Usnesením ze dne 21. prosince 2005, č. j. 2 Ko 57/2005-2169, Vrchní soud v
Praze potvrdil usnesení ze dne 20. července 2005, č. j. 38 K 8/2001-2105, jímž
Krajský soud v Hradci Králové zrušil konkurs na majetek úpadkyně proto, že zde
nejsou předpoklady pro konkurs. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že důvod ke zrušení konkursu na majetek úpadkyně je ve smyslu
ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“) dán, jelikož řízení se účastní pouze jediná konkursní
věřitelka, jíž je Č. k. a. (dále též jen „konkursní věřitelka“).
Usnesením ze dne 21. února 2006, č. j. 38 K 8/2001-2239, které nabylo právní
moci 11. března 2006, pak Krajský soud v Hradci Králové zprostil správce
konkursní podstaty úpadkyně JUDr. J. K. funkce, a to právě pro zrušení konkursu.
Jak se dále podává ze spisu, usnesením ze dne 30. ledna 2006, č. j. 41 Cm
81/2004 45, které nabylo právní moci 8. března 2006 (č. l. 2254) Krajský soud v
Hradci Králové zastavil řízení o vylučovací žalobě žalobců Ing. K. Š. a Ing. D.
Š., usnesením ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. 41 Cm 76/2004, které nabylo právní
moci 8. března 2006 (č. l. 2255), Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení
o vylučovací žalobě žalobce Ing. K. Š., usnesením ze dne 30. ledna 2006, sp.
zn. 41 Cm 3/2005, které nabylo právní moci 8. března 2006 (č. l. 2256), Krajský
soud v Hradci Králové zastavil řízení o vylučovací žalobě žalobce Ing. K. Š.,
usnesením ze dne 30. ledna 2006, č. j. 41 Cm 75/2004-40, které nabylo právní
moci 17. března 2006 (č. l. 2262), Krajský soud v Hradci Králové zastavil
řízení o vylučovací žalobě žalobce Ing. K. Š., a usnesením ze dne 7. února
2006, sp. zn. 41 Cm 80/2004, které nabylo právní moci 2. dubna 2006 (č. l.
2267), Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení o vylučovací žalobě
žalobce Ing. K. Š. Ve všech případech šlo o vylučovací žaloby podané proti
správci konkursní podstaty úpadkyně a ve všech případech byla důvodem zastavení
řízení právní moc usnesení o zrušení konkursu.
Konkursní věřitelka podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vytýkajíc odvolacímu soudu, že jeho názor je v
rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo
963/2003 (uveřejněným pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), i s bodem XXXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“).
Dále uvádí, že pokud v průběhu konkursu další přihlášení a zjištění konkursní
věřitelé vzali přihlášky pohledávek zpět, nemohlo se tak stát pro uhrazení
pohledávek úpadkyní, jelikož za trvání konkursu se tak mimo konkurs nemohlo dít
cestou, jež by byla v souladu s právními předpisy. Nadto vyslovuje přesvědčení,
že mnohost věřitelů se coby znak úpadku posuzuje podle toho, zda pohledávky
těchto věřitelů dále trvají a nikoli podle toho, že příslušní věřitelé vzali
přihlášky svých pohledávek zpět. Konečně poukazuje i na to, že dalšími věřiteli
úpadkyně jsou i věřitelé pohledávek za podstatou a pohledávek z pracovních
nároků podle § 31 odst. 3 a 4 ZKV. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Úpadkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, uvádějíc, že tvrzení
dovolatelky o možné neplatnosti právních úkonů, na jejichž základě vzali
konkursní věřitelé přihlášky svých pohledávek zpět, je účelové a nemá oporu v
zákonných normách, že dovolání neobsahuje dovolací důvody a že rozhodování
soudů v podobných věcech je konstantní.
Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že z obsahového hlediska (jež je tu
určující) jsou dovolací argumenty kritikou správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem v otázce mnohosti věřitelů, čemuž odpovídá dovolací důvod dle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Na tomto základě pak shledává dovolání
přípustným dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve výkladu
ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV; zde jsou totiž závěry odvolacího soudu ve
zjevném rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV v rozhodném znění platilo a
platí, že soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného
vyrovnání, zjistí-li, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.
V již zmíněném bodu XXXIX. stanoviska, str. 208 (384), Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud zruší konkurs podle § 44 odst.
1 písm. a/ ZKV, jestliže po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nepřihlásil
u soudu ve stanovené lhůtě alespoň jeden věřitel své nároky, a jestliže tu
nejsou ani jiné pohledávky, které by mohly být uspokojeny při rozvrhu částky
získané zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty (pohledávky, které
není potřebné v konkursu přihlásit a které tudíž nepodléhají přezkumu).
Výslovně též uvedl, že okolnost, že správce konkursní podstaty, případně
úpadce, disponuje listinami, z nichž je patrno, že úpadce má řadu věřitelů,
kteří své pohledávky do konkursu nepřihlásili, tu žádného vlivu nemá. K dané
problematice pak tamtéž uzavřel, že pro uvedený závěr není rozhodné, že v době
po prohlášení konkursu vznikly pohledávky za podstatou, ovšem s tím, že ke
zrušení konkursu v takovém případě může samozřejmě dojít až poté, co tyto
pohledávky budou z podstaty uspokojeny.
Z pohledu těchto závěrů neobstojí argumentace dovolatelky, podle níž mělo být
při úvaze, zda zde (nadále) jsou předpoklady pro konkurs, přihlédnuto i k
pohledávkám konkursních věřitelů, které nebyly uspokojeny, ale jejichž
přihlášky vzali konkursní věřitelé zpět.
Z cit. stanoviska však plyne, že dovolatelka má pravdu, tvrdí-li, že důvod ke
zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV pro absenci věřitelů není dán,
jestliže po prohlášení konkursu přihlásil svou pohledávku do konkursu alespoň
jeden věřitel (který v konkursním řízení přihlášenou pohledávku nadále
uplatňuje a jímž je ona sama). Od tohoto závěru Nejvyšší soud nevidí důvodu se
odchýlit ani v této věci.
Odvolací soud se též nikterak nevypořádal s odvolací námitkou (srov. odvolání
dovolatelky na č. l. 2121, třetí odstavec shora), kterou dovolatelka opakuje i
v dovolání, totiž s tvrzením, že zde jsou (ke dni, kdy bylo rozhodnuto o
zrušení konkursu byly) neuspokojené pohledávky za podstatou a pracovní nároky.
Z označeného bodu stanoviska přitom v daném ohledu plyne, že důvod ke zrušení
konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV pro absenci věřitelů není dán ani
tehdy, jsou-li tu jiné pohledávky, které by mohly být uspokojeny při rozvrhu
částky získané zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty coby
pohledávky, které není potřebné v konkursu přihlásit a které tudíž nepodléhají
přezkumu. Pracovní nároky podle § 31 odst. 3 a 4 ZKV do kategorie nároků,
které nepodléhají přezkumu (a v případě pracovních nároků vzniklých po
prohlášení konkursu ani přihlašovacímu režimu), patří. Tamtéž je – jak citováno
shora – řečeno, že ke zrušení konkursu pro absenci věřitelů lze přistoupit, jen
jsou-li uspokojeny také pohledávky za podstatou.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené usnesení zrušil. Jelikož neznalost konkursní judikatury při
výkladu § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV ve stejném rozsahu plyne i z usnesení soudu
prvního stupně a důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu
tak platí i na ně, zrušil Nejvyšší soud (v intencích § 243b odst. 3 věty druhé
o. s. ř.) i je a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Obecně rovněž platí, že právní mocí usnesení o zrušení konkursu odpadá důvod k
dalšímu vedení sporů vyvolaných konkursem; z konkursního spisu se přitom
podává, že nejméně v pěti případech již byla jen proto pravomocně zastavena
řízení o vylučovacích žalobách; zrušením konkursu je odůvodněno i výše označené
usnesení z 21. února 2006, jímž byl správce konkursní podstaty zproštěn výkonu
funkce. Všechna tato rozhodnutí jsou závislá na existenci dovoláním napadeného
usnesení a po jeho zrušení musí být (s přihlédnutím k § 242 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.) zrušena rovněž, což se stalo (srov. bod I. výroku a bod II. písm. a/
výroku).
Vzhledem k tomu, že nelze vyloučit, že zde jsou i jiné (závislé) spory vyvolané
konkursem, o jejichž existenci Nejvyšší soud ani s přihlédnutím k dalšímu
obsahu konkursního spisu povědomost nemá, přijal Nejvyšší soud ohledně nich
mezitímní usnesení (§ 152 odst. 2 ve spojení § 167 odst. 2 o. s. ř.), kterým je
rovněž zrušil (bod II. písm. b/ výroku), s tím, že konkrétně budou označena
v samostatném rozhodnutí dovolacího soudu (jakmile jejich existence vyjde
najevo). Jiný postup by totiž účastníkům těchto incidenčních sporů mohl
způsobit nereparovatelnou újmu.
Ze spisu se podává, že na příslušný bod stanoviska Nejvyššího soudu poukázal v
podání označeném jako vyjádření k odvolání před vydáním napadeného usnesení
nejprve správce konkursní podstaty úpadkyně (srov. č. l. 213) a podáním
označeným jako doplnění odvolání tak posléze učinila i dovolatelka (srov. č.
l. 2151-2152). Skutečnost, že soud bez vysvětlení pomine pro účastníka řízení
příznivou judikaturu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na
kterou byl tímto účastníkem výslovně upozorněn, sama o sobě významně oslabuje
přesvědčivost písemného vyhotovení jeho rozhodnutí (srov. § 157 odst. 2
poslední větu o. s. ř., zde ve spojení s ustanovením § 169 odst. 4 o. s. ř.).
Jde též o jev, který oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování a zejména v
rozhodovací praxi odvolacích soudů jej nelze tolerovat. Nejvyšší soud proto
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 221 odst. 2 o. s. ř. pro tuto
vadu nařídil, aby v dalším řízení u Vrchního soudu v Praze věc projednal a
rozhodl jiný senát, než který vydal napadené usnesení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu