o užívání části jejich pozemku, téhož dne smlouvu o právu provést
napojení inženýrských sítí, následně dne 2. 12. 2008 došlo k ohlášení stavby
rodinného domu na pozemcích žalovaných 1) až 3). Dne 14. 1. 2009 jí byl udělen
souhlas se stavbou předmětného domu, dne 27. 11. 2008 uzavřela žalobkyně jako
dlužnice a žalovaný 4) jako spoludlužník úvěrovou smlouvu, na jejímž základě se
banka zavázala poskytnout úvěr do výše 1 700 000 Kč, za účelem zajištění úvěru
byly uzavřeny zástavní smlouvy ze dne 21. 1. 2009 a 17. 8. 2009, dne 14. 4.
2011 proběhla závěrečná kontrolní prohlídka stavby, od jara 2011 užívala
žalobkyně spolu s žalovaným 4) předmětný dům, v roce 2011 se jim narodil syn T.
a v roce 2012 syn J. Společné soužití bylo ukončeno na počátku roku 2013, kdy
se žalovaná z předmětného domu vystěhovala. V katastru nemovitostí jsou jako
vlastníci zapsaní žalovaní 1) až 3), a to na základě jejich čestného
prohlášení. V řízení byly účastníky předloženy doklady o nákupu stavebního
materiálu celkově na částku 1 521 496,18 Kč. Na základě zopakování důkazů
výslechem účastníků a listinných důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že se
žalobkyni nepodařilo prokázat dohodu o výstavbě uzavřenou se žalovaným 4);
ohledně tohoto tvrzení neunesla důkazní břemeno. Obdobně na základě provedených
důkazů měl odvolací soud za to, že žalovaní 1) až 3) neprokázali jimi tvrzenou
dohodu o vzniku spoluvlastnictví k předmětnému domu, protože se ve svých
výpovědích značně rozcházeli. Oproti jejich rozporuplným výpovědím, které je
nutno hodnotit i vzhledem k zájmu na výsledku sporu, stojí objektivní důkazy,
že žalobkyně, která v té době žila s žalovaným 4), od samého počátku činila
konkrétní kroky za účelem zajištění výstavby předmětného domu a jeho
financování, následně se podílela i na zařizování novostavby, ve které společně
s žalovaným 4) a jejich společnými dětmi bydlela. Skutečnosti, které žalobkyně
v řízení hodnověrně prokázala, vyvrací verzi žalovaných o existenci dohody
uzavřené dříve, než předmětný dům jako věc ve smyslu práva vznikl; na tom
ničeho nemění ani otázka „nevěrohodnosti“ žalobkyně ani další soudem vyžádané
zprávy.
Již v předchozím kasačním rozhodnutí vydaným v této věci poukázal dovolací soud
mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1174/2001, uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle kterého při
posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou
činností více osob je třeba vycházet z dohody uzavřené mezi těmito osobami.
Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, je-li z
jejího obsahu, případně s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem, zřejmé,
že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah.
Jelikož z rozhodnutí odvolacího soudu se srozumitelně a dostatečným způsobem
podává, proč odvolací soud na jedné straně učinil závěr o neexistenci žalobkyní
tvrzené dohody, jakož i dohody tvrzené žalovanými 1) a 2), a na druhé straně
závěr o spoluúčasti žalobkyně na výstavbě předmětného domu, nelze z hlediska
mezí dovolacího přezkumu odvolacímu soudu nic vytknout. Vady rozsudku
odvolacího soudu se nepodávají ani z dovolání žalovaných, kteří se ve
skutečnosti snaží nepřípustně učinit z dovolacího soudu další přezkumnou
skutkovou instanci tím, že dopodrobna rozporují zjištěný skutkový stav,
předkládají vlastní verzi hodnocení důkazů a dovozují jim příznivé závěry o
skutkovém stavu, které by měly být soudy přijaty, aniž by v tomto ohledu mělo
dovolání jakýkoliv přesah do roviny procesního práva, jehož se formálně
dovolávají.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že problémy s prokázáním žalovanými tvrzené
dohody o založení spoluvlastnictví žalovaných 1), 2) a 3) mohly být odklizeny,
pokud by byla dohoda o spoluvlastnickém režimu mezi nimi a žalobkyní před
vznikem stavby jako věci v právním smyslu uzavřena v písemné podobě. Byť
písemná forma není podmínkou platnosti takové dohody, bylo by možno očekávat,
že při výstavbě rodinného domu vícero osobami k uzavření takové dohody dojde,
jestliže spoluvlastníky měli být pouze žalovaní 1), 2) a 3), ačkoliv podle
zjištění učiněných odvolacím soudem byli stavebníky i žalovaný 4) a žalobkyně.
Skutečnost, že stavebníkem byla i žalobkyně, ostatně připouštějí i sami
žalovaní v dovolání. Tato skutečnost nebrání uzavření dohody mezi všemi
stavebníky o spoluvlastnickém režimu ve prospěch pouze některých z nich, může
však hrát roli při hodnocení dokazování, jestliže písemná smlouva o založení
spoluvlastnictví pouze mezi žalovanými 1), 2) a 3) nebyla uzavřena. Jestliže
tedy dovolatelé obsáhle vytýkají tvrzené nesprávné procesní postupy odvolacího
soudu při hodnocení dokazování, mohla být důkazní situace dovolatelů mnohem
příznivější při existenci písemné dohody, kterou by bylo možno v souladu s
principem vigilantibus iura scripta sunt očekávat. Jestliže taková dohoda
uzavřena nebyla, je logické, že odvolací soud prováděl hodnocení provedených
důkazů s přihlédnutím ke všem okolnostem časovým, příbuzenským, vztahovým mezi
účastníky apod.
Dovolací soud připouští, že absence písemné dohody mohla být i odrazem
vzájemných vztahů účastníků v době budování předmětného domu, kdy žalobkyně a
žalovaný 4) žili v družském poměru s narozenými nezletilými dětmi, na druhé
straně odvolací soud při hodnocení dokazování zjevně zohledňoval i to, že
výpovědi ve prospěch tvrzené dohody žalovaných 1), 2) a 3) časově spadaly již
do období, kdy společné soužití žalobkyně a žalovaného 4) bylo ukončeno a kdy
probíhalo řízení zahájené na základě žaloby žalobkyně. Při hodnocení důkazů se
také zjevně nabízela otázka, proč by dovolateli tvrzená dohoda měla ze
spoluvlastnického vztahu vyloučit nejenom žalobkyni, která ve vztahu k
žalovaným nebyla v žádném příbuzenském vztahu, ale také žalovaného 4), který
naopak v přímém příbuzenském vztahu s ostatními žalovanými byl. Posouzení této
skutečnosti bylo v dané věci významné tím spíše, že podle zjištění odvolacího
soudu, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, žalovaný 4) předmětný dům fyzicky
vystavěl a žalobkyně, která v době výstavby předmětného domu se žalovaným 4)
žila, činila konkrétní kroky za účelem zajištění výstavby domu a též jeho
financování (uzavřela se žalovanými smlouvu o užívání části jejich pozemku za
účelem výstavby nového domu a o právu provést napojení inženýrských sítí,
ohlásila stavbu rodinného domu Magistrátu města O., byl jí udělen souhlas
stavbou domu, uzavřela jako dlužník s žalovaným 4) úvěrovou smlouvu a úvěr,
který byl poskytnut, do určité doby s žalovaným 4) splácela) a následně se
podílela i na zařizování novostavby, ve které společně s žalovaným 4) a jejich
společnými dětmi žila. Závěr naznačovanými dovolateli by ve svém důsledku vedl
nejenom k tomu, že by stavba předmětného domu stála na pozemku, který by
nepatřil žalobkyni ani žalovanému 4), kteří v předmětném domě bydleli, což by
ale s ohledem na dobu výstavby domu a tehdejší vztahy účastníků mohlo být
pochopitelné, ale zejména k tomu, že by ani žalobkyně, ani žalovaný 4) neměli
žádný právní vztah k předmětnému domu, ve kterém žili, a byli by odkázáni
toliko na souhlas s bydlením ze strany žalovaných 1), 2) a 3). I takovou
situaci si sice lze představit, nicméně hodnotící úsudek odvolacího soudu,
který ji zjevně neakceptoval, není nijak nepřiměřený. I kdyby dovolací soud o
takové variantě uvažoval, nepochybně by se nabízela i otázka kompenzace přínosu
žalobkyně a žalovaného 4) jako stavebníků, jestliže by se spoluvlastnicky na
předmětném domě podílet neměli. Důvody, proč žalobkyně ani žalovaný 4) neměli
být spoluvlastníky předmětného domu, ač byli jeho stavebníky, ani rozumné
vysvětlení nabízející se otázky kompenzace jejich zjevně nikoliv nevýznamného
přínosu k vybudování stavby předmětného domu, nejsou obsaženy ani v dovolání
žalovaných, kteří ostatně tyto okolnosti vůbec nevysvětlují, ač se jejich
posouzení zjevně nabízelo.
Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že žalobkyně a žalovaný 4) společně s
žalovanými 1) a 2) byli stavebníky předmětného domu, pak i skutečnost, že
žalobkyně a žalovaný 4) v domě se svými nezletilými dětmi žili, odpovídá běžným
a logickým závěrům, že jako stavebníci měli mít i spoluvlastnický podíl na
budovaném předmětném domě, ve které tak žili rodiče s „dětmi“. Taková úvaha
rozhodně není zjevně nepřiměřená a v zásadě odpovídá i obvyklým životním
situacím tohoto typu. Ve shodě s tím je pak i snaha po ukončení soužití
žalobkyně a žalovaného 4) prokazovat spoluvlastnické právo toliko žalovaných
1), 2) a 3). Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že kdyby dovolatelé
připustili, že stavebníkem a spoluvlastníkem společně s nimi měl být i žalovaný
4), jenom obtížně by zdůvodňovali a vysvětlovali, proč by stejné právní
postavení neměla mít i žalobkyně, která v dobu budování předmětného domu s
žalovaným 4) žila a vychovávala společně narozené nezletilé děti.
Naopak závěr naznačovaný dovolateli by vedl k tomu, že žalobkyně a žalovaný 4)
se na vybudování předmětného domu velmi významně podíleli fyzickou výstavbou,
financováním a zajišťováním potřebných právních záležitostí v době, kdy vztahy
mezi účastníky byly v pořádku, ale ve svém důsledku by neměli na předmětném
domě jakýkoliv vlastnický vztah, nijak by nebyla řešena ani otázka kompenzace
jejich přínosu a právně nebyla řešena otázka režimu užívání tohoto domu
žalobkyní a žalovaným 4) (vyjma snad faktického souhlasu žalovaných, který by
však mohl být kdykoliv odvolán). Tento důsledek by postihl nejenom žalobkyni
jako osobu bez příbuzenského vztahu k dovolatelům, ale také žalovaného 4) jako
syna dovolatelů. Jestliže se k takovému hodnocení důkazů odvolací soud
nepřiklonil, nevymyká se takový úsudek ani běžným životním zkušenostem vztahů
rodičů a dětí ohledně budování rodinného domu ani individuálním poměrům dané
věci. Byť lze obecně nahlížet na hodnocení dokazování zpravidla několika
způsoby (typicky z pohledu té které procesní strany a jejích procesních zájmů v
řízení), hodnotící závěry a úvahy odvolacího soudu nelze v žádném případě
považovat za zjevně nepřiměřené či extrémní.
Nelze souhlasit ani s tím, že by odvolací soud jednal v rozporu se závazným
právním názorem dovolacího soudu, naopak z průběhu řízení po kasaci původního
rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i z napadeného rozhodnutí se naopak podává,
že závazný právní názor dovolacího soudu byl plně respektován.
Ve vztahu k dovolateli namítané vadě spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosti
rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud závěrem uvádí, že názor dovolatelů
ohledně nepřezkoumatelnosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu nesdílí.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017,
dostupném na www.nsoud, vysvětlil (mimo jiné s odkazem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014), že z ustanovení § 157 odst.
2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů
vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně
vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního
soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dostupné na nalus.usoud.cz). Rozhodnutí
odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci vyhovuje.
Dovolatelé dále předkládají otázku hmotného práva, zdali lze považovat
poskytnutí pozemku k výstavbě za právně relevantní vůli být stavebníkem v
občanskoprávním slova smyslu.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť již byla v judikatuře
zodpovězena, a rozhodnutí odvolacího soudu se od ní neodchýlilo.
V případě, že za účinnosti obč. zák. probíhala výstavba stavby více osobami
„svépomocně“ a nebyla mezi nimi uzavřena dohoda o výstavbě, resp. se její
existenci nepodařilo prokázat a ani z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o
stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé
výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v
občanskoprávním smyslu jsou všechny osoby, které se stávají podílovými
spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich
společného jmění). Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o
vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí
se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností
věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že
se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o
vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při
posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem
okolnostem věci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
Podílení se na výstavbě může mít více podob, zejména výkonem prací, dodáním
materiálu a jiným financováním stavby či vytvořením prostoru, aby se jiný
rodinný příslušník mohl výstavbě věnovat (například vaření, péče o děti, další
rodinné záležitosti). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených
důkazech a na jejich hodnocení soudem [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007 (uveřejněný pod č. C 5 213 v Souboru), ze
dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, či ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22
Cdo 3710/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Co se týče žalovanými 1) a 2) uváděného poskytnutí pozemku, dovolací soud v
rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 22 Cdo 135/2017-784, který byl vydán dříve v
této věci, zdůraznil, že „z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp.
zn. 22 Cdo 4053/2011 (dostupného na www.nsoud.cz), nevyplývá závěr, že pouhé
poskytnutí pozemku bez dalšího je již podílením se na výstavbě domu; tato
myšlenka je uvedena toliko v narační části rozhodnutí, která má popisný
charakter, nevyjadřuje tak názory či závěry dovolacího soudu a už vůbec netvoří
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu“. Současně však dovolací soud
výslovně uvedl, že uvedenou okolnost je nezbytné hodnotit z hlediska jejího
významu v individuálních poměrech jedné každé věci.
Jestliže tedy dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že je při vymezení okruhu
osob podílejících se na vzniku stavby nezbytné zhodnotit veškeré okolnosti
případu z hlediska jejich významu v individuálních poměrech jedné každé věci,
pak takovou okolností může bezesporu být i vlastnické právo k pozemku pod
stavbou. Jelikož však se stavba zřízená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.
nestala součástí pozemku (srovnej § 120 odst. 2 obč. zák.), lze uvedené
upřesnit tím, že by ke skutečnosti o vlastnickém právu k pozemku měla zpravidla
přistoupit ještě další okolnost.
Vymezení okruhu stavebníků závisí na úvaze soudu v nalézacím řízení vycházející
z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu; dovolací soud by
proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2428/2005, či ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)].
V daném případě odvolací soud zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by se
na výstavbě předmětného domu podílela žalovaná 3), když skutečnost, že byla
podílovou spoluvlastnicí pozemku pod stavbou předmětného domu, není
rozhodující. Odvolací soud neučinil závěr – ač dovolatelé naznačují opak – že
by poskytnutí pozemku nemohlo nikdy založit vlastnické právo k předmětnému domu
jako výraz „příspěvku stavebníka“, ale výslovně uvedl, že samotné poskytnutí
pozemku, na kterém měla žalovaná 3) spoluvlastnický podíl, nepovažoval v dané
věci za stěžejní, jestliže se žalovaná 3) jinak na výstavbě předmětného domu
nepodílela. To koresponduje také klíčovému závěru odvolacího soudu, že dohoda o
založení spoluvlastnického vztahu mezi žalovanými 1), 2) a 3) nebyla v řízení
prokázána.
S těmito závěry se lze ztotožnit, když z okolností případu nijak nevyplynulo,
že by zde byla dána jiná okolnost, zejména nebylo nijak tvrzeno ani zjištěno,
že by žalovaná 3) měla předmětný dům obývat, ba naopak je zjevné, že výstavba
předmětného domu byla motivována partnerským vztahem žalobkyně a žalovaného 4),
kteří následně předmětný dům společně se svými dětmi po výstavbě užívali. Úvaha
odvolacího soudu ani zde není zjevně nepřiměřená.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných 1) a 2) přípustným, podle §
243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu