Pro pořadí uspokojení více zajištěných věřitelů z výtěžku zpeněžení téhož zajištění je ve smyslu ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) rozhodující skutečná doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka některého z nich byla předtím přezkoumána a zjištěna s uvedením chybného údaje o pozdější době vzniku zajištění v přihlášce pohledávky.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci
dlužníka H & M, Pila a truhlárna s. r. o., se sídlem v Mníšku 70, PSČ 463 31,
identifikační číslo osoby 25066048, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 82 INS 18541/2011, o vydání výtěžku
zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání zajištěného věřitele č. 1 FINCOM
TRADE LTD., se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay I., Road
Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupeného Mgr. Petrem Schopfem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 777/12, PSČ 110 00, proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2013, č. j. KSLB 57 INS
18541/2011, 2 VSPH 1376/2013-B-49, takto:
Dovolání se zamítá.
Usnesením ze dne 17. května 2013, č. j. KSLB 57 INS 18541/2011-B-32, vyslovil
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční
soud“) souhlas s tím, aby JUDr. David Termer, insolvenční správce dlužníka H &
M, Pila a truhlárna s. r. o., vydal výtěžek zpeněžení z prodeje majetku
sloužícího k zajištění pohledávky [nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví
č. 193, v katastrálním území Mníšek u Liberce, obec Mníšek, vedených
Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, blíže
označených ve výroku (dále jen „nemovitosti“)] tak, že:
[1] Zajištěný věřitel č. 1 FINCOM TRADE LTD. obdrží částku 1.534.034,40 Kč. [2] Zajištěný věřitel č. 4 Finanční úřad pro Liberecký kraj obdrží částku
508.304 Kč. [3] Zajištěný věřitel č. 9 Česká správa sociálního zabezpečení obdrží částky
449.084,85 Kč a 705.461,15 Kč. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 18. června 2007, č. j. 30 E 17/2007-7, které nabylo právní
moci dne 18. července 2007, nařídil Okresní soud v Liberci (dále jen „exekuční
soud“) na základě návrhu podaného 26. ledna 2007 výkon rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva k nemovitostem, k zajištění pohledávky věřitele
č. 9 (oprávněného) ve výši 449.084,85 Kč (následně přihlášené do insolvenčního
řízení). [2] Rozhodnutím ze dne 16. července 2007, č. j. 155213/2007/192941/5225, které
nabylo právní moci dne 24. srpna 2007, zřídil správce daně (Finanční úřad pro
Liberecký kraj) zástavní právo k nemovitostem k zajištění pohledávky věřitele
č. 4 ve výši 33.167 Kč (následně přihlášené do insolvenčního řízení). [3] Rozhodnutím ze dne 29. září 2008, č. j. 203819/2008/192941/5225, které
nabylo právní moci dne 25. listopadu 2008, zřídil správce daně (Finanční úřad
pro Liberecký kraj) zástavní právo k nemovitostem k zajištění pohledávky
věřitele č. 4 ve výši 475.137 Kč (následně přihlášené do insolvenčního řízení). [4] Usnesením ze dne 23. června 2009, č. j. 30 E 187/2008-14, které nabylo
právní moci dne 20. srpna 2009, nařídil exekuční soud na základě návrhu
podaného 12. prosince 2008 výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního
práva k nemovitostem, k zajištění pohledávky věřitele č. 9 (oprávněného) ve
výši 705.461,15 Kč (následně přihlášené do insolvenčního řízení). [5] Usnesením ze dne 16. října 2009, č. j. 30 E 73/2009-37, které nabylo právní
moci dne 21. listopadu 2009, nařídil exekuční soud na základě návrhu podaného
6. dubna 2009 výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k
nemovitostem, k zajištění pohledávky věřitele č. 1 (oprávněného) ve výši
2.197.606,16 Kč (následně přihlášené do insolvenčního řízení). [6] Zajištěný věřitel č. 1 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka pohledávky v celkové výši 3.090.676,74 Kč, jako pohledávky
zajištěné ve výši 2.197.606,16 Kč předmětnými nemovitostmi a takto byly jeho
pohledávky zjištěny při přezkumném jednání konaném dne 21. února 2012 (dále jen
„přezkumné jednání“). [7] Zajištěný věřitel č.
4 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka pohledávky v celkové výši 925.296 Kč, jako pohledávky
zajištěné ve výši 508.304 Kč předmětnými nemovitostmi a takto byly jeho
pohledávky zjištěny při přezkumném jednání. [8] Zajištěný věřitel č. 9 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka pohledávky v celkové výši 2.289.118 Kč, jako pohledávky
zajištěné ve výši 2.062.954 Kč předmětnými nemovitostmi a takto byly jeho
pohledávky zjištěny při přezkumném jednání. [9] Nemovitosti sloužící k zajištění pohledávek věřitelů č. 1, č. 4 a č. 9,
sepsané v soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne 6. února 2012, byly
zpeněženy za částku 3.500.000 Kč. [10] Od částky dosažené zpeněžením byly odečteny náklady spojené se správou a
zpeněžením v celkové výši 225.751 Kč, z čehož 57.751 Kč činily náklady spojené
se správou a 168.000 Kč náklady spojené se zpeněžením. Dále byla podle
ustanovení § 298 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve spojení s ustanovením § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů,
o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných
výdajů, odečtena odměna insolvenčního správce ve výši 77.364,61 Kč (2 % z
částky určené k vydání zajištěnému věřiteli + 21% daň z přidané hodnoty). [11] Insolvenční správce dlužníka požádal insolvenční soud podáním doručeným
19. března 2012 o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí
sloužících k zajištění pohledávky věřitelů č. 1, č. 4 a č. 9. Na tomto základě dospěl insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 167 odst. 1, § 299 odst. 1 a § 305 odst. 1 insolvenčního zákona - k následujícím závěrům:
[1] Na zpeněžených nemovitostech vázlo zástavní právo zajištěných věřitelů č. 1, č. 4 a č. 9. [2] Zástavní právo, které vzniká na základě rozhodnutí správního orgánu, se
uspokojuje v pořadí, jež je dáno dnem nabytí právní moci rozhodnutí o jeho
zřízení. Pro pořadí soudcovského zástavního práva je rozhodující den, v němž
došel soudu návrh na jeho zřízení. Soudcovské zástavní právo vzniká právní mocí
rozhodnutí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského
zástavního práva. Den, kdy došel soudu návrh, je však určující z hlediska jeho
pořadí. [3] První pořadí tedy přísluší věřiteli č. 9, druhé a třetí pořadí věřiteli č. 4, čtvrté pořadí (opět) věřiteli č. 9 a páté pořadí věřiteli č. 1. [4] Vzhledem k tomu, že nároky zajištěných věřitelů přesahují celkovou částku
určenou k výplatě, budou plně uspokojeni pouze zajištění věřitelé v prvním až
čtvrtém pořadí, tj. věřitel č. 9 a věřitel č. 4. Zajištěný věřitel, jehož
právní důvod zajištění vznikl jako poslední (věřitel č. 1), bude uspokojen
pouze v části přihlášené pohledávky. [5] Vzhledem k tomu, že (jinak) byly splněny podmínky pro vydání výtěžku
zpeněžení zajištěným věřitelům, rozhodl insolvenční soud tak, jak je uvedeno ve
výroku. K odvolání zajištěného věřitele č.
1, jež směřovalo jen proti té části usnesení
insolvenčního soudu, ve které insolvenční soud vyslovil souhlas s tím, aby
insolvenční správce dlužníka vydal zajištěnému věřiteli č. 9 z výtěžku
zpeněžení nemovitostí částku 705.461,15 Kč, Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 11. října 2013, č. j. KSLB 57 INS 18541/2011, 2 VSPH 1376/2013-B-49,
potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném rozsahu. Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[1] Není důvodná odvolací námitka, že usnesení insolvenčního soudu nemohl vydat
vyšší soudní úředník J. K. (dále jen „J. K.“), jelikož rozvrhem práce
insolvenčního soudu údajně nebyl zařazen do soudního oddělení 57 INS, jemuž
byla věc přidělena. Dodatkem č. 9 rozvrhu práce insolvenčního soudu pro rok
2012 ze dne 31. května 2012, Spr. 2315/2012 (dále jen „dodatek č. 9“), bylo
totiž soudní oddělení 57 INS zrušeno k 1. červnu 2012 a místo něj bylo zřízeno
nové soudní oddělení 54 INS, do něhož (jak plyne z rozvrhu práce insolvenčního
soudu pro rok 2013) J. K. byl (a nadále je) zařazen. Řízení tudíž není (nebylo)
postiženo zmatečnostní vadou spočívající v nesprávném obsazení soudu. [2] Odvolací soud se neztotožnil ani se zbytkovou částí odvolací argumentace, v
níž odvolatel sice nezpochybňuje, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k
nemovitosti je rozhodující den, v němž soudu došel návrh na jeho zřízení,
nicméně akcentuje, že insolvenční soud a potažmo věřitelé jsou vázáni tím, v
jakém pořadí, včetně doby vzniku zajištění, byla přihlášená pohledávka
přezkoumána. [3] S odvolatelem lze souhlasit v tom, že ustanovení § 174 odst. 3
insolvenčního zákona určuje, že jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v
přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a vyjma
druhu zajištění označit i dobu jeho vzniku. K tomu je dlužno dodat, že podle
ustanovení § 21 odst. 1 písm. g/ bodu 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím
řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení
insolvenčního zákona, musí přihláška u pohledávek zajištěných majetkem, který
náleží do majetkové podstaty dlužníka (jak tomu bylo i v tomto případě),
obsahovat popis právní skutečnosti, na jejímž základě zajištění vzniklo,
rozhodné právo, jímž se zajištění řídí, popis majetku majetkové podstaty, k
němuž bylo zajištění zřízeno, údaj o tom, zda byla uzavřena dohoda o pořadí
uspokojení zajištěných věřitelů podle ustanovení § 299 odst. 1 insolvenčního
zákona, a způsob výpočtu úroku podle ustanovení § 171 téhož zákona pro případ,
že na něj věřiteli v řízení vznikne nárok. [4] Účelem těchto ustanovení je vymezit skutkové okolnosti, z nichž lze
usuzovat na existenci zajištění přihlášené pohledávky tak, aby bylo možno
přistoupit k jejímu přezkoumání na přezkumném jednání. Podkladem pro přezkumné
jednání je seznam přihlášených pohledávek, v němž, a potud je třeba dát
odvolateli za pravdu, musí být pohledávka označena pořadím, jaké jí v přihlášce
přisuzuje věřitel.
To, že pohledávka má podle názoru insolvenčního správce nebo
věřitelů jiné pořadí, dají najevo tím, že přihlášené pořadí popřou způsobem
předvídaným v ustanovení § 195 insolvenčního zákona. [5] Odvolací soud je v souladu s převažující praxí konkursních a insolvenčních
soudů toho názoru, že otázka doby vzniku zástavního práva nebo doby vzniku
zajištění, jež je (může být) určující pro určení pořadí uspokojení zajištěných
věřitelů dle ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, není
předmětem přezkoumání na přezkumném jednání, nýbrž je (může být) posuzována
(řešena) v usnesení, jímž insolvenční soud rozhoduje o návrhu insolvenčního
správce na vydání výtěžku zajištěným věřitelům podle ustanovení § 298 odst. 2
insolvenčního zákona (proti němuž je odvolání přípustné). Proto nelze
přisvědčit odvolateli v tom, že insolvenční soud v napadeném usnesení
nepřípustně (libovolně) změnil (přehodnotil) výsledky přezkumného jednání,
určil-li pořadí, v jakém se pohledávky zajištěných věřitelů uspokojí z výtěžku
zpeněžení nemovitostí. [6] V posuzovaném případě je (bylo) pro určení pořadí uspokojení pohledávky
věřitele č. 9 a pohledávky odvolatele z výtěžku zpeněžení nemovitostí určující,
že v souladu s ustanovením § 338b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podal věřitel č. 9 návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (již) dne 12. prosince
2008, tj. dříve než odvolatel, jenž tak učinil (až) dne 6. dubna 2009. Insolvenční soud proto nepochybil, rozhodl-li, že se z výtěžku zpeněžení
nemovitostí uspokojí zcela pohledávka věřitele č. 9, kdežto pohledávka
odvolatele jen zčásti. [7] Nad rámec výše uvedeného odvolací soud dodává, že nesouhlasí s názorem
insolvenčního správce, který dovozoval, že ustanovení § 299 odst. 1
insolvenčního zákona obsahuje speciální úpravu pro určení pořadí pohledávek
zajištěných soudcovským zástavním právem a že rozhodným dnem je den nabytí
právní moci usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva. O speciální
úpravu nejde již proto, že se uvedené ustanovení o soudcovském zástavním právu
speciálně nezmiňuje. [8] K argumentaci insolvenčního správce, že s ohledem na účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení dle ustanovení § 109 insolvenčního zákona by
jiný než jím podaný výklad vedl (mohl vést) k paradoxní situaci, kdy by
soudcovské zástavní právo již sice nebylo možno nabýt (kdyby usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci až po zahájení insolvenčního
řízení), leč přesto by mělo přednost před zástavním právem, u něhož by usnesení
o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci před zahájením insolvenčního
řízení, avšak návrh na jeho nařízení byl podán později, odvolací soud uvádí, že
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn.
29 NSČR
16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 54/2012“) [usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu],
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na základě soudcovského
zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního
rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v ustanovení § 41 insolvenčního
zákona, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění
bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na
nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal zajištěný věřitel č. 1 „v celém jeho
rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
„případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu či má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“, namítaje, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je
dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší
soud změnil napadené usnesení tak, že zajištěný věřitel č. 9 obdrží z částky
705.461,15 Kč jen částku 41.889, 39 Kč a zbývajících 663.571,76 Kč bude vydáno
dovolateli. Dovolací argumentace se soustřeďuje k následujícím otázkám. I. K obsazení insolvenčního soudu. Dovolatel má i nadále za to, že insolvenční soud byl nesprávně obsazen, když J. K. nebyl zařazen rozvrhem práce insolvenčního soudu do soudního oddělení 57
INS. K tomu, jak se s věcí vypořádal odvolací soud, uvádí, že z dodatku č. 9
neplyne, že soudní oddělení 57 INS bylo nahrazeno soudním oddělením 54 INS,
tedy že by věci spadající do (dodatkem č. 9 skutečně zrušeného) soudního
oddělení 57 INS přebíralo nové soudní oddělení 54 INS (agenda soudního oddělení
57 INS nebyla po jeho zrušení přikázána žádnému jinému soudnímu oddělení). II. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. Odvolací soud se nezabýval odvolací námitkou, že rozhodnutí insolvenčního soudu
je nepřezkoumatelné, jelikož insolvenční soud v něm nevyložil, proč se má
pořadí pohledávky věřitele č. 9 ve výši 705.461,15 Kč, zajištěné soudcovským
zástavním právem zřízeným usnesením exekučního soudu ze dne 23. června 2009,
řídit v insolvenčním řízení dnem 12. prosince 2008 (kdy byl podán návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k
nemovitostem) a nikoli dnem 20. srpna 2009, uvedeným v přihlášce pohledávky. Odvolací soud sám se pak nevypořádal s odvolací argumentací, pouze vyslovil
právní názor, jenž ale nikterak nepodložil argumentačně. Dovolateli tedy není
zřejmé, proč neměl odvolací soud jeho námitky za relevantní. Ústavní soud
přitom opakovaně judikoval (uzavírá dovolatel), že je nepřípustným porušením
práva na soudní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod,
jestliže se soud neztotožňuje s právní argumentací obsaženou v podáních, avšak
v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevyloží, proč (a zastává opačné
stanovisko). Potud dovolatel činí odkaz na „III. ÚS 176/96“, případně „29 Odo
551/2006“ (takto se dovolatel zřejmě pokouší identifikovat jednak nález
Ústavního soudu ze dne 26. září 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, uveřejněný pod
číslem 89/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nález je - stejně jako
další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových
stránkách Ústavního soudu), jednak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna
2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2006, pod číslem 137. III.
K pořadí přihlášené zajištěné pohledávky. Dovolatel poukazuje na ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, podle
kterého je věřitel povinen uvést v přihlášce dobu vzniku zajištění, jakož i na
ustanovení § 176 insolvenčního zákona, které určuje, že za správnost údajů
uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. Odtud jednoznačně plyne, že je to věřitel, kdo je odpovědný za to, že tvrzení
obsažená v přihlášce jsou správná a pravdivá; uvedl-li tedy věřitel č. 9 v
přihlášce, že zajištění pohledávky vzniklo dne 20. srpna 2009, pak přihlásil
pohledávku jako zajištěnou „s pořadím práva na uspokojení“ k 20. srpnu 2009. Přitom není rozhodné, zda by pohledávka mohla mít výhodnější pořadí. To, že pro
pořadí pohledávky (a práva a povinnosti věřitele s tím spojená) je rozhodné
pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, je ostatně zřejmé též s přihlédnutím k
ustanovení § 179 insolvenčního zákona. Věřitel č. 9 disponuje odborně
vzdělanými pracovníky, takže je na místě předpokládat, že nejde o laika (a je
akcentována jeho odpovědnost za správnost údajů uvedených v přihlášce). Přihláška pohledávky do insolvenčního řízení je obdobou žaloby. Věřitel v ní
uvádí, jakou pohledávku uplatňuje, v jaké výši (respektive v jaké výši žádá
její uspokojení) a zda jde o pohledávku zajištěnou (jaké je pořadí zajištěné
pohledávky, respektive v jakém pořadí žádá uspokojení pohledávky). Stejně jako
nemůže soud v nalézacím řízení přiznat žalobci více (či něco jiného) než
požaduje, nemůže v insolvenčním řízení insolvenční soud přisoudit pohledávce
lepší pořadí, než, které věřitel požaduje v přihlášce. Předmětná pohledávka věřitele č. 9 byla přezkoumána jako pohledávka ve výši
705.461,15 Kč zajištěná majetkem dlužníka s pořadím pro uspokojení vázaným na
20. srpen 2009. Přihlásí-li věřitel pohledávku v lepším pořadí, než jí svědčí,
je namístě popření pořadí. To, že přihlásí pohledávku v horším pořadí, než by
mohl, se však přičítá pouze věřiteli. Věřitel má přitom právo přihlásit
pohledávku v horším pořadí; může jít o výsledek zhodnocení rizik věřitele
plynoucích z případného popření pohledávky, kdyby lepší pořadí pohledávky bylo
možno považovat za sporné. Kdyby to neplatilo, bylo by v insolvenčním řízení
rovněž přípustné přezkoumat pohledávku (co do výše) bez ohledu na vůli věřitele
na základě volné úvahy insolvenčního správce či insolvenčního soudu nad rámec
toho, co bylo přihlášeno. Příkladem toho, kdy věřitel záměrně přihlásí do insolvenčního řízení pohledávku
zajištěnou zástavním právem v horším pořadí, než by mohl (aby předešel
případným sankčním důsledkům spojeným s uvedením výhodnějšího data určujícího
pořadí) je (dle dovolatele) např. souběh zřízeného zástavního práva smluvního a
soudcovského zástavního práva. Věřitel má k zajištění pohledávky zřízeno
smluvní zástavní právo, může však pochybovat o platnosti zástavní smlouvy,
proto pohledávku zajistí ještě prostřednictvím soudcovského zástavního práva. Potud dovolatel poukazuje na dikci § 338d odst. 1 o. s.
ř., dodávaje, že má-li
věřitel důvodné pochybnosti o platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva
smluvního a není přesvědčen o tom, že takto zřízené zástavní právo by obstálo v
případném incidenčním sporu (a tedy, že by obhájil pořadí soudcovského
zástavního práva pořadí dané smluvním zástavním právem), může uplatnit pořadí
pohledávky řídící se dnem, kdy byl soudu podán návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Obdobně je tomu tam, kde má věřitel do insolvenčního řízení přihlášených více
zajištěných pohledávek (s odlišnými daty rozhodnými pro určení pořadí jejich
uspokojení), přičemž některé z těchto pohledávek jsou zajištěny i jinak (např. ručením). Pro věřitele může být výhodnější přihlásit pohledávku, která má být
uspokojena z předmětu zajištění, záměrně v horším pořadí (než by mohl), čímž
pohledávku zařadí za další své pohledávky, neboť je-li pohledávka zajištěna i
jinak (např. ručením), je pravděpodobné, že bude uspokojena i mimo insolvenční
řízení, kdežto pohledávku s reálně horším pořadím lze uspokojit pouze v rámci
insolvenčního řízení. Tvrzení obsažená v přihlášce jsou (obdobně jako u žaloby) rámcem pro to, v
jakém rozsahu je pohledávka věřitele v insolvenčním řízení posuzována
insolvenčním správcem a ostatními věřiteli, jak je přezkoumávána a následně i
uspokojena. Při přezkumu pohledávek se vychází právě z tvrzení obsažených v přihlášce a
jsou-li tato tvrzení v takovém rozporu s faktickým stavem, že by pohledávka
mohla být přezkoumána, ačkoliv toto právo věřiteli nesvědčí (nebo mu nesvědčí v
tvrzeném rozsahu či pořadí), popře ji insolvenční správce nebo přihlášený
věřitel. Podstata popření přitom tkví v tom, že vadně přihlášená pohledávka
nebude uspokojena ve větším rozsahu nebo v lepším pořadí, než jí náleží. Není-
li pohledávka popřena, „je přezkoumána“ v přihlášeném rozsahu a pořadí. K
řečenému dovolatel poukazuje i na to, že věřitel č. 9 ve vyjádření k odvolání
sám uvedl, že v přihlášce pohledávky ve výši 705.461,15 Kč udal jako den vzniku
zajištění 20. srpen 2009, s čímž se odvolací soud (dle mínění dovolatele)
nevypořádal. Dovolatel dále vyslovuje přesvědčení, že pořadí zajištěných pohledávek je
předmětem přezkumu při přezkumném jednání, jehož výsledek je závazný pro
všechny subjekty zúčastněné na insolvenčním řízení, tedy též pro insolvenční
soud, jenž sám není nadán právem pohledávku popřít (které mají v čase do
přezkumného jednání pouze insolvenční správce, dlužník a věřitelé). Řečené
podle dovolatele plyne jednak z § 179 insolvenčního zákona (z nějž lze i
jazykovým výkladem dovodit, že předmětem přezkumu je jak skutečnost, že
pohledávka je zajištěna, tak pořadí pohledávky), jednak z následné novely
insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve
znění pozdějších předpisů, konkrétně z ustanovení § 230 odst.
2 insolvenčního
zákona ve znění této novely [odtud plyne, že zákonodárce předpokládá, že po
přezkumném jednání (nikoliv až v době rozhodování soudu o vydání výtěžku
zpeněžení zajištěným věřitelům) je pevně ustanoven okruh zajištěných věřitelů a
jejich pohledávek (ať už je důvod vzniku jejich zajištění jakýkoliv), a je
rovněž pevně ustanoveno pořadí, ve kterém se budou uspokojovat ze zpeněžovaného
majetku]. Kdyby okruh zajištěných věřitelů, jejich pohledávek a pořadí těchto pohledávek
nebyly pevně dány po skončení přezkumného jednání a pořadí pohledávek by s
konečnou platností přezkoumával až insolvenční soud v době rozhodování o vydání
výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům, mohl by pokyn ke zpeněžení předmětu
zajištění udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se nakonec nebude
uspokojovat ze zajištění jako první v pořadí, čímž by byla významně zkrácena
práva věřitele prvního v pořadí. O tom, kdo je věřitelem prvním v pořadí k
uspokojení ze zajištění a tedy i k udělení pokynu, by totiž bylo rozhodnuto s
konečnou platností až v době, kdy by byl předmět zajištění zpeněžen na základě
pokynu zajištěného věřitele, který nebyl oprávněn k jeho udělení. Fakticky by
tak šlo o situaci totožnou s tou, kdy by nezajištěný věřitel udílel pokyny ke
zpeněžení předmětu zajištění namísto věřitele zajištěného, neboť to, kdo je
věřitel zajištěný a kdo nezajištěný by nebylo jisté až do okamžiku, kdy by soud
rozhodoval o vydání výtěžku zpeněžení. Postup soudu, který při vydávání usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným
věřitelům sám znovu posoudil pořadí přihlášených zajištěných pohledávek
(odlišně od toho, jak byly přezkoumány při přezkumném jednání), poškozuje též
práva ostatních zajištěných věřitelů). Nemohou-li si být přihlášení věřitelé
jisti tím, že přihlášená pohledávka bude (nepopře-li ji insolvenční správce)
přezkoumána v takové výši a v takovém pořadí, jak byla přihlášena, pak jsou
popsaným postupem soudu krácena popěrná práva přihlášených věřitelů. Ti nemají
před přezkumným jednáním žádnou možnost zjistit stanovisko insolvenčního soudu,
avšak popěrný úkon musí učinit nejpozději 3 dny před přezkumným jednáním. Kdyby
soud mohl sám pohledávku posoudit jako pohledávku, které svědčí lepší pořadí,
než je deklarováno v přihlášce, byli by ostatní věřitelé fakticky zbaveni práva
popřít pořadí takové pohledávky. Takové odepření práva popírat pohledávku přihlášeného věřitele (a tedy bránit
vlastní majetková práva) nelze zhojit ani tím, že proti usnesení o udělení
souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům je přípustné
odvolání. Věřitel, který je takto zbaven možnosti popřít pořadí pohledávky a
tedy iniciovat zahájení řádného incidenčního sporu, je totiž v takovém případě
stavěn do role, ve které se může pouze odvoláním bránit proti rozhodnutí
insolvenčního soudu; je tedy „zbaven možnosti vést řádné dvouinstanční řízení“
a je odkázán pouze na řízení odvolací, aniž by své argumenty mohl uplatnit před
soudem prvního stupně.
Výklad připouštějící nastíněný procesní postup
insolvenčního soudu tedy zásadním způsobem porušuje právo věřitelů na
spravedlivý proces a rovný přístup k soudu, když věřitelé, kteří popírají
pravost či výši pohledávky, takto znevýhodněni nejsou. Kdyby soud mohl v
průběhu insolvenčního řízení libovolně přehodnotit a při udělení souhlasu s
vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům posoudit znovu pořadí pohledávek
zajištěných věřitelů v rozporu s výsledky přezkumného jednání, šlo by o situaci
obdobnou tomu, jako kdyby se soud v rámci řízení o výkonu rozhodnutí zabýval
otázkami spadajícími do nalézacího řízení. Jak vyplývá z textu insolvenčního zákona, insolvenční soud uděluje souhlas s
vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům (nic více k tomuto insolvenční
zákon neuvádí). Již z této dikce zákona je tedy zřejmé, že insolvenční soud
není v této fázi řízení, „de facto bez návrhu“, oprávněn sám ze své iniciativy
přezkoumávat pořadí přihlášených zajištěných pohledávek. Dovolatel uzavírá, že i kdyby se dovolací soud neztotožnil s výše uvedenými
argumenty, předmětná pohledávka věřitele č. 9 již byla v minulosti přezkoumána
tak, jak ji věřitel č. 9 přihlásil, tedy s pořadím uspokojení řídícím se dnem
20. srpna 2009, a to při přezkumném jednání u insolvenčního soudu. Má-li tedy
insolvenční soud za to, že je rovněž nadán právem přezkoumávat (vedle
insolvenčního správce) pořadí přihlášených pohledávek, mohl toto své
přesvědčení vyjevit již při předmětném přezkumném jednání (aby byl po jeho
skončení s konečnou platností ustanoven okruh zajištěných věřitelů a jejich
pořadí), což neučinil. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince
2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR
45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). K rozsahu, v němž dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud
úvodem poznamenává, že ačkoli dovolatel zjevně ohlašuje, že je napadá „v celém
jeho rozsahu“, ve skutečnosti (podle dalšího obsahu dovolání) požaduje z
částky, jež byla přednostně (před ním) určena k vydání věřiteli č. 9 (z částky
705.461,15 Kč) jen 663.571,76 Kč, s tím, že částka 41.889,39 Kč má být vydána
věřiteli č. 9 (srov. článek X. dovolání). Za této situace pokládá Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu za napadené dovoláním jen v rozsahu částky
663.571,76 Kč. Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné
z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. a co do posouzení, zda v rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným
věřitelům může insolvenční soud vyjít z jiného dne vzniku zajištění, než je
uveden v přihlášce (takto zjištěné) pohledávky zajištěného věřitele, závisí
napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. U přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti i k vadám
řízení uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř.; Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval
dovolacími námitkami na podporu závěru o existenci takových vad. I. K obsazení insolvenčního soudu. Námitkami k nesprávnému obsazení insolvenčního soudu vystihuje dovolatel z
obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229
odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení nejsou ani podle úpravy dovolacího řízení účinné od 1. ledna 2013 způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo
523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
a pro dobu od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), lze k nim však přihlédnout (jak uvedeno
shora) u přípustného dovolání. Meze zkoumání zmatečnostních vad řízení v rámci přípustného dovolání (v režimu
§ 242 odst. 3 o. s. ř.) jsou ovšem vytyčeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněným pod číslem 86/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2006“). Z R 86/2006 (na
něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje) se pak podává, že o tom, zda řízení
před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení
provádět dokazování; podstatné je, zda zmatečnostní vada se podává ze spisu. V daném případě obsah spisu existenci dovolatelem tvrzené zmatečnostní vady
nedokládá [skutková tvrzení, jimiž dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu,
že řízení před insolvenčním soudem zmatečností postiženo není, ze spisu
neplynou a zjevně vyžadují ověření (je k nim zapotřebí provést příslušná
zjištění z rozvrhu práce insolvenčního soudu pro příslušný kalendářní rok,
včetně změn a dodatků rozvrhu práce)]. Závěr, že řízení je postiženo tvrzenou
zmatečností, na základě obsahu spisu učinit nelze a dovolání potud není
důvodné. II. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. Námitkou, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, vystihuje
dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“). V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu
uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání
- na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu zjevně nebylo
nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro
které má uspokojení zajištěné pohledávky věřitele č. 9 přednost před
uspokojením zajištěné pohledávky dovolatele (proto, že zástavní právo věřitele
č. 9 vzniklo s dřívějším pořadím než zástavní právo dovolatele). I když se
odvolací soud s odvolací námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního
soudu nevypořádal výslovně, z toho, že je věcně přezkoumal, plyne i jeho názor,
že nejde o rozhodnutí „nepřezkoumatelné“. V situaci, kdy rozhodnutí
insolvenčního soudu namítanou vadou zjevně postiženo nebylo a nebránilo tak
dovolateli v žádném směru v uplatnění odvolacích námitek, neutrpěl dovolatel
tím, že odvolací soud uvedenou námitku nerozebral výslovně, žádnou procesní
újmu na svých právech. K výhradě dovolatele, že nepřezkoumatelné je i rozhodnutí odvolacího soudu,
jelikož ten se nevypořádal s odvolací argumentací, pouze vyslovil právní názor,
jenž nikterak nepodložil argumentačně, lze opět poukázat na závěry plynoucí z R
100/2013. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které
upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně
pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím
soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat
povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že
podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod
číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí
odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje, když jeho závěr, že pro určení
pořadí, v jakém mají být z výtěžku zpeněžení zajištění uspokojeni zajištění
věřitelé, je rozhodná doba (skutečného) vzniku zajištění, vyplývá argumentačně
z toho, jak předtím definoval spor o pořadí pohledávky. Dovolání tak ani potud není opodstatněné (rozhodnutí soudů nižších stupňů
nejsou nepřezkoumatelná). Jiné (než shora vypořádané) vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají
ani ze spisu, takže zbývá určit, zda napadené rozhodnutí obstojí v rovině
právního posouzení věci. III. K pořadí přihlášené zajištěné pohledávky.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc
uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 185/2013 Sb. Podle ustanovení § 167 odst. 1 insolvenčního zákona zajištění věřitelé se v
rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné
majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon
jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva
nebo doba vzniku zajištění. Dle ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o pohledávku
zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její
uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li
se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze
zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Z ustanovení § 189 odst. 1 insolvenčního zákona dále plyne, že insolvenční
správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to
výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží,
pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví
zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí
být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu
vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí
důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné. Z ustanovení § 195 insolvenčního zákona se pak podává, že o popření pohledávky
co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné
pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo
na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí
současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena. Podle ustanovení § 298 insolvenčního zákona zajištění věřitelé mají právo, aby
jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky
nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek
zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení
částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se
souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2). Náklady
spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení;
náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se
souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu
(odstavec 3). Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157
odst.
1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění
této povinnosti (odstavec 4). Pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije
jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230
odst. 3 (odstavec 5). V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního
zákona již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (25. listopadu 2011) a do
vydání napadeného usnesení změn nedoznala. Podle ustanovení § 338d odst. 1 o. s. ř. [v rozhodném znění, tj. ve znění
účinném v době, kdy věřitel č. 9 podal u exekučního soudu návrh na zřízení
soudcovského zástavního práva k nemovitostem k zajištění pohledávky ve výši
705.461,15 Kč (12. prosince 2008), jež se nezměnilo do dne právní moci
usnesení, jímž exekuční soud toto soudcovské zástavní právo zřídil (20. srpna
2009)], pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující
den, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva; došlo-
li několik návrhů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li
však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní
právo, řídí se pořadí soudcovského zástavního práva pořadím tohoto zástavního
práva. V tomto právním rámci lze k právním otázkám otevřeným dovoláním k pořadí
přihlášené zajištěné pohledávky uvést následující:
[1] Nejvyšší soud se obdobnou problematikou zabýval [pro poměry konkursních
řízení vedených podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též
jen „ZKV“)] v usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 2741/2012. V něm
ozřejmil, že:
1/ Údaj o pořadí, v jakém vznikl právní nárok přihlášeného věřitele na oddělené
uspokojení přihlašované pohledávky, není povinnou náležitostí přihlášky
pohledávky do konkursu vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání. 2/ Ustanovení § 28 odst. 3 ZKV předepisuje uspokojit oddělené věřitele z
výtěžku zpeněžení zajištění podle tam určeného pořadí bez zřetele k tomu, zda
ten který oddělený věřitel v přihlášce pohledávky do konkursu uvedl (tvrdil)
jiný údaj o pořadí, v jakém mu vznikl právní nárok na oddělené uspokojení z
výtěžku zpeněžení zajištění. 3/ Spor o pořadí, v jakém oddělenému věřiteli vznikl právní nárok na vydání
výtěžku zpeněžení zajištění, není (nemůže být) sporem o pořadí zajištěné
pohledávky (nejde o spor vyvolaný konkursem). [2] Nejvyšší soud předesílá, že již v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010,
sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího
(automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o
konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje
poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a
jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v
obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a
vyrovnání]. To nicméně neplatí pro závěry, jež se týkají povahy „sporu o
pořadí“ rozebraného ve shora označené věci sp. zn. 29 Cdo 2741/2012.
Nejvyšší
soud přitom nepřehlédl, že v porovnání s dikcí § 20 ZKV (rozebraného v
označeném rozsudku) klade ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona na
přihlašovatele zajištěné pohledávky vyšší nároky potud, že požaduje, aby
přihláška takové pohledávky obsahovala i údaj o době vzniku zajištění. [3] Ani tato odchylka totiž nic nemění na nastavení sporů o pořadí v
insolvenčním zákoně (tak jak jsou definovány v § 195 insolvenčního zákona) jako
sporů o výhodnější skupinu (třídu) věřitelů (srov. v poměrech upravených
zákonem o konkursu a vyrovnání opět závěry obsažené v usnesení Nejvyššího
soudu, sp. zn. 29 Cdo 2741/2012, jež potud vycházejí z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněného pod číslem
76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněného pod číslem 37/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [4] V poměrech insolvenčního zákona tak může být veden (v intencích § 195
insolvenčního zákona) spor o to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou
vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního zákona),
pohledávkou podřízenou nebo pohledávkou společníků nebo členů dlužníka
vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být
uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek
dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona), nebo naopak spor o to, zda pohledávka je
(co do pořadí) pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona)
nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169
insolvenčního zákona), respektive pohledávkou s právem na uspokojení ze
zajištění (§ 167 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). K členění pohledávek
do skupin (tříd) s různým právem přednosti srov. v podrobnostech i R 54/2012. [5] Spor o pořadí (o právo přednosti uspokojení) mezi věřiteli téže skupiny
(třídy) nepovažuje insolvenční zákon za spor o pořadí pohledávky, jak je
definován v ustanovení § 195 insolvenčního zákona. Pro zajištěné věřitele platí
řečené tím více, že (obdobně, jako tomu bylo v konkursních poměrech podle
ustanovení § 28 odst. 3 ZKV) pořadí, v jakém mají být uspokojeni v rámci dané
skupiny (skupiny zajištěných věřitelů), mají-li pohledávku zajištěnu stejným
předmětem zajištění (v poměrech zástavního práva stejnou zástavou), určuje
výslovně ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (podle
kterého platí, že „pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku
zástavního práva nebo doba vzniku zajištění“). [6] Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže shodně s insolvenčním soudem dospěl
k závěru, že pro pořadí, v jakém mají být zajištění věřitelé uspokojeni z
výtěžku zpeněžení nemovitostí, je určující, že soudcovské zástavní právo k
nemovitostem bylo věřiteli č. 9 zřízeno (k zajištění pohledávky ve výši
705.461,15 Kč) s pořadím daným dnem podání návrhu na zřízení soudcovského
zástavního práva k nemovitostem (§ 338d odst. 1 o. s. ř., v rozhodném znění),
tj. 12. prosincem 2008.
[7] V poměrech projednávané věci lze nadto údaj o době vzniku zajištění v
přihlášce pohledávky věřitele č. 9 považovat za nepřesný jen v omezené míře. Soudcovské zástavní právo na nemovitostech totiž vzniká [jako zástavní právo,
jež se podle zákona zřizuje rozhodnutím soudu (srov. i § 156 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. října 2009, pro věc
rozhodném)] až dnem právní moci usnesení soudu, kterým byl nařízen výkon
rozhodnutí jeho zřízením (tedy 20. srpna 2009, což je i den uvedený v přihlášce
pohledávky věřitele č. 9 jako den vzniku zajištění). Podstatné nicméně je, že
pořadí takto vzniklého zástavního práva se má (podle § 338d odst. 1 o. s. ř.)
řídit jiným (dřívějším) datem, konkrétně dnem, v němž k soudu došel návrh na
zřízení soudcovského zástavního práva (v této věci šlo o 12. prosinec 2008). Insolvenční zákon se (oproti dikci § 28 odst. 3 ZKV) nevydal cestou výslovného
pojmenování výjimky [plynoucí z toho, že pořadí soudcovského zástavního práva
se určuje podle jiného (dřívějšího) data, než ke kterému vzniklo] a pro všechny
druhy zástavních práv, u nichž by se podobná úprava mohla ve zvláštních
předpisech objevit, pracuje jen s termíny „doba vzniku zástavního práva“ nebo
„doba vzniku zajištění“ (§ 167 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). V
tomto ohledu však opět nejde o významovou (obsahovou) odlišnost, nýbrž o to, že
ve shodě se základními zásadami insolvenčního řízení, jak jsou vyjádřeny
především v § 5 insolvenčního zákona, presumuje, že tam, kde podle zvláštní
právní úpravy se pojí k době „vzniku zástavního práva“ nebo k „době vzniku
(jiného) zajištění“ jiné (dřívější) pořadí zástavního práva nebo (jiného)
zajištění, „vzniká“ zástavní právo nebo (jiné) zajištění v tomto dřívějším
pořadí. Závěry obsažené k soudcovskému zástavnímu právu v R 54/2012 (na něž
poukázal odvolací soud) tím nejsou dotčeny. K námitkám, jimiž dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu o tom, že 12. prosinec 2008 je určující pro pořadí uspokojení věřitele č. 9, budiž dále
uvedeno, že:
[1] Z toho, že věřitel je odpovědný za správnost údajů obsažených v přihlášce
(§ 176 insolvenčního zákona) s možnými následky dle § 179 insolvenčního zákona
a že je v přihlášce povinen uvést i dobu vzniku zajištění, neplyne, že spor o
chybu v uvedeném údaji je sporem o pořadí pohledávky ve smyslu § 195
insolvenčního zákona, ani se odtud nepodává, že by neměl být použit postup
předepsaný v § 167 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona. [2] Příklady, jež dovolatel uvádí jako ty, jež mohou vést věřitele (v zájmu
jeho vlastního prospěchu) k tomu, že v přihlášce záměrně zkreslí (uvede
nesprávně) údaj o vzniku zajištění, jsou příklady jednání v rozporu s právem. Insolvenční zákon vychází z toho, že pohledávky, které věřitelé přihlašují
(mají přihlásit) do insolvenčního řízení, budou mít pořadí podle toho, jak
skutečně vznikly, což se promítá též v textu základních zásad insolvenčního
řízení (§ 5 insolvenčního zákona).
Podporovat výkladem možnost, aby pohledávka
zajištěného věřitele měla v insolvenčním řízení jiné pořadí uspokojení, než
jaké by jí náleželo podle skutečné doby vzniku zajištění (a tedy stav, v němž
by se pravidla uspokojení pohledávek vzdálila skutečnému stavu věci), by
znamenalo jít proti základním zásadám insolvenčního řízení. Budiž dodáno, že
„vnitřní konflikt“, jejž může věřitel se smluveným zajištěním (smluveným
zástavním právem) i zajištěním zřízeným prostřednictvím soudcovského zástavního
práva pociťovat v obavě o neplatnost smluveného zástavního práva při uvedení
doby vzniku zajištění v přihlášce, je řešitelný tím, že dřívější zajištění z
titulu smluveného zástavního práva nepřihlásí do insolvenčního řízení vůbec
(nikoli tím, že uplatní obě zajištění s horší dobou vzniku podle soudcovského
zástavního práva). [3] Podpůrná argumentace ustanovením § 230 odst. 2 insolvenčního zákona ve
znění účinném od 1. ledna 2014 je nemístná v situaci, kdy pro vydání napadeného
rozhodnutí bylo (se zřetelem k době vydání) určující jiné znění insolvenčního
zákona. Pro úplnost budiž řečeno, že úvahy o potřebě postavit najisto pořadí
zajištěných věřitelů do skončení přezkumného jednání, jež dovolatel v této
souvislosti rozvíjí, jsou liché, jestliže konflikt daný právem přednosti pokynu
pro věřitele s dřívější dobou vzniku zajištění může trvat (v insolvenčních
poměrech je běžný) i po přezkumném jednání na základě prostého faktu, že v
době, kdy insolvenční správce žádá o udělení pokynu, budou stále trvat účinky
popření pravosti pohledávky nebo popření práva na uspokojení ze zajištění
(popření pořadí) některého zajištěného věřitele nebo všech zajištěných
věřitelů, kteří by takový pokyn mohli udělit (nebudou pravomocně ukončeny
incidenční spory). [4] Výtky snášené dovolatelem na adresu insolvenčního soudu (potud, že si
insolvenční soud osobuje popěrné právo, jež mu nepřísluší) vycházejí z
nesprávného (jak rozebráno výše) předpokladu, že spor o údaj o době vzniku
zajištění mezi věřiteli téže skupiny (mezi zajištěnými věřiteli) je sporem o
pořadí pohledávky. Postup soudu při vydání výtěžku zpeněžení zajištění
zajištěným věřitelům podle skutečné doby vzniku zástavního práva nebo skutečné
doby vzniku zajištění není realizací popěrného práva insolvenčního soudu ani
postupem směřujícím k nerespektování výsledků přezkumného jednání (na kterém
byla pohledávka věřitele č. 9 zjištěna, aniž došlo k opravě údaje o době vzniku
zajištění v přihlášce), nýbrž postupem předepsaným co do pořadí uspokojení
zajištěných věřitelů ustanovením § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pro pořadí uspokojení více zajištěných věřitelů
z výtěžku zpeněžení téhož zajištění je ve smyslu ustanovení § 167 odst. 1 věty
druhé insolvenčního zákona rozhodující skutečná doba vzniku zástavního práva
nebo doba vzniku zajištění, bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka
některého z nich byla předtím přezkoumána a zjištěna s uvedením chybného údaje
o pozdější době vzniku zajištění v přihlášce pohledávky. Dovolání tak ani potud není důvodné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu