28 Cdo 3620/2017-255
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně: Českomoravská provincie Kongregace sester premonstrátek, se sídlem v
Olomouci, Svatý Kopeček, nám. Sadové 152/39, IČO: 00406422, zastoupené Mgr.
Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti
žalovanému: Dětský diagnostický ústav, středisko výchovné péče, základní škola
a školní jídelna, Olomouc - Svatý Kopeček, Ústavní 9, se sídlem v Olomouci,
Svatý Kopeček, Ústavní 97/9, IČO: 00601811, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem
Kalabisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o nahrazení
projevu vůle k uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 18 C 36/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2017, č. j. 69
Co 347/2016-224, t a k to :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2017,
č. j. 69 Co 347/2016-224, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě –
pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. května 2016, č. j. 18 C 36/2015-182, nahradil projev vůle žalovaného, coby
osoby povinné, k uzavření dohody o vydání nezemědělských nemovitostí – pozemku
parc. č. a na něm stojící budovy č. p. (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše
v katastrálním území S. K., obec Olomouc (výrok I); současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II).
Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z posouzení, že žalobkyně je oprávněnou
osobou ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále též jen „zákon č.
428/2012 Sb.“), jakožto právní nástupkyně církevní osoby – Kongregace sester
Sv. Norberta s mateřincem na Sv. Kopečku, jíž byly nemovitosti odňaty postupem
naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy podle ustanovení § 5 písm. c)
zákona č. 428/2012 Sb. (k přechodu nemovitostí v rozhodném období na stát zde
došlo úkonem Náboženské matice, která – ač nebyla vlastníkem nemovitostí, nýbrž
toliko jejich správcem – uzavřela ohledně nemovitostí dne 30. 6. 1958 darovací
smlouvu s Československým státem, finančním odborem rady Okresního národního
výboru v Olomouci). Poté, kdy žalovaný neakceptoval návrh na uzavření dohody o
vydání nemovitostí (na podkladě včasné výzvy žalobkyně z 21. 11. 2013; § 10
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), uplatnila žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě
nárok u soudu, žalobou na nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání
nezemědělských nemovitostí, kdy po částečném zpětvzetí žaloby požaduje vydání
toliko pozemku parc. č. a na něm stojící budovy č. p. Tyto nezemědělské
nemovitosti – dle závěru soudu prvního stupně – jsou způsobilé k vydání podle
ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neboť v rozhodném
období právní předchůdkyni žalobkyně sloužily ke zdravotnickým a duchovním
účelům a též jako obydlí duchovních. Také nebylo prokázáno, že vydání
nemovitostí oprávněné osobě brání některá ze zákonem stanovených překážek, tedy
ani žalovaným namítaná překážka podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb. Toliko realizovanou rekonstrukcí budovy č. p. na pozemku parc. č.
původní budova nezanikla, čili existuje po celou dobu kontinuálně (na rozdíl od
budovy č. p., která byla nově postavena, ohledně níž však byla žaloba vzata
zpět). Překážkou vydání pozemku parc. č. není pak ani stavba prádelny, v
katastru nemovitostí nezapsaná, neboť se jedná o příslušenství budovy č. p.
nezpůsobilé k samostatnému užívání ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb. Konečně ani existencí plynové přípojky není podle závěru soudu
prvního stupně naplněna překážka pro vydání pozemku, jestliže i podle
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze na zastavěnost pozemku usuzovat z
existence podzemního vedení na pozemcích.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též
jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č. j. 69 Co
347/2016-224, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně i o
nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Odvolací soud vycházel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně,
na jejich základě dospěl však k jinému právnímu posouzení, jde-li o přijatý
závěr, zda vydání předmětných nemovitostí oprávněné osobě brání překážka
restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Při
úvaze o naplnění této restituční výluky lze podle odvolacího soudu přiměřeně
zohlednit i závěry judikatury vztahující se k výkladu a aplikaci obdobného
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Jestliže se podle „výlukového“ ustanovení § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považuje za zastavěnou i část pozemku,
která bezprostředně souvisí se stavbou a je nezbytně nutná k jejímu užívání,
lze – dle úvahy odvolacího soudu, opírající se o judikaturní interpretaci
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě – dovodit, že překážkou vydání
nemovitosti může být i skutečnost, že dotčené (oprávněnou osobou nárokované)
nemovitosti tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu). V posuzované
věci dle zjištění soudu budova č. p. s pozemkem parc. č. tvoří spolu s dalšími
nemovitostmi, budovou č. p. na pozemku parc. č., pozemky parc. č., areál
využívány žalovaným k plnění jeho úkolů. Jde o propojené nemovitosti sloužící k
poskytování komplexní péče o ohrožené děti, pro jejíž zajišťování jsou nezbytné
všechny nemovitosti v daném areálu a ústavní péči nelze omezit toliko na provoz
školy a hřiště bez zázemí pro jejich ubytování a další služby s tím spojené.
Tuto okolnost nezpochybňuje ani žalobkyně, uvádí-li, že je srozuměna s tím, že
nemovitosti přenechá žalovanému do dalšího užívání. Podle odvolacího soudu
brání vydání nemovitostí i jejich praktická nevyužitelnost žalobkyní; k tomu
odvolací soudu poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn.
I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dle nichž je
naturální restituce vyloučena tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by
restituent z objektivních důvodů nemohl plně realizovat své vlastnické právo a
užívat vydané nemovitosti způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Individuální
užívání předmětných nemovitostí žalobkyní je podle odvolacího soudu nemožné,
neboť tyto jsou užívány výhradně pro účely zajištění předmětu činnosti
žalovaného spočívající v komplexní péči o děti ohrožené rizikovým chováním.
Naturální restituce by tedy vedla ke vzniku tzv. holého vlastnictví, což je
stav neslučitelný s účelem restitucí, a proto ji nelze provést.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů
jeho přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena, a též na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelky v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda lze při
výkladu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně
aplikovat závěry, jež byly soudní praxí přijaty k výkladu a aplikaci ustanovení
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jde-li o vydání nemovitostí, jež jsou
nezbytné k plnění povinností státu vyplývajících z právních předpisů a u nichž
ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. zaručuje jejich další užívání
státem. Ze systematického výkladu ustanovení § 8 zákona č. 428/2012 Sb. se
podle dovolatelky podává, že se vydávají rovněž ty nemovitosti, které jsou pro
stát potřebné a nenahraditelné k plnění povinností ve veřejném zájmu (s
výjimkou těch, na které dopadá výlukové ustanovení § 8 odst. 1 písm. d/ zákona
č. 428/2012 Sb.). Jinak řečeno, potřeboval-li by žalovaný předmětné nemovitosti
nezbytně ke své činnosti, bude mít ze zákona zaručené jejich další užívání ve
smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Dle dovolatelky neobstojí
závěr odvolacího soudu o tom, že je dána restituční výluka podle ustanovení § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. také proto, že budova č. p. a pozemek
parc. č. je samostatnou nemovitou věcí s vlastním vchodem, přičemž nejde o
veřejné prostranství, součást sportovního areálu ani sídliště. Dále
dovolatelka namítá porušení zásady ex favore restitutionis tím, že odvolací
soud vyložil překážky vydání nemovitosti v restituci extenzivním způsobem,
neboť jím uváděné důvody nejsou jako překážka z restituce v zákoně výslovně
uvedeny. Konečně dovolatelka napadá i závěr odvolacího soudu o tom, že ona sama
uznává povahu předmětných nemovitostí coby součásti areálu a jejich praktickou
nevyužitelnost; tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, v jehož
průběhu žalobkyně vyjádřila toliko ochotu předmětné nemovitosti žalovanému dále
pronajímat, neuznala však důvody, jež byly podle odvolacího soudu překážkou
jejich vydání. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání
žalobkyně projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento
dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí vydáno před 30. 9.
2017).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní
náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek
hmotného práva (naplnění restituční výluky dle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č.
428/2012 Sb.), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v
případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část
pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku
některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby
schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v
souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou
stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za
zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je
ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku
s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. pokud nemovitou věc, která
se vydává podle tohoto zákona, stát nezbytně potřebuje k plnění svých
povinností vyplývajících z právních předpisů a k plnění těchto povinností nelze
využít jiné nemovité věci, je oprávněná osoba povinna umožnit povinné osobě
užívání této věci za v místě a čase obvyklé nájemné po dobu 10 let ode dne, kdy
nabude vlastnictví věci.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci
ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry
vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný závěr je prezentován i v odborné
literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s.,
2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s.
196 a násl.).
Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (stejně tak jako
dle výkladových pravidel, k nimž dospěla rozhodovací praxe při aplikaci jiných,
dříve vydaných restitučních přepisů, zejm. u obdobného ustanovení § 11 odst.
písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), je překážkou vydání pozemku nejenom přímá
zastavěnost v restituci nárokovaného pozemku stavbou (či její částí) zřízenou
na pozemku po vzniku majetkové křivdy, tj. zastavěnost pozemku v doslovném
smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho
nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s
objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u
nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s
jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb
(areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který
představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014).
Současně stále platí, že ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně
vykládat s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10.
2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48,
popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2209/2008, veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu),
jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž
přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek
bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím
výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1
zákona o půdě (obdobně tedy i v režimu ust. § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č.
428/2012 Sb.) je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03).
Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční
zákonodárství a jež byla zformulována a bezpočtukrát akcentována v poměrech
reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srov. např.
i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, ze dne 4. 4.
2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do
právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz § 18
odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o
zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II.
ÚS 4139/16).
Současně platí, že při zvažování aplikace jednotlivých ustanovení tzv.
restitučních předpisů je vždy zapotřebí posuzovat velmi individuálně konkrétní
okolnosti daného případu. Nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k
přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních
zákonů či naopak extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných
nemovitostí. Při interpretaci výjimek (výluk) z restituce in integrum je též
nutno klást důraz na předmět jejich úpravy, jímž jsou vztahy majetkoprávní
povahy, tedy vztahy navýsost soukromoprávní, regulované předpisy občanského
práva; výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech není proto možné
podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného
práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2796/2008).
Při výkladu „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
v prvé řadě nelze pominout, že jde o ustanovení, jež se jak podle své dikce,
tak i systematiky zákona zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené
části). Stejně tak, jak je tomu principiálně i v případě ustanovení § 11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě a jej interpretující „areálové“ judikatury, řešící
otázku zastavěnosti pozemku coby jedné z překážek restituce v situaci, kdy je
dána funkční souvislost nárokovaných pozemků s jinými stavbami, kdy jsou
pozemky začleněny do širšího funkčního celku – areálu; není vyloučeno, aby ve
výjimečných případech bylo „výlukové“ ustanovení aplikováno i v případě
požadavku na vydání pozemků se stavbami, jejichž vydání oprávněné osobě mělo by
za následek ztrátu funkčnosti a jakékoliv využitelnosti nemovitostí
přestavujících vzájemně provázaný komplex, areál; přitom je nutno vždy uvážit i
hledisko proporcionality.
Vedle výluky týkající se vydávání pozemků (§ 8 odst. 1 písm. a/) pak aplikovaný
restituční předpis – přijatý před účinností rekodifikace soukromého práva – v
případě jiných důvodů coby překážek naturální restituce používá i pojmů
„stavba“ (viz § 8 odst. 1 písm. f/), „nemovitá věc“ (§ 8 odst. 1 písm. b/, d/,
g/), či „věc“ (§ 8 odst. 1 písm. h/). Není důvodu usuzovat, že by samotná
pozdější změna koncepce právní povahy staveb (návrat superficiální zásady do
platného práva), uskutečněná v rámci rekodifikace soukromého práva zákonem č.
89/2012 Sb., občanským zákoníkem, měla mít bez dalšího vliv i na interpretaci a
aplikaci uvedeného „výlukového“ ustanovení (ve směru rozšíření či naopak zúžení
rozsahu již dříve stanovených překážek naturální restituce).
Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud vztáhl výluku z naturální restituce
podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. automaticky i na
(hlavní) stavbu – budovu č. p. stojící na pozemku parc. č., jde o důsledek
nepřípustně rozšiřující interpretace (týká-li se daná výluka v zásadě pozemků,
nikoliv staveb). Pokud dané ustanovení aplikoval „analogicky“, konstituoval tím
fakticky další výluku z restituce, týkající se staveb užívaných k daným účelům,
kdy nelze než přisvědčit těm dovolacím námitkám, že tímto postupem nebyla
dostatečně respektována ani zásada ex favore restitutionis (srov. § 18 odst. 4
zákona č. 428/2012 Sb., spolu s judikaturou shora citovanou). Ve světle výše
uvedeného neobstál by ani argument, že s účinností od 1. 1. 2014 mělo dojít ke
sjednocení vlastnictví pozemku a na něm zřízené stavby.
Okolnost, jež by bránila naturální restituci, nemůže bez dalšího spočívat v
tom, že žalobkyní požadovaná budova je užívána jako školské zařízení pro výkon
ústavní výchovy – diagnostický ústav. Překážky bránící naturální restituci
(tam, kdy by jinak byly dány důvody pro vydání věc oprávněné osobě) jsou
taxativně vyjmenovány v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) – h) zákona č. 428/2012
Sb. Okolnost, že nemovitá věc (pozemek či stavba) je užívána jako školské
zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy či zařízení pro
preventivně výchovnou péči (viz zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy
nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve
školských zařízeních a o změně dalších zákonů) v ustanovení obsahujícím důvody
vylučující naturální restituci uvedena není (kupř. na rozdíl od užívání
nemovité věci k plnění úkolů bezpečnostního sboru nebo k přípravě na plnění
těchto úkolů; srov. § 8 odst. 1 písm. d/ zákona). Nezbytná potřeba nadále
užívat nemovitosti k plnění takových úkolů je i v případě restituce po
stanovenou dobu zachována (zajištěna prostřednictvím ustanovení § 8 odst. 2
zákona č. 428/2012 Sb.). K tomu sluší se dodat, že zakotvení restitučních
nároků a jejich vymezení z hlediska časového i věcného (k němuž patří i
stanovení výluk z naturální restituce tam, kde převažuje veřejný zájem na
ponechání nemovitosti ve vlastnictví státu před zájmem na zmírnění majetkových
křivd) bylo především úkolem demokratického zákonodárce; jím přijatý právní
předpis obstál pak i při abstraktní kontrole ústavnosti (viz nález pléna
Ústavního soudu publikovaný pod č. 177/2013 Sb.).
Kontroverzní je ovšem i odvolacím soudem přijatý závěr, že v případě pozemku
parc. č. (a na něm situované stavby č. p.) je dána jeho bezprostřední (funkční)
souvislost s jinými stavbami. Funkční souvislost v tomto smyslu bývá v praxi
dána např. v případě pozemků zajišťujících přístup k nemovitostem, pozemků
tvořících technické zázemí ke stavbě ve vlastnictví jiného a zbudované po
přechodu pozemku na stát, pozemků sloužících k zajištění funkcí hospodářských
budov, pozemků, na kterých jsou umístěna příslušenství, atp. Takové funkce – ve
vztahu k jiným, odvolacím soudem uvažovaným nemovitostem – žalobkyní požadovaný
pozemek evidentně neplní. Jde o pozemek funkčně spjatý se stavbou č. p., která
se spolu s tímto pozemkem (ovšem i s dalšími nemovitosti, které již nelze
oprávněné osobě vydat) stala předmětem majetkové křivdy a jejíž zmírnění je
předmětem tohoto řízení (a kdy další na něm zřízená stavba, budova „prádelny“,
v katastru nemovitostí nezapsaná, je dle zjištění soudu vedlejší stavbou a
představuje příslušenství hlavní budovy č.p.; k tomu srov. § 12 odst. 1 věty
první zákona č. 428/2012 Sb.).
Se zřetelem na soudy učiněná skutková zjištění není přesvědčivý ani závěr
odvolacího soudu, že žalobkyní nárokované nemovitosti tvoří s dalšími
nemovitostmi (stavbami a pozemky) ve vlastnictví státu, jež nejsou předmětem
řízení, nerozlučný celek, že jde o ucelený soubor nemovitostí – areál. Na tento
závěr odvolací soud usuzuje toliko ze současného způsobu využití, aniž by bylo
dosud prokázáno, že by tento způsob využití nemohl být naplňován kupř. i v
redukované míře, popř. že by nemovitosti – objektivně posuzováno – nemohly
plnit samostatné funkce nebo nemohly být kupř. využívány i k modifikovaným
účelům, resp. že by v důsledku vydání nemovitostí oprávněné osobě zbývající
nemovitosti zcela ztratily svou funkčnost a využitelnost (k tomu srov. též
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 999/2012).
Závěr o funkční neoddělitelnosti nárokovaných nemovitostí od dalších
nemovitostí ve vlastnictví státu v dané lokalitě, jež odvolací soud prezentuje
jako „nesporný“, reálně nesporný také není (nevychází ze shodných tvrzení
účastníků).
Jak již výše uvedeno, při úvaze, zda oprávněné osobě lze vydat nemovitosti,
nutno zvažovat i hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením
restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným
zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné
i to, jaká újma vznikla by oprávněné osobě v případě nevydání nemovitostí, v
porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky mělo by vyhovění restitučnímu
nároku ve sféře jiných osob (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7.
2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), kdy principem proporcionality jsou
poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, bod 17).
Nevydání nemovitostí s převažující majetkovou hodnotou ve vztahu k celku, s
odkazem na okolnost, že tyto nemovitosti tvoří funkční areál se stavbami
dodatečně zbudovanými v sousedství, mohlo by být v rozporu s účelem
restitučního zákonodárství (a na takový případ – co do výsledku sporu –
nedopadaly by proto ani závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, dle nichž nelze samostatně vydat dílčí
stavební pozemek a na něm vybudované drobné stavby /šatna, klubovna/ tvořící
součást areálu sportoviště, jejichž oddělením od celku by došlo k podstatnému
narušení funkčnosti celého sportovního areálu).
Na posouzení, zda lze oprávněné osobě věc vydat či nikoliv (včetně toho, zda je
dána některá z výluk restituce podle § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) v
zásadě nemůže mít vliv, že pro případ vydání věci (tedy tehdy, byly-li naplněny
všechny zákonem stanovené podmínky) ukládá ustanovení § 8 odst. 2 zákona č.
428/2012 Sb. – za jím uvedených podmínek – oprávněné osobě kontraktační
povinnost (smluvní přímus) s cílem zajistit kontinuální užívání vydávané
nemovitosti pro plnění funkcí státu po stanovenou dobu (obdobně již dříve např.
i ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích). Jak dikce tohoto ustanovení, tak i jeho systematické začlení
(do rubriky překážek z restituce) podporují však vskutku tu interpretaci, že
překážkou restituce nemůže být bez dalšího okolnost, že nárokované nemovitosti
stát nezbytně potřebuje k plnění svých povinností vyplývajících z právních
předpisů. Není ovšem vyloučeno, aby zákonem stanovený smluvní přímus byl v
konkrétních hraničních případech brán do úvahy právě při posouzení
proporcionality omezení restitučního nároku v kolizi s konkrétním veřejným
zájmem, do nějž se promítá i to, jaké bezprostřední důsledky způsobilo by
vydání věci.
Z judikatury Ústavního soudu (srov. zejm. nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I.
ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), reflektované i soudem
dovolacím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3923/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2955/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3831/2017), se současně podává, že ve výjimečných případech lze pod výluku z
restituce z důvodu zastavěnosti pozemku (dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o
půdě, tedy obdobně i dle § 8 odst. 1 písm. a/ zákon č. 428/2012 Sb. – viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017),
podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí
získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu
(veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek
vlastnického práva neumožňoval. O takovou situaci jde zejména tam, kde jsou
nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného
užívání (např. veřejné prostranství), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko
tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je třeba rozumět užívání všeobecně
přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž
musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které
nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 Afs 86/2008-89).
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se však nepodává, že by
kterákoliv z předmětných nemovitostí byla předmětem veřejného užívání, tedy
předmětem užívání neomezeným okruhem uživatelů. Naopak jsou individuálně
užívány žalovaným k naplňování jeho účelu, který nepochybně je ve veřejném
zájmu, nicméně který může být naplňován i užíváním jiných nemovitostí nebo i
užívání týchž nemovitostí na základě jiného soukromoprávního důvodu, např.
nájmu (jenž lze – jak výše uvedeno – po stanovenou dobu zajistit i nuceně dle
ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.). Nelze tudíž uzavřít, že by v
případě vydání předmětných nemovitostí žalobkyně nemohla realizovat žádnou ze
složek nabytého vlastnického práva (tak, jak je tomu kupř. u pozemku dotčeného
veřejným užíváním, jež byl by vlastník nucen bezúplatně strpět). I tento
naposled uvedený závěr odvolacího soudu je tudíž výsledkem nepřípustně
rozšiřující interpretace ustanovení restitučního předpisu o překážkách
restituce a jako takový je také v rozporu s již shora vzpomenutou interpretační
zásadou ex favore restitutionis, když oporu pro něj nelze nalézt ani v
odkazované judikatuře Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 581/14, II. ÚS
536/14), která v jí definovaných případech sice výjimečně připouští i
analogickou aplikaci interpretovaného výlukového ustanovení, avšak na daný
případ – skutkově a právně odlišný – nedopadá.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není,
tedy že uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s
na něm závislými nákladovými výroky zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu